Na facebookových stránkách Visegradského jezdce najdeme příspěvky na různá témata. Informace o Putinově režimu v Rusku střídají historické články o běžných i válečných hrdinech naší i světové historie, ekologie a klimatická krize nebo − jak sám pro časopis Vital zdůraznil − sociální témata. I od těch totiž může vést nedemokratická cesta, byť to asi většina čtenářů za téma hybridní války nepovažuje.

„Sociálním tématům se snažím věnovat dlouhodobě. Tady v Česku mi totiž přijdou neřešené, odsouvané dozadu, a pokud náhodou někdo přijde s nějakým řešením, je to nekoncepční. A pak se najednou stane, že tady máme dva nebo tři miliony lidí deprimovaných životem, jenže to jsou zároveň voliči, kteří pak půjdou volit nedemokratické subjekty,“ popisuje Paták. Tato témata podle něj totiž mají jakýsi „pejorativní“ nádech levicovosti. „A vše, co je levicové, je tady v tom postkomunistickém světě špatně,“ vysvětluje muž, který se svým čtenářům snaží vysvětlit, že to, co vidí na sociálních sítích, nemusí být vždy stoprocentní pravda.

Když Zeman ohlásil politický návrat a oznámil kandidaturu na prezidenta, staly se dvě věci: zrovna jsem přestal jezdit na kole, měl jsem víc času i energie a začala hybridní válka.

Právě od odporu ke komunismu přitom vedla Patákova trnitá cesta k Visegradskému jezdci. Jako třináctiletý chlapec měl totiž možnost poslouchat tehdy zakázaný Hlas Ameriky:

„A najednou se do tmy ozve chraplák a říká, že komunismus je zlo, bití a nesvoboda. A že Sovětský svaz není přítel, ale okupant a tyranie.“ (FB stránka Visegradský jezdec)

O pár let později, 21. srpna 1988, už se účastnil své první velké demonstrace. Následovaly další protesty, větší či menší, které vygradovaly 17. listopadu 1989 na Národní třídě.

„No, a pak jsme konečně začali žít. A všichni.“

Po pádu železné opony měl Karel Paták pocit, že už má, co se týče odporu proti režimu, tak nějak „splněno“. Levicová politika − kvůli zkušenosti s komunismem − pro něj byla v devadesátých letech zlo a stejně jako asi miliony další lidí měl pocit, že „ti hodní jsou vpravo“.

„S povděkem jsem proto posléze kvitoval konec vlády Miloše Zemana a politiku dál sledoval jen zpovzdálí. Závodil jsem na kole a času neměl zrovna nazbyt. Když potom (Zeman) ohlásil politický návrat a oznámil kandidaturu na prezidenta, staly se dvě věci: zrovna jsem přestal jezdit na kole, měl jsem víc času i energie a začala hybridní válka,“ popisuje svůj návrat k aktivní činnosti v politice.

„Věci se daly do pohybu, Rusko přepadlo Ukrajinu, naplno spustilo hybridní válku a já jsem si naplno uvědomil, že pocit, že je vyhráno, byl dětinský a že začíná další kolo hry o budoucnost mojí země,“ stojí dnes v úvodním příspěvku Visegradského jezdce.

Paták zároveň zdůrazňuje, že rozhodně není politickým aktivistou. Aktivismus si po nástupu Zemana na Hrad zkusil ve spolku Podhradí, rozhodně ale neměl pocit, že by se v tom našel.

Foto Jan Bartoš

„Organizovali jsme tenkrát demonstrace, ale pokud se vám nesejde plný Václavák, tak máte pocit, že to neděláte dobře. Já jsem teď vlastně pořád na sociálních sítích, to je něco zcela jiného,“ vypráví s úsměvem zdravotní bratr, který vedle boje na frontách hybridní války pracuje v nemocnici.

On sám se považuje podle svých slov spíš za politického komentátora než za aktivistu. Bavíme se také o vlastenectví. Je vůbec dobré hlásit se v dnešní době k vlastenectví? Není to jen krok k nějakému extremismu, nacionalismu? Je stránka Visegradský jezdec vlastenecká?

