Krátký čas, který jste přislíbil obětovat, nám v žádném případě nedovolí objasnit to hlavní, totiž podstatu a důsledky vaší převratné teorie relativity. Přesto vás, pane profesore, prosím o elementární náčrt problému. Vždyť jste postavil na hlavu klasickou newtonovskou fyziku!

Ale kdepak! To je donekonečna omílaný omyl. Klasická fyzika platí dál i po Einsteinovi. Jak moje speciální, tak i obecná teorie relativity ji vlastně jen prohloubila. Přesněji popsala děje v mezních situacích, zejména zákonitosti platné v makrosvětě i mikrosvětě při rychlostech blížících se rychlosti světla. Víte, co nejdůležitějšího jsem udělal? Odstranil jsem paradox, s nímž si fyzikové na počátku dvacátého století nevěděli rady. Chytrými experimenty totiž zdokumentovali, že rychlost světla je za všech okolností konstantní a neměnná. Čili mezní. Když budete pozorovat rychle se pohybující svítící těleso, jak se k vám přibližuje, anebo jak se od vás naopak vzdaluje, vždycky kupodivu naměříte rychlost světla 300 000 kilometrů za sekundu. Prostě rychlosti světla a toho letícího tělesa se nesčítají ani neodečítají. Zjevný paradox! A já neudělal nic jiného, než že jsem z toho vyvodil nezbytné důsledky pro vlastnosti prostoru i plynutí času. Pravda, ještě jsem později odhalil další podstatnou a zároveň ďábelskou věc, skrývající se ve výsledném vzorci E = mc2, kde E je energie, m hmotnost a c rychlost světla umocněná na druhou. Rovnice vlastně říká, že hmota a energie jednou jsou, to jest – existuje mezi nimi vztah ekvivalence. Každá energie má svou hmotnou podstatu, například elektřina je proud elektronů a světlo proud fotonů, tedy nepatrných hmotných částic, přičemž platí též obráceně, že každá hmota, i její nejnepatrnější kousíčky, jsou zázračnou zásobárnou skryté energie. Abych to hodně názorně přiblížil: v jednom gramu hmoty je utajeno přibližně tolik energie, kolik jí vyrobí atomová elektrárna za rok.

Jsem se svou hřívou vlasů pro něžné pohlaví jako magnet pro střelku kompasu. A všechny dámy začínají stejně – jestli bych jim prý stručně nevysvětlil princip relativity.

Je to fascinující. Ale ať nezabředneme do příliš abstraktních problémů…Dovolíte, pane profesore, pár otázek takříkajíc na tělo?

Poslužte si! Předpokládám, že budete chtít vědět, proč nenosím šle ani řemen, dokonce ani ponožky ne, je-li možno, proč si po léta vystačím s koženou kazajkou, proč nevěnuji pozornost účesu ani tkaničkám, natož úklidu. Už jsem to vysvětloval bezpočtukrát. Svůj mozek jsem si nezvolil. Aniž mu poroučím a vládnu, zabývá se neustále věcmi zajímavějšími a dobrodružnějšími, taky důležitějšími, než je klička na tkaničce. Chci vědět, já poloviční bezvěrec, jak Bůh nastavil tento svět. Pročež redukuji ve všem, co banálního přináší každodenní život. Jím, když mi něco přinesou pod nos, a neumím pak přestat. Myji se, když je to společensky nezbytné. Nezabývám se módou. Třeba ostříhání považuji za jistý druh fyzického násilí. Kromě práce, studia a debat o podstatných věcech si rozmařile dopřávám jen omezené množství světských radostí. Totiž procházky, vyjížďky na vodě, úlevné klavírní improvizace a zejména hru na housle. Protože taková Mozartova sonáta, to je ekvivalent přírodního zákona. Jediný tón nepřebývá a jediný tón nechybí. Pokud jde o neřesti, hlásím se pouze ke kouření a střídmému požívání alkoholu. Obdivuji-li krásu žen, je to trochu jako s tím Mozartem. Nic tomu božskému dílu nechybí, ačkoli to tak úplně o ženách neplatí v intelektuální oblasti. Ostatně od té doby, co jsem si udělal jakési jméno, častěji před vzájemnými kontakty uhýbám spíše já než ony. Jsem se svou hřívou vlasů pro něžné pohlaví jako magnet pro střelku kompasu. A všechny dámy začínají stejně – jestli bych jim prý stručně nevysvětlil princip relativity. Mám na to osvědčenou průpovídku: hodina posezení s hezkou dámou uteče jako minuta, zatímco sedět minutu na horkých kamnech připadá člověku jako věčnost.

Roztomilý výklad! Měl jsem ale, pane profesore, připravené trochu jiné otázky. Například co je pravdy na tom, že jste měl v dětství rozmanité potíže? A opravdu jste napoprvé neudělal přijímačky na vysokou školu?

