Jaroslava Kellett nikdy nevychází z domu bez líčení. Je jí sice čtyřiadevadesát let, tvář má rozrytou hlubokými vráskami, ale stále ráda používá rtěnky výrazné barvy. Odstín však nikdy není křiklavý. Náušnice, brož a náramek vždy dohromady tvoří nepřehlédnutelný šperkařský komplet, ale umí jej vybrat tak, aby nepůsobil chlubivě. Po mnoha letech v britském exilu a práce pro oděvní oddělení obchodního domu Marks and Spencer v Londýně je patrné, že si přirozeně osvojila styl a rituály vyšší střední třídy.

Mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne usedá k porcelánovému servisu a vychutnává si svůj černý čaj – nejraději Earl Grey, který nalévá do vyhřátého šálku. Nejprve ovšem mléko, nikdy obráceně, aby se tekutiny samy přirozeně promíchaly. Šálek pozvedá k ústům s mírně pokrčeným malíčkem. Teprve před pár lety se vzdala svého oblíbeného golfu a nedochází už ani na pravidelné partie v bridži. Pořád se ale udržuje v obdivuhodné fyzické i intelektuální formě. Právě v tomto týdnu přijela naposledy do Čech. Chce ještě vidět Prahu a dát sbohem příbuzným.

Neměly jsme hezké dětství

Jaroslava vyrůstala v malé vsi Kročehlavy u Kladna se svými dvěma mladšími sestrami. To, co všechny ženy spojovalo, byla zvláštní tvrdost, vyplývající nejspíše z traumatu z dětství. Nerady o něm mluvily. Hradbu náznaků a zamlčování prolomila až prostřední Zdenka pár let před svou smrtí v roce 2014. Během pohřbu rodinného přítele se štkavě rozplakala, což u ní bylo – i přes smutné okolnosti – nezvyklé. Neměla ráda projevy lítosti na veřejnosti. Přemohla ji vzpomínka, která se jí náhle vynořila z podvědomí. Vybavilo se jí, jak ve stejné pohřební síni stála jako sedmiletá holčička. V rakvi tehdy spočívalo tělo její matky a u nohou leželo v bílé zavinovačce mrtvé dítě – jejich předčasně narozený bratr. Tehdy si znovu připomněla, že jejich smrt nemusela být jen nešťastnou souhrou okolností.

Otec, který pracoval u Českých drah jako průvodčí, byl hrubián a několikrát manželku v přítomnosti svých dcer uhodil. A udělal to i večer předtím, než matka potratila a zemřela na silné krvácení. Jestli ale otec přímo zavinil její smrt? Na to už ani jedna z nich nechtěla odpovídat. „Neměly jsme hezké dětství,“ říká Jaroslava. „Už se k těm vzpomínkám nechci vracet, stydím se za ně,“ vysvětluje. Na každý pád obě starší sestry rodinu opustily hned, jakmile dosáhly plnoletosti.

Začátek války zastihl Jaroslavu Kellett na reálce v Kladně. Napsala tehdy esej o ztrátě svobody. Zatímco Zdenka a nejmladší Marie zůstaly v rodině a musely dál snášet život se zlostným otcem a brzy i náhradní matkou, ona se přestěhovala k příbuzným do Prahy. V rámci abiturientského kurzu si rozšířila vzdělání o psaní na stroji a administrativní práce a krátce nato nastoupila jako písařka do lékárny U Černého orla. Byla to osudová volba.

S košíkem za židovskými přáteli

Lékárnu už sedm generací vlastnila pražská patricijská rodina Fragnerových. Vedl ji tehdy jeden z pěti synů, Jiří, velmi nadaný vědec a obchodník, který získal zkušenosti na zahraniční stáži ve Spojených státech. V roce 1930 spolu se svým otcem v Dolních Měcholupech vybudoval továrnu na výrobu farmaceutik. Jejich Pražskou domácí mast nebo sirup Thymomel znal snad každý v republice a po válce zde jako v jedné ze tří prvních zemí v Evropě byla zahájena výroba penicilinu – tehdy se nazýval Mykoin BF-510. Jaroslava záhy zaujala ředitele podniku svou inteligencí a schopnostmi a stala se jeho osobní sekretářkou. O svém bývalém šéfovi mluví s respektem a obdivem. Popisuje jej jako taktního a bystrého muže, který se vůči ní nikdy nepokusil zneužít svého postavení a během protektorátu mnohokrát prokázal svou odvahu. Zatímco do války v podniku zaměstnával okolo pěti set lidí, po nacistické okupaci se jejich počet rozrostl téměř na osm set.

