Jsou to dva týdny, co vyjely vlakem z Hanoje. Teď už má Hong Nhung se svou malou dcerou kupé jen pro sebe. Z tvrdých dřevěných lavic, na nichž strávily první dny cestou na čínské hranice, ji bolelo celé tělo. Ještěže poslechla své přátele a přibalila si do kufru dvě knihy od Mao Ce-tunga. Jakmile je pohraničník zahlédnul, nechal je být. V Pekingu si odpočinula v pohodlí hotelu, ale druhý den už zase pokračovaly v cestě na Irkutsk. S ruskou průvodčí se dorozumívá posunky. Žena s širokými boky jí za dveře postavila dvě termosky. Až se malá Růženka probudí, Hong Nhung ji bude moct omýt teplou vodou.

Dívá se z okna, za kterým se míhají obrazy ruského venkova. Malá políčka, jednoduché dřevěné baráky, děti pobíhající bosky po rozbláceném dvorku, volské povozy, psi uvázaní na řetězu. Myslela si, že v Evropě nebude taková chudoba, jako doma ve Vietnamu. Budoucnosti se ale nebojí. Zná Československo z Vladimírova vyprávění. A taky z českých filmů, které po večerech společně komentovali pro vietnamské dělníky z jeho geologické výpravy. On je překládal do francouzštiny, ona pak do vietnamštiny. Ještě pár dní, a bude v Moskvě. Pak nasedne na letadlo do Prahy a budou konečně spolu. Okamžik, na který oba tak dlouho čekají. Jeden a půl roku žila Hong Nhung v opovržení své rodiny a okolí. Přežívala s Růženkou v koutě malého pokojíku jen s podporou Vladimíra, který jí mohl posílat kilogramový balíček týdně. Jednou poslal kondenzované a sušené mléko, pak plenky, jindy pár kousků oblečení. Teď je mu každým úderem nápravy vagónu o koleje blíž.

Kdo vyhraje, bude žít

Vladimír Nechyba se zamiloval na první pohled. Když v roce 1958 vystupoval z letadla na hanojském letišti, uviděl Hong Nhung v uvítací delegaci. Byla vyšší než typické Vietnamky a jak později prohlásil ‒ už tehdy poznal, že má zvláštní šmrnc. V ruce držela kytici, na sobě dlouhé šaty se stojáčkem u krku. Dlouho jej odmítala. Nešlo jen o to, že byl Evropan a poměr s ním by znamenal ostudu pro celou její rodinu. Připadal jí příliš starý. Bylo jí tehdy 18 let, jemu skoro 40. Přiletěl do Vietnamu, aby logistiky zajistil geologický průzkum, který vedli jeho čeští kolegové v rámci československo-vietnamského přátelství. Zkoumali, jaké jsou v zemi zásoby barevných kovů a jak je vytěžit.

Hong Nhung a Vladimír Nechyba

Hong Nhung byla k jejich výpravě přidělena jako tlumočnice, takže spolu trávili spoustu času. Vladimír byl dvorný a vytrvalý, nijak ale nenaléhal. Ani nemohl. On i každý z jeho kolegů měli svého „strážce“. Ho Či Minova komunistická vláda to zdůvodňovala tím, že jim mají poskytovat ochranu. Jejich pravým úkolem však bylo expedici sledovat a dohlížet, zda se drží vymezeného úkolu a nepodrývají režim. Po Indočínské válce s Francií, která trvala dlouhých devět let (1945‒ 1954), ve vietnamské společnosti přetrvávala k Evropanům nedůvěra, živená paranoiou komunistické vlády.
Hong Nhung si ale zpočátku držela odstup ještě z jiných důvodů. Pocházela z významného feudálního rodu Vi. Její dědeček byl mandarín, vysoký státní hodnostář, a otec za nadvlády Francouzů sloužil jako guvernér severní provincie Lang Son sousedící s Čínou. Poměr s Evropanem by byl pro její rodinu urážkou. S bílými muži přece chodí jen lehké dívky kvůli penězům. Navíc v tradičních rodinách se sňatky v 50. letech stále ještě domlouvaly.

