O výjimečném osudu Rusínů vyprávěla pro Paměť národa Klára Vacková, jejíž dědeček byl v oněch převratných letech 20. století starostou Užhorodu.

„Kosťová Pasteľ byla vesnice, v jejímž okolí žilo hodně vlků, a jsou tam dodneška. Líčily se tam na ně pasti a v těch pastech zbyly z těch vlků jenom kosti. Od toho je odvozené jméno naší vsi, kde jsem se v roce 1937 narodila,“ vypráví Klára Vacková. Už mnoho let sice žije v Ústí nad Labem, ale do svého rodného kraje se až do nedávna často vracela.

Původ jejích rodičů a dalších členů rodiny vypovídá o tom, jak pestré bylo na počátku minulého století etnické složení rusínské oblasti. Děda z matčiny strany byl Maďar a babička Němka, která pocházela z českých Podmokel u Děčína. Z otcovy strany byli všichni Rusíni. Pro Klářina otce byla jeho národnost důležitá, ale podobně jako pro spoustu dalších, hlavně vzdělanějších Rusínů, bylo stejně důležité i příslušenství k řeckokatolické církvi. Vystudoval bohosloveckou fakultu a celý svůj život věnoval duchovní službě. Klářinu matku si vyhlédnul na maturitním tablu. Po svatbě se odstěhovali právě do Kosťovej Pasteľe, kde začínal svoji kněžskou dráhu. Doma mluvili maďarsky a rusínsky, a rusínsky se Klára učila i ve škole. Vzpomíná, jak bylo tehdy mezi lidmi ze vsi ještě živé magické myšlení a pověry.

„Vyprávěly se strašidelné příběhy a představy o světě, které nám sice ve škole vyvraceli, ale my jsme tomu stejně věřili – o čarodějnicích, o pekle, o nebi. Nebo se třeba o jedné ženě řeklo, že je čarodějnice, v noci se mění na žábu a vysává kravám mléko. A lidi s ní pak nemluvili.“

Na druhé straně zmiňuje zvláštní způsob sousedské vzájemnosti, kdy bohatší rodiny vypomáhaly několika bezzemkům ve vsi. „My jsme věděli, že 5. prosince nebo třeba 10. ledna je máme na starost my, a tak maminka nafasovala koš jídla, já jsem tam šla s uvařenou polévkou, masem, tvarohem… a té rodině jsme to odnesli.“

Její rodiče patřili k nejvzdělanějším ve vsi. Jako jediní třeba měli rádio. Klářina maminka jej vždy postavila na okno do zahrady, sousedé se sešli, posedali okolo na trávu a společně naslouchali chraplavému přenosu rozhlasového přijímače. O respektu, jaký měla Klářina rodina, vypovídá i pověst jejího dědečka, o kterém pamětnice vypráví, že byl nejen starostou Užhorodu, ale také projektantem tamní synagogy, nemocnice, radnice a několika domů.

„Když jsme byli po sametové revoluci v Užhorodě, sestřenice mi říkala, že by se se mnou rádi sešli nějací staří lidé,“ vzpomíná Klára Vacková. „Pozvali nás do bytu takové stařenky, bylo jí přes osmdesát let. Měla chudý důchod, ale udělala pro nás obrovské pohoštění, asi protože jsem vnučka mého slavného dědy. Byl opravdu populární ‒ jednou za čas sezval děti z celého okolí do kina a tam jim koupil cukrovinky, jaké a kolik chtěly.“

Na rusínské svatbě

Poslední možnost

Postavení Rusínů po první světové válce nebylo jednoduché. Tvrdé boje zasáhly jejich území naplno. Zničily jim obydlí, školy, jejich chudé hospodářství, pole i lesy, z kterých žili, a půda rozrytá granáty byla ještě méně úrodná než před tím. Kam se ale v novém uspořádání světa obrátit? Budapešť je podezírala ze spojenectví s Rusy. Ostatně Rusíni si říkali „my ruski l’udi“, a přestože tím neměli na mysli Velkorusy z Východu, uherská vláda je nazývala stejně ‒ „Orosz“. V jednom zdokumentovaném případu například nechala hromadně popravit 800 rusínských sedláků.

