Telefon zvoní. Je to dnes už moje minimálně třicáté zazvonění, ale stejně mě adrenalin nabudí. Ne moc, ale tak, abych se intuitivně narovnala a upnula pozornost jen k hlasu na druhé straně. Přijímám hovor a hlásím se jako vždy: „Linka seniorů, dobrý den.“ Na druhé straně je hlas, který dobře znám.

Je to starší muž, který bydlí sám v panelovém domě, rodina se ho zřekla a nechce s ním mít nic do činění. Volá již poněkolikáté a já tuším, jaký hovor bude: „Vyrazil jsem na poštu a zase! Tam byla fronta! A ta ženská dělá tak pomalu a já přece nemůžu tak dlouho stát. Na nohou se neudržím! Bolí mě záda! Tak jsem jí to řekl a oni mě vyhodili! Prý že jsem sprostý! Ale já nejsem, já jen chci, aby to fungovalo,“ křičí, přímo řve: „Aby ta baba mi ty peníze vydala! Co mám dělat, nemůžu stát! Já nejsem sprostý, já to jen nemůžu vydržet!“

Slyším, že s telefonem pobíhá po bytě. Nemůže se ovládnout, do něčeho kope. Napojuji se na jeho tempo a jen mu říkám, co slyším. Je rozčilený, plný adrenalinu. Nejdříve to odmítá: „Nejsem! Nejsem! Já to jen nemůžu vydržet! Tu neschopnost! To diletantství!“ Postupně ho vedu ke klidu. Mluvíme o dechu, zhluboka dýchat, zpomalit krok, nakonec si sedne. Ptám se, jestli se mu podařilo peníze vyzvednout? Ne, nepodařilo. Vyhodili ho, protože křičel. Ale on nechtěl, jen se to nedalo vydržet. Nerozumí tomu, proč si to tak brali. Jen nemohl vydržet tu situaci, nemyslel to osobně.

Když je adrenalinu moc, je špatný pán. Nutí člověka okamžitě reagovat útokem, a když ne fyzicky, tak alespoň verbálně. V tu chvíli je okolí jedno, že to člověk tak nemyslí. Je to nepříjemné a nutí nás to bránit se stejným způsobem. Někdy je potřeba uvědomit si, že už je to příliš.

S přemírou adrenalinu je možné něco dělat. Můžeme se učit relaxační techniky, které se dají uplatnit na místě. Všímat si svého dechu a vědomě dýchat pomalu a zhluboka. Počkat, než jeho největší nápor pomine, takzvaně počítat do deseti. A při dlouhodobějších problémech si najít terapeuta nebo situaci řešit i léky. To vše ale znamená, že si musíme uvědomit, že máme problém. A to někdy docela dlouho trvá.

Telefon znovu zvoní. Slyším unavený a smutný ženský hlas. Seniorka volá poprvé, dostala na nás kontakt od kamarádky. Má syna, který se nechová úplně hezky. Nebydlí s ní a má nějaké problémy. Vypráví pomalu, jak to v životě neměl lehké. Otec je opustil, když byl syn ještě malý. Naslouchám a velmi jemně se vyptávám. Co se stalo, že jí kamarádka dala na nás číslo? Vypráví, že syn má potíže s penězi. „Sice pracuje, ale má asi větší výdaje. Chodil si pravidelně pro nějaké peníze. Teď ale už nemám úspory.“ Mluví velmi pomalu, z hlasu je cítit únava a smutek: „Když tu včera byl, tak mi řekl, že má dluhy. A že by bylo dobré, kdybych šla do domova pro seniory a prodala byt. Je mi to tak nějak líto. Je to zdravý a dospělý chlap, co se mu to pořád děje?“ Slyším, že seniorka pláče. Dávám jí prostor, aby mohla plakat. A potom se vracím k ní. Zase myslím na adrenalin a na to, jak strašlivě tady schází. Opatrně se ptám na to, jaké to pro ni je? Je jí to líto. Je smutná. Hledám u ní vztek, vztek na syna, vztek na situaci, protože ve vzteku je energie. Tady by vztek mohl pomoci ochránit ji od synových nároků. Rozumím tomu, že je jí to líto, ale jsem tu hlavně pro ni.

