Nádherná knihovna, pane Fingerhute!

Viďte! Moje pýcha. Má už přes 16 000 svazků a dál roste. Přičemž takové věcičky jako britský Brockhaus, komplety Timesů, výstřižkový archiv v 350 tematických knihách, slovníky včetně cikánského, zulukaferského či eskymáckého nikde jinde v téhle zemi nenajdete. Ale neříkejte mi Fingerhute. To raději Vojto! Jsem Čech jak poleno a německé příjmení jsem vyfasoval omylem. Pokud ho naše firma sem tam využívá, tak z obchodních důvodů. Pražským Němcům to vyhovuje, mně však rozhodně ne.

Myslel jsem, že jste si naopak jméno dodatečně počeštil!

Vedle jak ta jedle, příteli. My jsme po meči od nepaměti Náprstkové. Z Tuchlovic od Nového Strašecí. Jenže když se narodil táta, nějaký horlivý matrikář se chtěl zavděčit vrchnosti a zapsal ho jako Antona Fingerhuta. Od té doby se to s námi, sakra, vleče. Já jsem v papírech i v cestovním pase Adalbertus Fingerhut. Toho chlápka sice neznám, ale žádosti o změnu jména mi c. k. úřední šiml po léta odmítá vyřídit.

Víte, co mě u vás praštilo do nosu? Že tady v knihovně, v klubové místnosti Amerických dam i dole v Průmyslovém muzeu je takový zvláštní odér…

Všude smrdí šnaps, že jo! Dům U Halánků je prosáklý špiritusem a bylinkami. Být abstinent, oběsím se. Na druhé straně – bez palírny a obchodu s lihovinami by nejspíš nebyly ani naše etnografické a průmyslové sbírky, knihovna, přednášky. Protože pivo vaříme jen pro lokál a točíme leda přes ulici. A na jídle, ač vaříme skvěle, se moc nevydělá. Paňmaminka vždy držela lidové ceny. Moje Pepička teď taky. Takže kšeft máme hlavně z tvrdého alkoholu a likérů.

Vy po smrti paní matky podnik vedete? Prý jste nejlépe prosperující česká firma v Praze!

Dnes už sotva. Jsou tu obchodní domy jako Neffův Na Příkopě, velcí uzenáři jako Chmel nebo Cibulka, vyrůstají další výrobní, obchodní i stavební firmy. Češi se konečně osmělili a začínají bohatším Němcům šlapat na paty. Pokud jde o mne, jako majitel jsem spíš jen vývěsní štít. Firmu táhne žena. Mě baví úplně jiné věci než pálení kořalky či nakupování sladu, o práci restauratéra ani nemluvě. Paňmaminka se sice dodnes obrací v hrobě, že mě nedokázala zlomit jako staršího bratra Ferdu – ten vystudoval pivovarnictví na technice, sbíral sladovnické i lihovarnické zkušenosti až v Paříži a léta pak vedl naši filiálku, zatímco já byl odjakživa větroplach. Boženka Němcová mi říkala Pudivítr.

Hleďme, vy máte kromě domu U Halánků ještě filiálky?

Po tetě, matčině sestře, jsme zdědili vyhlášený podnik U Černého orla Na Poříčí. A brácha léta šéfoval známému Černému pivovaru na Dobytčím trhu. Člověče, koukáte na mě jak na zazobance. Já na tom mamonu zásluhy nemám, jen ho dnes investuji a rozdávám. Já rodinu vždy spíš ždímal. To všechno zbudovala paňmaminka! Hrdinná ženská, co se udřela. Takovým by se měly stavět pomníky.

Co že se vaši rodiče tak vypracovali?

To je příběh na román a nedá se podat zkrátka. Ale hlavní figurou rodinné ságy byla maminka. Jmenovala se Anna Homová a pocházela z  klanu movitých pražských mlynářů. Jenže když jí bylo sedm, její otec tragicky utonul. A brzy nato těžce onemocněla a za čas zemřela i její matka, babička Josefa. Z rodiny Homových zbyl houf sirotků, z nichž nejstarší Barbora, sotva patnáctiletá, opatřovala nuznou výživu z pozice služebné, protože majetek se kvůli chorobě paní Josefy zcela rozplynul. Takže domácnost i péči o nemocnou a menší sourozence musela zastat desetiletá školačka Nanynka – moje matka. A jak se utrhla, chodívala ještě škamny mýt, školu uklízet, kantorovy děti chovat, aby donesla domů sem tam dvacetník.