Další možností bylo spojit se s Polskem, ale i takové myšlenky Rusíny brzy opustily. Jejich severní soused krátce po válce tvrdě potlačil jakékoli snahy menšin o autonomii. Lemky a Rusíny z tamní oblasti dokonce rozstěhoval na vzdálená západní území získaná od Německa a vyklizené vesnice vypálil nebo strhnul. V Rusku vypukla občanská válka a bolševický ateismus pro řecko-katolické Rusíny také nevěstil nic dobrého. Obzvláště poté, co pohltil i kulturně blízkou Ukrajinu. Zbývala jediná možnost – obrátit se na zástupce nově vznikajícího státu na Západě.

„Československo přišlo na řadu jako poslední alternativa, o které Rusíni zprvu absolutně nepřemýšleli a ani nechtěli přemýšlet,“ vysvětluje v rozhovoru pro časopis Babylon historik Peter Švorc. Důvod byl nasnadě. Slováci považovali východoslovenské župy Spiš, Šariš a Zemplín za slovenské, ve kterých žijí Rusíni, zatímco Rusíni je považovali za rusínské, ve kterých žijí Slováci. Ani Tomáš G. Masaryk proto nebyl z návrhu Rusínů na připojení nadšený. Bál se, že jejich požadavky zkomplikují česko-slovenské vztahy.

„Masaryk nakonec svolil s připojením Podkarpatské Rusi, protože zvítězily strategické úvahy, že vznikne koridor k Rumunsku a pak k jihoslovanské Jugoslávii, který oddělí Maďarsko a Polsko, které nebyly právě nadšené ze vzniku Československa,“ vysvětluje Peter Švorc.

Váhání na rusínské straně nakonec uspíšil nástup bolševické Maďarské republiky rad. Ta se svou Maďarskou rudou armádou v květnu 1919 obsadila území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. To všechno byly faktory, které Rusíny nakonec přivedly k Československu. Šlo jen o to vybojovat si v rámci nového státu co nejlepší podmínky.

Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství a náboženství. Desátý článek smlouvy stanovil: „Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“

O tom, že všechno nebylo tak idylické, svědčí, že když Rusíni po uzavření smlouvy žádali Slováky, aby se jejich hranice posunula dále na Západ, doporučoval Masaryk slovenským politikům, aby jim jejich nároky přislíbili jen slovně, ale nedávali nic takzvaně na papír.

Klára Vacková

Dětství v Podkarpatské Rusi

Na nostalgické vzpomínání o tom, jak se Podkarpatská Rus začala díky české správě, finanční podpoře a výstavbě administrativních budov, železnice, škol a nemocnic rychle pozvedávat, má jistě svůj podíl i blahosklonný pocit úspěšných kolonialistů. Na český vliv ale s vděkem dodnes vzpomínají i místní obyvatelé, a tak snad není třeba český vliv na poválečný rozvoj území Rusínů příliš zlehčovat. V naprosté většině se ovšem týkal měst. Například v Užhorodě českoslovenští architekti postavili celou novou čtvrť Malé Galago, které se přezdívá užhorodské Dejvice.

Venkov ale zůstával ještě dlouhá léta stejně chudý a opuštěný, jako století před tím. Dokazují to vzpomínky Kláry Vackové, která vypráví, jak její spolužáci ještě ve čtyřicátých letech umírali na banální nemoci, jako byla angína, protože nebyl dostatek penicilinu. Smrt ostatně zasáhla i její rodinu. Jedna ze sedmi dcer jejího dědečka onemocněla tuberkulózou a do pár měsíců zemřela.

„Kdo měl pozemek, měl z čeho žít,“ popisuje lakonicky tehdejší zákony přežití. „Pěstovala se hlavně kukuřice a brambory a kráva byla nejdůležitější člen rodiny. Důležitější než děti. Když kráva chcípla, rodina neměla tuk, neměla mléko, neměla nic na směnu.“

S okouzlením paradoxně vzpomíná i na to, jaký zážitek pro ni jako pro dítě byli vesničtí žebráci: „My jsme je milovali. Někdo třeba řekl, že na horním konci je Michajlo, my jsme se na něj těšili a všichni jsme se seběhli – nosil takovou bednu od hodin na zádech a choval se jako dítě a hrál si s námi. A my jsme si mysleli, že ten svět je tam, ten střed světa, a že nikde jinde už nic lepšího není.“

Bezstarostné dětství však trvalo jen několik krátkých let. Jen co se Podkarpatská Rus začala zvedat z válkou poničené země, na Západě i Východě už se šikovaly armády k další světové srážce. V březnu 1939 vtrhla na Podkarpatskou Rus maďarská armáda a 35 tisícům československých obyvatel dala jen pár dní na vystěhování. Museli tu zanechat i své čerstvě nabyté majetky. A na konci války už bylo jasné, že Stalin bude chtít, aby se zdejší území připojilo k sovětské Ukrajině.

