Na návštěvy u lékařů a lékařek se tak vydáváme skoro nejčastěji v celé Evropě. Zatímco Nizozemcům postačí se v ordinaci ukázat osmkrát za rok, Francouzům šestkrát a Švédům ani ne třikrát ročně, Češi jsou v tom, jak často vyhledávají lékařskou péči skoro rekordmany. Spolu s Maďary a Slováky chodíme k lékařům vůbec nejčastěji. Vyplývá to z analýzy organizace OECD za rok 2014, která mimo jiné porovnávala čerpání zdravotní péče v různých evropských zemích. Průměrný obyvatel EU „si vystačí“ s tím, že využije možnost konzultace s lékařem sedmkrát ročně.

Švédský stůl českého zdravotnictví

Ne náhodou lékaři a lékařky v zemích, jako je Česko, Maďarsko nebo Slovensko, musí zvládnout vůbec nejvíce návštěv, což ale také znamená, že na jednotlivé pacienty mají méně času než jejich kolegové a kolegyně v jiných zemích. Maďarský lékař potká ročně 3,5 tisíce pacientů, slovenský necelých 3,3 tisíce a český zhruba 3 tisíce. Pro srovnání evropský průměr je 2 145 návštěv ročně na jednoho lékaře. Nejméně konzultací pak absolvují lékaři a lékařky v Rakousku (1347), Dánsku (1259) a Švédsku (704). To, že lékaři odbaví více návštěv ještě neznamená, že pracují efektivněji.

Proč se tak děje? Vysvětlení je více. „Mnoho lidí přistupuje k českému zdravotnictví podobně jako ke švédskému stolu. Jednoduše si vezmou to, co vidí,a příliš nepřemýšlí nad tím, že by se měli jakkoliv omezovat,“ shrnuje Tomáš Cikrt, šéfredaktor portálu zdravotnickydenik.cz a také někdejší mluvčí ministerstva zdravotnictví. Častému čerpání zdravotní péče v Česku nahrává, že u nás jsou ambulance velmi dostupné a k jejich návštěvě není nezbytné mít doporučení svého praktického lékaře. Když pacient chce, může obejít hned několik specialistů s jedním problémem jen proto, že se takto rozhodne.

Současně u nás neexistuje žádná, alespoň symbolická finanční spoluúčast spojená s návštěvami lékařských ordinací, kterou by pacienti konkrétně pocítili. Peníze, které musí lidé dát „ze svého“ dokáží zabránit tomu, aby lidé navštěvovali lékaře zbytečně. To ukazují i údaje, které zpracovává OECD. Po roce 2008, kdy u nás byly zavedeny zdravotnické poplatky, které lidé platili za vyšetření či ošetření v ambulanci, se u nás prokazatelně snížil počet návštěv u lékařů. Platí jednoduchá rovnice: kde systém nutí lidi podílet se na léčbě, chodí k lékaři pacienti méně. Ve skandinávských zemí má vliv také fakt, že část práce, kterou v jiných státech provádí vytížení lékaři, zde převzaly zdravotní sestry a další zdravotní personál.

Zdravotní negramotnost

Časté návštěvy u lékařů z nás nedělají zdravější lidi, právě naopak. Češi obsazují přední příčky na světě ve výskytu celé řady civilizačních chorob, což jsou onemocnění, jejichž vzniku lze předejít správným životním stylem. Jenže už to je pro spoustu z nás problém. Když Státní zdravotní ústav v roce 2015 porovnával schopnosti Čechů rozhodovat o svém zdraví, ukázalo se, že na tom nejsme právě dobře. Celková zdravotní gramotnost Češek a Čechů je podle mezinárodně srovnávacího průzkumu špatná. Z celkem osmi sledovaných zemí EU skončilo Česko na sedmém místě a nedosáhlo ani průměru. „Celková zdravotní gramotnost v Česku je v porovnání s průměrem osmi zemí EU nižší a zaostává za zeměmi, které v této oblasti představují špičku, což jsou Nizozemsko, Irsko, Německo a Polsko,“ uvedl Státní zdravotní ústav.

