Pamatuješ na ty sirény, mami?

Byls´ k neutišení. Třásl ses´ a po zbytek noci už jsi nespal. Když se to vícekrát opakovalo, raději jsme tě svěřili tetě Bláhové a přestěhovali z Prahy do Stříbrné Skalice, kde jsme měli pronájem ve vilce. Strávil jsi tam druhou půlku války.

A od září 1944 jsem začal ve Skalici chodit do kašičky. Na to si pamatuju už docela dobře. Pěšky čtyři kilometry tam, po vyučování zpátky. V zimních závějích trvala cesta tak hodinu a půl. Ve třídě, ona to byla trojtřídka, nás bylo přes šedesát. Seděli jsme napěchovaní v dlouhých lavicích přiražených k sobě, my prvňáci vepředu, druháci uprostřed, čtvrťáci vzadu. Nebylo čím topit, takže jsme často seděli v kabátech a mrzli. Pan řídící Koula vždycky dvěma třídám zadal úkol a třetí skupinu učil nebo zkoušel. Nad jeho stolkem visely portréty Ha-ha portréty, totiž Hitlera a prezidenta Háchy, mezi nimi krucifix. Při ranním příchodu učitele jsme musili hajlovat. Kdo zdvihl ruku ledabyle, šel klečet. Jestli se pamatuji dobře, z učebnic jsem měl jen potrhaný slabikář a početnici. V posledním roce války už kvůli nedostatku papíru byla nouze o sešity, ty měli jen čtvrťáci. Takže my z kašičky jsme se učili psát jak za Marie Terezie na břidlicové tabulky, co se mazaly houbičkou. Známek nebylo pět, nýbrž šest stupňů. Z pochycených vědomostí si dodnes pamatuju snad jen nejvyšší horu. Víš, která to byla?

Chyták, viď? Sněžka asi ne…

Ta se po mnichovu stala součástí říše. Ale v protektorátu zůstal šumavský Churáňov, výška 1118 metrů… Ještě si vzpomínám, že jsme se fest učili německy. Osm hodin týdně. Jenže v trojtřídce, mezi šesti- až desetiletými dětmi, to byla šaškárna. Pravda, čtvrťáci už trochu uměli šprechtit z dřívějška. Já si však zapamatoval jen der – die – das, psí vocas a pak tuhle básničku: Byla kdysi mutr-matka, měla gártn- zahradu, vběhla jí tam koza-cíge, sežrala ji přísadu.

Němci pomalovali Prahu a celou zem ohromnýma véčkama, měla znamenat Viktoria – vítězství. Češi oplátkou psali na zdi PP – pracuj pomalu!

To mi připomnělo, jak všechny děti, čili Ivan a Pavel s Helenou, ale i ty, jste pořád musili do školy nosit nějaký sběr. Nejen papír, hadry a kosti! Taky starou gumu, různé byliny, pecky od ovoce, žaludy, kaštany a zejména chrousty. Peckami a chrousty se prý obohacovaly krmné směsi. Ty ses´ na našeho Pavla vytahoval, že jsi v chroustech nejlepší ve třídě, protože na vsi jich bylo spousta, zatímco v Praze žádní. A udělal jsi průšvih, když ses Kouly zeptal, ještě že to byl slušný člověk, jestli ty chrousty žerou Němci.

To si tenkrát tutti-frutti myslela celá třída. A vůbec, měli jste za protektorátu strach? Jestli jo, jak to, že jsme ve Skalici měli v chlívku tajně kozu a na záchodě husu? Tu husu jsem se naučil dokrmovat šiškami. Musely se rukou násilím posouvat dlouhým husím krkem. Zato kozu Lojzu jsem nesnášel. Totiž její mléko. Dodnes bych se kozího mléka nenapil. Teta mi ho vnucovala horem dolem.

Vykrmovala tě. Byl jsi vychrtlý, jídla bylo čím dál míň a ještě samé náhražky. Třeba chleba byl na sklonku války napůl z otrub, načernalý, hned pod kůrkou měl snad půlcentimetrový mazlavý pruh, nedal se pomalu jíst. Dostával jsi ho na svačinu s marmeládou, protože máslo bylo přepych. Sice jsme o nedělích sem tam ve Skalici u sedláka Svobody načerno koupili bandasku mléka, ždibec domácího másla, někdy i špeku, ale měli jsme s otcem na starost čtyři hladové krky, z toho tři v pubertě, čili o jídlo byla věčná sháňka. Pamatuješ, jak ti teta po večerech nutila horké černé pivo s rozkvedlaným žloutkem? Prskal jsi, ale bylo to dobré proti avitaminóze. Jestlipak víš, že maso jsme mívali jen o nedělích? Koprovka s kouskem flaxy z předního hovězího – to už byl svátek.

