Seděli jsme na bytelné dubové lavici před nejstarším z  proslulých léčebných domů v Graefenbergu a hleděli z prudkého svahu do malebného údolí spadajícího k Frývaldovu (dnes se to město jmenuje Jeseník). Hluboké lesy kolkolem, průzračně voňavý ostrý vzduch, zprava Rychlebské hory, zleva Jeseníky. Lázeňský ruch už utichl: tady pacienti chodí povinně na kutě se slepicemi, protože už ve čtyři ráno mají budíček. A šéf, jakkoli milovaný, umí být v otázkách režimu hromovládně přísný. Před časem bez milosti vyhodil, jak o tom koluje úsměvná fáma po celé habsburské říši, dokonce jednoho z členů bankéřské rodiny Rothschildů: zhýčkanému baronovi se prý ta vojenská kázeň zajídala.

Líbí se vám tu? Mně taky. Lákali mě odtud, ale nikdy bych neodešel. Je to ovšem nejzastrčenější a nejchudší cíp Slezska, posteskl si Priessnitz. Otec mi vyprávěl, že v jeho dětství tu bývali vidět i odrostlí už chlapci, chodící skoro nazí. Tak byli jejich rodiče chudí. Kamenitá pole se tu obdělávají motykou, protože rádlem to nejde. A mrva se do kopců vynáší na zádech v bečkách. Ze vší té dřiny vzejde pak v létě všehovšudy trochu kobzolí, ovsa, či ječmene. Jedí se proto pořád dokola jen kobzo …, vy říkáte brambory a k nim se přikusuje ovesný chléb. Děti z té jednotvárné stravy mívají opuchlá břicha. Strašná bída uprostřed přírodního ráje, pane!

Jak se vám v tak zapadlém koutě mohlo podařit vybudovat tohle? Rozmáchle jsem ukázal kolem: ve svahu bylo rozeseto snad pětadvacet rázovitých kamenných a dřevěných budov, vesměs lázeňských domů.

Něco jsem postavil těmahle rukama, napřáhl ke mně mozolnaté selské dlaně. Tedy s pomocí rodiny, čeledi, sousedů. A s lecčím pomohli i pacienti v rámci povinné pracovní terapie. Chudí klienti si ostatně i dnes mohou pobyt odpracovat. Štípáním dřeva, kosením trávy, odklízením sněhu. Když jsem začínal, stály tu jen čtyři malé usedlosti. Jak nával hostů sílil, nezbývalo než je ubytovávat v jizbách u sousedů. To se ví, žádný přepych jsme nenabízeli. Nemajetní bydlívali i v maštalích na slámě. A vidíte, během čtvrt století tu vyrostlo malé lázeňské městečko. Stovky klientů mám dnes i dole ve Frývaldově. Nedávno jsem tam otevřel i kasino.

Kde jste vlastně vodoléčbu vystudoval, pane doktore?

Probodl mě svýma uhrančivými očima. Jak se mělo vzápětí ukázat, myslel si, že patřím k okruhu uštěpačných rýpalů.

Chcete mě snad rozezlít? Jeho tón zbrunátněl natolik, že jsem instinktivně zdvihl ruce a vyděšeně zavrtěl hlavou:

Proboha, máte tak početnou a náročnou klientelu, vaše jméno a léčebné postupy zná celá Evropa, pročež si jsem jist, že …

Což vám nikdo z ctěných pánů doktorů nepošeptal, že jsem jen fušer a šarlatán? Modré oči se na okamžik proměnily v šavle. V tom případě si nalejme čistého …Nalejme si pramenité vody, zvědavý pane! Nuže, já svoje řemeslo nikde nikdy nestudoval, máte-li tedy na mysli některou z věhlasných univerzit. Jsem absolutní samouk. Veleúspěšný nýmand. A, ať má vaše dušička radost, poloviční analfabet. S odřenýma ušima jsem absolvoval pouze pět tříd obecné školy, nedávno zavedené Marií Terezií. Pro nával práce na naší usedlosti jsem však docházel do frývaldovské triviálky jen nepravidelně. Víte, když mi bylo osm, otec oslepl, takže hospodářství zbylo na nás, na dětech. Takže jsem sice slušně zvládl čtení a počítání, ale jen bídně psaní. Umím se leda kostrbatě podepsat. Asi tušíte, jaká je tohle voda na mlýn všem, kteří mi závidí úspěch.

Přiznávám, že mě Priessnitzova nahněvaná otevřenost konsternovala.