Být zdravotně gramotný znamená, že se umíme správě stravovat, věnovat se dostatečně pohybu, nebo třeba využít možnosti očkování proti chřipce či pneumokokům.

Při porovnání jednotlivých oblastí zdravotní gramotnosti vyšli Češi nejlépe v porozumění a orientaci v oblasti zdravotní péče, kde uspělo 50 %. To jednoduše znamená, že víme, kde najdeme svého lékaře, nejbližší nemocnici či co musíme udělat proto, abychom byli ošetřeni. Avšak naše schopnosti v oblasti podpory zdraví, jsou výrazně horší. V této oblasti uspělo jen 36 % Čechů, což ukazuje, že pro většinu obyvatel je velmi obtížné se správně rozhodovat, když jde o to, jak si uchovat vlastní zdraví a smysluplně předcházet zdravotním problémům. „Lidské zdraví nevzniká v ordinacích lékařů, ale v každodenním rozhodování o tom, jak se sami k sobě budeme starat,“ vysvětluje Alena Šteflová, ředitelka české kanceláře Světové zdravotnické organizace.

Být zdravotně gramotný tak znamená, že se umíme správě stravovat, věnovat se dostatečně pohybu, ať už skupinově nebo individuálně, nebo třeba využít možnosti očkování proti chřipce či pneumokokům. Ke zdravotní gramotnosti ale patří také to, že se člověk sám aktivně ptá svého lékaře na to, co může udělat proto, aby si své zdraví uchoval nebo jak on sám může ovlivnit průběh svého onemocnění. „Většina našich pacientů se v ordinaci stydí na něco zeptat, a tak mlčí. Když přijdou domů, začnou pátrat, a přitom mnohdy nejsou schopni rozpoznat kvalitní informace od naprostých nesmyslů. To následně vede k tomu, že si sami komplikují svou léčbu, třeba tím, že nakoupí zbytečné potravinové doplňky,“ uvádí konkrétní příklad profesor Anton Pelikán, který působí na Lékařské fakultě Ostravské univerzity a věnuje se právě problematice zdravotní gramotností. Pacienti by měli být pro lékaře partnery v péči o vlastní zdraví, nikoliv těmi, kdo očekává, že se lékaři „nějak“ postarají o to, aby neonemocněli a když už se tak stane, že budou brzy v pořádku.

Znáte svoje léky?

Časté návštěvy v lékařských ordinacích jsou mnohdy spojeny s očekáváním, že si pacient odnese recepis na lék či léky, což se také mnohdy stane. Češi jsou přeborníci v braní léků. Jejich spotřeba roste zhruba o 2,5 procenta ročně. Spolu s tím stoupá i riziko jejich nesprávného užívání. Pacienti často berou více léků současně, jejich účinky se ale mohou vzájemně ovlivňovat a působit zdravotní problémy. „Nežádoucí lékové interakce jsou podle našich propočtů příčinou asi 3400 hospitalizací ročně. Zhruba 230 lidem za rok způsobí smrt,“ uvádí Jakub Dvořáček, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu. Kromě zdravotních komplikací pro pacienty s sebou problém lékových interakcí nese i finanční zátěž pro veřejné zdravotnictví. V České republice zatím nefunguje jednotný systém sledování léků, které má pacient předepsány. Při pochybnostech se ale pacienti mohou obrátit na lékárníky nebo například na bezplatnou internetovou poradnu Znám své léky (www.znamsveleky.cz). Zde je možné zadat názvy a dávkování léků, které pacient užívá. Tento seznam pak analyzují odborníci a během několika následujících dnů obdržíte informaci o tom, zda zadané léky jsou, či nejsou ve vzájemné interakci a jakým bylinám a pokrmům byste se měli vyhnout.