Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Michael Třeštík – Mírně dezorientovaný senior

Typická manželská úskalí jsou politika, trávení volného času, zacházení s penězi a výchova dětí. Hlava známé rodiny Třeštíků se snaží přijít věcem na kloub. O partnerství, životě, rodině, umění a architektuře s ním rozhovor vedla jeho dcera Hanka.

Ahoj tatíku, jak se máš? Tenhle rok tě čeká sedmdesátka. Cítíš to? Bilancuješ nějak?

Samozřejmě cítím, že už mi není dvacet a samozřejmě se občas zamyslím, co ještě stihnout a co už radši pustit, ale to souvisí spíš s tím, že už mi právě není těch dvacet, než s nějakou konkrétní číslicí.

Chtěla bych to vzít nějak chronologicky. Takže narodil ses v Praze do rodiny středoškolské profesorky a hudebního skladatele. Jaká byla ta rodina? Z tvého vyprávění jsem vždy měla pocit, že to byla taková moderní domácnost. Babička byla emancipovaná žena, děda legionář, samorost…

Samorosti byli oba. Byli nesmírně laskaví, velkorysí a tolerantní, ale hlavně byli neobyčejně vzdělaní a inspirativní.

Galerie (7)

Michael Třeštík

O své rodině jsi nedávno napsal knihu Chceš-li rozesmát pánaboha. Ta kniha mě hodně vzala, hodně jsem u ní plakala. Byl to tvůj způsob, jak se vyrovnat se smrtí svých blízkých ‒ bratra, rodičů, tety? Povedlo se ti to?

Nepotřeboval jsem se vyrovnávat s jejich smrtí, moji rodiče se dožili vysokého věku, chtěl jsem se spíš vyrovnat s jejich životem. Měl jsem pocit, že to byly životy tak cenné, že by bylo nespravedlivé, kdyby po nich nezůstala žádná stopa. Tak jsem se pokusil tu stopu udělat. Jak moc se to povedlo, nevím, ale fyzikálně ta stopa existuje, někde v nějakých knihovnách je zastrčená.

Byl jsi takový falešný jedináček, tvůj starší bratr Tomáš zemřel nešťastnou náhodou na otravu plynem, když mu bylo čtrnáct a tobě pět let. Jaký měla tahle rodinná tragédie dopad na vztahy mezi tebou a rodiči? Myslíš někdy na Tomáše?

Atmosféru v rodině to poznamenalo takovým jakoby stínem, který jen hodně pomalu blednul. Na Tomáše jsem myslel zhruba do rané dospělosti, pak už se jeho smrt i jeho život, a vůbec celý on zanořil do zapomnění. Asi ještě žije pár jeho spolužáků, ti by si mohli vzpomenout, ale jinak už není nikdo, kdo by si na něj pamatoval.

Když se vrátíme do tvého dospívání, přijde mi, že jsi proti rodičům dost revoltoval. Oba byli intelektuálové a ty jsi vedle studia architektury hodně času trávil s kamarády v hospodě a lil do sebe jedno pivo za druhým. To se jim asi moc nelíbilo, že?

Nerevoltoval jsem, nebylo to potřeba. Říkal jsem, že byli nesmírně tolerantní. Samozřejmě je mrzelo, že tolik flámuju, ale doufali, že mám dost rozumu, abych s tím někdy přestal. A tak jsem si v klidu flámoval a flámoval ‒ a pak tedy přestal.

S manželkou Helenou

Pak jsi potkal v hospodě mámu, tu historku o vašem seznámení mám ráda…

Ta historka mi připadá dost opotřebovaná, ale stručně řečeno šlo o to, že jsem seděl v hospodě, kde jsem měl domovské právo a byl tam vážený štamgast. Přišla tam Helenka něco filmovat a chtěla mě nějak přesazovat, abych nepřekážel. To se mě dotklo, tak jsem jí vynadal. Ona ale odpověděla dost statečně, takže jsme se dohodli, že si to po natáčení vysvětlíme ve vinárně. No, a pak jsme se vzali.

