Nebudu zdržovat dlouho, pane profesore! Ale gratuluju k jmenování!

Profesora nech stranou! Toho mi byl čert dlužen. Jestli jsi sokol, jak doufám, klidně mi říkej bratře a tykej. Tak to mezi námi chodí.

Lituji, sokol nejsem. Když jsem zamlada sportoval, Sokol byl zakázaný. Asi to nevíte, ale od doby, co jste ho založil, byl z úřední moci zrušen už čtyřikrát. Dvakrát kvůli válkám, dvakrát za takřečeného socialismu. Místo Sokola jsme měli tělovýchovné jednoty. Ale tréninky se od sokolských moc nelišily.

Aspoň že to! Co komu, probůh, na Sokole vadilo? Vlastně to ani nechci vědět. Tuším, že pitomců a zla na světě nikdy neubude. Tvrdil to už Schopenhauer.

Myslím si, že střídajícím se mocipánům na sokolech vadily právě ty vlastnosti, jež jste v nich pěstoval. Vlastenectví, odvaha, soudržnost, ochota jít v případě nutnosti na nepřítele, svobodomyslnost, aktivní odpor vůči autoritářským režimům… Já ale, s dovolením, nepřišel vysvětlovat, nýbrž ptát se…

Budiž, bratře. Taž se, a uvidíme.

Vtrhnul jsem vám do rozdělané práce. Čemu se právě věnujete? Pořád ještě tělocvičnému názvosloví?

To je až na drobnosti dávno hotové. Dal jsem terminologii principy, vytvořil nespočet nových pojmů, ale fakticky šlo o kolektivní dílo týmu filologů. V čele názvoslovné komise byl básník Erben, členy třeba Purkyně, Čelakovský a jiní. A když už jsme se do té klopotné práce pustili, obohatili jsme češtinu i o vojenskou, hasičskou, vozatajskou, puškařskou, šermířskou a jiné terminologie. Jen pro armádu a velení v poli či na cvičišti bylo zapotřebí pořídit slovník snad osmi tisíc českých slov. Řekneš dnes „pochodem – vchod!“, „zastavit – stát!“, „bodák – vztyč!“, ale někdo těm povelům musel dát srozumitelnost, strohost, rytmus atd. Byla s tím práce jak na pyramidě.

Dokud české názvosloví nebylo, podle jakých povelů se cvičilo?

Užívala se němčina, pak směšná česká hatmatilka. Chceš okoštovat? Tak třeba „postava jako noha zakončena“ byl stoj spatný. „Rozetknutí noh“ unožení. „Rozmrsknutí noh“ roznožení. „Spojení lýtek se stehny“ dřep. Takto škobrtavě vyznívaly starší pokusy o nahrazení německých termínů. My jsme však na to šli od obecných zásad, systematicky. Práci nám usnadnil například trik s předponami a příponami. Tak předpona před- nyní označuje pohyby a výkony dopředu: předpažit, přednožit, předklon. Zatímco předpona za- ukazuje opačným směrem: zapažit, zanožit, záklon. Předpona po- znamená nižší míru výkonu: podřep, poskok, pokrčit. Pak máme systém přípon. Přídavná jména s příponou -ný blíže popisují postoje, sedy, kleky a lehy: stoj přednožný, dřep výkročný, klek snožný. Přípona –ka signalizuje druh přeskoku: skrčka, roznožka, zánožka. Věda, což?

Naopak paráda! O to víc, že dodnes ve školách a tělocvičnách tahle slova denně švitořivě poletují. Mimochodem, kdy jste se rozhodl, že zasvětíte život tělovýchově a tělocviku?

Nikdy! A tykáme si, bratře! Původně jsem chtěl jen dohonit své fyzické handicapy. Začal jsem proto tužit tělo. A časem mě to vcuclo. Což se mi pravidelně stávalo i s jinými obory a tematy. Chtěl jsem poznat kdeco, stát se kdečím. Vším jsem byl rád, jak napsal přítel Neruda. A nakonec nejsem nikdo.

Univerzitní profesor, jímž jste…jsi byl nedávno jmenován, je snad málo?

