Pane prezidente, film Občan Havel vidělo za dva měsíce po premiéře přes sto tisíc diváků, když Čech v zahraničí řekne, odkud pochází, druhé strana spontánně vyhrne: Praha, Václav Havel …Jak se jako symbol cítíte, mění se v čase vnímání sebe sama v této roli?

Je to velmi různé. Jsou chvíle a situace, kdy mě má jakási známost vyloženě pomáhá, že můžu nějaké dobré věci posloužit svým jménem, jindy mě neobyčejně obtěžuje. Každý zná mou tvář a sdělovací prostředky dávají dost velké peníze za jakoukoliv fotku, kde se člověk přinejmenším škrábe za uchem. Jsou situace, kdy musím demytizovat sám sebe, říct, že mi jsou dík souhře určitých náhod přisuzovány větší zásluhy, než odpovídá skutečnosti a jsou dokonce i takové situace, kdy se naopak musím přihlásit, že to či ono jsem udělal a vymyslel já, nikoliv někdo jiný, kdo si to osvojil do té míry, že zapomněl, odkud to vzal.

Film nahlíží na člověka očima svého autora, dozvěděl jste se z něj o sobě něco nového?

To bych neřekl. Já jsem ten film viděl teprve nedávno. Samosebou to pro mě nebylo příjemné, koukat se sám na sebe dvě hodiny. To známe každý, že se neradi díváme do zrcadla, na fotku nebo televizi. Překonal jsem to a nakonec to uznal docela poutavou kompozicí na téma zákulisí politiky a jako takové to považuji za dobré. Co mi vadí je něco, za co tvůrci nemůžou – totiž že to mnozí lidé berou jako dokument o mém prezidentství. Žádný dokument o mém prezidentství to není, protože pak by to vypadalo, že jenom tlachám se svými spolupracovníky a nadávám na Klause. Moje prezidentství opravdu spočívalo v jiných věcech. Není to jen o tom, co se děje v zákulisí, občas se děje něco i na scéně. Může to pak trošku vyvolávat dojem, že se neustále cosi řeší v zákulisí a že žádná scéna ani není.

Jaké máte na film reakce?

Velmi dobré. Ze všech stran slyším samou chválu. Ten ohlas mě velmi překvapil – jak množství diváků, tak kladné reakce od lidí nejrůznějších, i velmi protichůdných. Je to zvláštní úkaz.

Dokument zachycuje společnost ve vývoji, její morálku, zralost či nezralost života v demokracii. V čem vidíte kontrast mezi náladou zachycenou na filmovém plátně a současnou společenskou realitou?

Dnes je to samozřejmě všechno trošku jiné. Film sice nezachycuje první dva roky po revoluci, tu atmosféru všeobecného nadšení a improvizace, nicméně cosi z ní je stále ve filmu vidět, zvlášť v konfrontaci s dnešní situací. I když to není přímo tématem filmu, lze to vycítit. Jakoby se dnes politika stále více odcizovala společnosti a slovo politik se pomalu stává nadávkou. Není to moc dobré, ale já nejsem pesimista. Věřím, že generace mladých lidí, které už vyrůstají na počítačích, nejsou zdeformovány předchozími poměry, necítí žádný mindrák ve srovnání s Belgičanem a studují, kde chtějí, se během deseti patnácti let začnou dostávat ve veřejném životě do vedoucích míst a přinesou zlepšení atmosféry.

Měl jsem veliké štěstí na starší lidi, ať už v rodině či v okruhu svých přátel a starších kolegů spisovatelů. Od nich jsem čerpal kulturní povědomí a pojetí jakési občanské odpovědnosti.

Když mluvíte o té naději v mladou generaci – zaslechl jsem rozhovor asi sedmnáctiletých studentů, dívky a chlapce, který četl noviny a ptal se: tady píšou, že to byl známý disident, nevíš, co to znamená? Dívka jen pokrčila rameny …Vnímáte to jako banalitu nebo to ukazuje na úroveň naší historické paměti?