To se dalo čekat! Einstein coby autista a roztěkaný polohňup! Co všechno se člověk od druhých o sobě nedozví. Za Hitlera jsem byl dokonce Žid, který všechny své objevy ukradl árijcům. Tak to vezměme popořádku…Opravdu jsem se jako děcko jevil trochu opožděný. Dlouho jsem nemluvil. Možná jsem neměl tu potřebu. Všechno bylo v pořádku. Možná jsem už víc přemýšlel. Nepamatuji se na raná léta. Ale od útlého věku mě zajímaly jiné věci než mé vrstevníky. Jako kloučka mě fascinoval kompas. Ať jsem ho natočil jakkoli, střelka pořád ukazovala týmž směrem. To byla má velká dětská záhada. Brzy mě zaujala hudba, kolem desátého roku už jsem hltal knížky z oblasti exaktních věd, zejména z fyziky a matematiky. A jak to bylo s těmi přijímačkami na techniku? Skládal jsem je ještě před maturitou, to ve Švýcarsku šlo, ovšem ve francouzštině, a tu jsem lámal jak začátečník. Nicméně i přes neúspěch jsem hned napoprvé, byť marně, exceloval jak v matematice, tak ve fyzice. Problém tkvěl v jazyce a taky v botanice. Ke kytkám jsem uměl leda čichnout…A propos, vím, že se o mně vykládalo, že jsem byl zvláštní typ autisty s takzvaným Aspergerovým syndromem. Pro vaši informaci, to je duševní odchylka, provázená schopností nadměrné koncentrace, vytrvalostí, jednosměrnou energií i soustředěností k detailům, jaké normální lidé nevidí. Budiž, pokud mi někdo tuto diagnózu bez mého souhlasu připsal, příliš se nezlobím. Takovým autistou totiž byl například Newton a taky Darwin. Bez jeho monotónního celoživotního zaměření na drobné odchylky ve stavbě organismů z různých částí světa, bez toho nekonečného a jistě silně nudného srovnávání, bychom dodnes neměli jeho evoluční teorii.

My Češi jsme velmi pyšní na to, že jste kdysi pobýval a učil v Praze. Jaké máte na Prahu vzpomínky? Líbilo se vám u nás?

Nejdřív to, co uslyšíte rád. Na pohled se mi Praha náramně líbila. Je to překrásné město. Bydleli jsme na Smíchově, vlastně na nábřeží (v dnešní Lesnické ulici č. 7, pozn. autora), měl jsem výhled na Vltavu a Vyšehrad. Cesta do práce, do Viničné ulice na Albertově, tedy do Ústavu teoretické fyziky, který jsem vedl, přes nový most Palackého, to byla poezie. A když jsem měl přednášky v Klementinu, nedal jsem si ujít romantickou vycházku po Karlově mostě. Nádhera, pane! Pražský pobyt měl ještě některé další příznivé efekty. Poprvé v životě – byl jsem v Kristových letech – mě slušně zaplatili, natolik dobře, že jsme si mohli dovolit i služku. Ještě: v Praze jsem prvně a naposled občas jezdíval s kočárkem. Totiž se svým mladším synem Eduardem, kterému v čase našeho příjezdu bylo asi osm měsíců. Ale jinak? V podstatě se nám, zejména mé ženě, ulevilo, když jsme se vrátili do Curychu. Milevě se tu obzvlášť nelíbilo. Neměla společnost, těch šestnáct měsíců – žili jsme v Praze od dubna roku 1911 do července 1912 – byla v podstatě zavřená doma a věčně reptala. Já chodil aspoň do Café Louvre na Ferdinandově třídě, anebo do salónu paní Fantové v domě U jednorožce na Staroměstském náměstí, scházela se tam židovská intelektuální společnost – spřátelil jsem se tam třeba s Maxem Brodem a poznal mladého Franze Kafku. Sem tam jsem o víkendech chodíval hrát na housle s amatérským kvartetem ve smíchovské Portheimce. Jenomže nemilé věci převažovaly. Ani se mi nechce to vypočítávat.

Domluvili jsme si maximální otevřenost. Tak směle do toho!

