Štěstí totiž doopravdy nerajzuje bůhvíkde po horách, ale hlavně nechodí samo. To pravé poznáte jedině v úplné mizérii. Vítězslav Malý si ho pamatovat nemůže, i když se ho bytostně týká. Jeho otec ale vše prožil naplno. Ve starých deskách žije fantastický a dosud zcela neznámý příběh.

Josef Malý zažil úspěch jako člověk, který se nebál příležitostí a vypracoval se. Šikovný tesař ze Zákolan u Prahy se v hlavním městě poválečné mladé republiky doslova našel. Při práci si doplnil vzdělání a v solidní dřevařské stavební firmě Havlíček Pejchal se stal nejen společníkem, ale posléze ji celou úspěšně převzal. Obchod dřívím, stavební dodávky, pravidelné práce při všesokolských sletech, zimní stadion na Štvanici, zakázky pro Pražský hrad, stavby vlastních činžovních domů v Libni a Nuslích. Čile obchodoval se zahraničím. V takové bilanci zastihla Josefa Malého jako podnikatele mnichovská dohoda na podzim osmatřicátého a o rok později na jaře německá okupace a protektorát.

S kádrovým škraloupem milionářského dítěte neměl Vítězslav životní start lehký. Místo studií, po kterých chtěl učit matematiku a tělocvik, musel do učení.

Sebevědomý selfmademan a gentleman se silným sociálním cítěním, který nikdy nezapomněl na své kořeny, měl spoustu skvělých přátel a živých kontaktů napříč společenským spektrem. Se svým nejbližším okolím prozíravě odhadl, že na politicky až teatrálně pojímanou tragédii doby je nejlepší reagovat každodenní důkladnou masarykovskou drobnou prací. Se svou ženou Vlastou se bez ohledu na následky, které si dobře uvědomovali, nebáli stejně jako mnoho jiných Čechů pomoci při odboji. A první příležitost přišla záhy. Josefův bratranec stejného jména i příjmení − tedy také Josef Malý − byl totiž prvorepublikovým předsedou a nynější tajemníkem stále ještě pod německou správou fungujícího Svazu letců republiky Československé.

Značně ztížený odchod za hranice po vyhlášení protektorátu se výrazně zhoršil v září po vypuknutí války v Polsku, kudy dosud prošla drtivá většina české emigrace. Tajemník Malý organizoval ilegální odchody pilotů. Na základě oficiálně zveřejněného inzerátu s nabídkou práce jich bylo víc než dost. Dobře si uvědomoval, koho a s jakými možnostmi ve svém bratranci má. Ostatně ten mu případnou pomoc s krátkodobým ubytováním v Praze přislíbil v tuhnoucí atmosféře už za druhé republiky.

Promyšlené a opatrné jednání bylo zárukou překvapivého úspěchu. Josef Malý bydlel v Nuslích ve vlastním prostorném bytě. Před vchodem rušná ulice, v domě okolo sta nájemníků, takže se možné podezření rozplývalo jako cigaretový kouř. Každému, kdo bytem prošel, kladl Josef Malý na srdce, aby se ani po úspěšném útěku do zahraničí nikde o bezvadně fungujícím pražském azylu nezmiňoval. Mlčenlivost stvrdil gentlemanský stisk rukou. Přestože to dnes vzhledem k okolnostem působí lehkovážně, nikdy se nic neprozradilo.

Josef Malý. Foto Jan Bartoš.

Když se cesty utíkajících pilotů stočily ze severu na Slovensko, nešlo už jen o přespávání. Josef Malý toho mohl nabídnout bratranci víc. Obchody v hranicích první republiky pochopitelně pokračovaly i po jejím zániku. Jen k tomu bylo potřeba víc papírování a osobních dokumentů, jejichž tiskopisy mu obstaral jeden slovenský obchodní partner. Druhý pomohl vytvořit peněžní fond ve slovenské měně. A falešní závozníci s dodávkami dříví mohli začít na Slovensku mizet jeden za druhým.

Německé úřady ovšem nespaly. Gestapu se dařilo celkem rychle rozbíjet domácí odboj a úspěšně pronikat do tajných organizací. Ani aktivity svazu letců neunikly jeho pozornosti. Po zatčení předsedy a dalších vedoucích činovníků v březnu 1940 musel okamžitě zmizet v ilegalitě tajemník Malý. A opět se mohl v hrozivé situaci s klidem obrátit na svého bratrance podnikatele. Zpočátku využíval úkrytu přímo v jeho bytě, ale později se raději přestěhoval i se svým dalším hledaným kamarádem do stavební kanceláře v sídle firmy na Strahově. Šéf oba příchozí představil jako nové kolegy pověřené kontrolou účtů. Zároveň čekali na zprávu z Moravy, že jejich přechod na Slovensko je připraven.

