Jaké jsi měla domácí zvířátko? Jaké jsi nosila šaty? V kolika letech jsi zažila válku? Kdy jsi dostala tohohle plyšového medvídka? Měla jsi za války nějaké kamarády? Tisíce otázek pro drobnou usměvavou ženu. Je 17. března 2019 a v kině Bio Oko se to hemží dětmi, které několik měsíců pracovaly na animovaném filmu Medvídku, vyprávěj!. Jeho hrdinkou je Doris Grozdanovičová, bývalá vězenkyně terezínského ghetta. Letos v dubnu oslavila 95. narozeniny.

Právě začala válka

Když se poprvé v září loňského roku sešly děti z animačního kroužku Aniděti, netušily, do jak těžkého dobrodružství se pouštějí. Lektorka Martina Turková před ně položila tajemný balíček a ptala se jich: „Bez čeho byste se v životě obešly?“ „Čokoláda, televize, škola,“ zněly odpovědi. Pak děti rozdělila do několika skupinek a vyzvala je, aby namalovaly vše, co mají rády. Míč, med, postel, knihu, psa, rodiče, hračku, kamarády… Po chvíli je Martina Turková vyrušila znovu. Teď musely zmačkat a vyhodit vše, co mohou postrádat. Zbývalo jen to základní: rodiče, sourozenci, domov, pes. I obrázky nejbližších členů rodiny jim ale lektorka nakonec sebrala, zmačkala a vyhodila. Právě tak náhle přišla o své rodiče a všechno, co měla ráda, Doris Grozdanovičová.

Narodila se 7. dubna 1926 v Jihlavě jako druhé dítě Růženy a Karla Schimmerlingových. Když jí bylo šest let, přestěhovala se rodina do Brna do krásného bytu v Botanické ulici. Otec pracoval jako úředník v bance a později v pojišťovně a maminka byla v domácnosti. Její bratr Hanuš byl o pět let starší a byt s nimi sdílela ještě služebná Hana, kterou si Doris zamilovala jako dalšího přirozeného člena jejich rodiny. Provázela je už z jihlavského domu.

Foto Paměť národa

Po dokončení základní školy Doris nastoupila na klasické gymnázium v Legionářské ulici. Kamarádi se tehdy mezi sebou ještě nerozlišovali podle národnosti nebo víry, a tak se vždy přátelila s Čechy a stejně tak s Němci. To se ale v posledních letech před válkou rychle změnilo. Doris z té doby uvízl v paměti jeden konkrétní den – 15. březen 1939. Měli zrovna psát písemku z matematiky, které se bála. Udělalo jí proto radost, když se dozvěděla, že nic psát nebudou a písemný test se ruší. Ulicemi pochodovaly zástupy Hitlerjugend a německých vojáků a všude v ulicích vlály prapory s hákovým křížem. Právě začala válka.

Ghetto z neviditelných zdí

Že se děje něco zlého, došlo Doris až ve chvíli, kdy se musela vzdát své milované kočky Šnutzky. Podle nově přijatých norimberských zákonů totiž Židé – kromě mnoha jiných zákazů a omezení – nesměli chovat domácí zvířata. Pro Doris nebyla Šnutzka obyčejná kočka. Zachránila ji po pádu ze střechy, kdy ji vypiplala z jejích zranění navzdory doporučení zvěrolékaře, který ji chtěl utratit. Teď ji ale musela svěřit sousedce. Později se dozvěděla, že Šnutzka nato ztratila chuť k jídlu a po pár měsících zemřela.

A postupně přicházely další pohromy a omezení. Doris se nesměla bavit s kamarády, nesměla na hřiště ani na místní plovárnu. Z gymnázia ji kvůli židovskému původu v roce 1940 vyloučili. „Byli jsme úplně izolovaní,“ vypráví dětem před filmovou premiérou. „Někdy jsem si hvězdu zakryla, když jsem potkala kamarády, aby se se mnou směli bavit a nedostali se do potíží.“

Naštěstí v Brně sídlilo jediné židovské gymnázium v protektorátu, kam mohly židovské děti přestoupit. Tady Doris aspoň na pár měsíců našla útočiště spolu s dalšími 40 židovskými spolužáky. Vyučování probíhalo i v neděli, jen v sobotu se držel šábes. Na konci roku 1941 se ale její rodina musela přestěhovat do malého bytu na okraji Brna, který s nimi sdílely další dvě židovské rodiny, krátce nato Němci židovské gymnázium zavřeli a Doris s rodinou obdržela bílou kartičku s výzvou k nástupu do transportu.

Doris a Hanuš. Foto: Paměť národa

„Bylo mi tehdy 15 let,“ vypráví Doris dětem. „Den před nástupem maminka navařila jíšku, zabalila nám jídlo a teplé oblečení. Nábytek jsme uložili do skladu a cennosti ukryli u naší služebné Hany.“

V Terezíně

Uprostřed dětského kroužku leží tajemný balíček, který lektorka Martina Turková přinesla na první schůzku malých animátorů. Přišel čas jej rozbalit. Je v něm jedna osobní věc, kterou dětem zapůjčila Doris jako průvodce svým válečným příběhem. Z papíru se vykutálel malý, neumně pospravovaný medvídek, který kdysi nejspíš býval plyšový. „Kdyby mohl, vyprávěl by vám o všech těch hrůzách, které se mnou prožil. Takhle se ale jenom usmívá a je spokojený, že to všechno přežil,“ říká dětem Doris.

