Život její rodiny se změnil hned první den německé okupace. Patnáctého března 1939 zatklo gestapo jejího tatínka Karla Sonnenfelda. Významný brněnský advokát, člen městské rady a představitel Židovské obce v Brně strávil ve vězení deset dní, propuštěn byl díky záruce jednoho Němce, který ho znal. „Když se vrátil, skoro jsem ho nepoznala. Měl špinavé šaty, byl neoholený, to byl pro mě šok,“ vyprávěla v roce 2016 Margalit Sonnenfeldová, která se tehdy jmenovala Margit a navštěvovala tercii proslulého židovského reformního reálného gymnázia v Brně.

Karl Sonnenfeld patřil k váženým osobnostem československého židovského života a jako nadšený sportovec stál v roce 1919 u vzniku židovské tělovýchovné organizace Makkabi Brno, která byla první pobočkou celosvětové organizace na území českých zemí a její členové slavili úspěchy ve fotbalu, atletice, házené žen a plavání. V letech 1927 a 1928 vykonával funkci předsedy světového svazu Makkabi.

Byla jsem jako čert

Ke sportu Karl Sonnefeld samozřejmě vedl i své tři dcery – Margit a její dvojče Ruth, které se narodily 26. listopadu 1925, a jejich o rok a půl starší sestru Lotte. „Já jsem byla jako čert. Říkali, že jsem víc kluk než děvče. Dělala jsem strašný věci, třeba vylezla na strom tak vysoko, že se všichni děsili, že spadnu, nebo jsem skákala ze stromu do rybníka,“ vyprávěla v roce 2016 pro Paměť národa.

Nebylo jí ještě ani pět let, když se naučila plavat. V sedmi letech začala pravidelně trénovat v plaveckém oddíle Bar Kochba a v osmi se zúčastnila jako nejmladší plavkyně závodu evropského poháru v Brně. „Plavaly jsme padesát metrů prsa, do půlky jsem jim stačila, ale potom se mi ta délka bazénu zdála nekonečná, ale doplavala jsem,“ usmívala se při vzpomínce na své první závody paní Margalit. Právě plavání jí nakonec zachránilo život a stalo se celoživotním posláním.

Její rodiče si dobře uvědomovali hrozbu, kterou představovalo nacistické Německo pro obyvatele židovského původu, protože do Brna přicházeli po roce 1933 Židé z Německa, od kterých se dozvídali o šílené antisemitské politice nového říšského kancléře Adolfa Hitlera. Margalitin tatínek ani přesto neuvažoval o včasné emigraci. „On žil vždycky pro druhé a i když mohl odejít, říkal, že nemůže opustit loď, která se potápí,“ vysvětluje paní Margalit.

Krátce po začátku okupace se Margalit jako výborná plavkyně dostala na seznam sportovců, které mohla organizace Makkabi poslat do Palestiny. Povolení k vycestování si ale nestihla na palestinském velvyslanectví vyzvednout. Třetího září 1939 vyhlásila Velká Británie válku Německu a to úřad v Praze uzavřelo, Palestina totiž spadala pod britskou správu. Trvalo půl roku, než se k povolení s pomocí Červeného kříže dostala.

Tři měsíce před Margalit do Palestiny odcestovala její sestra Ruth. „Když jsem byla vybrána k cestě do Palestiny, řekl tatínek, že když jedu já, musí jet i moje dvojče. Měl v Palestině bratrance, který pracoval jako zástupce Vítkovických železáren, a ten povolení pro sestru poslal. Odjela tři měsíce přede mnou.“

Margalit si pamatuje strach, který zažívala, když chodila kvůli povolení k vycestování pro nejrůznější razítka do Petschkova paláce v Praze, kde sídlilo gestapo. Bála se Němců v černých uniformách s hákovými kříži, že ji zavřou a už nepustí. Ve volných chvílích chodila onu zimu bruslit na zamrzlou Vltavu, protože jinam jako Židovka nesměla.

„Točila jsem piruety a trénovala krasobruslařské skoky, když jsem zjistila, že mě někdo pozoruje. Upozornil mě: ‚Děvče, proč nejdeš na stadion, tam jsou skvělí trenéři a leccos tě naučí.‘ Odpověděla jsem mu vyhýbavě, že za týden jedu do Palestiny. Ten člověk to patrně nepochopil a dál mi radil: ‚Třeba si to rozmyslíš a půjdeš na stadion.‘ Asi mu nedošlo, že jsem Židovka a na stadion, jako na spoustu dalších veřejných míst, nesmím,“ popsala Margalit jeden z posledních zážitků v Československu.