A jste spolu 42 let… Jak je to možné… že jste to dali, že jste se nerozvedli?

V tomhle směru jsme s mámou byli podobné typy. Oba už jsme měli nějakou partnerskou zkušenost a věděli jsme dost přesně, jak si partnera představujeme, co splňovat musí a co naopak není úplně nutné. A když jsme se poznali, tak nám oběma došlo, že to je ono a že nemá smysl to dál protahovat. Tak jsme se vzali. A nerozvedli jsme se proto, že jsme se v tom odhadu na začátku nespletli. To už je pak jednoduché.

Algoritmus pro optimalizaci vztahu

Máš pro mě nějakou radu, čím se ve vztazích řídit, abych našla a hlavně udržela takový plnohodnotný vztah?

S tím hledáním je to těžké, tam je každá rada drahá, i když na to existuje matematický algoritmus. Je to hodně věc náhody a štěstí, i když se té náhodě člověk musí snažit pomáhat.

A jaký je ten algoritmus?

To je algoritmus pro optimalizaci výběru při extrémech rozložených náhodně v čase, když se s volbou nemůžeš vrátit. Když si třeba řekneš, že by sis měla najít pokud možno nejlepšího partnera do tří let, tak třetinu té doby, tedy rok, navazuješ vztahy, ale neuzavíráš to. Po roce si vyhodnotíš, jak kvalitní byl ten nejkvalitnější partner z prvního roku. Pak pokračuješ dál a první partner, který bude kvalitnější než ten nejkvalitnější z prvního roku, je ten statisticky pravděpodobně nejkvalitnější, kterého máš šanci za ty tři roky poznat. No jo, já vím, ale řiď se podle toho…

To je opravdu trochu složitý, asi se dál budu řídit intuicí… Jaký je to pocit být manžel slavné režisérky? Nevadí ti někdy ta publicita a mámina angažovanost? Nechtěl jsi mít někdy doma ženu, která udělá teplou večeři a vyžehlí ti košili?

Tahle otázka mě vždycky uvede do rozpaků, protože je snad samozřejmé, že být manželem výborné režisérky je lepší pocit, než být manželem špatné režisérky. A ta publicita může třeba obtěžovat mámu, ale ne mě. Mě se netýká, nebo teda týká v tom smyslu, že na ni mohu být pyšný. A potřebu teplých večeří a vyžehlených košil jsem si z rodiny mých rodičů rozhodně nepřinesl.


Časy se mění – Rozhovor s Helenou Třeštíkovou (Vital 1/2012)
Čas je věčné téma. Plyne, letí, za všechno může. V časosběrných dokumentech režisérky Heleny Třeštíkové je scénáristou lidských osudů, průvodcem i zrcadlem.
Čtěte dále…

S mámou máte mě a bráchu. Teď se hodně mluví o způsobech výchovy dětí, jak z nich udělat sebevědomé bytosti, co jim říkat, co jim neříkat, čím je krmit… Měli jste s mámou na nás nějakou metodu? Měli jste s námi nějaké starosti? Vyvedli jsme se, jak jste si představovali?

To jsou typická manželská úskalí: politika, trávení volného času, zacházení s penězi a výchova dětí. Na to všechno mohou mít lidé diametrálně odchylné názory a pak je problém. Ale když si v tom s partnerem rozumíš, tak naopak není problém žádný a nemusíš mít žádnou metodu. My jsme vás nijak nevychovávali, my jsme s vámi žili a vy jste žili s námi, a tím se výchova vyřídila. Myslím, že jste socializovaní naprosto dostatečně a že se nemusíme stydět.

Profese stále nové

Za svůj produktivní život jsi vystřídal mnoho rolí, vystudoval jsi architekturu, ale tou ses dlouho neživil. Byl jsi šéfredaktor literárního časopisu, nakladatel, sběratel umění, spisovatel, založil jsi internetový obchod, spolupracuješ s mámou jako dramaturg jejích filmů…

No, dlouho neživil… Architekturu jsem „dělal“ sedmnáct let, to zas tak krátce není.