Ale co ten strach? Co třeba ta koza? Černota přece hrozila koncentrákem!

Byly horší situace. Ve Skalici se neudávalo. Sem tam se někde ukázal český četník, co raději nic neviděl, gestapo však zasahovalo výjimečně, pokud vím. Ovšem strach měl člověk v zátylku neustále. Občas až ochromoval. To přiznávám jako matka-kvočna, co měla odpovědnost za čtyři děti. Přetrvávaly třeba obavy z bombardování, kterého nakonec bylo v Praze, na rozdíl od planých poplachů, bohudíky málo. Tedy ve srovnání s jinými městy a zeměmi, zvláště s Německem, ze kterého zbyla po válce hromada kamení. Dva velké nálety na Prahu na konci války byly hrozné, avšak mohlo být mnohem hůř. Vždyť Göring ještě pár hodin před zabráním Rest-Tschechei, jak zbytku Československa nacisté říkali, úlisně domlouval prezidentu Háchovi, ať ihned podepíše, jinak by prý dal rozkaz své Luftwaffe, aby to krásné a jím milované město Prahu srovnala se zemí. Hácha prý po tom extempore omdlel, takže ho musili nadopovat a křísit.

A kdy jste měli strach největší?

Těžko říct. Snad za heydrichiády? Po vyhlazení Lidic? Za protižidovských pogromů? To se živočišný strach mísil se zděšením, hnusem, odporem, bezmocným vztekem. Ale napadl mě teď zážitek pro mě osobně hrůzostrašný. To když jsme celá rodina prchali z Bratislavy do Prahy před luďáky a klerofašisty. Krátce předtím otci coby „čehúnovi“ hodili chlapi z Hlinkových gard do kanceláře bombu, která místnost zdemolovala. V tehdejších napjatých a nepřátelských vztazích mezi Čechy a Slováky jsme byli přesvědčeni, že to s námi může skončit tragicky. Byla jsem při útěku v šestinedělí. Porodila jsem tě ještě v Bratislavě pár týdnů před mnichovem. A tři neděle po mnichovu jsme prchali. Všude byl zmatek, celá země v pohybu, české rodiny opouštějící obsazené Sudety se ubytovávaly po školách a sokolovnách, kdo měl štěstí, našel azyl u příbuzných. A my byli vlastně taky běženci. Z donedávna bratrského Slovenska! Jen za cenu vysokého úplatku jsme sehnali stěhováky. Do Prahy jsme po mnoha letech pobytu v Bratislavě zamířili naslepo, v obavách z  budoucnosti. Měli jsme ale štěstí. Přátelé Tondy, tvého otce, nám pomohli sehnat slušný byt u Národního muzea, kde jsme se uhnízdili už natrvalo.

Jasně. V Čelakovských sadech. A já si chodil hrát do parku pod barákem, kde vykopali protipožární nádrž – vzniklo jich tehdy po městě několik desítek. Já do ní jednou spadl, Helena mě taktak vylovila. Pověz mi však, mami, proč jste jako Češi žili tolik let na Slovensku?

Já se s rodiči ocitla v Bratislavě po rozpadu Rakouska-Uherska. Otec tiskař tam po válce našel zaměstnání. S tvým tátou jsme se poznali ve dvacátých letech. On na nově zřízené první slovenské univerzitě studoval muzikologii. Byl prvním ze tří čtyř absolventů tamní hudební vědy. Slovutný profesor Orel si ho vybral za asistenta, takže po absolutoriu přednášel a zkoumal staré tabulatury v Levoči. Načež se začal zabývat slovenskou lidovou kulturou i architekturou, domáckou výrobou, vydával odborné časopisy a postupně se stal lokálpatriotem, co s nepočetnou skupinou mladé slovenské inteligence pomáhal rozvíjet a budovat nové Slovensko, o němž se říkávalo, že je na rozdíl od průmyslového Česka zaostalou zemí ovcí a sýrů. Na sklonku třicátých let se však na Slovensku vyostřil boj o autonomii, pak dokonce o samostatnost, zejména poté, co se k moci dostal Hlinka a po něm Tiso. Fikce o jediném československém národě, jakož i chyby a podrazy povýšené pražské politiky dovedly Čechy a Slováky k roztržce, kterou Hlinkovy gardy a klerofašisté vystupňovali k nenávistným projevům a k rozpoutání národoveckých vášní. Skončilo to, jak víš, rozpadem republiky, okupací českých zemí a vznikem polofašistického, na oko samostatného Slovenského štátu. Většina Čechů, co až dosud pomáhali s modernizací Slovenska, čili technici, strážníci, celníci, hlavně však učitelé včetně vysokoškolských profesorů museli odejít, mezi nimi i my.

