To byla rychlá práce, co se stalo?

Ale… Vyhodil jsem je. Jestli kluk v sedmnácti letech nechce pořádně chodit do školy a vlastně to za něj v ordinaci všechno řeší maminka, vážně to není případ pro psychiatra. Tady máme většinou drogově závislé pacienty. To je skutečný problém pro psychiatra.

Drogově závislé děti? Vidíte, a já chtěla začít jiným vážným tématem: co vidí psychiatr, když se kouká na současnou politickou scénu? Kolik diagnóz vám vytane na mysli?

Politici? Tak na ty se nekoukám. A jinak… Víte, to je taková laická představa, že psychiatr odhadne diagnózu jen z veřejných vystoupení, která jsou navíc různě krácená, skrz obrazovku. Pan profesor Vondráček, u něhož jsem jako medik začínal, nás vždycky nabádal, že pacienta musíme vidět aspoň klíčovou dírkou, když ho chceme poslat do cvokárny. Takže samozřejmě vidím různé psychopatické rysy, ale na skutečné potvrzení diagnózy bych potřeboval seriózní vyšetření. Na to nestačí sám fakt, že když se někdo konzistentně chová jako psychopat, jedná jako psychopat, tak to asi nebude hrát.

Když se dívám na vaše aktivity, tak nechápu, co všechno stihnete, křtil jste další knihu a snažíte se léčit závislé děti. Proč nejste někde v klidu na chalupě a neodpočíváte?

No, to jsem kdysi potkal kamaráda Miloše Vojtěchovského…. Znáte Miloše Vojtěchovského?

Ne.

Šmarjá, to děláte tenhle časopis a neznáte našeho předního gerontopsychiatra, který obor vlastně zakládal? Dědek je sice ještě o něco starší než já, ale je furt činnej. Činorodej a křepkej. A pořád pracuje. To jsem ho přitom takhle před lety jednou zjara potkal na ulici a ptám se: co děláš, jak se máš? A on koukl na hodinky a říká: za dva měsíce čtyři dny a šest hodin jdu do penze. A já povídám: ty? Dědek šmejdivá? Ty že necháš toho všeho šmejdění a nebudeš dělat nic?! A on na to, že se raději rozhodl, že půjde s malou penzí do Stromovky, než s velkou do krematoria. No, v penzi strávil asi tři měsíce, a pak mu manželka řekla, ať už jde proboha zase něco dělat. Tak šel. A pracuje doteď. A to se tehdy psal nějaký osmdesátý devátý. Takže ani já nekončím a neplánuju odpočívat. Jednak bych musel doma uklízet a pak: z důchodu bych nevyžil. To bych se mohl jít pást. Nikomu nezávidím, kdo nemá takovou práci, kde si může přivydělat.

Bývala jedna taková přirozená společnost pro muže, myslím venkovskou hospodu. Jenomže to dnes taky přestává fungovat. Takže vím zatím o jedné takové věci, která neuvěřitelně pomáhá vylézt z ulity. Univerzita třetího věku. Tam jsem učil a to bylo nejlepší žactvo, jaké jsem kdy měl. To bylo publikum, které bylo vděčné.

Vidíte, zmínil jste osmdesátý devátý, pro českou společnost přelomový rok. Kam jsme se od té doby posunuli?

Do anarchie. Do nádherný anarchie!

Prosím?!

No ano. Tady už vlastně žádná pravidla neplatí, jen mají všichni nějaká práva.

Já měla spíš pocit, že nejrůznější byrokracie, zákonů a dalšího balastu jen přibývá. Přesně v duchu vaší věty, kterou jste napsal v nějaké své eseji: čím víc má společnosti morálních pravidel, tím méně potřebuje ta papírová a obráceně…

To že jsem napsal? To jsem nějakej chytrej…

Hezky jste se mi vyvlékl z otázky. Kam tedy směřuje naše společnost?

Víte, my jsme měli včera seminář se sestřičkami. A došla řeč na nově vznikající choroby. Třeba závislost na internetu. Nemyslím, že je to nějaká nová choroba. Stěžovala si tam na to jedna sestřička, že manžel když přijde domů, tak sedne k internetu, a vstane od něj, až je čas jít spát. No, jenže to podle mě není choroba. To už je dnes norma. Jsme závislí na elektronické komunikaci, kdo nedostane šedesát esemesek denně, ten jakoby nežil. Jenže to není komunikace. Vždyť pak člověk nedokáže už sestavit naživo ani větu holou, natož rozvitou.