„Já myslím, že určitě,“ odpovídá Paták a vysvětluje svůj názor na křehkou hranici mezi různými pojmy, které se dezinformátoři a jejich propaganda snaží zdiskreditovat: „Ta deformita pojmu vlastenectví přišla s hybridní válkou, tvůrci oněch negativních, lživých a manipulativních obsahů totiž tento pojem shazují schválně. Definicí vlastenectví totiž není nenávist k cizím lidem, ale láska k těm našim a zároveň i k těm cizím.“

I to je tedy součástí boje Visegradského jezdce v hybridní válce − umět najít a pojmenovat různé strategie dezinformátorů, kteří více či méně ohýbají realitu a pojmy obyčejného života, etiky i politiky.

Ale vraťme se zpět k historii stránky, respektive k tomu, co vedlo k jejímu vzniku. V době Zemanovy první prezidentské kampaně začal být Paták stále aktivnější na svém osobním facebookovém profilu.

„Mocně mě startovalo, kolik mých facebookových přátel naskakovalo na hybridní propagandu ve formě dezinformační války, a vlastně zbytečně jsem se utápěl ve vyvracení lží, například ohledně toho, že je Karel Schwarzenberg aktivním nacistou,“ popisuje Paták své, zatím nevisegradské začátky boje proti dezinformacím a propagandě.

Jenže jeho profil stále častěji někdo nahlašoval a Facebook mu ho blokoval. Když si na to jednou své facebookové komunitě postěžoval, někdo mu poradil, ať si raději založí stránku. Algoritmus na její shození je údajně mnohem komplikovanější, a proto se to (pokud se nejedná opravdu o třeba o rasistický či xenofobní obsah) téměř nestává.

A tak vznikl někdy v roce 2017 Visegradský jezdec.

Proč právě tento název?

„Hledal jsem nějakou značku, která se bude odlišovat od těch ostatních facebookových skupin se stejným či podobným zaměření, a chtěl jsem, aby byla zapamatovatelná. Zároveň tam je přesah do naší nedávné historie, k tzv. Vyšehradským jezdcům (Vyšehradští jezdci byli aktéři procesu v 50. letech, ve kterém se představitelé komunistického režimu snažili z tzv. pásků účelově udělat nepřátele režimu. Ve skutečnosti to byli spíše drobní kriminálníci, mladí obdivovatelé americké kultury.) a do naší současnosti k Visegrádu, protože jsme nyní členem V4, což velmi silně formuje naši politiku. Takže to je vlastně zároveň přesah do minulosti i do současnosti,“ vysvětluje muž, který se za Visegradským jezdcem skrývá.

Zpočátku psal údajně jen pro pár lidí, postupně ale sledujících přibývalo. Visegradský jezdec je značně různorodá stránka, na které čtenář najde celou škálu témat, když se ale bavíme o cílech celého počinu, jeho tvůrce zmiňuje hlavně dva:

„Zaprvé se snažím podávat trochu jinak, jiným stylem informace o věcech, které nejsou v českém mediálním prostoru na první pohled příliš viditelné. Třeba o hybridní válce se rozhodně nepíše systematicky. Většinou se objeví někde jeden článek, nějaký redaktor třeba dostane tip a napíše to, pak se tomu ale redakce třeba celý měsíc nevěnuje. Tím pádem to není ucelené, ty věci působí útržkovitě, mozaikovitě.“

Právě složení větších dílů mozaiky by měl mít čtenář možnost najít na Visegradském jezdci. „Málokdo si totiž uvědomuje, jak moc v současnosti hybridní válka každého ovlivňuje, jak ovlivňuje celý veřejný prostor,“ dodává k tomu Paták. Druhým cílem je větší dosah kvalitních, ověřených informací.