Vaše generace, uvědomuji si, vlastně zažila dvě světové války. Která byla horší?

Co do obětí a devastace ta druhá, o dva roky delší, to je zřejmé. Avšak z hlediska řadového civila ze střední Evropy přinesla víc útrap spíše ta první. Tenkrát se zásobování obyvatelstva rychle, v řádu měsíců, zhroutilo. Lidé v zázemí prožívali doslova hladové roky. Dokonce včetně rabování a hladových bouří. A Češi na frontách umírali po desetitisících. Kvůli tvé hloupé otázce rozhodně nechci chválit protektorát, avšak nehledě na nedostatek zboží a vybílené krámy se tenkrát nehladovělo, s výjimkou posledních měsíců války bylo pořád co jíst. A je třeba taky přiznat, že naprostá většina českých mužů se – bohudíky – vyhnula frontě. Ve srovnání třeba s Poláky, jichž zahynula snad pětina, a s Jugoslávci, kteří zaplatili desetinou obyvatel, byli Češi až na výjimky ušetřeni bojového nasazení. V tom směru bylo území protektorátu závětřím, ostrůvkem relativního poklidu uprostřed smrtící bouře.

Teď jsme zajisté pominuli aktivní účastníky protihitlerovského odboje na východní i západní frontě. Těm všechna čest! Ale mluvíme tu o jiné záležitosti… V čem to tkvělo, že mužští příslušníci protektorátu nemusili do vojenských mundůrů?

Ze dvou důvodů. Zatímco Jozef Tiso servilně nabídl padesátitisícovou slovenskou armádu Hitlerovi, aby pak zbytečně vykrvácela na východě, zejména u Stalingradu, o Čechy jako vojáky führer nestál. Nevěřil jim! Bál se, že by masově dezertovali k nepříteli jako za první světové války. A druhý důvod tkvěl v tom, že nacisté považovali Čechy za kvalifikovanější dělníky, než byli Němci. Plzeňská Škodovka, brněnská zbrojovka, jakož i ostatní velké fabriky včetně třeba baťovského Zlína, bleskurychle převedeného na válečnou výrobu, představovaly pro nacisty nejproduktivnější zbrojařský komplex v Evropě, navíc dlouho ušetřený bombardování. Tak zůstali Češi pro říši cennější v montérkách než v uniformách.

Uměla bys´ mi, mami, aspoň trochu přiblížit takovou tu všednodenní protektorátní atmosféru?

Bylo to šestileté dusno, plné obav a současně nadějí. Věčná šikana hitlerovců narůstala, z řádění gestapa šla hrůza. Většina lidí si však uvědomovala, že ve srovnání s válčící Evropou je u nás relativní a o to vzácnější klid. Přežít! Nějak přežít se stalo životním heslem či krédem i za cenu ohnutých hřbetů. Běžně se poslouchal Londýn, byť to bylo pod pohrůžkou smrti zastřelením zakázáno. Z vysílání BBC se linuly výzvy českých emigrantů v čele s Janem Masarykem k odboji, ten však za moc nestál. Občas někdo přeřezal brzdovou spojku u vlaku, nasypal písek do ložisek, občas byl někdo zastřelen kvůli ilegálním letákům. Bujela šeptanda, populární byly zvláště vtipy. Kdy bude konec války? Až budou tlustí hubení a hubení pod zemí. Někdo napsal na hřbitovní zeď: Češi vylezte a uvolněte místo Němcům. A tak podobně. Němci pomalovali Prahu a celou zem ohromnýma véčkama, měla znamenat Viktoria – vítězství. Češi oplátkou psali na zdi PP – pracuj pomalu! Ulejvka byl program. Dělníci hodně stonali, v továrnách běžně chybělo 30 procent zaměstnanců. A když byla vyhlášena v roce 1943 totální mobilizace, kvůli které postupně odcházely na nucené práce do říše celé ročníky mladých lidí, děvčata masově spěchala otěhotnět, vdavky nevdavky. Na sklonku války a těsně po ní nastal ohromný novorozenecký boom.