Tak, jak mi to trůn a ministerstvo kultu po nekonečných odkladech naservírovaly, to nestojí za fajfku tabáku. Ano, chtěl jsem na Alma mater učit dějiny umění! Nějaký čas jsem je i učil. Jako docent na české technice. Udělal jsem pro profesuru, co se dalo. Ale za podmínek tak vyděračských – nevím, nevím. Asi s tím praštím dřív, než jsem pořádně začal. Zrovna jim tady píšu… Víš co? Nechme to raději být!

Dobře… K tělocviku vás…tě… bratře, přivedli rodiče?

Co tě nemá! Vždyť celá naše rodina vymřela dřív, než jsem začal chodit do školy! Já to měl tam nahoře spočítané zřejmě předem. Ať se nikdo nediví, že jsem bezvěrec… Narodil jsem se sice mrňavý a neduživý jak skřítek, zato do spořádané pětičlenné rodiny. Tatínek byl lázeňský a vrchnostenský lékař v Děčíně. Ale sotva jsem začal chodit a brebentit, postihla rodinu strašná klatba. Nejdřív umřela starší sestřička. Pak tuberkulózou onemocněl tatínek. Musel opustit praxi, pacienti k němu pochopitelně odmítali chodit, protože tu nákazu nebylo a není možno zastavit žádným elixírem. Tak jsme se raději odstěhovali k příbuzným na předměstí Vídně, ale tragédii to neodvrátilo. Byly mi čtyři, když můj tatínek, MUDr. Friedrich Emmanuel Tirsch, na podzim roku 1836 odešel. V pouhých šestačtyřiceti. Ani si ho už nevybavuji. Leč pohromě nebyl konec. Půl roku nato umřela desetiměsíční Anička, mladší sestra. A metla rodiny nevynechala ani maminku. Ještě nás dva stihla převézt do Čech ke svému bratrovi. Zlomená dvaačtyřicetiletá vdova se s poslední ratolestí ocitla v Kropáčově Vrutici na Boleslavsku, kde byl strýček Bedřich Kirschbaum hospodářským správcem statku. Víš, maminka Vincenta, jak mi vyprávěli, na tom prý nikdy nebyla zdravotně dobře, pronásledovaly ji migrény, deprese – já asi její nervovou labilitu zdědil. Nyní se však přidaly nesnesitelné bolesti a jedné noci v srpnu 1838, krátce před mými šestými narozeninami, se už maminka nevzbudila. Aniž jsem cokoli chápal, v slzách zoufalství jsem se nějak musel srovnat se skutečností, že všichni moji blízcí během tří roků prostě zmizeli. A já, vyzáblé nedochůdče, se ocitl po boku hodného sice, ale nepraktického, studeného starého mládence, strýčka Bedy.

Nevěděl jsem nic z toho. A nevím ani jak reagovat… Příběh tvého dětství mnou otřásl, bratře!

Říkává se: co do sudu přijde nejdřív, tím už pak čpí napořád. Já jsem toho živoucí příklad.

Dozajista ne! V čempak, probůh?

Pocit, že osud je zlý a každý proti němu stojíme sám, mě už nikdy neopustil. Tak to sice formuloval jeden z mých guru, německý filozof Arthur Schopenhauer, ale já mu dobře rozumím. Co jiného si můžeš o světě myslet, když ti ve věku nevinnosti nepochopitelně zmizí všichni nejbližší? Když ztratíš základní oporu a jistoty a zbudou ti prázdné ruce? To rané trauma mě pronásleduje dodnes. V převleku vracejících se depresí, bolestí hlavy, třasů, občasných návalů sklíčenosti a pesimismu. Bratři ze Sokola to znají. Semtam přede mnou v panice prchají.

Nepochybně přeháníš. A ne-li, pak je o to obdivuhodnější, co vše jsi s tím křížem na bedrech vykonal!

Vždyť o to přece v životě jde! Jak jinde pravil můj dobrý Schopenhauer, svět je hlavně lidská představa a projev člověčí vůle! Proti síle osudu nutno postavit sílu odhodlání. To jsem pochopil v čase dospívání a vždy už pak uplatňoval. Sokolské heslo „Tužme se!“ bylo zprvu moje osobní.

Zrodilo se snad v hlavě malého chlapce?