Víte, my přišli do Čech ze Švýcarska. Na tamní podmínky jsme byli navyklí, ač Mileva byla původem Slovanka, Srbka z Vojvodiny, a já Němec, kluk ze švábského Ulmu. Oba jsme v Curychu vystudovali techniku, její pedagogický směr, vlastně jsme získali, jak vy říkáte, kantorskou aprobaci na výuku fyziky a matematiky. Ovšem Švýcarsko už tenkrát byla země jako ze škatulky. A Praha? Ta tedy zdaleka ne! Vzduch na průmyslovém Smíchově páchl kouřovými zplodinami a byl plný sazí, zejména v zimě. Pražská voda? Ta, co tekla v domě – a to jsme bydleli v novostavbě se zavedenou elektřinou, která tenkrát představovala luxus – byla podezřele zahnědlá tekutina přímo z řeky, na všem zanechávala ošklivý povlak a dala se používat leda na praní a úklid. Dobrá, to byly zjevné sice, ale přece jen pouhé provozní nedostatky. O to více deprimující byla společenská atmosféra. Byl jsem jmenován profesorem teoretické fyziky na německé části pražské univerzity. A pominu-li drobné i větší signály vzrůstajícího antisemitismu, nemohl jsem se smířit s tím, v jak hermetické izolaci proti sobě obě půlky univerzity stály. Stýkat se, dokonce jen komunikovat s českými akademiky, to se považovalo za nepatřičné. Čeští a němečtí profesoři se potkávali jen na vědeckých konferencích. Tentýž obraz českoněmecké animozity se člověku nabízel na ulici, v obchodech – to bylo něco, co jsme ve Švýcarsku neznali. Na univerzitní půdě mi vadily i jiné podivnosti. Konaly se tam přímo orgie byrokratického papírování, jakož i nesnesitelné šosácké obřadnictví – musel jsem si třeba pořídit šaškovskou parádní uniformu s třírohým kloboukem a s lampasy na kalhotách. Anebo mi nařídili, abych vykonal zdvořilostní návštěvy u všech svých kolegů akademiků, což bylo, mimochodem, nad mé síly. Praha mi ve vzpomínkách utkvěla jako podivná směs nabubřelosti, formalit a nacionálního napětí, které už tenkrát ovládalo atmosféru všude, od univerzity po obyčejný koloniál na rohu.

Neposlouchá se to snadno…Dovolíte ještě jeden až nezdvořile nepatřičný dotaz? Dodnes kolují pověsti, že značný, ne-li poloviční podíl na objevu teorie relativity měla vaše první žena Mileva Maričová. Jak tomu rozumět?

To je subtilní otázka, na niž neumím stručně odpovědět. Mileviny zásluhy nepopírám, leč neumím vyjádřit. Postačí vám, když řeknu, že v hledání odpovědí na nevyřešené otázky představovala moje alter ego? Byla mi protějškem v debatách, rovnocenným a kvalifikovaným oponentem. Ona byla svým způsobem nesporně geniální. Mimochodem, jestli se nemýlím, byla to první žena v tehdejším Rakousku-Uhersku, které úřady dovolily jako mimořádně nadané dívce vstoupit na chlapecké gymnázium – jiná totiž tehdy neexistovala – a odmaturovat na něm. Sám jsem patrně nepotkal chytřejší ženu, než byla ona, má spolužačka na curyšské technice, tedy snad s výjimkou Madame Curie, již jsem měl čest poznat později. Mileva mi bezesporu byla oporou, na druhé straně na tak zásadní teorii, jakou byla speciální teorie relativity, a já k ní dospěl mezi lejstry, na patentovém úřadě, bez laboratoře a bez pokusů, na to musíte mít vlastní hlavu a jednu hypotézu či koncepci. Prostě tu architekturu teorie za mě nikdo udělat nemohl, chápete? Já vím, říkalo se už v mých dobách, že mi Mileva poskytla zásadní výpočty, ba že jsem ji o podíl na slávě připravil. Jenže ona zrovna s matematikou na tom nebyla nejlépe, rozhodně ne lépe než já. Důkaz? Na rozdíl ode mne ani na podruhé na polytechnice nedokázala složit státnice z tohoto předmětu. To ji nepomlouvám, to jen konstatuji ověřitelnou skutečnost.

Promiňte tu prostořekost, pane profesore, ale proč jste jí v takovém případě přenechal celou finanční odměnu spojenou s udělením Nobelovy ceny?Nebyla to, jak bych řekl…

…půjčka za oplátku, myslíte? To by byla hodně opožděná náprava. Vždyť moje kruciální stať O dynamice pohybujících se těles vyšla v roce 1905, zatímco pocta Švédské akademie věd přišla až v roce 1921. Aby poťouchlosti nebylo dost, Nobelovu cenu jsem v žádném případě nedostal za speciální teorii relativity, o níž je tu řeč, protože ještě ve dvacátých letech byla ve vědeckém světě i nadále předmětem pochyb a skeptických debat často takřka skandálních. Pro mnou předpovězené efekty chyběly totiž důkazy, a to až do roku 1919, kdy se při zatmění Slunce Měsícem podařilo prokázat, že světelné záření má svou hmotnou podstatu, díky jíž se v mocném gravitačním poli paprsky zakřivují. Což jsem mj. předvídal. A jak to vše souvisí s Milevou? Ač jsem se s ní rozvedl, protože jsem neunesl její životní skepsi a depresivnost, ač jsem nalezl zalíbení ve své příští ženě Else, nemohl jsem pominout existenci dvou našich synů, které měla Mileva v péči. Budiž, ještě vám pošeptám, ale to je čistě pro vás, že peníze za Nobelovku se staly jakousi protihodnotou za Milevin souhlas s rozchodem. A tak ode mne dostala knížecí výpalné. Koupila pak za ně v Curychu tři domy, aby z nájemného má první rodina po léta slušně žila. S pozdním honorářem za pomoc při objevu speciální teorie relativity to ovšem nemělo nic společného. Ale to jste mě zahnal, všetečný pane, vskutku daleko. Dokonce si povídáme už dlouho přesčas…