Tajemníku Malému však záhy svitla naděje, že se na Západ dostane rychleji. Jeho přítel zalétával v Čakovicích pro Avii nová letadla. Stačí, když domluví dostatečné množství paliva, jinak přísně limitovaného. Na pokyn přistoupí do letadla během rolování na ranveji Malý. Aby mohli letět na jihozápad, odstartují raději směrem na východ. Mezitím podnikatel Malý, který bratrance na letiště zaveze, oznámí telefonem anonymně úřadům, že letadlo nouzově přistálo kdesi v protektorátu, aby znesnadnil případné stíhání. Detailně naplánovaná akce se nakonec musela zrušit. Ale Malého letecký přítel ji později úspěšně realizoval sám.

Na konci dubna 1940 dostali očekávané potvrzení přechodu na Slovensko. Druhý májový den přišlo loučení. Tajemník Malý přivedl ještě další dva muže. Josef Malý všem zařídil bezpečný odvoz na vlak do Kolína. Odtud by s několika přestupy neměli budit podezření. Domluvili se, že zprávu zanechají u obchodních partnerů na Slovensku. Po nějaké době ale dostal podnikatel Malý zprávu až z Jugoslávie. Při loučení slíbil odcházejícímu bratranci, že se postará o jeho rodinu. Stejně tak podporoval všechny své zaměstnance, kterých se během protektorátu dotkla perzekuce, a všem vyplatil ušlou mzdu za dobu jejich věznění.

Někoho schovat, převézt nebo finančně podpořit, tím výčet odbojové činnosti Josefa Malého nekončil. Sám spolupracoval pouze s lidmi, kterým mohl naprosto důvěřovat. Dbal na zcela přirozený průběh každé akce. Vše zařizoval navíc tak, aby každý článek řetězce spolupracovníků věděl kvůli případným potížím co nejméně, nebo nejlépe vůbec nic. Nejužitečnější kontakt Josefa Malého představoval jeho věrný přítel, hradčanský policejní rada Jakubec. Právě od něj měl k dispozici to nejcennější. Falešné, ale zcela právoplatné občanské legitimace. Rada Jakubec doklady pouze přes dodanou fotografii orazítkoval, vyplňoval je už někdo zcela jiný.

Nejstatečnějšího a nejoddanějšího spolupracovníka měl stavební podnikatel Josef Malý ve své ženě Vlastimile. Její podporu neztratil, ani když se jim na konci října 1939 narodila dcera Jana a na začátku srpna 1941 druhá dcera Zorka. Spolužačka ze školy poprosila Vlastimilu o falešný průkaz pro svého strýce. Josef nové doklady přes radu Jakubce zařídil, ale prosil Vlastu, aby její spolužačka nikomu včetně své rodiny nesvěřovala, kdo jim pomohl. Vlasta se vrátila s dalším požadavkem, zda by sehnala pro strýce ubytování. I to Josef Malý přes svou sestřenici z odbojové skupiny Bílá hora pro pana Wintra, dotyčného strýce, zařídil. Po čase se žádost opakovala, ale tentokrát bylo možné opatřit pouze novou identitu.

Jmenováním ambiciózního Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora na podzim 1941 dostal český domácí odboj silného nepřítele, který jej téměř zdecimoval. 16. února 1942 se Josef Malý léčil doma z nachlazení, když ho dopoledne vyrušil telefon z firmy, že se po něm v kancelářích shánějí úředníci gestapa a pomalu se ze Strahova rozjíždějí k němu domů. Rozloučení s rodinou bylo rychlé. Dočasný úkryt získal u přátel v projekční kanceláři. Vlasta mezitím udiveně přivítala gestapáckou přepadovku. Kde je manžel? Ráno odešel do kanceláře. Že tam byli a že tam není? No to nevím, měl by tam být, kde jinde by byl? Po prohlídce bytu nechali Josefovi stejně jako v práci vzkaz, ať se ihned dostaví do Petschkova paláce, že se nemusí ničeho bát. Tajně se sešel se svým účetním, aby ho ve firmě zastupoval před německým správcem. Život v ilegalitě začal.

Josef Malý jej ale po nějaké době trávil opět v bezpečí domova. Peněz měl naštěstí dost. V bytě si nechal za pomoci přátel vybudovat z druhé koupelny skrýš. Říkal jí kouzelna a vcházelo se do ní skříní. Normálně trávil čas v bytě, ale před dětmi, nebo když hrozilo nebezpečí, se zavčas ve skříni odčaroval. Takto přečkal nejhorší časy heydrichiády, kdy se Němcům podařilo prohledat všechny byty v Praze, často v noci a některé opakovaně. S doklady od rady Jakubce se dalo jít bez obav i ven. Každou sobotu se u Malých probírala s nejbližšími přáteli aktuální situace. Rodinný optimismus posílilo koncem roku 1942 třetí těhotenství paní Vlasty.