Copak mohovité příbuzenstvo nepomohlo?

Jen s vydřidušským pokrytectvím. To právě matka nikdy nevydýchala. O mlynářském stavu už vždycky opovržlivě říkala: jsou to tvrdé, lakotné palice. Oč více zlaťáků dokážou smést do truhly, o to jsou hamižnější. Povím vám jediný střípek… Po smrti babičky si vzal maminku k sobě strýček mlynář coby opatrovník. Vedla mu veškerou domácnost, přitom ji krmili jak psa zbytky jídel a musela spát ve společné posteli s jinou služkou ve studené komoře beze skla v okně. Jen co povyrostla, ocenil ten mizera její pracovitost tím, že jí svěřil ještě krupařství na Malé Straně. Takže maminka robotovala od rozbřesku do soumraku, sedm dnů v týdnu a za pět prstů. Nepřestala dřít už nikdy. Ani v době, kdy se posléze zmohla, kdy už byla vdaná a vychovávala Ferdu a mě. Jen tu mlynářskou lakotu a pýchu si neosvojila. Naopak! Nenaučila se sice ani pořádně psát, zato lépe než kdo jiný porozuměla mozolnaté bídě a nejvšednějším lidským strastem. Vše, co vidíte kolem sebe, je výsledek její práce. Teda kromě knížek. Ty mi s tichou nevolí tolerovala. Sbírky ostatně taky.

To mi přijde až zázračné, čeho se paní Fingerhutová domohla. Jak se dá vyloženě z ničeho vybudovat věhlasný podnik?

Žádný zázrak boží v tom nehledejte. I když paňmaminka říkávala: Pomoz si sám, a nebe ti pomůže. A potíž prý je nejlepší učitel. Ona holt věřila v moc a sílu činorodosti. Po žebři prý člověk musí šplhat sám, zdolávat jednu špricli za druhou. V tom byla dokonalá.

Povídejte… Myslím o těch špriclích!

Zas jen velestručně… V tom krupařství na Malé Straně si pracovité a rázné slečny Homové časem všiml sklepník od Zlatého anděla. A tuším, že v roce 1808 si dvacetiletá panna Nanynka brala o pár let staršího pana Johannese. Čili sládka Jana Nováka. Začali z nuly, ale dřeli a škudlili. Vzali si do nájmu hostinec U Zlatého hada, pak jiný v Ostruhové, nato stravovatelství a výčep na Invalidovně – čilou hospodu plnou vojáků i veteránů. Po desetiletém manželství už na tom byli tak dobře, že rozjeli pivovar U Hermonů. Jenže vzápětí, nevím na co, pan Johannes zemřel. Tři následující roky táhla maminka pivovar sama a současně pečovala o tři děti.

Vy jste mezi nimi ještě nebyl. Mýlím se?

Nemýlíte, narodím se až v druhém manželství… Ovdovělá maminka se opět ocitla ve složité situaci. Takže po pár letech přijala nabídku sládka z lokálu U Šturmů, znovu se vdala a přestěhovala se k našemu tatínkovi, vyučenému pivovarníkovi Antonu Fingerhutovi. Otec byl rád, že mu po boku stanula žena neznající únavu, maminka byla taky spokojená, přestala být na všechno sama. Nu, a na Uhelném trhu U Šturmů jsme se narodili. Nejprve Ferdinand, dva roky nato, v roce 1826, já. A ještě v tom roce jsme se stěhovali za lepším, do zdejšího domu U Halánků.

Už v tom začínám plavat. Kolik že vás bylo dohromady dětí?

S Novákem měla paňmaminka Jana, Rozárku a Toníka, s Fingerhutem, naším otcem, Ferdu a mě. Ale všichni jsou už na pravdě boží. Jako poslední v roce 1887, čili nedávno, odešel i Ferda.

A pan otec?

