Průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě, nová budova ústředí ČSOB v Radlicích, revitalizace průmyslového prostoru Vítkovických železáren. To jsou jen příklady projektů, pod kterými je podepsán ing. arch. Josef Pleskot, mimo jiné oceněný jako architekt roku 2014. Muž, pro kterého je architektura sociálním médiem a pro něhož je největší radostí, když vidí, jak se jeho projekty – díky lidem, kteří je využívají – plní obsahem. Bez něj sebekrásnější architektonická forma neznamená nic. „Nejlépe je to vidět u středomořských měst. Hranice mezi soukromým a veřejným se těžko rozeznává, je rozmytá, téměř smazaná, a lidé jsou tím pádem velmi svobodní a sdělní,“ říká.

Dynamika a život charakterizují i německý Hamburk. Město, kde se před rokem otevřela budova filharmonie, kterou mohou lidé navštívit, i když nejdou na koncert. Stavba tak neustále dostává novou energii. Stejně jako okolní čtvrti, které jsou dokonale skloubené s původní zástavbou. Moderní, pulsující město, kde je lidem dobře, probouzí zdravé sebevědomí a s ním chuť být součástí společného prostoru a rozvíjet ho.

Jak potom číst současný stav Prahy? „Polomrtvý stav může přerůst ve smrt. Nemyslím si, že Praha zanikne, ale stagnace, která ji provází po desetiletí, už je extrémní a varovná. Ten strach tady cokoliv udělat, přímo památkářská fobie, to jsou věci, které život v Praze činí životem v kulisách,“ říká Josef Pleskot. Kulisy jsou dle jeho slov něčím, v čem se dá určitou dobu hrát divadlo pro turisty, nikoliv však pro našince. Reakce místních je jednoznačná, centru se vyhýbají. Stejně jako Pražskému hradu.

Hodinové fronty před vstupem a nevkusné zátarasy jsou jasným signálem, že místo, které považujeme za své, je pro nás uzavřeno. „Když vám někdo vezme symbol, vztažný bod, něco, co pokládáte za veřejný statek a má to velkou symbolickou hodnotu, nutně tím přicházíte o část své identity,“ říká architekt, který zažil otevírání Pražského hradu s Václavem Havlem. Přicházet o identitu znamená necítit sepjatost s místem a snáze ho opustit. Pocit, že o vás vaše země nestojí, je podle Pleskota pro mnoho Čechů odcházejících do zahraničí zásadnější než vidina vyššího příjmu.

Na straně druhé si nelze nevšimnout komunitních projektů, ožívajících městských vnitrobloků, sousedských trhů nebo okolí stromů na pražských Vinohradech, která lidé spontánně osazují květinami. Jsou znakem probouzení odpovědného přístupu k naší společnosti.

„Hledáme pilíře doma. Cítíme se ohrožení, frustrovaní, a potvrzují se tak slova Václava Havla o tom, že v občanských společnostech se petrifikují základy vzdělanosti, demokracie, vazby k místu i vnitřní svoboda a jistota,“ vysvětluje Pleskot viditelné a stále častější proměny veřejného prostoru.

„Míra probouzení individuální lidské činnosti znamená pro celek mnoho. Myslím si, že se dostáváme na dno, ze kterého už to hlouběji nejde, a snad si proto uvědomujeme, že za své štěstí si můžeme sami. Když bude šťastný jednotlivec, bude šťastná i společnost.“

Foto Jan Bartoš

Kdo rozumí umění?

Veřejný prostor se probouzí i po stránce umělecké. Stále častější výstavy nebo vystoupení umělců v ulicích jsou způsobem, jak umění lidem víc přiblížit, naučit je ho vnímat a postupně si na něj vytvářet svůj vlastní názor. A především oživuje chod města, vyvolává diskusi a emoce.

„Když nejdou lidé za uměním, jde umění za nimi. A to má velký smysl. Třeba tisíc lidí projde a dílo je nechá chladnými. Telefonují a řeší spoustu jiných věcí, ale jeden z tisíce se zastaví a dá mu to nějakou informaci. Pak o tom třeba vypráví, rozpohybuje se nějaká interakce. Paprskovitě se to rozbíhá, něco se děje. Otevírá se dialog, a to je přece to nejdůležitější v životě,“ říká výtvarník, zpěvák a bubeník kapely Tata Bojs Milan Cais.

