Na scéně se zmítá a křičí chraplavým hlasem do půl těla nahý muž, spoutaný řetězy. Jeho síla, jisté zoufalství v něm, ji zasáhne. Večer je spolu seznámí. Vysockij je rozhodnutý, že mu nic nezabrání v tom, aby si ji vzal. Dceru ruských emigrantů, operního pěvce a primabaleríny, uznávanou hvězdu evropského formátu. V tu dobu rozvádějící se matku tří synů. Z nich dva má z manželství s hercem Robertem Hosseinem, třetího s bývalým válečným letcem, Jean-Claudem Brouilettem. Slovanku s vroucím srdcem a šarmem Francouzky, se silným poutem k vlasti.

On – rodilý Moskvan, obdivovatel Puškina, bohém, syn plukovníka zpravodajské služby a překladatelky, je sám už otcem dvou synů. Magnet legendární Taganky, kam přichází čtyři roky po ukončení divadelní školy na pozvání šéfa divadla Jurije Ljubimova. Stejně jako avantgardní scéna, je režimu stále na očích.

Každé představení odehraje, jako by bylo to poslední. Jeho Hamlet diváky doslova „vráží“ do židlí. Litry potu, úbytek váhy. Magnetofonové záznamy z vyprodaných představení, na nichž zpívá po vzoru Bulata Okudžavy vlastní zhudebňované texty, znají lidé na Sibiři i kosmonauté ve vesmíru.

Aby se s Voloďou mohla vídat, neváhá Marina vstoupit do Francouzské komunistické strany. Pokud je to jen trochu možné, bere s sebou syny do Ruska, kde žijí společně jako rodina. Vozí tam všechno, co jim může zpříjemnit život. Jídlo, koření, knihy desky, kazety, i první matraci na postel přiváží na střeše auta. Snáší ponižující dohady s ruskými úřady ohledně víz, využívá osobních kontaktů, aby dostala Vysockého za hranice země. Jedou do Evropy, v Paříži spolu natočí první gramofonovou desku, zamíří do Jižní Ameriky, Mexika, na Havaj, v Hollywoodu zpívá před publikem slavných herců. Marina si užívá ten okamžik, kdy jim “všem spadnou masky.“ Vysockého to vždy brzy táhne domů. Chybí mu ruština. Mohl by žít jinde, ale raději volí vnitřní exil. Když se ho Marina zeptá, jestli udělala vůbec dobře, že mu pomohla vycestovat, odpovídá: „Díky tobě jsem už dvanáct let naživu.“

Jeho každodennost znala i KGB. Dvě hodiny spí, jinak píše, hraje, zpívá. Aby vydržel hektické pracovní tempo, pije. Víc, než když se s Marinou poznali.

Stále častěji pro něj přijíždí na neznámá místa, kam ji zavolají, a odváží ho do nemocnice nebo domů. Zamyká se s ním. Vydrží ten řev a sténání, škemrání i výhružky. Odstraní všechen alkohol z dosahu, přistihne ho, jak vypíjí flakon její toaletní vody. S bezmocí sleduje narůstající sebezničující proces v něm. Po vystřízlivění se Voloďa obhajuje. Říká, že to začne vždy s jejím odjezdem za prací, za dětmi, když ji nemá blízko.

Období abstinence střídají propady. Vypije za den i sedm lahví vodky. Krvácí v žaludku, kolabuje v divadle, oživují ho injekcí do srdce. Několikrát se zdá, že už to nezvládne. Autonehody, zrušená představení, flámy, milenky… všemi silami se snaží přidržet života. Nechá si pod kůži zavést implantát, aby vydržel abstinenci, ale sám si ho opakovaně vyrve. Alkohol nahradí heroinem, morfinem. Smrtí ve dvaačtyřiceti letech platí cenu svému géniu.

Tolik je i Marině, kterou tu nechává. Co je jisté, že ti dva se velmi milovali.