Kolaborovalo se?

Pomahačů, udavačů, antisemitů, vyčůránků bylo dost. Nevím kolik. A nechci o tom mluvit. Bylo jich prostě víc, než by člověk čekal. Ale naprostá většina Čechů se snažila chovat slušně. To, že jich přes 200 000 přišlo na Václavák hajlovat a složit slib věrnosti říši v souvislosti s děsivým dusnem po heydrichiádě, to nepočítám. Heslo přežít… Také hodně umělců hledalo skulinky, jak se vyhnout průšvihu a uplatnit se. Ale nezažili jsme totéž později, za komunistů? Hrdinů bývá chronický nedostatek. V Čechách obzvláště.

Poslední otázka, mami… Věřili jste, že ta vichřice hněvu přejde?

My doma a lidé v našem nejbližším okolí jsme věřili od počátku do konce. Zprvu s malou dušičkou. Totiž když se Hitlerův blitzkrieg rozjel jak promazaný stroj. Vždyť valnou část Evropy fašisté spolkli jak malinu během pár měsíců. Víš ale, kdy jsme nabyli takřka jistoty a naděje se upevňovala? Paradoxně v čase kolem heydrichiády a Lidic, čili v té nejstrašnější protektorátní atmosféře. Protože rok 1942 byl sice nejhorší, stal se však i bodem obratu ve vývoji války. Vzpruhou bylo, když po Pearl Harboru vstoupili do války Američané. To bylo v prosinci 1941. V létě následujícího roku začali spojenci masivně bombardovat německé průmyslové základny. Hurá! Od července se začala odvíjet bitva na Volze, která po půl roce vyvrcholila ohromnou ofenzívou Rusů u Stalingradu. A na podzim se generál Eisenhower vylodil v Africe. To se už tisíciletá germánská říše ocitla v ohni ze všech stran a Hitlerův konec se stal už jen otázkou času. Ve Skalici jsme měli v ložnici mapu s praporky, statečně za závěsem, a táta ty vlaječky občas radostně posouval. To byla nádhera.

Jé, na to se pamatuju! A našemu hluchoněmému, čili i naivnímu Ivanovi jednou vrazil facku, když přišel z ústavu neslyšících a prohlásil, paní učitelkou předpisově indoktrinován, že Hitler vyhraje. Táta ho ve znakové řeči rozezleně označil za vola.

Malý protektorátní slovníček

Antisemitismus / Protižidovská nenávist přinesla našim spoluobčanům nepopsatelné hoře. Tyto stručné řádky nemohou všechny podoby represe a utrpení zachytit. Perzekuce Židů se krok za krokem stupňovala, až se na sklonku r. 1941 zvrhla do organizace masových transportů. Vyhlazovacími tábory prošlo přes 92 000 našich Židů. Vrátilo se jich asi 14 000. Bezpráví všedních dnů však bylo obdobně sadistické. Nacisté bezostyšně zabírali židovské byty. Byla zničena či rozkradena řada synagog. Židům byl postupně zakázán přístup do knihoven, muzeí, kaváren, hostinců, parků, na sportovní utkání, na parníky či veřejná koupaliště. Pak i na nábřeží a hlavní ulice. Nesměli cestovat, opouštět obec, chodit k holiči či na mandl. Přišli o řidičáky. Nakupovat směli jen mezi 15-17 hodinou, do tramvají směli nastupovat pouze do zadní části druhého vozu, židovské děti byly vyhozeny z veřejných škol, atd. A všichni Židé musili nosit Davidovu hvězdu (od září 1941). Na kdejakém veřejném místě visely nápisy „Juden nicht zugänglich!“ (židům nepřístupno.) Je bolestné přiznat, že antisemitismu propadla i jistá část Čechů. A to nejen lůza, čmárající na neárijské obchody „Pozor Žid!“ Dokonce i stavovské organizace právníků, lékařů, inženýrů ještě před příchodem nacistů vydávali memoranda, žádající vyloučení Židů z výkonu kvalifikovaných povolání… Smutné ohlédnutí!

