Těsně po válce se hrálo všude, přišla americká muzika, lidé pořád tancovali. V té době zkusil hrát na fagot, ale neměl k tomu předpoklady. Bydlel v činžáku v Nuslích vedle souseda, který měl havajskou kytaru a od rána do večera vyhrával La Palomu. Měl jsem velice hudební maminku, která mě požádala, abych s tím něco udělal, nebo se z toho zblázní. Zašel jsem tedy za jedním starým vojenským muzikantem a požádal ho, aby mi půjčil nějaký bombardón na vyplašení zběsilého kytaristy. Půjčil mi tubu a jak začal hrát, vypouštěl jsem z toho nástroje takové bubáky. A on přestal, vzpomíná Václav Hoza na svoje první vystoupení. Přes čtyřicet let pak učil mladé tubisty a jeho učebnice hry na tubu se používá na celém světě. Svět do jeho domácnosti přišel před několika měsíci prostřednictvím internetu. Propuklo u nás počítačové šílenství. Získali jsme domů starší notebook, jenže jsme neměli žádnou kuchařku, podle které bychom se to naučili obsluhovat. Pomáhali nám lidé z našeho okolí, manželka si jejich rady psala, ale nebylo to ono, protože každý radil něco jiného. Pak se k ní dostala nabídka absolvovat kurz Školičky internetu pro seniory, přihlásila se a od té doby s ní není k vydržení. Je v invalidním důchodu, ráno se probudí, zapne tu ďábelskou mašinu a věnuje se jí až šest hodin denně, říká. Sám kurz neabsolvoval, ačkoliv ženu doprovázel. Chce stát mimo moderní techniku. Zrušil jsem i mobil. Ještě když jsem učil, stávalo se, že mi na poslední chvíli student zavolal, že nemůže přijít na zkoušku. Byl jsem přísný učitel a tohle mě rozčilovalo. Tak jsem mobil zahodil. Když mě chce někdo sehnat, musí přeci vynaložit větší úsilí než já, může mi třeba zavolat na pevnou linku, doporučuje.