Čím to je, že máš takové nutkání stále zkoušet nové profese?

Helenka celý život reje jednu brázdu, a ta brázda je už hodně dlouhá a hodně hluboká. Já zas prostě jen tak podmítám, jak říkají zemědělci mělké orbě. Žádná velká hloubka, ale zase větší plocha. Potřeboval bych ještě několik životů, abych zkusil všechno, co bych chtěl.

Jednou jsi říkal, že jsi nejspokojenější vždy v tom věku, v jakém zrovna jsi. Platí to i o těch tvých pracovních rolích? Byl jsi vždy nejšťastnější u té profese, u které jsi momentálně byl?

Měl jsem v životě štěstí, že všechny ty změny jsem si vymýšlel a způsoboval sám, takže ano, byl jsem vždycky nejraději tím, čím jsem byl. A když jsem tím přestal být nejraději, tak jsem začal být něčím jiným. A ono to vždycky dobře dopadlo. Ale nemuselo, a to je to, v čem je úžasná tvoje máma. Dělá pořád totéž, ale přitom upřímně chápe, že já dělám pořád něco jiného a věří tomu a podporuje mě. Myslím, že ji to dokonce i trochu baví.

Zažil jsi někdy pocit vyhoření, o kterém se poslední dobou hodně mluví?

Z té mé přelétavosti plyne, že vyhořet nikdy nestačím. Já se naopak vždycky musím hasit, abych mohl dobře hořet pro něco jiného.

Pamatuji si ale, že nastala taková lehká krize ve chvíli, kdy jsi musel nastoupit na nějaký čas z volné nohy do zaměstnání. Moc jsem to tou dobou nechápala, ale asi jsi to těžce nesl. Proč?

Jo, to jsem nesl dokonce hodně těžce. Když jsem projektoval, tak přesto, že jsem měl architekturu rád, cítil jsem se jako zaměstnanec nesvobodně. Už rok před revolucí jsem ale byl na volné noze jako „spisovatel“, a byl jsem pyšný, že jsem se vlastní silou z toho zaměstnaneckého stavu dostal na svobodu. Pak revoluce, spousty možností, literární časopis, nakladatelství, filmová produkce, jenže se to po šesti letech všechno nějak skříplo a já se musel nechat zaměstnat. Najali mě jako ředitele stavebního nakladatelství, takže to byla vlastně hodně dobrá pozice, jenže já jsem prostě sám sebe zklamal. Neudržel jsem si tu svobodu, které jsem si tak vážil. To mě hodně sebralo. Tu noc před prvním nástupem do „zaměstnání“ jsem se držel Helenky za ruku a ráno jsem se celý osypal, takže jsem po představení se v práci musel na kožní.

Ale vydržel jsi to.

Nic jiného mně nezbývalo. Rok a tři čtvrtě jsem tam sbíral energii na nový začátek, ale ono to mělo gigantickou výhodu. Ani moc nezáleží na tom, v čem podnikáš, jako na tom, s kým podnikáš. A já tam poznal kolegyně Danu Čechovou a Jolanu Stádníkovou a řekl si, že to zkusím s nimi. Vzal jsem je na kávu a řekl, že jediné, co jim do budoucna můžu zaručit, je to, že je zaměstnám na rok, ale jak to bude dál, že nemůžu slíbit. A jestli i tak do toho půjdou se mnou. A ony šly. Už dávno to nejsou zaměstnankyně, ale společnice ve firmě, máme se nekonečně rádi a je to už dvacet let. Že se mám posledních dvacet let dobře, je hodně i jejich zásluha.

Když píšu o umění, snažím se nepoužívat ten odbornický pajazyk, nepoužívat větné konstrukce, které vypadají ohromně chytře, ale nic v nich není, zkrátka snažím se být co nejsrozumitelnější.

Nyní se věnuješ jen tomu, co chceš. Maluješ a píšeš knihy. Na čem teď pracuješ?

