Například: Učili mě kdysi ve škole, že by nebylo ČSR, čili ani 28. října 1918, nebýt VŘSR. Zatímco o prezidentu Masarykovi a jeho roli nepadlo z úst soudruha profesora ani slovo. Ať nelžu: připustil, že byl naším prvním prezidentem, ovšem paktoval se prý s buržoazií, s kapitalisty a do stávkujících dělníků, například v Duchcově, přikazoval dokonce střílet. Díky svému otci jsem si o tom tiše myslel svoje: lež a bolševická propaganda! Věděl jsem, že kdysi po celé republice stávaly sochy TGM, ostatně i my měli jeho malou bustu doma. Po únoru 1948 však sochy takřka přes noc zmizely, tu rozmlácené dělnickými kladivy, jinde odvezené do sběru či do sklepů. Generace rodičů byla ještě zvyklá uctivě říkat tatíček Masaryk. Zato mé generaci školy všech stupňů vnutily představu nepřítele revoluce, proletariátu, rovnosti lidí. Já vím, Češi jsou nevděčníci. Zatím všem svým prezidentům, jen co opustili Hrad, začali nasazovat psí hlavu. Masarykovi asi nejvíc. Je pro naše dějiny osobností přímo traumatickou. Tatíček, nebo nepřítel? Zpátečník, nebo pokrokář? Už sice opět stojí jeho sochy na náměstích, ale musím se přece zeptat, co o těch peripetiích soudí, když mám tu možnost …Jen co se konečně starý pán objevil, má předsevzetí i přípravy vzaly vinou trémy za své. Vyptával jsem se posléze na něco jiného, než jsem zamýšlel. Když se blížil na slavném hnědákovi Hektorovi, s brigadýrkou na ušlechtilé hlavě, ve vysokých jezdeckých botách, štíhlý a vzpřímený jak sokol, musel jsem v duchu uznat, že pověsti nelžou: je to krásný muž, kmet-elegán. Věděl jsem z četby, že měří jen 174 centimetrů. V sedle však – podobně jako na fotografiích – vzbuzoval dojem člověka mnohem vyššího. Křepce seskočil z Hektora a – zřejmě v dobré náladě – letmo zasalutoval. Ve stoje jsem se prkenně uklonil a nevěděl, jak začít. Hlava náhle prázdná …

Takhle rajtujete, pane prezidente, celý život? (Plácl jsem to první, co mi přišlo na jazyk.)

Tož ne! Začal jsem s koníčkováním až dlouho po šedesátce. Trochu v Srbsku, pak v Rusku. Abych si udělal oko u legionářů. Moc mi to nejde a už asi nepůjde. Ale na Hektorovi se nebojím. Vyjíždím si teď denně To je moje sokolování. Na koni se prodýcháte dvakrát líp než na pěší procházce. A já jsem jezdíval v dětství. Tata byl přec nejprv panský kočí, takže koně jsem měl kolem sebe. Tata mě učil jezdit, já jeho psát a číst …To se ví, později, jako soukromý docent nebo poslanec, jsem na přednášky či do sněmovny sedlat nemohl. Ani na to nebylo. Tož kůň se mi stal od válečných dob koníčkem. Dřív jím byla výlučně četba. Tedy kromě špicování tužek. Jenže tu zálibu mi coby prezidentovi vzali.

Dodnes se vám říká, už devadesát let, prezident osvoboditel. Zásluhy za obnovení naší státnosti v roce 1918 jsou připisovány na prvním místě vám. Právem. Jak se ale přihodilo, že z univerzitního učence volajícího po humanitě se stal revolucionář? (To jsem přerecitoval z papíru …)

Ja, to je na esej! Měl byste ovšem dodat, že padesát roků, nejdřív za Hitlera, pak za bolševiků, jste mi nemohli přijít na jméno. Žádný osvoboditel, žádný tatíčku starý náš! Toť však už jiná písnička …Ale k vašemu tázání …Pravda je, že přes mnohé kritické výlevy jsem zůstával po většinu života k Rakousku loajální. Dost jsem se kvůli tomu natrápil, ale chtěl jsem setrvat u programu svého učitele Františka Palackého, který žádal úplné zrovnoprávnění rakouských národů, tedy i Čechů, a poslání habsburské říše viděl v tom, aby národům střední Evropy poskytla společný domov, jakož i ochranu před vnějšími hrozbami. Doporučoval, přičemž i já za tou myšlenkou trpělivě stál, aby národy v říši vytvořily federativní společenství, založené na principu národní autonomie. Mladočeši mi za tvrzení, že Rakousko chceme, že ho český národ v nejvlastnějším zájmu potřebuje, ve svém tisku spílali Rakušáku!, oportunisto!, zrádče! Tož na spílání jsem byl od dřívějška zvyklý. Kvůli Rukopisům, když jsem je označil za podvrh, kvůli hilsneriádě, když jsem odmítl žvásty o židovských rituálních vraždách, kvůli kdečemu. Vážnější věc byla, že druhá strana se stavěla hluchá jak tetřev. Císař a němečtí politikové ve Vídni tím nepěkným problémem půl století nehnuli. A počátek války, v níž se Rakousko zpaktovalo s Německem, se stal rozcestím.

