Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Můžete mít strach, ale nemusíte ho vždycky poslouchat. Dodejte si odvahy!

Neexistuje žádný dokonale fungující návod, jak se nebát. Máme ale pro vás pár tipů, jak sebrat odvahu i přesto, že máte strach.

Nejsem žádný nebojsa. To ani náhodou. Právě naopak, bojím se celé spousty věcí. Jen tak namátkou:

  • dopisů s modrým pruhem
  • můr, když v noci vlétnou do osvětleného pokoje a plácají se okolo lampy
  • zavolat celebritě, se kterou mám dělat rozhovor
  • podívat se na svůj účet v internetovém bankovnictví, když vím, že tam toho moc není
  • brát hovory z neznámých čísel
  • předjet traktor na okresce
  • jít v noci na chalupě na záchod
  • mamografu, že by mohli něco najít
  • ochutnat mléko, jestli není zkyslé

„V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala,“ napsal Mark Twain. A podobně to mám i já. Většina mých strachů se týká věcí, které straší jenom v mojí hlavě. Ale ty strachy mi komplikují život naprosto reálně. A tak jsem vynalezla několik různých triků, jak si dodávat odvahy.

Kouzelný lektvar neexistuje

Znáte film Čaroděj ze země Oz? Když jsem ho viděla poprvé, moc se mi nelíbil. Připadal mi jako takový americký Mrazík: moc přeplácaný, zastaralý, divný. Ale když jsem pak svým dětem četla stejnojmennou knížku, oblíbila jsem si v ní postavu Zbabělého lva. Ten spolu s Plecháčem a slaměným Hastrošem provází hlavní hrdinku Dorotku do Smaragdového města, kde sídlí čaroděj Oz. Zbabělý lev doufá, že mu čaroděj dodá odvahy, protože jeho strašpytlovství ho hodně trápí: „Všechna zvířata v lese samozřejmě očekávají, že budu odvážný, protože lev je všude na světě považován za krále zvířat. Všiml jsem si, že když zařvu hodně hlasitě, lekne se každý živý tvor a jde mi z cesty. Ale kdykoli mi hrozí nějaké nebezpečí, rozbuší se mi srdce.“

Paradoxní je, že lev po cestě provádí spoustu hrdinských kousků, bojuje s příšerami, přeskočí smrtonosnou propast… ale pořád si připadá jako zbabělec. Od čaroděje ve Smaragdovém městě dostane skvělou radu: „Odvahy má jistě dost, o tom jsem přesvědčen. Co ti však chybí, je sebedůvěra. Není na světě takového tvora, který by se nebál, když se ocitne v nebezpečí. Pravá odvaha záleží v tom, že se postavíš proti nebezpečí, i když máš strach.“

Jenže lev s tím stejně není spokojený. A tak mu čaroděj připraví to, po čem Zbabělý lev touží. Kouzelný nápoj odvahy ve smaragdově zelené lahvi. Když ho lev vypije, cítí se „plný odvahy“. Na konci se ukáže, že Oz nebyl žádný čaroděj, jenom velkolepý šejdíř. A už se nedozvíme, jestli to, co lev vypil, byla voda, nebo heřmánkový čaj. Každopádně odvaha to nebyla. Tu měl lev už dávno předtím. Jenom potřeboval něco, co by ho o tom přesvědčilo.

Myslím, že mnozí z nás jsou na tom podobně. Někde uvnitř máme odvahu ‒ jenom potřebujeme najít fígl, jak ji v sobě probudit.

Jasně že to zvládneme!

Jednou jsem měla přijít i s dcerami k zubařce na půlroční prohlídku. Když jsme se usadily v čekárně, zrovna měla v ordinaci jinou pacientku. Zpoza dveří se ozývalo svištění vrtačky, které samo o sobě způsobuje, že člověku tuhne krev v žilách. A pak taky různé jiné, méně obvyklé a ještě víc znepokojující zvuky. Hekání a výkřiky. Čekání se protahovalo. Pak dokonce z ordinace s ustaraným výrazem vyběhla paní doktorka a klepala na dveře sousední ordinace. Z té vyšel druhý zubař. Zubařka mu s ustaraným výrazem cosi pošeptala, druhý doktor se taky zatvářil ustaraně, oba se odebrali k pacientce a zapadly za nimi dveře. Zpoza dveří následovaly další děsuplné zvuky.