Bral si maminku jako zralý, sedmačtyřicetiletý muž, ale i on ji asi po deseti letech opustil. Stihli si koupit zanedbané rodinné sídlo, úžasně ho zvelebili, avšak ve chvíli, kdy začal náprstkovský dům patřit k nejvyhledávanějším lokálům, otec náhle zemřel. Mně bylo tehdy šest. A paňmaminka se rozhodla žít už napříště sama, věnovat se jen synům a firmě. Představte si, že ta prostá, pologramotná, zato neuvěřitelně silná ženská podnik spravovala a rozšiřovala dalších čtyřicet roků! Ano, zbohatla, až do smrti však žila stejně skromně jako zamlada. I nás držela zkrátka. Na vzdělání se nešetřilo. Ale rozbitá židle se musela spravit, ne vyhodit, katě jsem nosil po Ferdovi, boty taky. A maso jsme jedli dvakrát týdně. Jako v chudých famíliích – ve středu a v neděli.

Nezdědila maminka tu spořivost po škudlivých mlynářských předcích?

Ani nápad. Uměla být náramně velkorysá. Studenti, slovenští dráteníci či bezradní pocestní u nás jedli i nocovali gratis, paňmaminka podporovala vše české, na mou duši, ona jen obracela každý groš a nemínila vydávat peníze zbůhdarma. Potřeboval ústav hluchoněmých dříví na zimu? Promptně zaplatila a poslala dvě fůry. A to víte, jak zorganizovala akci chleba zdarma?

Jaktěživ jsem o tom neslyšel…

To byl, panečku, vrchol jejího lidumilství! Přišla s tím bláznivým nápadem v roce 1866. Dala vylepit plakáty, že v určených dnech se chudí mohou ráno dostavit k nám do dvora pro pecen chleba zdarma. Na poprvé přišlo asi 600 lidí. Brzy jsme objednávali u pekařů 2000, pak už 4000 bochníků. Almužníků býval Betlémský plácek narvaný. Do roka a do dne jsme musili paňmaminku umluvit, aby dobročinnost nepřeháněla a rozdávala chleba jen jednou měsíčně, vždycky prvního. Až tu kristovskou kampaň sama zastavila, protože viděla, jak ve velkém krmí i kujóny a vyžírky – znáte to.

To muselo být ohromné. A pěkně drahé!

Jo. Byla by nás snad zruinovala. A to jsme měli 25 zaměstnanců a denní obrat 500 zlatých! Vy si to na koruny převeďte přinejmenším násobkem 100.

Obdivoval jste svou matku?

Obdivoval i hluboce miloval. Bída ovšem tkvěla v tom, že jsem se jí zároveň do hluboké dospělosti… jak bych to řekl… prostě bál. Na můj vkus byla při vší dobrotě a velkorysosti příliš hromovládná. Všechno muselo být po jejím. Pokládala za hotovou věc, že jednou s bratrem převezmeme firmu. Ferda byl realista, takže se posléze podřídil. Zato já byl odjakživa pošuk a fantasta, mě podnikání ani za mák nelákalo. Takže jsem se po maturitě vyvlíkl jak z firmy, tak z matčina dohledu. Pod záminkou studia práv jsem prchnul do Vídně.

Jako právníka by vás byla matka vzala na milost?

Ovšem. Že bych jednou hlídal papíry a zaměstnance, zatímco bratr výrobu, kvalitu a tak. Jenže mně se paragrafy zajídaly, sotva jsem okoštoval pár přednášek. Zajímaly mě úplně jiné věci, o nichž paňmaminka nemínila slyšet. Lákal mě svět! Hlavně Asie, Dálný východ, nebo Arménie, země nejstarších křesťanů. Takže místo římského práva jsem se učil arménsky a chodil poslouchat slavného orientalistu profesora Pfitzmayera. Marně. Beztak jsem se do Orientu nikdy nedostal. Jako Kolumbus. Ten chtěl do Indie, a přistál v Americe. Já taky!

Prý jste do Spojených států utekl před hrozbou vězení, ne-li smrti.

Tak napůl. Abych pravdu řekl, strach z průšvihu hrál vážnou roli, ale silnějším motivem byla mladická touha po dobrodružství. A láska. V revoluci roku 1848 jsem se zapletl do demonstrací ve Vídni, pak jsem se v Praze účastnil Slovanského sjezdu a ometal jsem se na barikádách při červnovém povstání.

Byli by vás zavřeli?