Bože chraň, nemínil jsem se vás dotknout! Ostatně, o to mi připadá vaše kariéra závratnější. Vaše služby dnes přece vyhledává honorace. Do Graefenbergu jezdí knížata, šlechta, multimilionáři. Úspěšně jste ve Vídni léčil císařova bratra, arcivévodu Antonína. Byl tu ruský ministr kníže Gončarov. Německý básník Laube na vás napsal oslavnou sbírku veršů. Dánský sochař Bissen tu jako dík za vrácené zdraví zanechal vaši mramorovu bustu.

Neberte to jako chlubení, ale těch pomníků od klientů tu má moje maličkost už sedm…A mám pár dopisů od arabských šejchů či brazilských pracháčů, na jejichž obálkách je legrační adresa: Vincenc Priessnitz, Evropa. Přesto listy došly. Musím říct, že mé léčitelské metody přijelo okouknout či studovat už hodně přes sto lékařů z celé Evropy. Najde se ovšem občas nějaký nespokojenec, co si věčně stěžuje a nakonec odjede. To mi nedávno udělal, tuším, že v roce 1846, jeden Rus. Jak on se jen jmenoval …Ten, co napsal Mrtvé duše! Léčil se tu s depresemi …

Mistr Gogol snad?

Máte pravdu, Gogol. Byl tu dvakrát za sebou. Ale nechutnalo mu. To víte, u mě se nekoření, nepodávají se žádná cizokrajná, pouze místní jídla, černý Priessnitzův chléb obsahuje ovesné vločky, místo čaje či kávy se pije hodně vody, celé džbery vody, zatímco alkohol je zakázaný. Já si myslím, že Michalu Vasiljeviči chyběla vodka, a tak se sebral a vyměnil náš podnik za Mariánské Lázně. On to ovšem byl divný patron. Další díl Mrtvých duší prý spálil.

Nevím teď, jak vás oslovovat. Doktore? Mistře? Jestli jste nestudoval medicínu, o to víc je nutno vaše léčitelské úspěchy považovat za poloviční zázrak. Nemohu však věřit, že jste se ke svým průkopnickým metodám dopracoval nějakým vnuknutím. Povězte, jak vznikla Priessnitzova vodoléčba, první na světě?

To je moc otázek najednou …Stručně řečeno, vznikla hokus-pokusem. Kdeco jsem vypozoroval – mám na to, myslím, zbystřenou mysl i paměť. A něco jsem pochytil od zdejších bab kořenářek. Tady na severu hornatého Slezska totiž široko daleko nenajdete študýrovaného doktora. Zato nemocných, podvyživených, a to lidí jako zvířat, je jak máku. Pročež ve zdejším zapadákově odjakživa léčily hlavně obeznalé báby. Však také končívaly jako čarodějnice. Za mého praděda jich byla jen ve Frývaldově upálena více než stovka. Podle prokletého pátera Boblika se prý slétávaly na nedalekých Petrových kamenech k rejům a orgiím pekelným. Ve skutečnosti to byly z větší části lidové léčitelky. Slušně si vydělávaly, což budilo závist. Nuže – od podobných zkušených ranhojiček jsem mnohé pochytil. Taky jsem semtam něco přečetl, vždyť vodoléčba se ve skutečnosti provozovala už v antickém Řecku i Římě, jen se na to ve středověku zapomnělo, protože péče o tělo namísto o duši se začala považovat za hřích. Ale to hlavní jsem odpozoroval v přírodě. Víte třeba, že zvěř, když se poraní, chodí si máčet rány do studánek či potoků? Jo …a jestli chcete, říkejte mi Vincku!

Kořenářky, osobní postřehy a pozorování, zkušenost, to je všechno hezké. Vaši obdivovatelé však nejvíc oceňují, jak jste z vodoléčby vytvořil celý terapeutický systém!