Francouzsky se Hong Nhung naučila během pobytu v Paříži, kde strávila celé dospívání. Její matka v průběhu těhotenství onemocněla tuberkulózou, odmítla jít na potrat a nemoci později ve svých čtyřiadvaceti letech podlehla. „Říkávala ‒ kdo vyhraje, bude žít. A vyhrála jsem já,“ vzpomíná smutně Hong Nhung. Po matčině smrti ji vychovávala teta a babička, její o čtyři roky starší bratr zůstal s otcem, který odjel z Hanoje.

Hong Nhung tak sice vyrůstala v Paříži, ale dědeček s babičkou ji vedli k tradičním vietnamským hodnotám ‒ k pokoře a úctě k předkům. Zároveň poznávala liberální francouzskou společnost a západní civilizační standard. Když jí otec v roce 1957 napsal, aby se vrátila domů, rozplakala se. Prosila babičku, ať ji u sebe nechá. Bylo jí 16 let, otce vlastně neznala, byl to pro ni cizí člověk. „Nemůžu bránit otci, aby viděl svou dceru,“ odpověděla tehdy babička. V tu chvíli ji Nhung nenáviděla. Slibovala si, že jí nikdy neodpustí.

Rebelka z Paříže

Příjezd do Hanoje prožívala útrpně. Psal se rok 1957. Krásnou patrovou vilu její rodiny zabavila Ho Či Minova komunistická vláda. Otec si po matčině smrti pořídil dvě nové manželky, se kterými měl devět dětí (bigamie byla ve Vietnamu zakázána až v roce 1959). Všichni bydleli ve dvou místnostech malého domku. K dispozici jen suchý záchod, namísto koupelny škopek s vodou. „Byli tak chudí, že děti neměly míč, dělaly si ho ze zmačkaných novin,“ vypráví Hong Nhung. „Neměly ani ponožky na zimu. Spalo se na tvrdých rohožích.“ Mohli být rádi, že mají střechu hlavou. Strýce, který byl starostou v menším městě, komunisté přivázali na náměstí ke kůlu. Kolemjdoucí na něj plivali, házeli po něm shnilým ovocem, děti se mu smály a močily na něj. Dostal infarkt a zemřel.

Expedice 1958, Vladimír třetí zleva. Foto archiv Post Bellum.

Otce Hong Nhung komunisté sesadili na post úředníka pro menšiny. Záhy pochopila, proč ji k sobě z Paříže přivolal. Vláda jí vyplácela repatriační poplatek a díky výborné francouzštině brzy sehnala dobře placenou práci. Jako překladatelka vydělala třikrát víc než otec. Stala se pro rodinu silnou finanční podporou. Své bratry vzala poprvé do kina, kupovala jim knihy a oblečení, nevlastním matkám potřeby do domácnosti. Obě si ji oblíbily. První pracovala jako učitelka na prvním stupni, druhá vedla kooperativní družstvo, které se věnovalo pletení svetrů. Pletli dokonce i nevlastní bratři ‒ komunistická vláda jim nedovolila studovat, a tak museli rodinu podporovat, jak se dalo.

Nhung se namísto města svobody a zábavy ocitla v prostředí plném povinností, příkazů a zapovězení. Každé ráno se musela účastnit celonárodní rozcvičky řízené rozhlasem. Výzvy ke vstupu do svazu mládeže odmítala, stejně tak do vietnamské obdoby ROH. Vysloužila si kvůli tomu přízvisko rebelka z Paříže. „Co jsi mi to udělala? Vezmi mě zpátky!“ psala babičce do Paříže. „To je život. Musíš se s tím vyrovnat,“ stálo ve zpátečním dopisu.