12. března 1943 se před půlnocí vraceli manželé z návštěvy od Jakubcových. Josef čekal před domem, až mu dá žena znamení, že může nahoru. Tentokrát si nebyl jistý, zda jej viděl, ale rozhodl se vejít potmě do domu. Viděl světlo pode dveřmi sousedního bytu a za nimi silné mužské hlasy. V panice se vrátil opatrně na ulici. Přes zatemnění vidí, že se svítí v celém bytě. Z telefonní budky o pár ulic dál si ověřil, že je zle. Noc přečkal u přítele, který ráno u správce domu zjistil, že Vlastu s její sestrou a služkou zatkli, doma zůstala s oběma dcerkami tchyně a pár gestapáků. Dopoledne přijel navíc ze Slaného Josefův bratr Alois. Toho ale po výslechu hned pustili, bratra prý neviděl přes rok a přijel hlavně za dětmi. Nešťastný Josef se mezitím vydal zpět za radou Jakubcem, ale tam se od sousedů dozvěděl, že ho se ženou i dcerou nad ránem sebralo gestapo.

Útočiště získal u přátel v Dejvicích a v dalších dnech se snažil zjistit co nejvíc. Tchyni stejně jako bratra Aloise po bezvýsledném výslechu pustili. Ovšem děti odvezli neznámo kam. Pátrání po nich posílil moták od Vlasty z pankrácké věznice. Ani ona, stejně jako nikdo z rodiny neměla o dcerkách žádnou zprávu. Prý když jim vydají Josefa Malého, všechny pustí. Útěchou byla pro oba motáková korespondence. Její zoufalé zprávy obsahovaly dokonce tesklivou báseň o holčičkách. Blížil se čas porodu. Protekcí známého lékaře získala Vlasta samostatnou celu. Když to do třetice bude kluk, dostane jméno Vítězslav, druhé po dědovi Václav a třetí, proč asi, Pankrác. A 23. května 1943 se narodil. Kromě zprávy o narození syna udělala Josefovi radost i ta druhá, že obě dcerušky byly propuštěny a dány do výchovy jeho bratra Aloise.

Další vývoj v pankrácké věznici ale směřoval k tragédii. Vlastimilu sice uklidnilo, že jsou obě holčičky v pořádku a malý Víťa se má čile k světu, ale po porodu dostala infekci a její stav se zhoršoval. Gestapo nepovolilo převoz do nemocnice a transfúze ve vězení přišla pozdě. Vlastimila Malá zemřela 10. července. Novorozeného Vítězslava si vzal do péče opět bratr Alois. Josef podporoval finančně celou rodinu a děti ve Slaném často tajně navštěvoval. Díky svým kontaktům se úspěšně skrýval na různých místech v Praze až do konce války. Celkem 38 měsíců.

Na podzim roku 1943 propustilo gestapo manžele Jakubcovy. Penzionovaný rada se brzy sešel s Josefem. Důvodem celého neštěstí byly doklady pro strýce Vlastiny spolužačky Wintra, kterého gestapo na konci zimy zatklo, a on u výslechu nevydržel. Prozradil, že legitimaci dostal od paní Malé a ta že ji prý měla od svého muže. Jakubcovi upadli v podezření, když gestapáci u Malých uviděli fotografii v albu ze svatby jejich dcery, které byl Josef za svědka. Na fotografii byl rada Jakubec v policejní uniformě, takže je napadla souvislost s padělanými doklady. Díky Vlastině naprosté mlčenlivosti však nemohli policejnímu radovi nic dokázat. Doklady nevyplňoval, a tak zkouška písmoznalectví samozřejmě nic neprokázala.

Jako velkopodnikatele čekala Josefa Malého po válce milionářská daň, znárodnění, vykonstruované obvinění, zabavení majetku a vězení. Nezahořkl jako jiní. S novou ženou udržel rodinu pohromadě a všechny děti řádně vychoval tak, aby obstáli jako lidé i v komunistickém světě jiných hodnot. S kádrovým škraloupem milionářského dítěte neměl Vítězslav životní start lehký. Místo studií, po kterých chtěl učit matematiku a tělocvik, musel do učení. Cíle se ale nevzdal. Vytrval a bez ústupků režimu se k učitelování postupně propracoval. Celý život bydlí na Pankráci.

Historie jedné pětičlenné pražské rodiny. Všechna odvaha, strach a napětí. Bezejmenní hrdinové nebo ti se jménem, o kterých se už ale vůbec nemluví. Desítky motáků od Vlasty z Pankráce včetně dojemných veršů. A dokonce i Josefovy odpovědi, které měla na cele po přečtení okamžitě zničit. Ke své hrůze je Josef našel v její pozůstalosti z vězení. Víťova novorozenecká košilka. Protektorátní bankovky. Josefem sepsané poválečné svědectví. To vše patří k fantastickému příběhu, který žije ve starých deskách a čeká na zpracování.