Rodina Schimmerlingových byla zařazena do jednoho z prvních transportů do Terezína v lednu 1942. Po třídenní karanténě ve škole v Merhautově ulici je v noci, aby je vidělo co nejméně lidí, odvezli na nádraží Brno-Černá pole. Tehdy ještě nešlo o žádné dobytčáky, ale osobní vlak. Tvořilo jej deset vagonů, v každém 100 lidí. Vůz, ve kterém seděla Doris s rodiči, byl označen písmenem U, každý z cestujících měl pak na krku bílou cedulku s číslem. Doris měla číslo 59. „Netušila jsem, kam jedeme, bylo mi patnáct let, a tak jsem spíš byla zvědavá, než že bych se bála,“ přiznává.

Foto Paměť národa

Do Bohušovic, odkud museli do Terezína dojít tři kilometry pěšky, přijeli v třeskutém mrazu. Ihned po příjezdu Němci rodinu rozdělili. Doris s maminkou byly umístěny do baráku s názvem „Hamburk“ a tatínek s bratrem Hanušem do „Hannoveru“. Postele ani pryčny tu ještě nebyly, a tak si Doris s maminkou musely ustlat na zemi. Naštěstí si ale z domova přivezly deky. Za pár týdnů se staly zdrojem útoků štěnic a blech. „Blechy byly přívětivější,“ vzpomíná Doris. „Jednou jsem si jich pochytala 105 za pět minut.“

Na druhý den jsou přiděleni do práce. Její otec do administrativy, bratr Hanuš se stal vychovatelem v domově pro chlapce a maminka, která vzápětí ochořela, pracovala v kuchyni. K jídlu jsou většinou shnilé brambory nebo polévka z řepy, náhražka kávy a jednou týdně čtvrt bochníku chleba. S rodiči a bratrem se Doris může vídat jen na pár chvil večer po práci. Brzy se také stává svědkem prvních úmrtí. Patřila mezi ně i její babička. „Nikdy nebyla nemocná,“ vypráví Doris, „ale po příjezdu do Terezína dostala zápal plic a za 14 dní byla mrtvá.“

S ovcemi za hradbami

I Doris samozřejmě musela v ghettu pracovat. Nejdřív pásla husy, které jí příliš k srdci nepřirostly. Jednou ji totiž poštípal houser. Pak ale Němci přivezli stádo ovcí a z Doris se stala pastýřka. Měla v tom táboře smrti štěstí. Celé dny trávila se stádem za hradbami města na čerstvém vzduchu a co se dělo uvnitř, příliš nevnímala. Vstávala každý den v pět hodin ráno a spolu s dalšími třemi dívkami ovce vyhnaly na pastviny na Šancích, do Litoměřické nebo do Bohušovické kotliny a večer kolem páté hodiny se vracely do ovčína. Jejich stádo čítalo 210 kusů. Doris s ostatními pastýřkami je samy dojily, krmily a stříhaly nůžkami. Kam Němci odvážejí vlnu a co se děje s mlékem, netušily. Napít se nemohly a do ghetta se rozhodně nic nevozilo.

Na pastvě si Doris většinou četla. Nevěděla sice, že v Terezíně je knihovna, ale půjčovala si knihy od dalších vězňů. Jednou, ponořená do své oblíbené Naděje od francouzského spisovatele Andrého Malrauxe, když zrovna četla pasáž, v níž přijíždí falangistický generál na koni, vzhlédla od stránek a nad ní stál kůň s důstojníkem SS. „Mohl mě za to, že čtu, klidně zastřelit, ale on nic neřekl, otočil koně a odjel,“ vypráví Doris o zvláštním zážitku.

V hlídání stáda jim měl pomáhat pes Tygr, ale příliš dobrým hlídačem nebyl: „Kdyby nebyl pes, tak by to byl vůl, jak byl k ničemu,“ směje se Doris. K jedné věci ale dobrý byl. Dostával z německé kuchyně k žrádlu zbytky, které byly mnohdy lepší než to, co dostávali židovští vězni. A tak mu pastýřky ujídaly z misky. Jídlo si ale obstarávaly i jinak, s pomocí lidí zvenčí. Jednou se jim to málem stalo osudným. To když získaly jídlo od železničáře Karla Košmance. Na cestě zpět z pastvy četníci jídlo našli a Doris s dalšími dvěma dívkami zavřeli. Vyslýchal je český četník jménem Hašek. „Řval na mě, že když mu to neřeknu, oběsí mě a pošlou do Polska,“ vzpomíná pamětnice. Představa, jak jede oběšená do Polska, jí ale přišla tak směšná, že se nahlas rozesmála. Nakonec skončily všechny tři bez trestu. Po válce Doris vypovídala proti četníkovi Haškovi u soudu. Byl odsouzen na 25 let.