„Jiří Fragner dal práci spoustě mladých a nadaných lidí, aby je uchránil před totálním nasazením v Říši,“ vysvětluje Jaroslava. „Pomáhal ale i rodinám svých židovských zaměstnanců, kteří skončili v koncentračních táborech. Jedné židovské rodině jsem pravidelně nosila nákupy s jídlem do jejich bytu na Starém Městě. Jiří Fragner mě vybral pro moji drobnou postavu – vypadala jsem jako malá holka a němečtí vojáci si mě nevšímali.“

Nacisté proti Fragnerovi nezasáhli, protože potřebovali farmaceutické produkty jeho továrny. Mohlo za tím ale být i něco jiného. Jaroslava Kellett vzpomíná, že jej v kanceláři pravidelně navštěvoval německý důstojník a Jiří Fragner mu vyplácel vysoké peněžní částky. Že by šlo o úplatek za shovívavost? Jistá si tím není.

O jejích schopnostech výmluvně vypovídá i to, že ji Jiří Fragner chtěl po válce pověřit administrací obchodů s Velkou Británií a Spojenými státy. Podporoval ji proto v soukromém intenzivním studiu angličtiny i ve snaze získat v ostrovním království několikaměsíční stáž. A pamětnice skutečně uspěla – v říjnu 1947 přistála na letišti v Heathrow.

Před a za oponou

Ve Velké Británii začala nejprve pracovat jako au-pair, aby si zvykla na tamní prostředí a zlepšila si angličtinu. Než se však stačila rozkoukat, přečetla si v jednom z únorových vydání Timesů, že v jejím rodném Československu proběhl převrat a moci se chopili komunisté. Nedělala si žádné iluze, nikdy neměla o komunistech valné mínění. Během květnového osvobození ji sice pohltila atmosféra a všeobecné nadšení, stejně jako tisíce ostatních Pražanů vítala ruské vojáky s kyticí šeříků, a dokonce přemluvila svou domácí, aby mohla vzít dva ruské důstojníky na oběd. „Ale bylo to ode mě velmi naivní,“ vypráví. „Po obědě si položili nohy na stůl a chovali se, jako kdyby byli pořád na frontě. Nadšení z příchodu Rusů mě tak velmi brzy opustilo.“

Komunistický převrat ji přesto překvapil. Nevěděla, co má dělat, ale domů se jí příliš nechtělo. Obzvlášť potom, co se před ní právě otevřely pracovní příležitosti, o nichž by si dříve nedovolila ani snít. Co když se už ale nebude moct nikdy vrátit? Napsala o radu Jiřímu Fragnerovi, své pražské tetě a samozřejmě sestrám Zdence a Marii. Všichni jí odpověděli shodně: Nevracej se, počkej, jak se politická situace vyvine.

Následky převratu se dostavily vzápětí. Podnik Jiřího Fragnera komunisté znárodnili a přejmenovali na státní farmaceutický podnik Spofa. Její sestru Zdenku, která tehdy pracovala ve Vitaně jako účetní, přeřadili do skladu. Krátce nato Jaroslava navíc obdržela dopis, v němž jí sestra smutně oznamovala, že se zranila při práci s vysokozdvižným vozíkem a přišla o své první dítě. Naštěstí ale i ona patřila k nejschopnějším pracovníkům v podniku, a tak si ji vedoucí účetního oddělení Vitany po dvou letech vyžádal zpátky.

Jaroslavě Kellett mezitím opět pomohla náhoda. Když přišla do obchodního domu Marks and Spencer ucházet se o práci, potkala se tu s vedoucím exportního oddělení, který velmi dobře znal Fragnerova bratra Karla. Během války oba pracovali jako osobní tajemníci Jana Masaryka. Zavedl ji do personálního oddělení a pomohl jí získat místo písařky. Jaroslava se tak vrátila do svých prvních pražských let – seděla v místnosti spolu s dalšími šedesáti ženami a celé dny psala diktáty nebo přepisovala jiné dokumenty. Protože jí britské úřady neuznaly maturitní zkoušku, zapsala se ke studiu moderních jazyků – angličtiny a francouzštiny – a po dvou letech úspěšně absolvovala. Její nadřízení si opět brzy všimli jejího nadání i toho, jak vkusně se obléká. Říkali jí, že má ‚common sense‘ – a nabídli jí místo v oděvním oddělení. Pak už pomalu a ambiciózně stoupala po kariérním žebříčku.

Ve výtahu se Simonem Marksem

Díky své drobné postavě a ideálním mírám se návrhářům hodila jako modelka pro zkoušení střihů i focení katalogů, později začala reklamní materiály sama připravovat a nakonec se vypracovala do pozice nákupčí. Jednou se potkala se samotným Simonem Marksem.

V obchodním domě byly dva výtahy. První pro běžné zaměstnance a druhý pro vedení a ředitele, který měl pracovnu v pátém patře. Jaroslava Kellett tehdy fungovala někde mezi. Jednou odnášela důležité listiny vedení, když k ní do výtahu pro zaměstnance přistoupil Simon Marks.

