Já nejsu ani žádný Slezan, já su Valach, tak proč jdu v úterní vlastně už noci na výstavu Znamení vertikál, která má zobrazovat duchovní život a tím i identitu Slezska? Protože Pavel Šopák, člověk, který se na výstavě podílel tím, že promýšlel vazby mezi jednotlivými exponáty a dával tak jednotlivostem smysl celku, je dle mého dobrý brach. Nepotkáváme se v Muzeu, dokonce ani na fakultě moc ne, ale při besedách. V kavárnách. V diskuzích. A to je vždycky dobrý důvod vyzkoušet, co Muzeum unese – kolik toho podstatného lidského rozměru, kolik té naší chuti mluvit s vlastní minulostí se dokáže rozpohybovat uvnitř těch sice jistě úctyhodných, ale přeci jen kamenných prostor. Jistěže by Pavel Šopák tu výstavu, na které je k vidění přes tři sta věcí a věciček v podstatě z celých dějin a z celého regionu, nemohl udělat sám. Takovou tou nesmírně důležitou postavou, koordinující, řídící, komunikující, obstarávající, byla Martina Kouřilová.

Ale už poďme. Toto ale napsat nechcu, no musím – když si kupuju lístek, který není vůbec drahý (50 korun na celé Muzeum, výstava je totiž ve dvou patrech, ale o tom za chvilku, je nic), nevím kam s očima – na plackách a jiných upomínkových předmětech na mě zírá Honza Balabán – ach jo, tebe, Honzo, se pokoušejí co? Sakralizovat? Prodávat? Neboj se, to nejde a nepůjde. Ale nepěkné to je. Ale! Už vcházím.

Výstava má jednu obrovskou výhodu, která mě překvapí hned na začátku a tato drobná radost jí zůstane po celou dobu – je to překrásný labyrint, když chcete. Zákoutí, malé místnůstky, propojené prostory, to všecko vyvolává autentický rozměr pohybu v čase a prostoru – jako by návštěvník byl jakýmsi zvláštním Návštěvníkem, těkajícím těmi pozoruhodnými dějinami, různě u nich prodléval, v čase se posunoval bez zřejmého rozmyslu, prostě jenom tak – a jenom tak mě právě dějiny baví – jako drobné vhledy do obyčejných životů, tolik podobných tomu mému. Já vím, vím – dá se to vnímat i jako nedostatek a chaos, jenže on není. Já jsem napsal – když chcete! Jste-li lidé přísného řádu, prostě sledujete výrazné vývěsky, které vás zavedou do vesnice, kostela, do doby rozvíjejících se komunikačních možností, do lesa, na pole… Jenže já to tak nechcu, a proto bloudím, dobře bloudím…

A skrz ty zdánlivě zmatené chodby si najednou uvědomím další věc − jak se tu ukazuje život celý, duchovní svět neznamená pro tvůrce výstavy jen exkluzivní výběr pěkných, načančaných, reprezentativních věcí. Je složen z hoblíků (jak ty jsou velké, o to eště nic, ale jak jsou vymalované – s takovým hoblíkem musela být radost dřevo čistit), misek, škapulířů, růženců, almar, stejně jako poutních nádob, monstrancí, křížů, a hlavně – obrazů. Jak samozřejmě jsou tu umístěné. Jak přirozeně zapadají do lidského starání se o svůj vlastní, duchovní rozměr. Jak autenticky tu svědčí o lidském hledání sebe sama uprostřed střetu – s živly, s bolestí, s Bohem. Ale, tady je zastavení první – a to mě naštvalo. Když z přízemí stoupáte po velikých schodech, civí na vás krása – sv. František, který „získává“, nebo přebírá Kristovy rány (stigmatizovaný že je, se tomu říká) – jenže vy, vy vidíte prd – nasvícené je to tak, že se vám tam, neplánovaně, leskne boží koule lampy. Ale to znejistění trvá jen chvilku, když totiž pod obrazem podejdete a vylezete na schodiště, můžete se otočit a ta krása je před váma najednou celá – oranžové tkanice vedoucí z těla Kristova k Františkovi – dnešní člověk mohl by si myslet cosi o tom, že je to blbina, že je to nějaký divně vlepený tkaničkovitý efekt, ale to je právě ta naše pitomost, a já jsem vždycky rád, když mě obraz z této mé volovitovosti usvědčí. Protože ano, jedině takto to jde! Prožívat svět tady doopravdy, tělesně v tom nejplnějším, a tedy i nejduchovnějším rozměru jako úkol, rozhodování a věčné pochybování. S jakou grácií se pak pod těma dvojsvatýma nohama vyjímá lidská lebka – tu to je všecko – buď můžeš jít za tím poselstvím, nebo můžeš živořit, lebkou za živa, lebkou i po smrti.

Ale dál. Je tu jistě spousta přesvědčivých a dobře svědčících věcí, ale já přece jenom… ty obrazy. Tak ještě aspoň o dvou vám povím. Jednak je to sv. Františka Římská, plátno Johana Lukase Krackera z roku 1762. Má mohutný, kudrlinkovatý zlatý rám (nebo pozlacený, čert to vem), ale uvnitř! Žena. Ona tam jenom tak je. Dívá se, nedívá, ale všecko v ní a z ní vydechuje. Není krásnějšího stárnutí a stáří – to ne vrásky, ale rokliny, plné odůvodnitelné, smysluplné a přijaté bolesti. To je srovnání se. S vyměřeným časem. S prožitým časem. Toto mně ještě dlouho bude v nejlepším slova smyslu strašit – nakoliks bratře, žil? Svatá Františko, neumím vám eště řéct, ale budu se snažit… A potom Pieta. Jak já mám rád piety! Tato je na dřevě malovaná, velká. Ve středu, trochu k levému kraji je Kristus. Jeho napřažená spíš zvadlá ruka je objímána a líbána – ta postava, co ji líbá, je jistě ve velkém rozechvění, je srovnaná, už to všecko tak nějak ví. Jenže nad nimi! Matka. Madona. Celá její tvář řve – toto já bych měla už vědět. Vím, že to tak má a musí být. Ale proč mně to v tuto chvíli nestačí, proč, odkud se bere ten nechtěný, a přece nezapuditelný stesk? A pak – ruka. To gesto, do větru hozená dlaň, ze které malinko nadzvedlý prsteníček vyjadřuje už ono smířené, ale teď ještě neprostupující srozumění. Toto už asi nikdo po člověku barokním takto přesně vidět neuměl, tímto zvednutým, spíš popozvednutým prstem ostatně dostává celá výstava obecnější rozměr. Je totiž jedno, jestli je člověk věřící, ta zpráva je zprávou o naší existenci jako takové – v tom přiznání si, že bolest je stravující, ale taky snižující. Že je naší povinností a jakousi snad lidskou nutností ji překonávat. Ne zapomínat. Mohla by ta Maria se spolehnout, ona v nitru ví, že všecko je tak je, protože to tak být má. Ale ona nechce. Ona se ještě na chvíli nechce své bolesti vzdát, protože i ta ji formuje, i ta je její totožností, jen ji bude muset umět přehlušit. O tom ale vypovídají už zase jiné obrazy, a mně se chce kouřit a jít podél těch holých stromů a vědět, že toto je i moje identita, ač nejsu Slezan, ale Valach… Mimochodem, začalo sněžit…