Sušené žárovky

Překládání pro Vladimíra a jeho kolegy z geologické výpravy bylo pro Hong Nhung první větší zakázkou. Nejprve z ní měla radost. Několik týdnů trávila s vysokým Čechem s kučeravými vlasy v Hanoji a pomáhala mu s organizací a sháněním techniky. Dělalo jí radost, že opět může mluvit francouzsky a povídat si o životě v Evropě. Nepříjemné rozčarování přišlo se zjištěním, že další dny bude muset vědeckou výpravu doprovázet do džungle a do hor. Cesta do expedičních táborů trvala z hlavního města dva dny. Trápili je komáři, pijavice, museli se mít na pozoru před jedovatými hady a panovala tu taková vlhkost, že museli žárovky přes den sušit. Hong Nhung tak během jednoho roku musela vyměnit pohodlí pařížského bytu za vojenský stan s moskytiérou.

Práce tu ale nakonec byla příjemnější, než se zprvu zdálo. Vladimír a jeho kolegové měli na vietnamské poměry vysoké příjmy. K jídlu obstarávali pravidelně maso a ovoce a po večerech organizovali pro vietnamské zemědělce kurzy, aby je naučili obsluhovat techniku. A byl tu i čas na zábavu. Tehdy Hong Nhung poprvé slyšela zpívat Karla Gotta, kterého si oblíbila, a poznala několik českých komedií. Oblíbila si humor a vlídnost českých vědců. A podlehla nakonec i Vladimírovi, s kterým vedli dlouhé hovory a byli si stále bližší. Jejich soukromým, utajeným prostorem se stala francouzština. Svůj vztah sice museli stále tajit, protože „strážce“ byl vždycky někde poblíž. Čtyři měsíce, které měl Vladimír strávit ve Vietnamu, se ale postupně protáhly na čtyři roky a za takovou dobu pozornost strážců otupí. Několik měsíců před Vladimírovým odjezdem, v září 1961, Hong Nhung zjistila, že spolu čekají dítě.

Sametová Růženka

Otec byl nemilosrdný. Nejprve se ji snažil přesvědčit, aby Vladimíra zavrhla, vychovávala dítě sama a nechala si od něj z Československa posílat peníze. „To bych se radši zabila!“ vykřikla Hong Nhung. Když otcův návrh odmítla, vyhnal ji z domu. Zachránila ji jeho mladší žena. Sehnala pro ni malou místnost v bytě u své známé. Po čtyřech letech zajímavých výprav, rozhovorů a večírků rebelka z Paříže skončila v tmavé místnosti, namísto lůžka spala na rohoži a myla se v lavoru v koutě pokoje. Pro celý dům tu byl jeden společný suchý záchod, ze kterého se jí chtělo zvracet. Byla sama a opuštěná.
Občas se jí zdálo, že ji úzkost zavalí. Brzy ale v břiše ucítila první pohyby dítěte a Vladimír jí jednou, někdy i dvakrát týdně psal dlouhé dopisy. Domluvil, aby Hong Nhung mohla porodit v nemocnici v přístavu Haiphong, kde pracovalo několik českých lékařů. A mezitím obvolával vietnamské úřady a psal jim žádosti, aby mohla vycestovat za ním.
Vietnamská administrativa však jeho žádosti zamítala. Jak se dozvěděl později, nebyl na takové prosby nejvhodnější čas. Vládu řídili čínští poradci, pro které byla po několika pohraničních konfliktech se Sovětským svazem spolupráce s Evropu zapovězená, byť se jednalo o komunistický východní blok. Vladimír Nechyba se proto rozhodl pro zoufalý krok. Napsal samotnému premiéru Phạm Văn Đồngovi, který mu před pár lety udělil medaili československo-vietnamského přátelství. Ani ten však nereagoval.

Vietnam, 1958

Hong Nhung mezitím porodila krásnou holčičku. Pojmenovala ji Růženka. Dala jí vlastně podobné jméno, jaké nosila sama ‒ Hong Nhung ve vietnamštině znamená sametová růže. Do porodnice musela o měsíc dřív. Kvůli trápení a špatné výživě zhubla o deset kilogramů. Lékaři se k ní chovali laskavě, ale zdravotní sestry jí dávaly najevo despekt a opovržení. Neozval se ani nikdo z rodiny, aby si její krásnou dceru pochoval.