To až mladého muže! Na druhé straně jsem před osamělostí sirotka, vykořeněností a fyzickou nedostačivostí – vždyť jsem byl trapně malý, hubený a slabý, utíkal ke knihám, píli, hloubání a snům. Všude jsem byl tím pádem tichý premiant, už jako kluk jsem vše potřeboval vědět a ovládnout. Vůlí proti osudu! Opatrovníkům jsem samými „eminenc“ dělal, doufám, radost.

Ono těch strýčků či tetiček bylo víc? A živili vás – promiň… živili tě ze svého?

Po našich zbylo slušné dědictví. Nedisponoval jsem jím, ale usilovným studiem jsem se už kvůli jejich památce snažil, aby nepřišlo vniveč. Do devíti let jsem byl u strýce, zprvu ve Vrutici, pak v nedalekém Stráňově, kde vedl hospodářství rytíři Neupauerovi. Tam jsem vychodil triviálku. Žili jsme však vedle sebe jak dva opuštění psi. Ani spolužáci mě moc nebrali. Byl jsem pro ně „vrchnostenský“ synek. Načež mě jako budoucího gymnazistu strýc Beda předal svému bratru Toníkovi do Prahy. A v téhle větvi rodiny Kirschbaumů jsem pak žil až do maturity. Po ní jsem se odstěhoval do podnájmu, abych už dál nezacláněl. Načež po omylu se studiem práv, naštěstí krátkém, jsem se zapsal na filozofii. Rigoróza jsem složil tuším v roce 1855. Leč práce pro mě nebyla a ani jsem sám nevěděl, čeho se chytit.Takže mi s naštosovanými vědomostmi v hlavě zbyl život nýmanda s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou.

Čím ses´ tedy živil?

Samotáři stačí ohlodaná kost. Na čas mi sestřenice Jenny zprostředkovala pár hodin výuky fyziky na dívčí škole, jindy mi v redakci Riegrova naučného slovníku dovolili napsat hrst filozofických hesel, občas jsem nasmolil nějakou kritiku. Než jsem v roce 1857 ze zoufalství přijal místo vychovatele synů továrníka Bartelmuse, výroba smaltovaného nádobí, jedinečná kvalita, třel jsem bídu s nouzí. Do Nového Jáchymova na Křivoklátsku, kde měl pan podnikatel zámeček, se mi sakramentsky nechtělo. Avšak právě tam se na mě, jak se ukázalo, štěstí konečně usmálo.

Co to, že filozof směl učit fyziku?

To už filozofie nebyla univerzitní přípravkou, ale plnohodnotnou fakultou, kde se učily i přírodní vědy. A otesánek Tyrš, umanutý spolykat veškeré vědění světa, si zapsal kdeco. Systematicky a do kuropění jsem studoval, stačilo mi spát čtyři hodiny, což mi už zůstalo, zato nesystematicky a zbrkle jsem vybíral. Navštěvoval jsem vedle filozofie třeba přednášky polštiny, politických dějin, silně mě zaujala kunsthistorie a estetika. Chodil jsem na kurzy matematiky, stereometrie, fyziky, na medicíně externě i na anatomii a fyziologii. Čili učit hloupoučké slečinky fyziku byla při mé šíři záběru hračka.

A to štěstí spojené s majitelem továrny na smaltované nádobí?

Měl jsem se tam proti očekávání jak v ráji. Slušné zabezpečení i apanáž, krásná příroda, obrovská knihovna, hodně času na samostudium – četl jsem antické autory, dějiny Řecka a Říma, podstatně jsem prohloubil své znalosti dějin umění, takže později jsem v tom oboru získal docenturu a mám svůj podíl i na výsledcích výzdoby Národního divadla, protože jsem působil v příslušné výtvarné porotě. Pravda, svěření synci Bartelmusovi byli líní a rozmazlení, ale dalo se to přežít. Chytil jsem je na tělocvik, o kterém předtím neměli páru. Co však hlavně: v Novém Jáchymově jsem poznal nejskvělejšího člověka svého života. Jak mohl, jezdil tam s rodinou na relax do tamní myslivny. Bylo to osudové setkání. Ten krásný, charismatický, ušlechtilý chlap se jmenoval Jindřich Fügner. Až on dal mému životu směr!