Mám dojem, že udržovat tu paměť je nesmírně důležité. Já jsem mnohokrát vysvětloval a dokazoval, že není identity bez kontinuity. Musíme být dnes nějak odpovědni i za to, co jsme dělali včera či za to, co jsme dělali na jiném místě. Opět nejsem úplným pesimistou, protože na jedné straně je sice pravda, že mladí lidé vědí o tom, co se tu všechno dělo, opravdu málo a když se o tom dozvídají, tak jim to může být vzdálené a přepínají televizi na jiný kanál, ale na druhé straně vidím, že vycházejí zajímavé a poučné knihy dokumentů a analýz, které postihují všechny aspekty naší nedávné historie, aniž mají nějakou předem danou hotovou interpretaci dějin. A slovo disident? To jsme neměli moc rádi, protože to vypadá jako nějaké zvláštní povolání, jakoby člověk byl kovářem, spisovatelem, hospodským anebo disidentem. Ale ujalo se a zobecnilo do té míry, že jsme ho též užívali a já jsem ho dokonce užíval jako součást jiných slov. Měl jsem disiaktovku a diszibalíček, disischůzku a disikavárnu …

Co byl disibalíček?

To byl pohotovostní balíček, kde byl kartáček na zuby a pasta pro případ, že mě chytnou a dají na dva dny nebo na dva roky do vězení, tak aby člověk na začátku měl to náležité. Ten jsem s sebou nosil hodně, vlastně pořád.

Bylo pro vás snazší uchovat si vlastní vidění světa, vlastní identitu, v době před listopadem 1989, v době vašeho prezidentství nebo jako dramatik obecně, či to takto nemáte rozdělené?

Samosebou se člověk v těch různých rolích a postaveních musí chovat různě, má jiná východiska a jiné cíle. Nicméně si myslím, že jsem stále týž člověk a pevně věřím, že různé role, do nichž jsem byl postaven, nikterak zásadně neměnily moji povahu, můj pohled na svět. Je to koneckonců cosi, co v méně extrémní a vypjaté podobě musí znát každý člověk. Každý se přeci chováme jinak na pohřbu našeho příbuzného a jinak na veselce našeho kamaráda.

Vloni jste si na den vyzkoušel roli šéfredaktora Hospodářských novin, jaká témata či osobnosti byste volil, kdybyste tuto roli přijal v časopise pro seniory?

Ze své vlastní seniorské zkušenosti bych snad akcentoval takové věci jako je opatrnost. Jako dítě se člověk nebojí, leze po zdech, po provaze, spadne do studně a je gumovej a nic se mu nestane. Pro staršího člověka může jakékoliv klopýtnutí na schodech znamenat, že je doživotním mrzákem. Tohle dost pociťuji a pokouším se to brát na vědomí a prostě s tím žít. Vztah k vlastnímu tělu, k jeho stáří, to je další seniorské téma, a samozřejmě i příprava na smrt: do jaké míry chceme po sobě zanechat pořádek, co bychom rádi ještě stihli, co by nás bavilo vidět, kdybychom se mohli na ten svět koukat dál odněkud z dálav …Já sám jsem v posledních letech vinou všelijakého umírání, operací a tím, že jsem pedant, dost usiloval o to, abych své věci měl uspořádány, ukončeny, srovnány, připraveny k poslednímu soudu. Vydal jsem své sebrané spisy – samosebou bych mohl říct, ať si to po mé smrti sebere či nesebere, kdo chce – chtěl jsem, aby to bylo srovnáno, aby byl na stole pořádek.

Sám jste napsal, že smrt provází člověka neustále a bez ní by nebyl život tím, čím je …

Ano, ona kráčí vedle nás pořád. Vždyť nevíte, jestli vás za deset minut nepřejede na Národní třídě auto. Smrt je stále vedle nás se svou kosou v ruce, někdo si to uvědomuje míň, někdo víc, ale život je trvalým zápasem se smrtí. Na té Národní třídě se nejprve rozhlédnete, jestli něco nejede, což je boj se smrtí.