Po světě jsme rozhlásili, že existujeme, že si nárokujeme totéž, co jiné malé národy, totiž státní samostatnost, a že po této válce další soužití v rámci rodiny národů habsburské říše nebude pro nás myslitelné.

Nebál jste se opustit vlast, své dosavadní humanitní ideály, převtělit se v revolucionáře a jít vlastně do války?

Udělal jsem rozhodnutí v nouzi, když jiné alternativy nezbylo. Nebál jsem se. A ideje humanity jsem neopustil, ani nezradil …Vždycky jsem byl zastáncem mírumilovnosti, odmítal jsem násilí jako sebezničující a mravně nedůsledné. Avšak nezašel jsem tak daleko jako Tolstoj, s nímž jsem se o to vícekrát přel. On v otázce neodpírání zlu dospěl za mez: neuznával rozdíl mezi násilím v obraně a násilím v útoku. Tvrdil, že bylo chybou, když Rusové bojovali s tatarskými nájezdníky. Kdyby se prý byli nebránili, Tataři by sami brzo přestali vraždit. Nepěkné! Mylná úvaha! A takový to přitom byl génius! Povím vám na vysvětlenou příhodu z  mládí …Asi jako šestnáctiletý mladík jsem se vracel z pohřbu, když tu se na mne ze tmy vrhl útočník – patrně si mne s někým spletl. Začal mne škrtit, bodl mne nožem. Měl jsem s ním začít diskutovat? Tož to ne! Uhodil jsem ho po hlavě velkou pohřební svící, jedinou zbraní, kterou jsem měl po ruce, a otřeseného jsem ho svalil do příkopu. Chápete? Násilnému útoku je třeba se bránit.

Jenže při vypuknutí  války nemohlo být takhle zřejmé, která strana drží nůž a která pohřební svíci! (Až jsem se zajíkl, že se odvažuji oponovat.)

Správně. Sám jsem byl v těžkých rozpacích. Vždyť válka je vždycky strašné neštěstí. Na obou stranách fronty. A revoluce není o nic lepší. Ještě po sarajevském atentátu jsem si myšlenku na válku odmítal připustit. I mobilizaci jsem považoval za výhrůžné bubnování. Až do roku 1914 jsem věřil v revoluci duchovní a mravní, ne v revoluci brannou. Přál jsem si přece přetvoření Rakouska, ne jeho zboření. V odboji jsem spatřoval až krajní druh sebeobrany. A vidíte, tumáš, čerte, kropáč – zakrátko jsem byl v cizině a Machar s Benešem mi psali, že jestli se pokusím vrátit domů, budu co velezrádce pověšen.

Co vás nakonec vehnalo do emigrace a odboje?

Tož především tři bolestné skutečnosti. Pozoroval jsem, jak čeští vojáci jdou do války s odporem, jako na jatka, s vědomím, že bojují na chybné straně fronty. A byla tu ještě horší polízanice: Rakousko tou válkou nadobro spojilo osud s prušáckým, militantním Německem. Čili kdyby oni ve válce zvítězili, na Čechy by to dolehlo s  drtivou silou. Nebylo jiné řešení, než tak bědné vyhlídce vzdorovat. Vždyť moje a naše celoživotní úsilí otevřít v Rakousku-Uhersku okna svobody pro slovanský živel leželo v troskách. Do třetice: Zabíjení nabylo hned v prvních bitvách obludných rozměrů. A krvavě se týkalo i našich lidí. Popřel bych sám sebe, celý svůj život, kdybych se jen nečinně díval, točil mlýnek, nebo něco chytře spisoval. Českému národu se sahalo na život a na budoucí existenci. Už nestačila obrana rozumem a pilnou drobnou prací. Teď bylo třeba bránit se železem.

Znal jste od začátku cíl? Věděl jste, do čeho jdete? Věřil jste v úspěch mise?