Těžko hledat odpověď na otázku, proč máme k umění často rezervovaný vztah. Svou roli jistě sehrál i minulý režim. Neměli jsme dost podnětů, aby v nás estetická měřítka rostla spolu s námi. I proto je podle Caise podstatné, aby umění ve veřejném prostoru bylo a šlo lidem naproti třeba i interaktivními instalacemi nebo doprovodnými programy, které lidem umožňují aktivní zapojení.

Pozitivně umění ovlivňují i sociální sítě. Umožňují ho šířit. Všechno má ale dvě strany. „Sice to osloví víc lidí, ale těch věcí je tolik, že prostor je neustále zahlcován a já si kladu otázku, jak dlouho se to ještě může dít? Kde je ten kulminační bod, který zákonitě ve všem jednou za čas přichází?“ ptá se výtvarník.

Informace a podněty přirozeně filtrujeme a drtivou většinu věcí vnímáme pouze povrchně. Hudba, kterou slyšíme z rádia, je často plochá a prvoplánová. I tady je prioritou zisk na úkor kvality. „Je to nebezpečné chození v kruhu. S kapelou Tata Bojs máme hrozně dlouhé prodlevy mezi alby. Nemá smysl dělat desku jen proto, že vydavatelství tlačí. Ale interpretů, kteří na to přistoupí, je strašně moc. A tím zase vzniká spousta balastu, kterým se zahlcujeme. Je to depresivní. Myslím si, že by v tom měla sehrát podstatnou roli právě média, platformy, které vkus určují. Když budou lidé dokola dostávat hloupé a jednoduché věci, tak je budou vstřebávat a chtít. Když jim budeš dávat věci, které jsou složitější a ne tak známé, tak to v lidech postupně probudíš,“ říká.

Jak tedy chápat umění? Jak k němu přistupovat, pokud chceme umět rozlišit kvalitu? „Já se v tom vlastně vůbec nevyznám a jsem v tom úplně ztracený,“ říká Cais. „Je hrozně málo věcí, které vás hned lapí. Myslím, že je důležité vnímat umělce v širším kontextu jejich tvorby, a nejen přes jedno dílo. To člověku dává určitý náhled na jeho přístup a vývoj. Dřív to bylo hodně o řemesle, buď ho člověk zvládl, nebo ne, a bylo tedy taky měřítkem nějaké kvality. Právě proto považuji za důležité, aby linie řemesel nevyschla, aby řemesla pořád byla živá a předávaná z generace na generaci. Protože dnes může tvořit úplně každý, a navíc školy generují každý rok strašnou spoustu absolventů, kteří také chtějí tvořit za každou cenu. Nezbývá tedy, než dát na svůj úsudek, vnímat, co nás oslovuje a je nám příjemné.“

Viditelné je toto vnímání u mladých lidí, kteří stále víc přemýšlí odkud je oblečení, které nosí, jídlo, které jedí, a zvažují, jestli si koupí tři levné věci nebo jednu dražší a kvalitnější. Vykořeněnost daná konzumním způsobem života začíná v lidech postupně vyvažovat zájem o širší souvislosti a možná časem i o své kořeny. Právě ty jsou podle Caise důležité, stejně jako vědomí hrdosti na pozitivní české vlastnosti. „My jsme za každý situace schopní si poradit. Když se o někom říká, že je holka do nepohody, tak v tom cítím ryzím češství. Akorát musí hodně hřmít, než se něco stane. Přitom ten náš tah na branku, zlatý český ručičky, na to máme být hrdí.“

Uvědomovat si sepjetí s místem, kde žijeme každý den, je náročné. Ve způsobu, jak spojení s českou zemí posilovat, je Milan Cais zajedno s Josefem Pleskotem, který k tomu říká: „Záplava globalizace a možnost vidět všechno za pár minut, a za pár hodin být v cizokrajném prostředí, to už možná není tak dominantní. V jistém slova smyslu vidíme větší hodnotu v tom, sejít se se sousedem večer na pivo v hospodě.“ A Milan Cais dodává: „Myslím, že cestou je jezdit víc po Čechách než do Toskánska.“

Foto Jan Bartoš

Toskánsko na Pálavě

I to máme podle vinaře Patrika Staška na dosah ruky: „Pohled na Pálavské vrchy, to se nikdy neomrzí. Vidím to a vím, že je všechno v pořádku, že jsem tady doma. Ten kopec je čarovný. Je to taková malá Toskána,“ říká vinař z Bavor u Mikulova.