Možná. Nevím. Odseděli si to nakonec jen vůdci. Já byl řadový člen studentské legie. Různě jsem brojil za demokracii a nosil kokardu. Ale podstatné bylo, že demokracie jako politický program mě už předtím zajímala. Věděl jsem, že ve Spojených státech dlouho existuje. Takže strach z trestu se ve mně spojil se zvědavostí, a když Tinka řekla, že pojede taky, přidala se i nejbáječnější romantika. Popůjčoval jsem si od kamarádů tisíc zlatých, doma nic neřekl a s podzimem 1848 s Tinkou po boku sedl na plachetnici v Hamburku.

Co jste v Americe dělal? Kdo byla ta Tinka? A jak dlouho jste tam pobyl?

A všechno to chcete jednou větou, že… Pochopte, každý kluk, zvláště dvaadvacetiletý a k tomu zamilovaný, je trouba. Aniž to ví. Mluví massa bob english, přesto věří, že mu u nohou leží celý svět. V USA je sice svoboda, ale nikdo na mladíka nečeká. Nikoho nezajímá. A tak se s kapsou děravou zprvu protlouká jak žebrák. Lepí obálky, pomáhá v tiskárně, blbě hobluje v truhlárně, prodává rakve, předstírá, že je zkušený kameník, a přitom je to nešika jako já.

Prý jste tam vydával časopis!

Jo, v létě 1850 jsme se přesunuli do Milwaukee u Michiganského jezera, městečka německých exulantů, a tam jsem časem otevřel knihovnu s čítárnou. Postupně jsme s Tinkou program rozšířili, prodávali jsme i hudební nástroje, hračky, papírnické zboží, vařili kafe, vyráběli zmrzlinu. Vznikla literární kavárna křížená s koloniálem. Jakžtakž nás to živilo. Ve čtvrtém roce pobytu jsme se pustili i do vydávání časopisu pro německé přistěhovalce, ale jestli kápl nějaký dolar, tak z reklamy. Jakmile jsem zvládl angličtinu, stal se ze mne i soudní tlumočník. Znělo to hrdě, ale vesměs jsem překládal, když nějaký chudák exulant ukradl slepici, a šerif ho mínil zavřít. V poslední fázi takřka desetiletého amerického pobytu jsem se však přece jen vypracoval – fungoval jsem jako notář, pak jsem v týmu vládního zmocněnce pro indiánské záležitosti absolvoval několikaměsíční inspekční cestu po teritoriích Dakotů čili Siouxů. Tehdy jsem dokonce začal za sponzorské účasti krajanů, jež jsem v Americe dával dohromady, sbírat a levně kupovat tamní etnografické předměty, které jsem pak k nelibosti c. k. úřadů i c. k. muzejníků posílal do Prahy. Dnes mám většinu těch sbírek v muzeu sám.

A co ta Tinka?

To taky musím vyklopit, pane všetečko? Ona se jmenovala Katynka Krákorová – odtud Tinka. Dcera kavárníka. Hrála na klavír, zpívala, ochotničila. Byla úžasně svobodomyslná, to se mi líbilo. Paňmaminka ovšem říkala lehkomyslná, což znamenalo povětrná. Nesnášela ji. Na rozdíl ode mne. Do Států jsme tudíž utekli tajně, předstírali jsme manžele, jenže matka se vše dozvěděla a nejmíň tři čtyři roky mi neodpovídala na dopisy. Byl jsem pro ni ztracený syn, marně volající o pomoc. Myslím hlavně finanční. Až když mi dala Tinka po pár letech košem, bylo vše odpuštěno. Paňmaminka za mě nejen promptně zamázla všechny dluhy, ale začala mi do Ameriky štědře posílat peníze. Vybředl jsem z bryndy, mohl jsem začít sbírat etnografické předměty. Posléze složila na pražském policejním ředitelství tzv. patriotický dar, to se rozumí, že úplatek, aby mi vymohla beztrestný návrat. Ke kterému došlo začátkem roku 1858.

„Podivín, skrz naskrz podivín! On myslí jinak, žije jinak a činí vše jinak než ostatní. Vojta Náprstek je neúnavný, důsledný, praktický, obětovný, pro vše dobré zanícený, všestranný, vysoce vzdělaný, pro vše české nadšený. Kdežto jiní, když mají peníze, užívají jich v bázni boží pěkně k tomu, aby se měli všestranně dobře, on je užívá jen k všestrannému prospěchu národa. Sám jediný učinil už pro národ víc než celá šlechta dohromady. Není u nás duševního podniku, aby do něho Vojta Náprstek nezasáhl. On podněcuje činnost literární i uměleckou, on vyvolal u nás předůležitou otázku ženskou atd. Je, abychom tak řekli, plícemi, jimiž přichází svěží vzduch do české krve.“ Jan NerudaStýskalo se vám v Americe?