Hledáme hranici, za kterou už nechce jít. Měla odvahu a sílu zvednout telefon a zavolat, někde v sobě má sílu říct, že dál už ne. Je to dlouhý hovor. Nakonec se daří, vlastně se bytu vzdát nechce, to je vlastně důvod, proč volá. Ale energie jí úplně chybí. Žádný adrenalin, jen rezignace. Bude odpočívat a zase zavolá. A budeme promýšlet dál.

Neovladatelný vztek nám moc nepomáhá situace řešit. Ale nemít vztek vůbec, nemít žádnou adrenalinovou reakci, to je snad ještě horší. U člověka se nespíná obranná reakce, a často se tak dostane do pozice oběti. Připadá si bezmocný a může se propadnout až do deprese. A potom je ještě jeden zvláštní stav, když se adrenalinová reakce jakoby „zasekne“ a najednou se objevuje prakticky pořád nebo v záchvatech bez vnější příčiny. Tělo stále vysílá signál k útěku.

Krátce před koncem směny zvoní telefon snad dvacetkrát za sebou a je v něm slyšet jen dětský smích a chrochtání. Klesá mi energie, jak neustále přijímám ty samé hovory a cítím trochu podráždění. Procházím se se sluchátky po služebně a protahuji se na zemi.

A najednou je tam zase jiný hlas. Žena říká, že nemůže dýchat. Bleskově mi naskočí úplné soustředění a zjišťuji, jestli není ohrožená na životě. Není, má panickou ataku. Zná ten stav, léčí se s panickou poruchou, ale zrovna je to strašné, má pocit, že se zblázní. Nemůže dýchat a buší jí srdce. Dnes další hovor, kde adrenalin hraje hlavní roli. Tady se tělo tak zaplavuje adrenalinem, až to škodí. A přichází to ve zdánlivě nesmyslných situacích. Žena je sama doma, nic se neděje. Oceňuji, že zavolala.

A potom krátce apeluji na její racionální stránku ‒ už ataky zná, teď je někde na vrcholu, ale ten pomine. A už není sama, jsem u toho s ní. Po tomto ujištění se soustředíme na fyzické projevy ‒ dech. Otevře okno. Já přitom pomalu hlasitě dýchám a chci, aby se na mě napojila. Zkoušíme tělo donutit, aby vypnulo reakci útok, nebo útěk. Trvá to. A potom už odvádím pozornost od paniky ‒ co dnes dělala, jaké mají počasí? A co má ještě v plánu? Nakonec mám radost, už slyším, jak klidně dýchá. Jen má strach ukončit hovor, že se záchvat zase vrátí. I to ošetříme, kdyby ano, může zkusit zase zavolat. Ale já tuším, že už je to dobré.

Adrenalin je hormon, který se vyplavuje při stresu. Připravuje tělo na extrémní výkon. Říká tělu, aby na situaci, ve které se ocitlo, co nejdříve reagovalo. Adrenalin radí zvolit útok nebo útěk, což se v evolučním vývoji člověka ukázalo jako dobrá strategie. Tělo začíná reagovat, krev se soustřeďuje v životně důležitých orgánech, zrychluje se srdeční tep, zlepšuje ventilace plic, rozšiřují zornice. V krátkodobém horizontu tělu prospívá, zvyšuje soustředění, stimuluje mozek a zlepšuje paměť. Našim předkům takto adrenalin často zachránil život. Dnes už ale nejsme lovci mamutů a útok nebo útěk nejsou většinou nejlepší strategií. Přesto se nám adrenalin stále vyplavuje do krve v nejrůznějších situacích, kdy zažíváme něco silného nebo potřebujeme něco řešit. Někdy nám pomáhá a někdy méně.

Linka seniorů 800 200 007 je anonymní a bezplatná linka pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Můžete se obrátit i na e-mailovou poradnu linkasenioru@elpida.cz.  Příběhy v článku byly pozměněny tak, aby byla zachována úplná anonymita volajících.