Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Hudba pro mou radost. Jiří Černý vybírá CD, které by vašim uším neměli uniknout

O čím dál menším brankáři v čím dál větší brance, zpěvákovi mezi dvěma břehy, něhyplné Olivii, nejtrvanlivějším z Beatles a Češích, kteří už jsou doma v Americe.

Do Slávka Janouška jsme se v osmdesátých letech společně zaposlouchali s Hanou Hegerovou. Já po chvíli, ona naráz. Písničky učitelského mládence ze Střelic u Brna jí tolik připomínaly šarm jejích oblíbených pařížských šansoniérů! Nikdo podobný v českém folku před Janouškem nebyl. Když na plzeňských portách umanutě opakoval „stejně žádná Vídeň není“, posluchači ze sebe v záchvatech smíchu střásali tupost husákovské normalizace. A na otázku jeho skvělého alba „Kdo to zavinil“ si odpovídali sami. Nohavicův vrstevník sice ani v pětašedesáti letech nevyprodává haly, ale mně se na jeho nové „dospělé“ album Tohle je vzkaz – ne že by ta předešlá pro děti byla špatná – vyplatilo sedm let počkat. „Jak roky jdou, jdou, jdou, jsem čím dál menší brankář v čím dál větší brance“, opakuju si jeden z nejoriginálnějších veršů historie českého folku. A při Slávkových písničkách věnovaných jeho otci vzpomínám na oba své, matrikového i fyzického, a je mi na světě dobře.

Čas mi běží i se vzácným zámořským kamarádem Glenem Hansardem. S ním o to rychleji, oč častěji irský rocker koncertuje po Spojených státech i západní Evropě a ne už tolik po Česku, kde bývával v novém miléniu i několikrát do roka. Glen se v osmačtyřiceti letech rozdává, jako když coby středoškolák hrál a zpíval za pár drobných na dublinských ulicích. Nezměnil ho Oskar za písničku pro film Once (napůl s Markétou Irglovou), nikam se nežene a podle chuti střídá svá sólová hraní a koncerty s kamarády ze skupiny Frames. Jeho sólové album Between Two Shores (Mezi dvěma břehy), třetí v šesti letech, po volnějším začátku nabírá na tempu i průraznosti. Patří k jeho dosud ze všech nejlepších. Zároveň signalizuje, že nastala pravá doba, kdy by měl z mnoha svých úžasných koncertních snímků, které si zatím hromadí doma jeho fanoušci, konečně sestavit oficiální „živák“.

Před časem jsem tady chválil album Folk Songs smyčcového kvarteta Kronos Quartet. Hlavně jeho zpívající hosty. Jména jako Natalie Merchant a Rhiannon Giddens jsem už znal, ale další, zejména Olivia Chaney, jsou pro mě darem z nebe. A nejen pro mě, jak jsem zjistil při svých klubových poslechových diskotékách. Někteří nadšenci si s ní dokonce sehnali její druhé sólové album Shelter (Úkryt). Jedno mi darovali! Pokud si trochu pamatuju, jak se mnou koncem šedesátých letech zamávaly první nahrávky Kanaďanky Joni Mitchellové, nynější sedmatřicetiletá anglická zpěvačka, kytaristka, klávesistka a především mimořádně obdařená autorka je schopná v člověku vyvolat stejně silnou důvěrnost a něhu.

Přiznám se, že ve vnitřních sporech příznivců Beatles, jestli je lepší John Lennon, nebo Paul McCartney, jsem odedávna stranil spíš Paulovi. V tom jsem byl zajedno s Mariánem Vargou. Škoda, že John i George Harrison nemohli soupeřit s Paulem doteď. Přitom jsem si vědom, že v Johnovi občas zajiskřila geniální originalita (nejvíc ve Strawberry Fields Forever), kterou převýšil všechny. Ale Paul vymýšlel víc melodických nápadů, bylo na něj větší spolehnutí. V jejich sólových kariérách se ty rozdíly ještě prohloubily. Když si odmyslíme výjimečně banální pokusy o vážnou hudbu (Liverpoolské oratorium), většina Paulových sólových alb je víc než poctivé řemeslo a dobrá třetina vás dostane do dobré nálady; i to zatím nejnovější, sedmnácté studiové, Egypt Station (Egyptské nádraží). Paulovu hlasu trochu ubývá v sedmdesáti šesti letech lesku, ale celkový zvuk mě pořád baví.

Vedle Karla Davida, Petra Fialy a Petra Linharta je pro mě naším nejosobitějším rockovým textařem posledního třicetiletí Miroslav Wanek, pilíř skupiny Už jsme doma. Vlastně mě zaujal už dřív. Tam, kde underground popsal temnotu socialistického tunelu, Wanek už viděl světýlko na jeho konci a podal o něm zprávu. Byla v tom naděje a úsměv. Slova řadil jinak a dával jim dřív netušený význam. To je na básnictví důležitější než rýmy nebo rytmus. Podle básníka a jazykovědce Pavla Eisnera by měl každý tvořivý literát vymyslet pět nových slov. Hned mě napadla Wankova slova kůželína, todobot, zapotřebí. Wankova babička byla Němka; křížení jazyků je blahodárné. Ale dost o textech. Už jsme doma – to je jaksi nenápadně možná nejúspěšnější česká rocková kapela v Americe. Dovolila si i zájezd třiceti devíti státy. Tam víc než texty vítězí hudba, zvláštní zapojení dechových nástrojů, které mají obrovskou tradici ze swingových bigbandů. Nadhled, humor, to, co bylo vždy vlastní černochům. Na novém albu Kry mně vadí jen to, že jsem nemohl být na jeho křtu. Nemyslím tím ten na Špicberkách, ale v Praze.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!