Taky mi ovšem nadávají, protože je to celek náročný, přísný a vyžaduje trpělivost. Některé pacienty léčím tři měsíce, některé i přes rok. Záleží na chorobě. Celek vodoléčby ale vznikal postupně. Jako stavebnice. Od svých patnácti let jsem s úspěchem napravoval lidem i dobytku fraktury a hojil rány. Třeba zlomenou ruku či vymknutý kloub jsem nejprve napravil, tedy uvedl do původní pozice, pak jsem přiložil mokrý obvaz. Zásadně jsem užíval pramenitou vodu a často náčinky měnil. A ono to fungovalo. V sedmnácti mi kola žebřiňáku rozdrtila hrudník. Přivolaný lékař prohlásil, že budu doživotně mrzák. Srovnal jsem si žebra, uff, to byla hrůza, rok jsem si měnil třikrát denně studené mokré obvazy, avšak nakonec byl ze mne zase junák. Po čase jsem objevil vodní test. Strčíte člověka do necek s vodou, a když je po chvíli opustí, poznáte při určité zkušenosti, že ten se zrůžovělou kůží bude nadějný, dobře se zotavující pacient, zatímco nadále bledá pokožka signalizuje potíže. Následoval objev studených zábalů, v nichž jsem pacienty nechával až do zapářky a propocení, aby byli následně uloženi do suchého tepla peřiny. Tahle procedura zázračně zlepšuje těžké horečnaté stavy a leckteré nemoci. Ostatně, prý se mé zábaly užívají běžně a říkáte jim Priessnitzovy. To mám radost. Nu, a tak to šlo dál. Ověřil jsem si na stovkách, ba tisících případů, že koupele ve studené, vlažné i teplé vodě mají mnohastranné léčebné efekty. Přidal jsem do léčebného režimu řízené sprchy v přírodě na celé tělo či jen jeho postiženou část, vlastně masáže proudem vody. Zavedl jsem blahodárné procházky naboso v ranní rose. Pro různé indikace jsem sestavil tvrdé či mírné pitné kůry. Dvanáct až šestnáct pohárů denně, v některých případech ještě více, až k takzvanému vodnímu opilství. Věřím totiž, že působí-li voda léčebně zvenčí, musí stejně fungovat i zevnitř. Například u úplavic a tyfových průjmů se mi pitné kůry, často drastické, velmi osvědčily. Přidal jsem postupně pravidelnou pracovní terapii, nejen pro zahřátí organismu, ale i pro nové návyky. Učinil jsem rozsáhlá dietní opatření – krmím lidi, a to i zhýčkanou šlechtu, prostou domácí stravou, pořizovanou takřka výhradně z místních surovin. Atakdále. Prostě vybudoval jsem během let metodu celostní, jak vy říkáte holistické léčby, při níž pravidelnost, nové životosprávné návyky v součinnosti s blahodárnými účinky vody, vzduchu, pohybu, pravidelného režimu a práce konají zázraky. A důležitá byla a je i má trvalá péče. S pacienty jsem vlastně neustále. Abych s nimi i jedl a diskutoval, postavil jsem jídelnu pro šest set hostů, klienty ubytované mimo Graefenberg denně objíždím na koni. Prostě věnuji se jim osobně, jak mohu nejvíc. Věřím, že je uzdravuje i má přítomnost, mé rady, má autorita.

“Ta, jak slyším, je často srovnávána s vlivem čaroděje a divotvorce. Na druhé straně právě tohle určité šamanství vám vyčítají vaši odpůrci. Není jich mnoho, zato to bývají lékaři.

Máte pravdu. A chcete vědět, co já na to, že? Soudili mě kdysi, že k omyvům užívám často namáčenou houbu. Vymýval jsem prostě rány pramenitou vodou. Ta je živá, na rozdíl od vody mrtvé, ustálé. Po několika letech mi houbu zakázali. Dobře. Omyvy, obklady, koupele sprchy, zábaly užívám dál. Léčím tak desítky chorob, mnohé ani neumím pojmenovat. A doktoři? Řeknou sice zdánlivě přesnou diagnózu, ale příčiny nemocí neznají právě tak jako já, přičemž jejich léčebné prostředky jsou náhodné, omezené, riskantní. Rtuť, arzén, opium, nějaké bylinné masti, pouštění žilou, přikládání baněk. Poslyšte, já, fušér a šarlatán, jim nic vyčítat nemohu, avšak vidím, že v mnoha případech jsou bezmocnější než já sám. Pro mou vodoléčbu svědčí jednoznačná čísla. V Graefenbegu a okolí jsem zatím za více než třicet let léčil asi čtyřicet tisíc pacientů. Mnozí se vraceli, tisíce mi napsalo děkovné dopisy. A zemřelo jich, aspoň podle mých statistik, všehovšudy čtyřicet pět. To je dost výmluvné, nebo není?

Nepochybně. Ostatně váš systém vodoléčby v moderním kvalitativním vylepšení funguje, mistře Priessnitzi, i v našich časech!

Těší mě! Pane, musíme ale končit. Běžím zahnat pacienty. Za chvilku mají večerku!