Černý trh / Nacistická okupace vyvolala nákupní horečku. Z trhu šmahem zmizely citlivé komodity: káva, čokoláda, alkohol, látky, boty, ale i elektrické spotřebiče. Od října 1939 musel být zaveden přídělový systém na potraviny. Zprvu byly příděly slušné, avšak situace na trhu se rok od roku zhoršovala. Šmelina proto slavila hody. Lidé z měst ve velkém hledali a využívali kontakty s venkovem (černé maso, sádlo, vejce, mouka), ač třeba za černé zabíjačky hrozili nacisté smrtí zastřelením. Šmelináři provozovali riskantní, zato výnosné kšefty. Pár příkladů… Jestli 1 kg kávy stál v míru 30 Kč, v r. 1945 byl až za 9000. Sádlo vyšplhalo z 19 korun na 1800. Cigareta (balíček původně za korunu) stála na konci protektorátu 30 Kč – jako předválečné Baťovy boty.

„Entartete Kunst“ / Entartete znamená degenerovaný. Čili zvrhlé umění. Dva čelní „arbitři“, Hitler a Goebels, za ně považovali – coby „židobolševické“ – takřka veškeré moderní umění: secesi, kubismus, expresionismus, surrealismus, dokonce i fauvismus. Na indexu se tak ocitly stovky malířů, spisovatelů, architektů, skladatelů, zajisté zejména Židé (v jejich případě i vědci jako Einstein). Zakázáni byli mj.: Picasso, Chagall, Matisse, van Gogh apod., z Čechů Filla, Bauch, Kubišta, Špál aj.Josef Čapek zaplatil životem. Na tapetě byli i židovští skladatelé (Mendelssohn, Gershwin a jazz vůbec) či básníci jako Heine.

Kotláři / Taky „hloubkaři“, zpravidla američtí stíhači, útočící střemhlav na německé ozbrojené kolony, také však a zejména na vlaky – ne všechny ovšem byly vojenské. Na konci války se už cestovalo i na střechách vagonů. Vlak zastavil a cestující se rozeběhli ukrýt do polí. Mnozí civilové měli smůlu…

Kuratorium / Jednotná masová organizace mládeže v l. 1942-45, do níž povinně vplynuly zrušené organizace jako Sokol, Orel, skauti a mnohé další. (Aby bylo jasno: např. předsednictvo ČOS a 1500 sokolů bylo při tomto „slučování“ pozatýkáno.) Program: mimoškolní převýchova k „protektorátnímu vlastenectví“ v souladu s nacionálně socialistickou ideologiií. Vzor: zkušenosti Hitlerjugend. Šéfové: E. Moravec a internista dr. F. Teuner. Hodně se sportovalo (povinné kurzy plavání, atletické hry, masová cvičení, letní tábory), vyvíjela se kolektivní kulturní činnost, dbalo se na prušáckou kázeň, a to i při vánočních nadílkách či sáňkování. Všudypřítomný duch nacismu. Místo formálního členství tzv. „povinná každotýdenní služba“ chlapců a děvčat od 10 do 18 let, čili ročníky 1924-1935 byly v Kuratoriu, ať chtěly, nebo ne…

Národní souručenství / Už za tzv. druhé (pomnichovské) republiky byla existující mozaika politických stran zglajchšaltována – vznikly pouhé dvě partaje, jakoby pravicová Strana národní jednoty a jakoby levicová Národní strana práce. Hned na počátku protektorátu bylo však národu oktrojováno tzv. Národní souručenství, nadále jediná povolená masová politická organizace. Židům a ženám vstup zakázán, zato členství zletilých mužů povinné: vstoupilo jich přes 2 miliony, 97%. Dostali odznáčky s písmeny NS. Nemnozí je pak nosili vzhůru nohama, což se tajně četlo „Smrt nacistům!“ Taky odboj…

„Národní hosté“ / Němečtí běženci, v nekonečných kolonách prchající na sklonku války před postupující frontou. Pěšky, s povozy, s dobytkem, leckdy promíšeni s oddíly wehrmachtu. Ucpávali silnice a stávali se terčem kotlářů (viz!). České obyvatelstvo muselo desetitisíce „národních hostů“, jak jim říkal vrchní kolaborant Emanuel Moravec, ubytovávat (a živit) ve školách, sokolovnách, v privátě. Do škol si žáci chodili jen jednou týdně pro úkoly…

Šatenka / Ústřižkový poukaz na textilní zboží. Podobné poukazy existovaly i na obuv. V složitém systému se vydávalo mnoho druhů šatenek – jiné pro děti, ženy, těžce pracující atd. Velmi ilustrativně: šatenka platila rok a měla 100 bodů. Za zimník ustřihl prodavač 90 bodů, za košili 30, za spodky 14, za ponožky 6, za kapesník 1. Ušití obleku: nejméně 60 bodů.