Mám tomu snad rozumět tak, že přišel s ideou Sokola?

Myšlenka se vynořila ze společných debat. To už bylo ovšem v Praze, kam jsem se po čtyřech letech preceptorského působení vrátil. To hlavní, co pro mne Fügner udělal, tkvělo v tom, že mi posvítil na cestu. Vždyť já, napěchovaný vědomostmi jak přetopený kotel, pořád nevěděl, co s nimi, co mám v budoucnosti dělat. A náhle se mi zjevil anděl, který bloudícího idealistu nasměroval a postavil ho před úkol, na nějž by si sám netroufl.

On byl přece Němec – mýlím se?

Asi takový jako já. Říkal o sobě, že je německy mluvící Pražan. Česky mluvil rok od roku lépe. Vždyť já byl podobný kříženec. Český Němec ze Sudet. Doma se mluvilo německy, češtinu jsem si osvojil až letitým pobytem ve venkovském prostředí. A původní jméno Friedrich Tirsch jsem si počeštil teprve v dospělosti. Fügner byl ovšem člověkem stojícím nad nacionálními půtkami, zcela se vymykal formátu průměrného měšťáka. Filozofující idealista, demokrat, liberál, moderní Evropan. Zcestovalý chlap mluvící pěti jazyky. Jako zástupce otcova velkoobchodu se suknem léta na vlastní oči pozoroval politické dění na kontinentě. Byl to altruista a svobodymilovný člověk. Rozuměl Italům toužícím po sjednocení země. Chápal Iry bojující za samostatnost. Proto měl porozumění i pro Čechy, marně se domáhající rovnoprávnosti s Němci.

Myslel jsem, že byl ředitelem nějaké pojišťovny…

Ale ano, později, totiž v letech, kdy jsme se poznali. Řídil pražskou filiálku největší zdejší pojišťovny Nuova d´Assecurationi Terst, kapitálově italské. Měl pod sebou stovky agentů po celé zemi. Předtím však dělal cesťáka pro otce. To ti byla švanda – on si velice považoval mého formálního vzdělání a doktorátu. Sám totiž začínal od píky, vyučen byl vlastně obchodním příručím. Neměl ani maturitu. Paradox! Jeho rozhledu jsem přitom nesahal po kolena. Navíc to byl štramák jak ze žurnálu, muzikant i sportovec.

Takže vás sblížil sport?

On třeba vesloval a plachtil na Vltavě, plaval, zatímco já se věnoval tělocviku. Víc nás sblížila touha něco na světě zlepšit.

Odkdypak jsi vůbec tělocviku propadl?

Nu… Už strýc Toník, když jsem přišel do Prahy, kroutil hlavou, jaké že jsem vyžle. Ale tělocvik se ještě nenosil, ve školách až na výjimky neexistoval, jako předmět byl zaveden teprve několik let po založení Sokola. Totiž po přijetí nového školského zákona v roce1867. Pár privátních cvičeben a tělocvikářů po Praze už sice za mých mladých let fungovalo, v obecném povědomí však dál přežívaly hlavně církví hlásané bludy, že pěstění těla je hřích, a kdo cvičí, je excentrik, bezvěrec zanedbávající duši. Učitelé tělocviku proto často předstírali, že vedou rehabilitační, léčebná či lázeňská zařízení. Ano, od gymnaziálních let jsem pilně chodil cvičit, ke Steffanymu, k Malypetrovi a dalším. Šel jsem do toho s obvyklým nasazením – kamarádi mu později říkali tyršovské zahryznutí. Vyžle se začalo proměňovat ve svalovce. Proč to nepřiznat – měl jsem o motiv víc, když mě v revolučním roce 1848 nechtěli přibrat do studentské gardy. Se svými 156 centimetry jsem totiž neměl vojenskou míru. Nakonec se slitovali, ale flinta na mě plandala tak, že jsem takřka zakopával o pažbu a byl všem pro smích. To jsem tedy trpěl.

Kolik byla vojenská míra?

