Zahraničněpolitická doktrína prezidenta Harryho Trumana z let 1947-1952, postavená na zadržování komunismu (containment), ještě dávala exilu naději brzkého rozpoutání konfliktu mezi USA a SSSR, jehož výsledkem by mohlo být osvobození východní Evropy. Zapojením se do války v Koreji roku 1950 vyslali Američané jasný signál do Moskvy i Pekingu, že bez boje nedopustí, aby nad další zemí zavlál rudý prapor. Exulanti podporovali nekompromisní postoj ke komunismu v globálním měřítku, avšak uvědomovali si, že v případě jaderného střetu by milované Československo zůstalo patrně první na ráně a změnilo se v hromady radioaktivní suti. Započala válka slov vedená celou řadou informačních a propagandistických nástrojů. Zřejmě nejvýznamnější z nich, Rádio Svobodná Evropa (Radio Free Europe – RFE), zahájil vysílání 1. května 1951. Československá sekce rádia vedená známým novinářem Ferdinandem Peroutkou, byla rozdělena do dvou redakcí v New Yorku a Mnichově. Rádio vysílalo na krátkých vlnách a navzdory silnému rušení představovalo až do pádu železné opony klíčový zdroj objektivních informací v zemích sovětského bloku. Mezi naše nejznámější redaktory, kteří promlouvali k uším tisícovek posluchačů, patřili Jožka Pejskar, Jan Stránský, Miloslav Kohák, Rozina Jadrná-Pokorná nebo Jaroslav Pecháček. Vedoucím redakce byl bývalý ředitel nakladatelského domu Melantrich Julius Firt. Rádio spadalo pod tzv. Výbor pro svobodnou Evropu (Free Europe Committee), organizaci skrytě financovanou CIA, jež koordinovala činnost východoevropských exulantů, tedy vedle Čechů a Slováků také Poláků, Albánců, Lotyšů, Bulharů a dalších. Vydávala jejich publikace a články, zařizovala univerzitní přednášky a jinak umožňovala upozorňovat světovou veřejnost na nebezpečí světového komunismu, a sloužit tak zájmům americké zahraniční politiky. Od počátku padesátých let spatřilo světlo světa několik významných projektů z dílny Výboru, vedle RFE třeba „exilové Spojené národy“, tzv. Shromáždění porobených evropských národů (Assembly of Captive European Nations). Každý z národů vysílal od září 1954 své delegáty na plenární zasedání, mezinárodní konference, jednání s vládami a různými institucemi. Dlouholetými československými zástupci byli diplomaté Arnošt Heidrich a Štefan Osuský nebo bývalí ministři Adolf Procházka a Václav Majer.

Komunistické represivní aparáty od Bukurešti po Berlín likvidovaly jakékoliv známky odporu ve společnosti, přesto narůstalo napětí. Zejména po Stalinově smrti 5. března 1953 se očekávaly změny a tání. Počátkem června československá vláda bez předchozího upozornění spustila měnovou reformu, jež znehodnotila měnu, ožebračila živnostníky a drobné střadatele. Lidé po celé republice vzrušeně diskutovali, nejvíce se situace vyhrotila v Plzni, kde se zapojilo do nepokojů přes 20 000 občanů. Armáda, Lidové milice a pohraničníci zanedlouho nastolili pořádek, ve zrychlených procesech 331 skončilo ve vězení coby imperialističtí agenti a provokatéři. RFE vysílalo intenzivní zpravodajství o dění v západočeské metropoli, exulanti všude po světě vzbouřence morálně podporovali, ale tušili, že záchvěv svobody bude mít jen krátké trvání. Za dva týdny propuklo mnohem vážnější povstání v Německé demokratické republice. V čele stálo na půl milionu dělníků nespokojených s vysokými normami ve výrobě, drahotou a špatnými životními podmínkami. Demonstrace se rozšířily do všech větších měst. O tři roky později zachvátily podobné události ze stejného důvodu také polskou Poznaň. Komunistické vedení muselo ke zpacifikování nasadit 10 000 vojáků a tři sta tanků. Krveprolití se opakovala, ale Západ zůstával pasivní. Exulanti alarmovali nejvyšší místa, nicméně nebyli vyslyšeni. Naopak, ve dnech 18. – 23. července 1955 se v Ženevě uskutečnilo, poprvé od druhé světové války, jednání „velké čtyřky“. Americký prezident Eisenhower, sovětský předseda vlády Bulganin, britský premiér Eden a francouzský premiér Faure jednali o možnostech zmírnění mezinárodního napětí. Exilem se právem šířily obavy, aby sblížení velmocí zcela nepohřbilo úsilí posledních let a nepřipravilo těžce zkoušené uprchlíky o poslední sympatie a pomoc západních vlád. Hlavní zkouška měla teprve přijít.