Mně to slovo „pracuješ“ připadá moc vznešený, já na věcech jen tak obyčejně „dělám“. Hodně maluju a kreslím, ne proto, aby vznikaly hezké obrázky, ale proto, abych si vyzkoušel akt tvoření. Snažím se ho zároveň nějak z vnějšku pozorovat a psát o tom. To je totiž podle mě dost tajuplná chvíle, o které se moc nepíše. Kunsthistorici s ní nemají zkušenost a umělci ji zase pokládají za natolik samozřejmou, že o ní nemluví. Tak to zkouším popsat. A druhý projekt má pracovní název V galerii s prckem v zádech. Bude to průvodce moderním uměním pro dospělé, kteří o tom potřebují taky něco říct malým dětem.

Inspirovala tě k tomu tvoje vnučka Ela? Budeš dědeček, který vodí svá vnoučata do galerií?

Jestli budu dědeček, který vydrží být s Elou nebo Jonatanem v galerii, to opravdu nevím, ale samozřejmě v tom tématu svoji roli vnoučata hrála. Když píšu o umění, snažím se nepoužívat ten odbornický pajazyk, nepoužívat větné konstrukce, které vypadají ohromně chytře, ale nic v nich není, zkrátka snažím se být co nejsrozumitelnější. Došlo mi, že když zkusím být srozumitelnější ještě o trochu víc, už to bude i pro děti. Tak to zkouším.

Michael Třeštík
Narozen 1947 v Prazem, český prozaik, architekt, publicista, vydavatel a dokumentarista. Je ženatý s režisérkou dokumentárních filmů Helenou Třeštíkovou.

Hanka Třeštíková
Narozena 1982, vystudovala filmovou a televizní produkci na FAMU. Má rozsáhlé zkušenosti s prací pro filmové festivaly i s reklamní tvorbou. V současnosti řídí svou vlastní společnost Produkce Třeštíková, která se zaměřuje především na produkci dokumentárních filmů. Působí jako radní MČ Prahy 7.

Pro hodně lidí jsi teď známý díky Facebooku. Co tě na tom útvaru tak baví?

Facebookový status vnímám a snažím se ho formovat jako regulérní literární formu. Jako jsou fejetony a sloupky, tak je to něco ještě mnohem kratšího a tím prchavě hektickým médiem to má i zajímavě jiné vlastnosti a dopady než obvyklá publicistika.

Už jsi napsal stovky statusů, nedojdou ti nápady?

Kdyby stovky, přes dva tisíce. Krátké tratě v atletice se běhají na kyslíkový dluh, dlouhé ne, při těch smíš na každý krok spotřebovat jen tolik kyslíku, kolik do sebe dostaneš. A tak je to se statusy. Kdybych spoléhal na nějaká nastřádaná moudra, došla by mi brzo, ale já nepíšu na „inspirační“ dluh, využívám jen to nové, co za den přišlo.

Na co jsi nejvíc pyšný?

Na Helenku, na vás s bráchou, na celou tu partu okolo nás, na eAntik, na dům, ve kterém bydlíme, na místa, kam jezdíme v létě.

Na nic z toho, co jsi napsal, nasbíral nebo nakreslil?

Rozhodně se za to nestydím, ale pýcha to není.

A je naopak v tvém životě něco, čeho lituješ? Co bys chtěl udělat jinak?

Mrzelo mě kdysi dost, že jsem se nenaučil dobře tancovat, dobře jazyky a vůbec ne hrát na kytaru, když už ne na klavír, co nám stával doma. Ale čím jsem starší, tím mi všechny tyhle tři věci míň a míň chybí, takže teď už mě to vlastně ani nemrzí. Možná bych nezačínal kouřit, ale s tím je to podobné, v mladém věku už kvůli kouření určitě neumřu.

Máš nějaké sny, které by sis chtěl splnit?

Chci ještě něco napsat a nakreslit, a možná ještě i něco jiného, ale to nejsou sny, to prostě můžu, na to stačí vstát z postele. Já chci pozorovat, jak vy se v tom životě protloukáte a jak si plníte sny… Moje sny jsou splněné, teď už je řada na ty vaše.