„V roce 1946 někdo mamince řekl, že Rusové zavřou hranici, a maminka to nějak zařídila. V rodině ona byla element, který všechno organizoval,“ vypráví Klára Vacková. „Požádala o přeložení do Ruského Hrabovce, což byl úplně nejvýchodnější cíp československé republiky, takže jsme se přestěhovali. Den nato zavřeli hranici.“

Česká obecní škola, Bohdan

Do vyhnanství

Hranice jednotlivých států nikdy neodpovídají čistě etnickému osídlení. O tom se Klára Vacková přesvědčila ve svém novém domově na Slovensku, když s překvapením zjistila, že se tu mluví podobně jako doma. Směsí slovenštiny, maďarštiny a ruštiny s výpůjčkami z rumunštiny a také polštiny. Ne nadarmo se o Podkarpatské Rusi traduje vtip, že je to jediné území, kde člověk nemusel vytáhnout paty z domu a přitom pětkrát změnit státní příslušnost. Část Klářiny rodiny ovšem zůstala právě za novou státní hranicí, i když jen pár stovek metrů.

„My neměli sůl a na Podkarpatské Rusi přitom byly solné doly. A my jsme zase měli sádlo, které bychom za tu sůl vyměnili, ale hranice byla střežená,“ vypráví pamětnice o bizarních dopadech geopolitiky na obyčejný život. Klára Vacková se na hranici dívala z humen jejich nového domova. „Bylo to jen kukuřičné pole a chodil tam pohraničník. A tak se jedna příbuzná ověsila pytli se solí, dala si klobouk na hlavu a dělala strašáka. Když šel pohraničník, zůstala stát. Když poodešel, pokračovala a přešla až k nám. Přinesla sůl a za to se zase obalila věcmi, které potřebovala tam u nich.“

Brzy ale měli poznat, že ani na slovensko-podkarpatském pomezí nemohou zůstat. V padesátých letech si sovětská vláda usmyslela, že řeckokatolickou církev na Ukrajině i na Slovensku odpoutá od Říma a přinutí její kněze ke konverzi k pravoslaví, aby tím posílili vazby na Moskvu. Klářin otec byl ale naprosto oddaný své víře a nemínil ustoupit. Jeho dcera vzpomíná, jak tehdy u nich před domem pravidelně zastavovala černá auta – tehdy to ještě na vsi byla událost, která připoutávala pozornost sousedů. Rodiče Kláře nic nevysvětlovali, ale cítila prý, že se děje něco špatného. Vypadalo to, že jejich návštěvníci jsou veselí, ale ve tvářích rodičů cítila, jak jsou napjatí. A pak si jednoho dne Klářina otce odvezli.

„Mámě trvalo půl roku, než zjistila, kde je otec uvězněný,“ vypráví. „A pro otce to bylo strašné. Zlomilo ho to na celej život. Všeho se bál. Maminka mu tehdy psala do vězení, že se těší, až ho pustí a oni budou moci společně budovat novou socialistickou vlast. To jí asi někdo poradil. Bylo to strašné znásilnění.“

Svého manžela našla Klářina matka ve věznici s příznačným názvem Mučedníky, kde byli internováni řeckokatoličtí kněží. Už tehdy začala plánovat, že dá výpověď ve škole, kde učila, a odstěhují se s rodinou dál na západ, do Čech. K tomu ji nakonec donutili i sami věznitelé, když jí řekli, že pokud její manžel opustí Slovensko, propustí jej. A tak Klářina matka požádala o byt v Ústní nad Labem a spolu se svou rodinou se znovu vydala hledat nový domov.