Kdybych v té chvíli byla v čekárně sama, moje fantazie by pracovala na plné obrátky. Se strnulým výrazem bych si představovala, co se asi právě teď odehrává v zubařském křesle, a malovala bych si před očima děsivé obrázky zaživa vytrhávaných nervů, rozřezávaných dásní a zbytků zubů vysekávaných z čelisti. Jenže před dětmi jsem musela předstírat, že se nebojím. A tak jsem si je dobírala, vtipkovala a nepokrytě jim lhala, že „takhle dlouho musejí být u paní zubařky jenom ti, kdo si pořádně nečistí zuby“. Navenek to vypadalo, že doprovázím svoje děti, ale ve skutečnosti to bylo naopak: moje děti doprovázely mě a dodávaly mi odvahy. Před nimi jsme to prostě nemohla vzdát a z té čekárny utéct. I když jsem tu statečnost a dobrou náladu jenom předstírala, nakonec mi to vlastně dodalo odvahu doopravdy.

A podobně tu funguje i v práci. Když svým kolegům v redakci říkám: „Žádný strach, uzávěrku zvládneme, tak jako vždycky,“ vím, že ve skutečnosti tím dodávám odvahu hlavně sama sobě. Kdybych na to byla sama, nejspíš bych se schovala pod stůl a brečela, že to nezvládnu.

Jmenuji se Bond. James Bond

Co bych udělala, kdybych se nebála, že to dopadne špatně? Tato otázka je hodně osvobozující. Když si představím bez svazujícího strachu, který mi stále stojí za zády a našeptává, co hrozného by se mohlo stát, fantazie pracuje na plné obrátky. Nejspíš bych nejdřív ze všeho dala výpověď v práci a pokusila bych se poprvé v životě živit psaním na volné noze. Zkusila bych udělat pravou svíčkovou. Zaparkovala bych podél chodníku. Řekla bych některým lidem, že na ně nemám čas. Řekla bych některým jiným lidem, že bych se s nimi chtěla znovu vidět.

Samozřejmě, tím, že si představíte sebe samotné beze strachu, ten strach jako kouzlem neodstraníte, ale už ta samotná představa může být inspirující. Četla jsem o jednom úspěšném manažerovi, který si před obchodními schůzkami představuje, že je James Bond. Pomáhá mu to zvednout si sebevědomí a vystupovat klidně a suverénně, i když ve skutečnosti by se možná radši schoval na záchodě a rozplakal se.

A to je další způsob, jak si dodávám odvahy: představuju si, že jsem někdo jiný. Někdy je to akční hrdinka, taková Angelina Jolie v přiléhavém černém obleku, která jediným mrštným skokem překoná propast a přitom postřílí deset padouchů. Někdy je to filmová hvězda, která jde po červeném koberci a naprosto jistě ví, že v těch úchvatných šatech od návrháře vypadá fakt úžasně. A někdy to je Hermiona z Harryho Pottera, která zaklínadlem Expecto patronum! čelí třeba deseti mozkomorům najednou.

Jako na toboganu

Nakonec jedna špatná a jedna dobrá zpráva. Strach nikdy nezmizí. Jak řekl čaroděj ze země Oz, pravá odvaha není nemít strach, ale udělat to, co je třeba, i když máte strach. Můžete mít strach, ale nemusíte ho vždycky poslouchat. A jeden z nejkrásnějších pocitů v životě je, když zažíváte strach a radost naráz. Je to jako když se odstrčíte a fičíte dolů po toboganu. Třeba když si konečně koupíte letenku na dalekou cestu, kterou jste vždycky chtěli podniknout. Nebo když řeknete „tu práci beru“, i když si vůbec nejste jistí, jestli vám to půjde a jestli to budete umět. Nebo když poprvé v životě uvidíte pozitivní těhotenský test. Nebo když řeknete „ano“ na cokoli jiného a vydáte se do neznáma.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!