Prvním bude asi černohlávek.  První ne co do významu, ale časově: Druhá polovina léta i začátek podzimu je jeho čas, je nejviditelnější. Vypadá tak trochu jako malá hluchavka, je tedy  rostlinou hluchavkovitou. V trávnících, zejména sešlapávaných, se dokáže rozrůst v mohutné polykormony a kolonie, z nichž od srpna vyčnívají černohlávkovy černé hlávky. Černé,  rozumějte tmavé, tmavohnědé. Z nich vyčnívají nápadně modré nebo modrofialové pyskaté květy s horním pyskem přílbovitě vyklenutým. Jejich květenství se odborně říká, že je tvoří lichopřesleny v koncových hlávkovitě stažených lichoklasech. To vás jistě nezastrašilo, černohlávek obecný, Prunella vulgaris po botanicku, je konec konců kytka pohledná a někdy se stane, že ji uvidíte, až když vám trávník do rána zmodrá. Tam, kde máte rádi trávník český, pestrý, tam černohlávek uvítáte. Milujete-li trávník anglický, tak vás polituj Pámbu. V něm je černohlávek kytka nevítaná, obtížně vyhubitelná. Aj, šlak vás može trafiť.

Nezmar je zvláštní láčkovec, školní a ukázkový příklad této skupiny živočichů. Nezmarné mohou být i kytky, po nichž můžete šlapat ba i jezdit, a přesto je nic nezlomí. Takové jsou i mé popencové trávníky  na vlastní zahradě. Už si zvykly i na sekačku. Jen o něco méně kvetou. Popenec, který se usídlil v mé zahradě (a nepochybuju, že i v té vaší) je popenec obecný. Je to nevysoká bylinka s poléhavými lodyžkami, které dokážou v uzlinách, v místě, kde vyrůstají vstřícné, párové listy, snadno a brzy zakořenit. Proto jich mám velké plochy, třebaže nestačí odkvést. Květy jsou drobné, pyskaté, modrofialové. Podle listů popenec taky dobře poznáte. List je v půdorysu okrouhlý, někdy ledvinitý, jindy trochu srdčitý, u řapíku hlouběji vykrojený. Po celém obvodu jsou listy nápadně široce vroubkované. Naším botanickým předchůdcům trochu připomínaly listy břečťanové. Nejen proto, ale i pro onen plazivý vzrůst  navrhli pro popenec jméno Glechoma hederacea.  A Hedera – to je rodové jméno břečťanů. Současná botanika přiznává  v českém jménu spíše jinou vlastnost popence: je to kytka běžná, obecná – a tak jí říkají popenec obecný. Zbývá ještě zmínečka, proč popenec: Nebudu si vymejšlet, ocituju  klasiky našich herbářů ze 16. století: Poponec leze po zemi, klada ratolesti na ruozno anebo na štěpy i na ploty pne se. Nebo: Tento břečťan, kterému vůbec poponec říkají, latině hedera terrestris, protože se po zemi svým čtverhranným prautím, aneb sem i tam na různo provázky popíná a rozkládá, a nahoru se netáhne…
Našim předkům sloužil popenec obecný jako rostlina léčivá, používaná při katarech dýchacích cest,  jak by řekl současný lékař. Krajově se jí proto říkalo nádešník nebo zádušník. Jindy zase, zdánlivě nesrozumitelně, konrábek, kundrátek nebo kondrlík. To všechno je zkomolené z německého Grundrebe, révy, po zemi se plazící. A ještě vás navedu: Zkuste si kundrádka vysadit do závěsné nádoby! Budete se divit, jakou drapérii dokáže vytvořit.

Velký reformátor života i vzhledu našich obcí, Josef II., nařídil mimo jiné, také zřízení návesních nádrží, rybníčků během léta zpravidla úplně zarostlých okřehkem. Nenařídil to proto, aby se měly vesnické kachny a husy kde scházet a tlachat, ale jako povinné požární nádrže. Vesnické kachny i husy to samozřejmě uvítaly; možná, že i usedlí a osedlí vesničané začali víc chovat vodní drůbež. Ta, pokud se nečvachtala na rybníčku a necedila plankton nebo žabinec, vysedávala na měkkém pobřežním koberečku, který za krátký čas po napuštění rybníčku vytvořily porosty stříbrníku alias husího mýdla. Proč mýdla, to nevím, ale stříbrníku jednoznačně proto, že šlo a dodnes jde o mochnu husí, jejíž listy jsou na spodní straně až bělavě stříbřité. Ono husí je zakotveno i v latinském jménu Potentilla anserina.  Latinské anser znamená husa. To husí mýdlo asi vůbec nesouvisí s mytím nebo s obsahem saponinů v pletivech, ale patrně to bude podivná zkomolenina  z názvů jako je husí šlápota nebo husí nožka. I podobným způsobem přenesené jiné jméno jsem zaznamenal: kachnička.
Mochnu husí dozajista znáte: je to poléhavá žlutokvětá bylina s přetrhovaně  lichozpeřenými listy; většina ostatních mochen má listy spíše dlanitě členěné. Listy mochny husí připomínají listy jeřábů ptačích. Navíc se tato mochna také vydatně rozrůstá vegetativně, tvoříc šlahounovitě plazivé, v uzlinách kořenující lodyhy. To jí také umožňuje vytvářet rozlehlé porosty či polykormony, z jediného semene vyrostlé, a nakonec i několik metrů čtverečních velké, na nichž si husy i kačeny doslova lebedí. Sedí v měkkém a občas si i něco zeleného uzobnou až do prvních pořádných mrazů.