Patrik Staško pochází z rodu vinařů z obce Vinné na východě Slovenska a považuje se za Čechoslováka, obě krajiny jsou pro něj stejně důležité. Je čtvrtou generací, která se profesionálně zabývá výrobou vína. On sám vysadil svůj první vinohrad, když mu bylo 12 let. A to dokonce v místech, kde v roce 1867 vysadil první vinohrad jeho praděd Michal.

„Každý nemá takové štěstí jako já, že má v životě ten dar, vlastnit půdu a hospodařit na ní. Právě tohle uvědomění tě formuje. Nepřistupuješ k tomu jako k vlastnictví, je to hlavně zodpovědnost. Ne přemýšlení, kolik z toho vytřískáš peněz a kolik bude letos lahví. Je to dar, stejně jako možnost s tou půdou pracovat. Nechodím do vinohradu obutý, každý krok by byl ochuzený o to, co mi půda chce říct. Někdy je energie země tak silná, že člověku až trnou nohy. Rostlina je živá věc, musím se k ní slušně chovat ne proto, aby mi dala víno, ale aby se dobře cítila. Pak dává plody. Každé ráno se sem těším.“ říká Patrik Staško, který odrůdu Pálava, stejně jako zdejší Ryzlink vlašský považuje za nejoriginálnější na světě.

Měřítkem pro náš vztah k zemi nemůže být nic jiného než náš vztah k sobě samým. „Já strašně věřím na společenství, a i když se to dnes nenosí, na rodinné uspořádání. Na nějaký kompaktní celek. Když to budeme dobře budovat, tak se to přenese do celé společnosti. Lidé nemají definované hodnoty, nechtějí se rozvíjet, mají pocit, že díky internetu všechno ví a nepřemýšlí, co je pravda. Vytrácí se nám základ pro ty hodnoty. Máš tisíc přátel na Facebooku, ale nemáš jít s kým večer na pohár vína. A z toho plyne frustrace, z té pak nekonstruktivní debata, a v důsledku pak nárůst pravicového extremismu, který reaguje na ty nejjednodušší pudy. Já nenutím nikoho žít ve středověku, ale proč jsme ztratili ten základ? Proč jsme ztratili sami sebe?“ ptá se Patrik Staško.

Naději vnímá v probouzení jednotlivců. Z pohledu Caise je to snaha ukazovat lidem jinou než prvoplánovou kulturu, podle Pleskota třeba s láskou pečené koláče z malých podniků, pro Staška jsou to všichni ti, kteří rozvíjí bio produkci v naší zemi.

Pokud se postupně začneme ptát, proč nejsme spokojeni, když už všechno máme, přijdeme na to, že odpověď musíme hledat jen sami v sobě. A to je cesta z kruhu. Stejně jako vědomí vlastního konce, o kterém nemusíme podle Patrika dennodenně rozjímat. Stačí vědět, že jednou přijde. Tohle uvědomění pak tvoří naše postoje k životu a jeho přijetí jako daru.

„Ani ten střapec vína se nevybarví celý najednou. Začne jedna bobulka, pak druhá, a stejně to je s lidmi. Začnou hledat a po bobulkách si skládat ten svůj střapec života,“ říká.

Všechno má dvě stránky, dvě síly, které nejsou zcela odděleny. Silně negativní věc zákonitě stimuluje silně pozitivní. Z tohoto pohledu je přirozené, že reakcí na výrazně negativní dobu jsou stejně výrazné, třeba zatím jen malé pozitivní činy, první bobulky. A postupně vzniká rovnováha. Ta je základním předpokladem pro zdraví člověka i společnosti.

Teorie Milana Caise, jak začít, je jednoduchá: „Češi potřebují jasný a srozumitelný návod. Geniálně to zafungovalo u třídění plastů a najednou jsme v tom nejlepší na světě. Proběhla osvěta, jasné kroky, a zafungovalo to. Každý začal u sebe.“ Jak tento přístup aplikovat pro budování vztahu k zemi? Vinař Patrik Staško takový návod má: „Nejkratší a nejpřirozenější cesta je přes půdu. Vím, že každý nemůže mít hektary vína. Ale ať má každý doma svou jednu rostlinu, kterou má opravdu rád. Vždyť to je Malý princ. Jednu rostlinu, nepotřebuješ víc. Každý den se s ní potěš a uvidíš, co se bude dít tobě samému.“

Proč bychom měli být hrdí na svou zem? „Je nejkrásnější na světě. Můžeš si tisíckrát myslet, že lépe se žije tam, kde je moře, ale ta jediná krásná krajina je pro tebe vždycky ta naše. Hledání toho pokladu je tady,“ uzavírá Staško.