Tabačenka / Od r. 1941 se muselo přejít i na přídělový systém kuřiva. Na ústřižkové poukazy, tabačenky, měli nárok všichni muži od 18 let včetně nekuřáků. Pro ty to byl byznys. Židé, ženy a vězni byli bez nároku. Zpočátku činil příděl 60 cigaret na týden (doutník se rovnal 5 „retkům“). Postupně se příděl snížil na 24 ks/týden. Kuřivo ovšem nebylo k mání. Ač zorky nebo vlasty stály dřív 1 Kč, v r. 1945 se balíček pod rukou prodával za 200-400 korun.

Treuhänder / Dosazený podnikový komisař, často se užíval doslovný překlad „správce věrné ruky“. Musel to být árijec věrný říši a nacismu. V obsazených Sudetech se treuhändři stávali všemocným správci předtím českých podniků. V protektorátu „arizovali“ židovský, vzápětí i český majetek. Brzy měly každá fabrika, úřad či či železniční stanice své treuhändry. Nemusili nic umět, stačila oddanost říši. Hlásily se kreatury a ziskuchtivci. Něco to člověku připomíná…

Vládní vojsko / Vyřazenými manlicherovkami vyzbrojená „Háchova armáda“, vycvičená střelbou ze vzduchovek, měla 7000 mužů (posléze 5000) ve 12 praporech a žádné těžší zbraně. Vojsko, nacisty považované za krajně nespolehlivé, vzniklo jako stafáž údajné samostatnosti protektorátu. Konalo strážní služby, pomocné práce, dokonce i žňové. Špatně placení profesionálové se upisovali na 25 let služby. Židé, legionáři, míšenci s „nečistou krví“ neměli nárok. V r. 1944 bylo 11 praporů posláno do Itálie, aby stavěly alpské pevnosti a strážily citlivé objekty. Přes 600 Čechů tehdy dezertovalo k partyzánům. Doma zbylý prapor chránil Háchu, Hrad a Lány. Valná část jeho příslušníků se pak aktivně zapojila do Květnového povstání, zejména do bojů o rozhlas.

Vlajka / Existovala už za 1. republiky jako vyhraněně národovecká organizace, zprvu dokonce protiněmecká: „Silný národ ve spořádaném státě!“. Budila ovšem nevoli svým antisemitismem. Po personální obměně se za protektorátu propadla do vod kolaborace, přičemž její aktivity byly stejně odpudivé jako vlajkařská hesla: „Služba národu – věrnost říši!“ „Dobytek do chléva – židé do ghetta!“

Volkssturm / Německá domobrana, kvapně budovaná od podzimu 1944 mobilizací mužských rezerv v zázemí. Povoláváni byli i šestnáctiletí kluci a starci nad šedesát. Už pro ně nebyla výzbroj ani výstroj, takže mnozí příslušníci Volkssturmu sloužili v kabátech a vlastních botách. Budovali protitankové zátarasy, zákopy, střežili tratě, bránili poslední města, ale špatně a marně.

Werwolfové / „Vlkodlaci“, pověstmi opředená „tajná zbraň“ nacistů. Fakticky šlo o drobné záškodnické oddíly (5-6 mužů), určené k diverzi v týlu nepřítele. Do oddílů werwolfů, prodělávajících pětitýdenní bleskový výcvik např. v Doksech či Krásném Březně, se hlásili hlavně fanatici z Hitlerjugend. Působili zejména v pohraničí. Jejich vojenská role byla okrajová, ovšem naháněli obyvatelstvu hrůzu, protože skupinky werwolfů vraždily ještě i po válce.

Winterhilfe / Akce „dobrovolné“ občanské zimní pomoci frontě se konaly po celou válku, ale zesílily po výprasku Wehrmachtu u Stalingradu. Za odznáček, klíčenku či plakátek vybíraly agitační dvojice od domu k domu peníze, hubertusy, deky, ušanky, nejlépe, avšak pouze vzácně kožichy. Češi švejkovali, jak mohli: nejraději odevzdávali pětikorunové klapky na uši.