Navštěvoval ji jen nejmladší bratr. Vždycky na Hong Nhung zakřičel pod oknem, co potřebuje na trhu koupit, a ona mu hodila peníze, které posílal Vladimír. Jinak by v nemocnici neměla co jíst. Ve Vietnamu bylo totiž zvykem, že v nemocnici o stravu pacienta pečuje rodina. Hong Nhung byla zoufalá. Dostala horečku a během pár dní ztratila mléko. Déle než měsíc ale v porodnici zůstat nemohla. Musela se vrátit do svého temného pokoje s rohoží a lavorem. „Majitelka bytu byla velmi hlučná žena a měla hodně dětí. Přežívala jsem v rohu pokoje s miminkem a nemohla jsem spát, jak všichni stále řvali,“ vzpomíná Hong Nhung. „Nebyly plínky, jen gáza, která se přepírala.“

Vladimír se ji snažil podporovat, jak mohl. Nebýt balíčků, které posílal každý týden, nejspíš by jejich dceru, pro kterou potřebovala sušené nebo kondenzované mléko, neuživila. Úřednice na matrice odmítla Růženku zapsat a bez rodného listu Hong Nhung mohla žádat o potravinové lístky jen pro sebe. Jejich životy tak závisely na spolehlivosti letecké pošty mezi Prahou a Hanojí. Když bylo Hong Nhung nejhůř, vzpomněla si na heslo, které si s Vladimírem domlouvali. „Pokaždé, když zasvítí Měsíc, bude to, jako kdybych se na tebe díval a usmíval se na tebe.“

Nakonec se na ni přece jen přiklonila štěstěna. Po půl roce jí otec odpustil a vzal ji zpátky domů. Jak se později dozvěděla, uprosila jej mladší žena.

Vladimír mezitím zkusil poslední možnost. Zavolal známému, který pracoval na ambasádě jako obchodní zástupce a chodil hrát tenis s ministrem zahraničních věcí. Po něm svou prosbu vyřídil premiérovi Phạm Văn Đồngovi. Měsíc na to obdržela Hong Nhung pas a povolení vycestovat. Jak se Vladimír později dozvěděl, jeho minulé prosby tajná policie zadržela.

Stačilo tedy už jen zaplatit letenky. Jenže politická situace se od konfliktu Sovětského svazu s Čínou nezlepšila. Přímé lety mezi Prahou a Hanojí byly zrušeny. Jediná cesta, kterou se Hong Nhung mohla za Vladimírem vydat, trvala tři týdny a vedla vlakem přes Čínu a Rusko.

Hong Nhung

Celé tělo už má po dvou týdnech rozlámané, ale těch pár dnů už to vydrží. Dokázala přece čekat rok a půl. Růženka je naštěstí klidná a v noci dobře spí. Připravovala ji na tuhle cestu půl roku. Učila ji chodit na nočník, aby nemusela ve vlaku přepírat plíny. A cestou do Pekingu jí pomáhali vietnamští studenti, kteří si s Růženkou hráli. Ty neznámé bílé tváře s velkýma kulatýma očima ale její dcerku pořád lekají. Jakmile se ruská průvodčí objeví ve dveřích, Růženka se rozpláče. „To je život. Bude se s tím muset vyrovnat,“ vzpomene si Hong Nhung na slova své babičky.

Na nádraží v Moskvě je vyzvednou Vladimírovi známí a nechají je přespat u sebe doma. Na druhý den nasedají do letadla a po pár hodinách konečně skřípají brzdy na runwayi starého ruzyňského letiště. Je 3. října 1963 a Vladimír poprvé zkouší vzít Růženku do náručí. Dcerka po něm nazlobeně máchá rukou, pláče a chce zpátky k mámě. Bude trvat několik dní, než se od svého otce nechá pohoupat na kolenou. O měsíc později, 9. listopadu, stojí Hong Nhung s Vladimírem Nechybou před oltářem. Vloni v listopadu oslavili 53. výročí svatby.