To je důvod, proč nemáte mobilní telefon?

Ne, já jsem jednak hluchej, ale hlavně já ho nepotřebuju. Pořád ještě se spoléhám na to, že když se s někým domluvím, tak to platí. My ho máme jen jako rodinnou vysílačku, takže si ho půjčím, když jedu zítra do Třince a až tam dorazím, tak zavolám, že se vlak nesrazil a že žiju. No, ale zpět. Takže posunuli jsme se do takového chaotického stavu. Už staří Řekové říkali, že chaos je otcem pořádku. Teď jde ale o to, že když vidíte některé ty pořádkumilovné elementy, jak se snaží vysvětlit, že jen pod jejich vládou by se nám dařilo stokrát lépe, tak se obávám, že z tohoto bince nemůže vzejít nic dobrého. Jen aby se vlády neujali zase nějací fašouni nebo komunisti.

Samota jako stav duše

Nejste první, od koho slyším stejnou obavu. Takže se raději přesuňme od společnosti k jedincům. V jedné své práci jste řešil téma samoty. A napsal jste, že nejde o osamělost fyzickou, ale o stav duše, který si přivodíme my sami. Ve stáří se bohužel samota stává jedním z hlavních témat. Jak se pak dá vyjít z ulity, když děti a vnuci mají na seniory stále méně času a ti zase všichni nejsou na Skypu nebo nemají počítač?

Ženy si vystačí daleko lépe, ty jsou přirozeně sociálnější. Když se potkají tři jezinky na ulici, tak půl druhé hodiny zdrbnou a mají z toho potěšení. Kdežto mužský jsou jezevci. Bývala jedna taková přirozená společnost pro muže, myslím venkovskou hospodu. Jenomže to dnes taky přestává fungovat. Takže vím zatím o jedné takové věci, která neuvěřitelně pomáhá vylézt z ulity. Univerzita třetího věku. Tam jsem učil a to bylo nejlepší žactvo, jaké jsem kdy měl. To bylo publikum, které bylo vděčné. Ti už byli v posluchárně půl hodiny předem a prali se o místo. A bylo to nádherné. Na začátku ročníku se sejde struktura lidí, kteří se vůbec neznají, a na konci je z nich parta. Byl to nádherný fenomén. Začalo to tím, že i ti největší jezevci si museli jednou týdně umýt krk a vzít si čistou košili a jít mezi lidi. A když to končilo, tak měli zkoušky – to bylo hrozné – to bylo někdy život ohrožující pro všechny zúčastněné, protože šlo o infarkt. No, takže když měli to zkouškové období, tak se sebrali a šli na Žofín. Tam pánové dali lavičky do kruhu, dámy přinesly svačinky a teď tam šprtali spolu. To bylo vážně moc hezké. Takže největší problém je takovou skupinu sestavit a bohužel, na to nám dnes přestává fungovat i to nejpřirozenější, co muži měli. Tedy ta hospoda.

Jak to myslíte? Proč ten minulý čas?

Protože v hospodě dnes jednak neslyšíte vlastní slovo, jelikož tam vždycky vříská nějaká muzika. Sedmička pivo se už dávno nevyrábí, takže když vypijete jednu malou dvanáctku, tak se na vás dívají skrz prsty, co tam zacláníte a neděláte útratu. Dřív stačilo, aby si důchodce dal jedno pivo, to cucal celý den, protože to byla v podstatě jen rekvizita, a u toho se hrál mariáš a povídalo se. Jenže to dnes žádného hospodského neuživí, takže se i ty vesnické hospody vytrácí nebo se promění. Navíc: kdo dnes ještě umí mariáš?

Přitom my ty hospody potřebujeme. Vezměte si už jen to, kde se odehrává dobrá polovička naší nejoblíbenější národní opery Prodaná nevěsta? Ještě Francouzi to mají podobné. A v každé hospodě seděl štamgast, jak se řekne slušně nasranej? To asi nejde. Prostě morózního typu, co čte noviny, nadává na politické škandály a že se to v novinách hemží jen samými vraždami… Vždycky takoví byli, ale byli ve společnosti. Hospoda to byla přirozená sešlost chlapů, které to jednou za čas vytáhlo ven. Musíte mít zkrátka dostatečně silný magnet, který by vás z té ulity vytáhl.