Václav Havel
Narozen 5. října 1936, vyučil se chemickým laborantem, protože v komunistickém Československu nemohl studovat to, co chtěl. Od roku 1960 pracoval jako jevištní technik, dramaturg a asistent režie v Divadle Na Zábradlí. V roce 1963 byla na této scéně uvedena jeho zahradní slavnost. Po roce 1969 nesměl publikovat, jeho texty tak vycházely pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Patřil k vůdčím osobnostem československého disentu, byl jedním z iniciátorů a autorů Charty 77. Za své občanské postoje byl trvale pronásledován Státní bezpečností. Za !podvracení republiky” strávil ve vězení léta 1979-83. V listopadu 1989 stanul v čele Občanského fóra. Od 29. prosince 1989 zastával úřad československého prezidenta, od ledna 1993 do února 2003 byl prvním českým prezidentem. V loňském roce vyšla kniha rozhovorů Prosím stručně a divadelní hra Odcházení, která má za sebou úspěšnou premiéru v pražském divadle Archa. Na začátku letošního roku se Václav Havel objevil v kinech jako hlavní postava sběrného dokumentu Občan Havel.Na Linku seniorů, linku důvěry pro seniory, volají lidé s potřebou sdílení témat, které společnost, ale i blízcí rodinní příslušníci vytěsňují. Ať je to konečnost života, bezmoc nebo právě smrt. Proč ji společnost potlačuje?

To má asi hlubší příčiny v celkovém vývoji naší civilizace. Jsme součástí jedné globální civilizace a ta tíhne k takovému, řekněme zjednodušeně, určitému materialismu, což znamená, že vytěsňuje vše, co by mohlo způsobovat trápení, vyvolávat otázky nebo nejistotu. Je to nahrazováno jednoduše dosažitelnými statky, čímž si lidé zdánlivě usnadňují život, ale otázka je, zda si ho tím zároveň nekomplikují. Jestli si tím nekomplikují právě to stáří.

Jak jste vnímal stáří ve dvaceti, ve třiceti, jak se váš pohled postupem času vyvíjel …

Já přesně nevím, co bych odpověděl (přemýšlí) …Byla doba, kdy jsem k některým lidem, starším než jsem já, pociťoval velikou až nábožnou úctu, znamenali pro mě jakési orientační body či guru, sám jsem se cítil být mladý, začínající. Pak jsem si v jakési době musel začít připouštět, že už nejsem žádná nastupující generace, ale spíš ta odstupující. Myslím si, že jsem měl poměrně štěstí na starší lidi, když vezmu svou rodinu a okruh svých přátel a těch starších kolegů spisovatelů, od nichž jsem čerpal jakési kulturní povědomí a pojetí jakési občanské odpovědnosti.

Jedním z těch starších kolegů spisovatelů byl Jaroslav Seifert, který napsal: bez lásky není možné ani umírat …

Seifert byl bezvadnej chlapík. Byl to druhý živý spisovatel, kterého jsem v životě viděl. Mám v paměti jak mě přijal, na hodinu a půl nebo na dvě. Nechápu, o čem se v té době mohl se mnou bavit. Stáří bylo asi jedno z jeho témat, protože tolik básní věnoval vzpomínkám na mládí a takové té nostalgii za uplývajícím časem.

Čím mohou starší lidé společnost obohatit?

Samozřejmě zkušenostmi, tou pamětí …představme si, kdyby po Praze chodili jen patnáctiletí a dvacetiletí. Zkušenost z prošlých desetiletí je nějakým způsobem důležitá. Možná si vzpomínáte na film Český sen, film o fiktivním supermarketu za Prahou, který vyhlásil, že tam bude všechno levnější než jinde. Dotyčný den se tam táhly stovky, ne-li tisíce lidí, ještě k tomu přes takovou dlouhou louku. Tvůrci dělali s těmi lidmi rozhovory. Mě na tom zaujala jedna věc: že čtyřicátníci a padesátníci byli nesmírně naštvaní, že je to podvod, že je budou žalovat, že mystifikujou veřejnost a tak dále. A starý lidi se tomu usmívali, chápali lépe, že to je jakési zrcadlo nastavené společnosti. Starší lidi vědí, že život je sysifovský úděl, že se neustále za čímsi plahočíme a někam vláčíme a pak tam nic nenajdeme. Jakoby v tom cítili obraz životního údělu spíše než ti mladší, kteří byli naštvaní, že si víkend, který mohli strávit nádherně ve vzkvétajícím supermarketu zkazili tím, že šli do fiktivního. Myslím si, že takový nadhled, vyrovnanost a jakási povědomost o tom, jak to všechno na světě chodí, je něco, čím by starší lidi mohli společnost obohacovat.