Sama v ghettu

Přestože Doris trávila většinu času za zdmi ghetta, hrůzám a smrti, které vládly uvnitř, utéct nemohla. V roce 1944 onemocněla její maminka a zemřela při operaci slinivky, nedlouho poté přišla Doris i o svého bratra, který byl v říjnu 1944 poslán transportem na východ. Tím dalším měl pak odjet i její otec. Během loučení s ním se Doris rozhodla, že dobrovolně odjede spolu s ním. Nechtěla tu zůstat sama. „Pronikla jsem kordonem četníků. Každý mě pouštěl, nevím proč, až k hamburským kasárnám, odkud tehdy transporty odcházely,“ vypráví Doris. „Stáli tam čtyři vysocí esesáci. Já jsem k nim šla a jeden, který mě znal od oveček, říká: Co chceš? Já jsem řekla: Tatínek je v transportu a chci jet s ním. Budu sama v Terezíně, nikoho už nemám. Je hezké být sama v Terezíně, ne? odpověděl. A tak mi esesák zachránil život podruhé, když mě s tatínkem nepustili.” Poslední rok války tak Doris strávila v ghettu úplně sama, s vědomím, že z rodiny je nejspíš poslední.

Největší štěstí v životě

Snad i díky hlídání stáda se Doris vyhnula epidemii skvrnitého tyfu, která v přeplněném ghettu vypukla na jaře 1945, a dočkala se konce války a osvobození tábora. Bylo jí tehdy 19 let. „To si člověk neumí představit, jaké to je mít radost z konce války, ale zároveň se nemít kam vrtnout,“ vzpomíná.

Když se jí proto tehdy zeptal téměř neznámý četník od terezínských krematorií, jestli nechce bydlet po válce u něj a jeho ženy, nevěřila. Nevěřila, že existuje jiný svět než Terezín. Nevěřila, že válka skončí, natož že bude mít kam jít. Nabídku proto zprvu nebrala moc vážně – znala četníka Jana Urbana jen z několika setkání. Měl dceru, která by byla ve stejném věku jako Doris. Během války ale zemřela na zánět mozkových blan. Jeho žena proto z Dorisiny adopce nadšená nebyla. Brzy se ale spřátelili, Doris u nich našla nový domov a Urbanovi se stali její rodinou.

Četník Josef Urban s manželkou Ludmilou, Doris se synem, Kostelec nad Orlicí 1963. Foto Paměť národa

Právě u Urbanových ji pak po válce našel bratr Hanuš, kterému se podařilo přežít, a odstěhovali se spolu do Brna. S Urbanovými se ale přátelila do konce života. Josef Urban později půjde Doris za svědka na svatbu, a když v roce 1968 přijdou Rusové, odveze k nim svého malého synka Jana, kterého se bojí nechat ve městě.

Do svého původního bytu se ale Doris s Hanušem nastěhovat nemohli, protože v něm bydlela rodina, která přišla o byt při bombardování. Podařilo se jim však získat byt po vysídlených Němcích. Oba tehdy doháněli promarněné roky. Hanuš vystudoval zemědělskou fakultu a později pracoval jako agronom. Doris se vrátila na gymnázium, úspěšně složila maturitní zkoušku a vystudovala angličtinu a filozofii na Masarykově univerzitě.

Projekce ve Sněmovní 7. Doris dostává od dětí leporelo z natáčení. Foto Blanka Nezbeda Rosecká

Pracovala pak na ministerstvu zahraničí v tiskovém oddělení, kde překládala pro úředníky anglické a německé noviny, později pracovala jako redaktorka beletrie v nakladatelství Československý spisovatel. Jako spousta dalších, ovlivněna válkou vstoupila do komunistické strany, ze které vystoupila až v roce 1968 na protest proti sovětské okupaci. Dnes je členkou sdružení Terezínská iniciativa, kterou spoluzaložil její bratr Hanuš. Cílem sdružení je připomínat a udržovat vzpomínky všech, kteří terezínským ghettem prošli. Třeba právě takovým způsobem, jako je animovaný film, na který se teď Doris Grozdanovičová dívá spolu s dětskými tvůrci v setmělém sále. Po posledních titulcích předávají děti Doris leporelo s osobními vzkazy, které pro ni vyrobily při jejich setkáních. Na poslední stránce je obrázek medvídka, který už sice není plyšový, tvář a tělo má plné šrámů podobně jako jeho majitelka, ale na tváří má pořád stejný úsměv.

„Víte, kdyby vám to vyprávěl někdo jiný, ukázal by vám jiný Terezín. A taky by to byla pravda. Můj příběh není tak smutný, já měla své ovečky,“ uzavírá setkání s dětmi Doris, která ruce v klín rozhodně neskládá. Příští měsíc totiž odjíždí do Itálie, kde bude dál sdílet svůj životní příběh.