„O to prosím často, tedy zhruba jednou za měsíc, což je myslím často. Když mi přijde nějaký článek skutečně důležitý, prosím své čtenáře, aby ho sdíleli. Tak se dostane na jejich osobní stránky, kde mají třeba přátele ze škol, kolegy z práce, je to jiná názorová bublina, kam mi Facebook jinak vůbec neumožní se dostat. Tak můžete ovlivnit lidi, kteří nejsou extrémisté, ale ani aktivisté. Je to taková ta mlčící většina, která pak ve finále rozhoduje o výsledku voleb. Kdyby se podařilo ovlivnit aspoň část těch lidí, neříkám ke změně názorů, ale alespoň k uvědomění si faktu, že na sociálních sítích a v některých médiích rozhodně nenacházejí jen pravdu, tak by to mohlo sloužit k ovlivňování veřejného mínění,“ nadšeně vypráví zdravotní bratr, který se stal významným činitelem v boji proti dezinformacím na malém českém dvorečku.

Foto Jan Bartoš

Smysluplnost jeho úsilí potvrzuje i Jakub Kalenský, analytik amerického think-tanku Atlantic Council specializující se na téma ruské dezinformační kampaně. „Pro boj s dezinformacemi je potřeba snažit se rozšiřovat publika, přestože se to třeba akademikům nebo vládám, nebo třeba i novinářům nemusí líbit. Oni všichni ale mají ta svá publika dost omezená. Nikdo z nich nedosáhne na deset milionů Čechů,“ vysvětlil redakci Kalenský. Visegradský jezdec je podle něj zajímavá stránka mimo jiné právě proto, že jeho dosah je jiný než dosah standardních médií.

„V principu mi jakékoli projekty, které mají rozšiřovat to publikum a dokážou mluvit k lidem, ke kterým já mluvit nedokážu, přijdou pozitivní. Neznamená to, že všechno dělají dobře, ale v principu je zásadní, že se problém dezinformací dostane do širšího povědomí,“ doplňuje analytik.

Hybridní válka je pomyslný mix koordinovaných, souběžně vedených konvenčních a speciálních operací, uplatňovaný v konfliktech mezi státními a nestátními aktéry či v konfliktech mezi vysoce rozvinutými, technologicky a vojensky vyspělými státy a jejich málo rozvinutými protivníky. Tyto konflikty zahrnují nekonvenční způsob boje, jako jsou guerillová válka, terorismus, informační válka či v krajním případě i použití zbraní hromadného ničení.

Problémem není podle něj ani to, že Visegradský jezdec většinou nepracuje s primární informací, nýbrž si informace bere ze zdroje (nejčastěji média), kterému věří, a věrohodnost informace si popřípadě ověří u druhého zdroje.

„Součástí boje proti dezinformacím není jen seriózně dokumentovat případy těchto dezinformací, ale i jiný přístup, kdy není třeba strávit desítky a stovky hodin s ruskou státní televizí, aby člověk viděl, kde to vzniká, a mohl pak v českém Sputniku (ruský dezinformační web) hledat jen to, co bylo ve čtvrtek v ruské televizi. V Litvě je třeba zajímavý autor, který točí satirickou show na téma ruské propagandy. On si asi sám nevyhledává ta data, také se zřejmě na někoho spoléhá, ale ten způsob, jakým to podá, a to publikum, jaké má, přitáhne spoustu dalších lidí.“

Visegradskému jezdci se to zatím daří, několikrát už ale přišla i krize. Práce na stránce je náročná a velmi těžce se kombinuje s prací zdravotního bratra. Na podzim navíc přišel covid, Karel Paták dostal covidový zápal plic a pět týdnů strávil na lůžku. V době neschopenky se chtěl postupně se svými čtenáři rozloučit a činnost stránky ukončit, protože mu práce přerůstala přes hlavu. Nakonec se ale našlo řešení, které stejně jako kdysi při změně profilu vzešlo z nápadu čtenářů. Stránku nyní začíná živit sponzoring − a Karel Paták si zkušebně od února snížil svůj úvazek v nemocnici na poloviční.

„Zatím nevím, jaké budou moje další plány, teď především nějak ladím svůj čas, abych na Facebooku nebyl pořád. I tak tam v některé dny trávím až čtrnáct, patnáct hodin,“ přemýšlí nahlas Visegradský jezdec. Jeho stránka ale jeho pochybnosti neodráží. Naopak, snaží se najít alespoň nějakou jistotu a pravdu v dnešním světě.