Z Karpatských kopců do suterénu

Tentokrát už Klára Vacková pochopila, že jsou od rodné vesnice a široce rozvětvené rodiny daleko. Ústí se jí zdálo ošklivé, brečela, že tam nechce být. První, co z města viděla, bylo nádraží stále poničené leteckými pumami. A ke zlepšení nálady nepřispělo ani to, když zjistila, že matce se podařilo sehnat jen suterénní byt. Ty tam byly otevřené horizonty, louky a kopce z kraje Nikoly Šuhaje. Ve škole navíc nerozuměla téměř jediné slovo. Slovensky neuměla. V Ruském Hrabovci se sice vyučovalo slovensky, ale jen dvě hodiny týdně. Jinak se hodiny vedly v rusínštině. „Když mi první den ve škole řekli, že mám úkol, nevěděla jsem, co po mně chtějí,“ vypráví Klára Vacková. Naštěstí měla chápající učitele a ráda četla, takže během půlroku vše dohnala. To samé se ale opakovalo, když nastoupila střední průmyslovou školu. Rozneslo se, že pochází z Podkarpatské Rusi a spolužáci se na ni chodili dívat jako na exotického živočicha. „Děti z jiných tříd se navalily do té naší, aby se na mě podívaly. Nerozuměla jsem jim a chtěla jsem toho nechat.“

Rusíni, 1935

Nové situaci se museli přizpůsobit i rodiče. Nejhůř se s novými podmínkami srovnával otec. Kněžskou dráhu musel opustit, stal se z něj nejprve průvodčí tramvaje a poté účetní. Klářina matka nastoupila jako učitelka – ostatně už v Užhorodě učila na české škole.

Po střední škole Klára nastoupila do práce a živila se jako stavařka. „Museli jsme se s maminkou o otce v podstatě starat. Byl neschopný praktického života, byl absolutně soustředěný na náboženství.“
Klára se pro svého otce snažila získat lepší a vhodnější práci. Vysvětlovala, že má vysokou školu, bohosloveckou fakultu, že umí francouzsky, latinsky, německy. Nepodařilo se jí ale sehnat nic lepšího, a otec jí to neulehčoval. Snažil se v lidech probudit jemu blízkou zbožnost, a tak začal rozdávat Katolické noviny. Ředitel si proto Kláru pozval, aby otci vysvětlila, ať toho nechá, nebo dostane výpověď.

„Když jsem to řekla tátovi, začal na mě křičet, že je kněz a že on si může dělat, co chce. A já říkala: Já ti jenom vysvětluju, co se děje. A dělal to stejně dál. Nevyhodili ho, ale dělal to stejně v menší míře, utajeně. Do dneška pořád nechápu, proč se ty komunisti tolik angažovali proti církvím a řeckým katolíkům. Nechápu proč. Proč do té církve tolik fušovali?“

Celý život cizinkou

I když Klára Vacková žije v Čechách už více než padesát let, nikdy na své rusínské kořeny nezapomněla. Komunisté její rodině bránili vyjet na Podkarpatskou Rus, dokonce ji nepustili ani na dědečkův pohřeb. Nakonec se proto v sedmdesátých letech spolu s rodiči rozhodla uspořádat rodinný sraz v Čechách. Půjčili si chalupu a Klára napsala všem příbuzným, aby přijeli. „Bylo to velké setkání. Celé dny a celé noci jsme nespali,“ vzpomíná pamětnice. „Ve čtyři hodiny ráno jsem viděla světlo v kuchyni, všichni tam seděli v nočních košilích a vyprávěli si, co bylo a jak to bylo, odkud pocházejí a tak.“

A když má Klára Vacková odpovědět, kam vlastně dnes patří? Vzpomíná, jak ji jednou propadnul občanský průkaz a na úřadě jí sdělili, že je vlastně cizinka, když se narodila v Užhorodu, a že nový dokument jí vydat nemohou. Nakonec jí přidělili občanství slovenské a nabídli jí, že když si připlatí 50 korun, dostane i české. Vystačila si se slovenským. Na návštěvě u příbuzných v Maďarsku se ale cítí být Maďarkou a na Podkarpatské Rusi Rusínkou. „Když jsme tam po letech byli s mým manželem, rozhlížel se překvapeně po okolních kopcích a říkal mi jenom: Kde ty jsi to, holka, žila?“