Co vás vedlo k rozhodnutí, abyste se po úspěšné kariéře lékaře dal na politiku?

Není mi lhostejné, v jakém městě žijí a v jakém městě budou žít moje děti. To je obecně důvod, pro dělat politiku. V odborné rovině jsem dlouhou dobu kolem sebe politiku sledoval, pak jsem se intenzivně věnoval zdravotnické politice a reformě zdravotnictví a pořád to k ničemu nevedlo, protože jsem to dělal zvnějšku. Dospěl jsem do určitého věku a zeptal jsem se sám sebe, zda mám čekat, až mi moje děti řeknou „Táto, kde jsi tehdy byl?“, jako jsem to řekl doma já tátovi, když jsem se ho ptal na rok 1948, kdy se všechno změnilo. Když se člověk jednou rozhodne, že to zkusí a že to smysl má, není možné si jenom myslet, že je všechno špatně, ale je potřeba také něco udělat.

Co dělá Praha pro své starší občany? A může být nějakým svým projektem inspirací i pro další velká města?

Nejdřív je potřeba zajistit základní potřeby seniorů ve městě. To znamená zejména dostupnou zdravotnickou péči a možnost získat sociální bydlení s pečovatelskou službou, pokud se senior ocitne v situaci, kdy už si prostě některé věci sám obstarat nedokáže. Ono přece jenom v určitém věku je poměrně riskantní až zdraví nebezpečné třeba věšet záclony. Takže, v tomto ohledu se snažíme reagovat na trend, že starých lidí bude stále přibývat a rozhodli jsme se během našeho funkčního období postavit 500 nových sociálních bytů. Vedle toho nadále podporujeme domy seniorů, kde jejich obyvatelé mají na jednom místě možnost objednat si služby zdravotního nebo sociálního charakteru. Řešíme zdravotnickou politiku města, aby byla péče dobře dostupná na všech úrovních – vyšetření, léčení, hospitalizace a následná rehabilitace. Teprve, když umíme zajistit toto, lze se zabývat nadstavbou, inovativními projekty pro seniory.

A to jsou jaké projekty?

Vycházíme z idey „ve zdravém těle zdravý duch“. Chceme podporovat projekty, které povedou seniory k aktivnímu stáří, protože prevence zdraví je nejlepší lék na všechny neduhy. Senior ovšem už musí uvažovat o tom, jakou sportovní aktivitu bude vyvíjet. Přece jenom tělo má už něco za sebou, kosti jsou křehčí, klouby se ozývají častěji. Ideální jsou proto sporty, které zatěžují tělo rovnoměrně, nedochází k nárazovým zátěžím a hlavně je minimální riziko pádu a případného zranění. Jednoznačně nejlepší je v tomto ohledu plavání. A Praha má několik plaveckých areálů, dobře rozmístěných po městě. V Praze také vzniklo několik sportovišť pro seniory. Jde o cvičící stroje, které zohledňují věk a právě pohybové možnosti cvičenců.  Podle dosavadních ohlasů patří tato seniorská hřiště k hodně navštěvovaným. To si myslím, že by mohlo být inspirací pro další velká města. K aktivnímu stáří patří ovšem nejen pohyb. To je jeden z častých omylů, že „aktivní stáří“ znamená mít dobrou jen fyzickou kondici. Staří lidé se musí udržovat i psychicky a sociálně. Nejsou neobvyklé případy, kdy se člověk zcela asocializuje, protože se s nikým nestýká, nemá s nikým společné zájmy, neprožívá s nikým společnou emoci. Osamění je dle mého soudu závažnější problém seniorů než udržování fyzické kondice, zvlášť ve velkých městech.

Co se týče mentální aktivity, je potřeba si uvědomit, že stejně jako ochabují necvičené svaly, ochabuje i necvičený mozek. V tom ale magistrátní politik seniorovi může pomoci tak maximálně radou. Je celá řada drobných technik, jak se udržovat mentálně svěží. Oblíbené jsou mezi seniory křížovky nebo hlavolamy. Ale i obyčejné prohlížení starých fotografií procvičuje mozek. Člověk vzpomíná, co se tehdy a jak událo, jaké kupříkladu nosil šaty, kam chodil s kamarády a tak podobně. Nebo si číst staré dopisy a pohlednice, díky kterým si oživujete emoční zážitky, popřemýšlíte si, jestli šlo tenkrát se zachovat jinak.

To je ale jen takové dívání se do minulosti, ne?

Je normální, že starý člověk bilancuje. Měl jsem ale spíš na mysli, že v sobě otevře ty třeba dávno zapomenuté emoce, které mu umožní si říct, že vychoval své děti a prožil krásný život, i se všemi jeho zákoutími a potížemi. Jde o to stále objevovat v sobě tu vnitřní životní sílu, sílu žít.

A jak to udělat, aby se starý člověk ve velkém městě necítil osamělý?

Snažit se udržet si své přátele, chodit s nimi na fotbal nebo do divadla, snažit se udržet si umění projevovat společné emoce. Problém je, že v pokročilém věku člověk naráží na to, že řada kamarádů už není mezi námi. Pak je tedy šance najít nějaké komunitní centrum, například Centrum Elpida pro seniory na Praze 4, a tam si nové kamarády najít. Nebo začít chodit zase do školy. V tom se skloubí skoro vše. Procvičíte si mozek, prožíváte společné emoce, jste v kolektivu, který má nějaký společný zájem.

Myslíte „univerzity třetího věku“?

Nejenom univerzity. Nedávno jsem zaregistroval projekt Zpátky do lavic, o jehož podpoře uvažujeme i v Praze. Ideou je nejenom poskytnout seniorům možnost získat základní dovednosti v oblasti, dejme tomu, počítačové gramotnosti, ale zároveň jim umožnit navštěvovat jejich střední školu, kam chodili před padesáti lety. Školu, ke které mají osobní citové vazby. A kdo ví, třeba se tam mohou potkat ony první školní lásky. Takové projekty jsou, myslím, smysluplné a je potřeba je podporovat.