„Zvedla jsem k němu hlavu a najednou se ve mně všechno zastavilo. Byl to Simon Marks, sir Simon Marks!“ vypráví. Velmi rád prý zkoušel své zaměstnance a ptal se jich, zda nakupují v jeho obchodním domě. „Naštěstí jsem zrovna měla šaty, které jsme navrhovali v našem oddělení. Simon Marks spokojeně pokýval a pochválil mě: ‚It does you credit‘, sluší vám to.“ Zbývalo se naučit jediné – pít dobrou whisky, jak bylo při obchodních schůzkách obvyklé. Pokud chtěla v silně konzervativní společnosti uspět, musela si osvojit alespoň některé mužské návyky.

Nejváženější titul

Jediné, co Jaroslavě kazilo radost z úspěchu, byly zprávy od sestry. Už během návštěvy v srpnu 1967 jí Zdenka naznačovala, že její manželství není šťastné. Manžel ji sice nebil, ale jinak byl podobný vztekloun jako jejich otec. Teď se navíc dozvěděla, že má milostný poměr a chce se rozvést. Zdenka však nechtěla ustupovat. Půjčila si peníze a postavila si dům hned vedle svého bývalého muže. Jedním z důvodů bylo i to, že nechtěla, aby její dcera vyrůstala bez otce jako ona. Přes den tak pracovala ve Vitaně a odpoledne vyráběla škvárové tvárnice a přidávala zedníkům. Ve stáří se jí těžká dřina připomněla úpornými bolestmi páteře, kvůli kterým nakonec téměř nemohla vstát z postele.

Když si Jaroslava četla její dopisy, trápily ji výčitky. Sestra jí sice psala, že ví, že jí přes železnou oponu nemůže nijak pomoci, a že je ráda, že aspoň jí se daří. Vždycky k ní jako ke starší vzhlížela a byla hrdá na její úspěchy. Do sametové revoluce se po Zdenčině návštěvě v Londýně viděly už jen jednou. Tehdy už se ale Jaroslava nejmenovala Škarbanová jako za svobodna, ale Kellett.

Myslela si, že se po zkušenosti se svým otcem nikdy nevdá, ale její muž Joe ji přesvědčil svou galantností a šarmem. Byl to vdovec se dvěma dcerami a pracoval jako ředitel střední školy. Seznámili se v golfovém klubu v Southportu u Liverpoolu. Tam se pamětnice přestěhovala poté, co ji přeplatila konkurence – nastoupila do obchodního domu Littlewoods, kde dostala na starost celé oděvní oddělení. Předtím, než spolu s Joem vyrazili do Československa, musela absolvovat ponižující proceduru: vzdát se československého občanství. Pro hrdou vlastenku to nebylo jednoduché rozhodnutí. Touha vidět znovu svou sestru a rodnou zemi však byla silnější.

Přijeli v únoru 1982 a celá republika byla tehdy pokrytá silnou vrstvou sněhu. Když zazvonili u dveří, přiběhli jim otevřít tři malí kluci, Zdenčini vnuci – Aleš, Petr a nejmladší Ondřej, budoucí autor tohoto textu. Tehdy už i Jaroslava Kellett byla babičkou a stejně jako Zdenka měla tři vnuky. I když nebyli její, vždycky je považovala za vlastní. „Titul, kterého si ve svém životě vážím nejvíc, je ‚grandma‘,“ usmívá se Jaroslava.

Po pádu železné opony si se Zdenkou snažily vynahradit všechen čas, kdy žily v odloučení. To už se Jaroslava vypracovala na vedoucí oděvního oddělení obchodního domu Littlewoods v Liverpoolu. Každý druhý rok vyrážely na společné dovolené do exotických krajin. Během pobytu sice vedly mnohdy vášnivé disputace o světové politice, ale po návratu nadšeně vyprávěly o návštěvě istanbulského bazaru nebo o projížďce na velbloudovi v egyptské Gíze. Obě také zůstaly až do vysokého stáří aktivní. Zdenka dojížděla do Prahy na přednášky o historii architektury na univerzitu třetího věku a Jaroslava dávala soukromé lekce francouzštiny.

A jak se Jaroslava Kellett ohlíží za svým životem, v němž se jí podařilo prorazit v cizí zemi a v době, která ještě neznala spojení „ženská emancipace“? „Vážím si toho, že jsem toho dosáhla jen díky své inteligenci a znalostem, že to nikdy nebylo díky intimním vztahům s mými nadřízenými, jak jsem to často vídala u svých kolegyň,“ říká. „Stejně se jim to téměř nikdy nevyplatilo a nic tím nezískaly.“

Poté, co navštívila hrob své sestry Zdenky a ještě jednou viděla Prahu, odjela zpátky do Británie. Neodjížděla ale smutná, přestože tuší, že tentokrát je to opravdu navždy, spíš smířená. „Měla jsem krásný život,“ usmívá se.

Jaroslava Kellet zemřela rok po našem posledním setkání, 26. února 2019.