Silně. Jak Dvořákovi. Ale jakkoli jsem byl rád, že jsem zas doma, zprvu to vypadalo na pád z bláta do louže. Chlupatí mě šmírovali na každém kroku. Pořád jsem pro ně byl radikál a nebezpečný element. Když jsem jel nakoupit ječmen nebo slad, musel jsem se při odjezdu i po návratu hlásit na služebně. Přestalo to až za další tři roky, po vyhlášení prosincové ústavy v roce 1860, už víceméně demokratické. Ale v plné pohodě jsem od doby, co se smířila i paňmaminka, totiž když se definitivně vzdala představy, že hodný syn bude po návratu sekat latinu a obětuje se pro podnik. V tom ohledu jsem ji krutě zklamal. Když mi svěřila účetnictví, nadělal jsem v něm takový chaos, že si div nezoufala. Jak ale dovedu každou ženskou ukecat, zlomil jsem nakonec i ji. Mou vizi vybudovat U Halánků muzeum, nejprve průmyslové, postupně nejspíš i etnografické, plus veřejně přístupnou knihovnu a obrozenecký salon, v němž by se dala rozvíjet všestranně užitečná činnost pro mladou českou společnost – ten zdánlivě fanfaronský plán přijala i za svůj. Tedy hmotně. Platila, já organizoval.

Čímpak jste matku přesvědčil?

Možná elánem. Možná tím, jak si přední muži českého národa, od Purkyněho po Masaryka navykli chodit do našeho domu. Viděla, že většina obrozeneckých projektů se rodila u nás. Taky se jí líbilo, když jsme s Karolinou Světlou a dalšími dámami založili Americký klub dam. Sem tam se utrhla a přišla na přednášku taky – ostatní ženské nastrojené, ona v záplatované zástěře, jak vyběhla z podniku. Na druhé straně – dovedete si představit, s jakým asi sebezapřením mi dovolila zabrat octárnu v suterénu a vystavit tam anglické a americké strojky pro domácnost? Nebo jak musela, chudinka, tiše trpět, když jsem svoje Průmyslové muzeum rozšířil do dalších místností a zástupy lidí nám dupaly po bytě, aby se dostaly do expozičních sálů?

Paní matka je dávno po smrti, přitom podnik zdárně běží dál. Přece jen jste se naučil podnikat?

Kdeže! Mám na to lidi. Především Pepičku, svou ženu. To je neskutečný člověk. Jako byla paňmaminka. Ostatně od té se všechno naučila. Začínala v náprstkovském domě jako skladnice, když jsem byl ve Spojených státech. Po návratu jsem se do ní zakoukal, sto let jsme spolu nenápadně chodili a po smrti paňmaminky jsme se konečně vzali. Víte, my jsme si podobní. Já jsem takový brejlatý strejda v obnošeném sáčku, a ona na módu taky nikdy nebude. Zato je dříč k pohledání. Nejenže zastane vše kolem řízení provozu. Ale pomáhá mi i s budováním Průmyslového muzea – jestli jste si všiml, za naším barákem už roste několikapatrová budova, kam jednou všechny sbírky přeneseme. Věřil byste, že Pepička se kvůli mně dokonce naučila anglicky? Vyřizuje mi teď korespondenci s cizinou, protože já jsem líný na psaní. A když jí vybude chvilka, pořádá sbírku výšivek a krajek, kterou si vymyslela. Pudivítr je šťastný člověk. Ale víte, co mě teď napadlo ještě k té paňmamince? Jak jste se ptal, proč mi začala fandit… Možná nejúčinnějším argumentem pro ni se stala věta, kterou jsem na ni vyhrkl při jedné roztržce. Řekl jsem: celý život nedělám nic jiného než to, co vy tehdá, když jste jak Mojžíš zadarmo rozdávala chleba. Jsem taky Mojžíš. Všiml jsem si, jak se jí rozechvěly rty.