Sypete mi pod nohy otázky jak Jánošíkovi hrách. Což vám Nevřela nepovolil pouhých dvacet minut? Tož dobře …On se Hektor zatím aspoň popase! Ale stručně! Po vypuknutí války jsem už měl v duši jasno. Horizont? Rozbít Rakousko-Uhersko, přetvořit střední Evropu, najít v ní místečko pro stát Čechů a bratrů Slováků. Ovšem jak na to, to bylo ve hvězdách. Mezi Spojenci, a to ani ve vlivných kruzích, o nás, Češích, pomalu nevěděli, považovali nás za Němce, o Slovácích ani nemluvě, to byli pro ně Maďaři, leda že pár posledních krojovaných páslo v horách ovce. Navíc panovalo takřka neotřesitelné mínění, že se má dunajská monarchie zachovat jako hráz mezi Německem a Balkánem, respektive Ruskem. To první, s čím jsme museli začít, spočívalo v šíření informací, v agitaci, v přesvědčování, že tu jsme, že vůbec existujeme, že máme velkou, ba velkolepou historii, vyspělou kulturu, demokratické, humánní tužby, zatímco říše, v níž je nám dáno žít, nám po věky nechává jen provinciální prostor, jako bychom byli pouhá folklorní minorita. Bylo nás na tu nekonečnou agitaci málo, kromě hrstky příznivců z řad emigrace vlastně zprvu tři. Nejvíc práce zastal dříč a diplomat Beneš, který se vydal do exilu za mnou. Lev salonů, ve Francii domestikovaný, svým šarmem okouzlující Slovák, astronom Štefánik uměl sice nadchnout kdekoho, pro česko-slovenské spojenectví vykonal dozajista nekonečně mnoho. Dovedete si však představit, jak okrajová byla na začátku naše společenská pozice, když třeba zmíněnému Štefánikovi jsem musel dát na zimu přešít vlastní zimník, aby nechodil po Paříži prokřehlý a nedělal ostudu? Sám jsem na počátku světové války vyjel dvakrát do Holandska, pak do Itálie, z níž už jsem se raději nevrátil. Čili emigroval jsem na den přesně čtyři roky předtím, než jsem se objevil zpátky v Praze – to už jako novopečený prezident. A vrátil jsem se 21. prosince 1918. Mezitím jsem mimo jiné pobýval v Ženevě, v Paříží, od roku 1915 do roku 1917 v Londýně, načež jsem odjel k našim legiím do Ruska. A jako jejich předvoj jsem na jaře 1918 projel Sibiří do Japonska, z Japonska do Spojených států, kde jsme pak s prezidentem Wilsonem, on filozof, já filozof, on pro zásadu sebeurčení národů, já snad ještě o něco víc, během čtyř setkání ten triumfální věnec československé samostatnosti z největší části uvili.

Mohl byste, pane prezidente, na závěr aspoň stručně charakterizovat rozhodující momenty české, totiž československé osvobozovací akce? A použili jsme výraz revoluce. Byl vznik Československa vůbec revolucí?

Povězme to po vašem: jestli, tak to byla sametová revoluce. My říkali méně pompézně převrat. A rozhodující momenty? Bylo jich víc, než dokážu vypočítat. Podstatný byl domácí odboj. Národní soudržnost. Náš exilový tým? Vykonali jsme, co bylo třeba. Po světě jsme rozhlásili, že existujeme, že si nárokujeme totéž, co jiné malé národy, totiž státní samostatnost, a že po této válce další soužití v rámci rodiny národů habsburské říše nebude pro nás myslitelné. Klíčové nepochybně bylo, že do válečného střetnutí sice pozdě, avšak rozhodujícím způsobem zasáhly Spojené státy, přičemž prezident Wilson na mírových jednáních i ve svých slavných podmínkách pro ukončení bojů trval na uplatnění zásady sebeurčení národů. Je ovšem skutečností, že až do sklonku toho strašného celosvětového střetu nebylo zřejmé, která strana zvítězí. Když revoluční Rusko uzavřelo s Němci separátní brestlitevský mír, začalo být Spojencům na evropských bojištích nepěkně horko. Protože Němci desítky divizí uvolněných na východě vrhli na západ a ještě na jaře a v létě roku 1918 krutě útočili. Jestli však chcete znát moje soukromé přesvědčení, pak kruciálním, rozhodujícím faktorem, vedoucím ke svobodě, byly naše legie. Jejich famózní pouť z Ukrajiny přes Sibiř a oceán až takřka kolem světa, ta jejich odhodlanost, disciplína, výdrž, a ta síla, to bylo oslňující. Vždyť jsme z válečných zajatců a emigrantů dokázali postavit padesátitisícovou, pak až osmdesátitisícovou armádu, co se na mapě zpola zničeného světa objevila jak blaničtí rytíři. Tož to byl parádní efekt. Malý neznámý národ vyrukoval zčistajasna s osvobozovacím vojskem, jehož defilé přes Sibiř a oceán, zřejmě vůbec nejdelší v historii, rozčíslo československou otázku jak ohňostroj temné nebe. To bylo něco, když jsme sedlali! A jestli jsem a zůstanu na něco pyšný, tak na to, že jsem československou legionářskou armádu organizoval. Já, nevoják a knihomol. Ale nezlobte se – vidíte, jak Hektor netrpělivě hrabe?