Odvedenec musel být vyšší než dvojnásobný obvod jeho hrudníku. Mně pár čísel chybělo. O to víc jsem se pak tužil. Stal jsem se časem cvičitelem. Přísným a náročným. Vždy, i potom v Sokole, jsem od ostatních vyžadoval tolik úsilí i kázně, co na sobě samotném. Mnohým to vadilo. Malý Tyrš byl holt velký prevít.

Sokol jste s Fügnerem založili plánovitě?

Sice jsme o potřebě podobné organizace přemýšleli a debatovali, nakonec se ale všecko odehrálo narychlo, improvizovaně, v reakci na nenadálý konflikt. Jaký jiný než česko-německý! To bylo tak… Už delší dobu jsem sekýroval cvičence v Malypetrově tělocvičně v Panské, když se tam zrodila myšlenka založit nový tělocvičný spolek, Prager Männerturnverein. Přizvali mě do přípravného výboru, hned jsem začal dělat na stanovách a ostatních papírech. Načež se dosud přátelské vztahy počaly záhadně kalit, až mi jeden kolega stranou prozradil, že náš dosavadní příznivec baron von Lötzen slíbil novému spolku dar tisíce zlatých, pokud se ustaví jako čistě německý. Takhle nás, Čechy, kolegové zkusili vystrnadit. Běžel jsem rozezlen za Fügnerem. Zachoval svůj pověstný klid a řekl mi něco ve smyslu – chtějí-li Němci cvičit bez Čechů, proč by nemohli Češi cvičit bez Němců? Máš zkušenosti, schopnosti, neházej flintu do žita, ujmi se toho. Budou ti k dispozici i moje peníze. Jako by mě polil živou vodou. Tak se Jindřich choval vždy, když o něco šlo.

Obdivuhodné! Vskutku to začalo takhle náhle a bez cirátů?

Jo! To se odehrálo na sklonku roku 1861. Nezbytné papíry jsme dodělali a podali s bratry Grégry. Šimlové na úřadech tenkrát byli podobnými lejstry přímo zavaleni, protože po vydání Schmerlingovy únorové ústavy, slibující demokracii a rovnost, se strhla povodeň občanské iniciativy. Dosud malátní Češi začali jak diví zakládat nejrůznější organizace a spolky – svépomocné, vzdělávací, ochotnické, taky Uměleckou besedu, první deníky. A hlavně pěvecké sbory. Takřka přes noc jich vznikly stovky. A jak si byrokrati nevěděli rady, se zavřenýma očima štemplovali. My jsme Tělocvičnou jednotu pražskou – trochu provokativní název Sokol jsme si zprvu nechávali pro sebe – ustavili v únoru 1862, o měsíc později jsme už na veřejnosti prvně cvičili a brzy začaly podle našeho příkladu vznikat jednoty v dalších městech a obcích.

Jak se na tom podílel Fügner?

Z pozice starosty Sokol zaštiťoval, ale hlavně kdeco platil. Zprvu pronájmy cvičebních sálů, třeba v plesovém, ale taky plesnivém Konviktu, kde byla varhanická škola, pak v sálu Apolla v Žitné. Nakoupil nářadí, stoly, kruhy, hrazdy, ba i nástroje pro první kapelu. Ale když pak na nás pronajímatelé chtěli i nehorázných 1800 zlatých ročně, prohlásil Jindřich, že Sokolu pomůže k vlastnímu hnízdu. Takže v roce 1863 z jeho peněz vznikla tahle první sokolovna, kde spolu sedíme. Patrně poprvé a naposled, protože jsem se rozhodl odejít a už sem nevkročit… Fügner se kvůli Sokolu zruinoval a zadlužil. Nešťastnou shodou okolností zrovna v době, kdy se vinou námořních katastrof a pak povodní ocitla ve finančních nesnázích i jeho pojišťovna Nuova. Jindřich bojoval jak mohl, ale odvolali ho z ředitelského postu. A jak neštěstí chodívá v trojici, po ztrátě peněz a místa ještě osudově ochořel.

Co se stalo?

Nikdo neví. Sám Fügner tvrdil, že se zranil při nějakém skoku. Podle doktorů ho zabila sepse. Otrava krve. Ještě v říjnu 1865 byl zdráv. 15. listopadu můj nejmilejší, osudově důležitý přítel zemřel. Na Olšany ho tenkrát provázela celá Praha…Zbyla po něm Renáta, dcerka, kterou jsem předtím po léta učil Nakonec jsme se vzali – pomáhá mi se vším, se Sokolem i s uměleckými záležitostmi.