Radost ze získání povolení k cestě do Palestiny vystřídal obrovský smutek při loučení s rodiči. Jeli s ní vlakem z Prahy, a zatímco ona mířila přes Vídeň do Trieste, oni museli vystoupit v Brně. „Když šli ven z vlaku a maminka strašně brečela, myslela jsem si: proč já musím pryč a že snad taky vystoupím. Ale potom mi něco řeklo, když chceš žít, musíš jít, a tak to bylo.“

Nový život

Čtrnáctiletá Margalit zůstala ve vlaku a s rodiči se už nikdy nesetkala. Z Trieste odplula lodí do Haify. Rodiče se starší sestrou Lotte čekal osud většiny židovských obyvatel protektorátu – nucené vystěhování do menšího bytu v Brně, který sdíleli s další rodinou, a v lednu 1942 deportace do ghetta v Terezíně. V říjnu 1944 musel tatínek nastoupit do předposledního transportu do Osvětimi, kde zahynul krátce po příjezdu v plynové komoře. Maminka Irma a sestra Lotte se dočkaly v Terezíně konce války, Lotte pracovala v koncentračním táboře jako kuchařka i po osvobození během karantény, která byla na ghetto uvalena kvůli tyfové epidemii.

Svatba, 1942. Foto archiv.

„Moje maminka byla depresivní už v Terezíně, a když se vrátili do Brna, kde je nic nečekalo, a maminka se dozvěděla, že tatínek zahynul, ta deprese se ještě prohloubila, že si chtěla vzít život. V nemocnici vyskočila z okna, ale přežila. Pak byla v nějakém sanatoriu u Prahy a napsala nám krásné dopisy. V nich psala, že už nemůže žít, a tam se zabila,“ vyprávěla Margalit.

Jejich sestra Lotte zůstala v Československu sama a začala studovat medicínu. Vycestovat za sestrami se jí podařilo až v roce 1949, kdy už existoval stát Izrael. Margalit a Ruth v té době žily v kibucu. „Kolem dokola byly arabské vesnice, pořád jsem tam měla strach. A když jsem musela v noci na stráž, stála jsem tam s českou puškou,“ vzpomínala.

Splnit si svůj sen a studovat učitelství tělesné výchovy mohla, až když jí bylo 27 let. Poté učila dva roky tělocvik v kibucu. „Pak jsem řekla, že chci jeden rok žít mimo kibuc, a šla jsem v roce 1957 do Tel Avivu a do kibucu jsem se už nevrátila.“

Matka izraelských plavců

V Tel Avivu začala spolupracovat s fyzioterapeutem Gershonem Hubermanem, který se zabýval rehabilitací dětí po obrně a využíval plavání jako rehabilitační metodu. Stala se jeho asistentkou a zároveň vyučovala na učitelském institutu. „Vyučovala jsem na semináři studenty, kteří chtěli být učiteli tělocviku, a odpoledne jsem pracovala s dětmi po obrně a potom i s dospělými,“ popsala své dvě kariéry, díky nimž získala přezdívku „matka plavců“.

„Ačkoli vlastní děti nemám, dětí mám mnoho,“ uvedla paní Margalit s tím, že byla také teta. „Děti mých sester se mnou mohly dělat všechno. Všelijaké blbosti jsme spolu dělali.“

Kanada 1951. Foto archiv.

Margalit proslula také jako trenérka zdravotně postižených plavců, které v letech 1964 až 1992 připravila na osm paralympiád. Její svěřenci na nich získali 32 zlatých medailí, 26 stříbrných a 18 bronzových. Za svou práci s handicapovanými dětmi a sportovci byla v roce 1997 slavnostně uvedena do Mezinárodní židovské sportovní síně slávy.

Do rodného Brna se podívala až v roce 1965. Přijela autobusem z Vídně v předvánočním čase a na hranicích v Břeclavi ji čekal šok. „Ve Vídni bylo všechno nádherné. Přijela jsem do Brna a 24 hodin jsem plakala a nemohla jsem přestat. Brno bylo velmi pěkné město, říkalo se mu malá Vídeň, ale nic z toho nezůstalo. Bylo špinavé a prázdné,“ popsala proměnu města po 25 letech.

Navštívila hrob rodičů a setkala se s kamarádem Františkem Lamplem, který přežil holocaust jako jediný z rodiny a po převzetí moci komunisty byl opět vězněn. „Ty už jsi svoji cestu našla,“ řekl jí, když mu vyprávěla o své práci a životě v Izraeli. On tu svou našel až po emigraci do Velké Británie v roce 1968. Vypracoval se z políra u britské stavební společnosti Bovis na jejího generálního ředitele a podílel se na výstavbě budovy Canary Wharf v Londýně, olympijských sportovišť v Atlantě a dalších významných staveb „Královna mu pak udělila titul Sir,“ uzavřela paní Margalit vzpomínku na kamaráda z brněnského dětství.

V rozhovoru pro Paměť národa prozradila dvaadevadesátiletá Margalit Sonnenfeldová svou jednoduchou radu na dlouhověkost: „Jen optimismus je receptem na to, jak žít trochu lépe. Vždycky být optimista a nikdy pesimista.“ Zemřela 2. listopadu 2017.

Vzpomínky Margalit Sonnenfeldové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jiným způsobem na podporte.pametnaroda.cz.