Paměť uchovává z minula jen to dobré

S tou naštvaností… Ta je dnes obecně velká. Zvlášť u seniorů. Jenže nebylo to tak vždycky, že staří nadávali na mladé a na dnešní časy a nostalgicky vzpomínali na minulost a na to dobré?

To víte, že ano. To je totiž dobrodiní matky přírody. Ta nám dává milosrdně zapomenout na křivdy minulosti, když už jsme tak blbí, že je neumíme odpouštět, protože lepší je odpuštění. Takže to zlé zapomínáme, a tím filtrem paměti pak projdou jen ty příjemnější věci, které v mysli zůstávají, a konfrontováním s realitou se pak zdá, že minulost byla lepší. Na druhou stranu, já jsem se dost rýpal v syndromu vyhoření. A měl jsem na to celkem velký vzorek lidí, asi tři stovky zdravotníků z blázinců, kde se říká, že k vyhoření dochází nejčastěji. Vyplňovali mi dotazník. A ukázalo se, že nejhůř jsou na tom mladí tak rok dva po nástupu. Pak je dlouho klid a další nepříjemný vrchol naštvanosti nastává v době, kdy je mládí v hajzlu a do důchodu daleko. To jest kolem pětačtyřicítky. A tady jsme my staříci od šedesáti, a jsme maximálně spokojeni. Žádné vyhoření, žádná negativa. Takže to je dost kontrastní k tomu, jak na minulost vzpomínáme, neodpovídá to zkrátka realitě. Souvisí to s tím, jak mozek ukládá informace a zážitky. To není ve formě fotografií, ale jako puzzle chutí, vůní, obrazů, silné vjemy. A buňky se nám sice rodí stále nové, ale mnohem svižněji bohužel odumírají. A my si podvědomě uchováváme ty lepší zážitky, protože to potřebujeme ke svému uspokojení. Minulost se nám pak jeví lepší, než byla. Jistě, jsou jedinci, kteří i potom mají to bilancování převážně negativní, a to je potom blbé. Když zůstanu sám a místo toho, jak mi bylo hezky jednou v neděli odpoledne na parníku se žlutou zteplalou limonádou, si začnu vybavovat, jak mi Karel ublížil a Franta, mě okradl a ta mrcha mi tehdy nedala, tak se v tom životě zahrabu.

Radkin Honzák
Narozen 1939. Psychiatr, jeden z těch, kteří v Česku dávno před revolucí zakládali a praktikovali psychosomatickou medicínu, tedy fakt, že nemoc neexistuje odděleně od člověka, ale je nutné při léčbě brát v úvahu ke stavu těla i stav duše. Věnoval se také syndromu vyhoření, který prý pramení z naší touhy po dokonalosti a po tom, mít a vlastnit co nejvíc. Letos o tom, jak se vyhoření vyhnout, vydal knihu. Mezi nejprodávanější jeho díla však patří kniha s titulem Jak přežít léčení, která se věnuje psychosomatice. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK, v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny, v soukromém zdravotnickém zařízení Remedis, a publikuje své texty na vlastním blogu či ve zdravotnických časopisech. Kromě toho pracuje na další knize.  

Je z toho cesta ven?

Anglické sestřičky, které sepsaly takové desatero proti vyhoření, v něm mají jednu hezkou větu: Nauč se odlišovat mezi pláčem, který ti přináší úlevu, a mezi tím který tě zavrtává do sebelítosti. A pak ten druhý seškrtej.

Pane doktore, zmoudří člověk ke stáru?

To mám jeden takový zajímavý příklad… Když jsem v padesátém šestém nastoupil na fakultu, tak tam byl obávaný asistent, byl jen o pár let starší než my, ale vyhlášený pes. Holky se bály, my mu taky utíkali… No, a když jsem pak po letech začal učit, ejhle! I tady učil opět ten samý pan profesor Čihák. Jenomže to byl ten nejoblíbenější examinátor. Laskavý, moudrý a všichni se k němu chtěli dostat. Ke stáru člověk zkrátka někdy zmoudří.

Jenže to nás zase trápí všechny životní nejistoty, ne? Jestli vyjdeme s penzí, jestli majitel nezvedne činži…

Koukejte, já když mám všechny ty úzkostné pacienty, kterých je za korunu dvacet arch k vystřihování, tak jim vždycky říkám: slušnej člověk nepočítá s žádnými jistotami. Protože když začnete kalkulovat, jakože tamto je nejisté, tamto taky, tak to se dozajista zblázníte. My, pražský buddhisti, říkáme: kdo se nestará, kde je, nikdy není ztracen.