Čili od té doby řídíš Sokol sám?

Každý musí být nahraditelný, bratře! Druhý Fügner se jen tak nenarodí, ale zapálených a schopných bratří mám kolem sebe dost. Jindřich naštěstí odešel ve chvíli, kdy už Sokol stál na vlastních nohách. Hmotně, organizačně i pověstí v národě. Podařilo se mi za další dvě desetiletí udělat z původně malého oddílu více než desetitisícovou organizaci, která má po celé zemi takřka sto jednot. Loni, k dvacátému jubileu – a řeknu neskromně též k mým padesátinám – jsme na Střeleckém ostrově v Praze úspěšně zorganizovali první sokolský slet. Založili jsme novou tradici. Já se ovšem po takřka dvaadvaceti letech náčelnictví ocitl na křižovatce. Na konci cesty a… na konci sil…

Všiml jsem si jak tvé nervozity, tak i podivné zmínky, že do své pracovny už brzy nevkročíš. Co to má, probůh, znamenat?

Budiž, bratře, svěřím ti to… Už týdny skoro nespím, nejím, cítím se na pokraji duševního vyčerpání. Tady ty papíry na stole přepisuji už po několikáté. Rezignační dopis… Rozumíš? Osudové dilema.

Po pravdě řečeno nechápu…

Ta záležitost se táhne už řadu měsíců. Jak jsi postřehl, po léta se současně věnuji kunsthistorii. Vyvinul jsem velké úsilí, abych vědeckou část své kariéry završil profesurou. Nedávno, loni před Vánoci a po řadě průtahů, mne ministr kultu s požehnáním císaře konečně jmenoval mimořádným profesorem dějin umění na české univerzitě. Skvělé, že? Co pro mne mělo být nejvyšší odměnou za celoživotní úsilí, stalo se však danajským darem. Přečti si tuhle větu z ministrova průvodního dopisu. Tady…Vidíš to? Ten idiot, ten příšerný byrokrat žádá, abych „se zřetelem ke svému novému společenskému postavení přerušil veškeré dosavadní styky s tělocvičným spolkem Sokol.“

Opravdu nehorázné! Jak to vyřešíš? Poslechneš a sklapneš kufry?

Už týdny se čím dál víc trápím. Je ze mne úplně jiný, zesláblý, nesnesitelný chlap. Ve velkém polykám chloral, abych se uklidnil a netřásl. Mám snad kvůli profesuře opustit vlastní dítě? To přece nejde! O nocích vysedávám a nejsem s to gordický uzel rozetnout. Jednou píši rezignaci ministrovi, podruhé bratrům sokolům, po jejichž boku jsem strávil nejkrásnější chvíle svého života. Obojí dělat nadále nesmím. Mám zvolit univerzitní stolici, anebo Sokol? To dilema mě snad zabije…

PhDr. Miroslav Tyrš (1832-1884), zakladatel Sokola, jehož náčelníkem byl 22 let.

Dovětek… Nedlouho po tomto rozhovoru Miroslav Tyrš rezignoval na všechny funkce v Sokole, vyklidil byt i pracovnu v Mezibranské ulici, kde jsme se setkali. Do sokolovny už nevkročil, s přáteli se přestal stýkat. Vypadalo žo, že zvolil univerzitní kariéru. Jeho zdravotní stav se však nadále zhoršoval. V červenci 1884 odejel s vážnými psychickými problémy na léčení do malého hotýlku v alpském Oetzu. Sám, bez ženy Renáty. Jeho chování bylo podivné, roztěkané, nepřiměřené. Při jednom z výletů se už nevrátil. Jeho tělo bylo po čtrnáctidenním pátrání 21. srpna 1884 nalezeno ve vodách rozvodněné řeky Aachy. Zda dvaapadesátiletý zakladatel Sokola PhDr. Miroslav Tyrš zahynul nešťastnou náhodou, nebo vlastním rozhodnutím, zůstává dodnes tajemstvím a otevřenou otázkou…