Poklidná demonstrace 23. října 1956 v centru Budapešti se zvrtla v masivní protest proti sovětským okupantům. Následujícího rána již ulicemi hřměly pásy tanků sovětské armády, příslušníci tajné policie kulomety masakrovali demonstranty před parlamentem, budova rozhlasu byla pod palbou a zemí se šířil žár revoluce. Nově ustavená vláda Imre Nagye se přidala na stranu povstalců, oznámila vystoupení z Varšavské smlouvy, přislíbila amnestii a reformy. Kremelský vůdce Nikita Chruščov obratem nařídil zahájit „Operaci Smršť“. 150 000 sovětských vojáků a 1100 tanků se prohnalo vzpurným Maďarskem a do 11. listopadu povstání nemilosrdně rozdrtilo. 200 000 lidí následně zvolilo odchod na Západ. Svět znovu jen tiše přihlížel a respektoval sféry vlivu. „Kudla do zad maďarské vůle po svobodě“ tíživě dopadala na celou atmosféru exilu. Tragické finále roku 1956 jako by cosi zlomilo. Exulanti pochopili, že jejich vyhnanství může trvat i dlouhá desetiletí. Nastal čas drsného vystřízlivění ze zbývajících iluzí a přípravy nových strategií a plánů. Obecně na sebe narážely dvě koncepce. Jednak konzervativní a radikální, kterou zastávali političtí předáci. Neústupně razili názor, že komunismus, který vnímali jako neměnný monolit, nutno porazit pouze silou. Proti nim vystupovali, alespoň v československém případě, tzv. gradualisté, například známý novinář Pavel Tigrid a další okolo čtvrtletníku Svědectví. Vycházeli z pragmatického přesvědčení, že mocenské zájmy v realitě studené války výrazně převažují nad ideologiemi a mravními hledisky. Hlavně v úvahách pracovali s vývojem komunistických režimů, s politickými a společenskými změnami, které za železnou oponou sice probíhaly pomaleji, ale probíhaly. Z této pozice gradualisté ani neodmítali dialog s komunisty a viděli v něm řešení do budoucna. Jako velkou naději demokratizace vnímali postupný odklon od Moskvy a upevňování národních odchylek komunismu alá titoismus v Jugoslávii nebo později „gulášový“ socialismus v Kádárově Maďarsku.

Po „šestapadesátém“ se rozpadlo mnoho exilových organizací, lidé si zvykali na život jinde, rezignovali na velkou politiku a věnovali energii spíše kulturním a společenským aspektům krajanského života. Elita exilové inteligence se koncentrovala kolem několika diskusních klubů, think-tanků, vydavatelství (Klub přátel československé knihy v Chicagu, Křesťanská akademie v Římě…) a časopisů (Bohemia, Čechoslovák v zahraničí, Modrá revue, Sklizeň, Naše hlasy, Skutečnost…), myšlenkově často navzájem soupeřících, přičemž již zmíněné Svědectví hrálo prim. První číslo se dostalo do rukou čtenářům 28. října 1956 v New Yorku, avšak redakce se roku 1960 natrvalo přesunula do Paříže, kde dosáhla největšího ohlasu. Na stránkách tiskoviny probíhaly vzrušené polemiky o geopolitických otázkách, vztahu ke komunistům, filozofii, literatuře i palčivých tématech československé historie včetně odsunu sudetských Němců. Tigrid rád provokoval, otevíral zapovězené komnaty, k nelibosti mnohých oponentů. Jeho přístup ukázal se být efektivní a progresivní. Svědectví sloužilo jako maják ve zčeřených exilových vodách a dokázalo objektivně a odborně na vysoké úrovni moderovat debaty prakticky o čemkoliv. V příštím pokračování článku se přeneseme do šedesátých let…