Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Jiří Černý – Hudba pro mou radost: Blues s Buddym Guyem, funk s Fantastic Negritem a keltský punk

Hudební novinky z playlistu Jiřího Černého.

Kdo propásl v listopadové Lucerně první české vystoupení afroamerického kytaristy, zpěváka a skladatele Buddyho Guye, může se odvazovat s jeho nejnovějším albem. Jmenuje se The Blues Is Alive And Well (Blues žije a je mu dobře). To samé platí o dvaaosmdesátiletém Guyovi. Přežil ty, od nichž se v rodné Louisianě učil blues, i ty, pod jejichž vlivem pak v Chicagu hrál rhythm and blues, nejsilnější z kořenů rokenrolu. Eric Clapton ho považuje za nejlepšího žijícího kytaristu vůbec. Ostatně většinu z osmi dosavadních cen Grammy dostal za nahrávky s elektrickou nebo akustickou kytarou. Já se ještě víc zamiloval do jeho zpěvu. Především při poslechu písniček, které převzal z repertoáru skupiny Rolling Stones. Zejména houkavé zvuky ve výškách jsou obdivuhodně, plné mladé energie. Mezi Guyovými hosty slavných jmen se zvláště vyjímají kytaristé Jeff Beck, Keith Richards, a coby harmonikář Mick Jagger.

Za nepřeslechnutelně hrdým uměleckým jménem Fantastic Negrito nacházíme občanské, těžko vyslovitelné, Xavier Amin Dphrepaulezz. Dnes padesátiletý, osmý z třinácti potomků hluboce věřícího somálského muslima, se prý v mládí po přesunu z Massachusetts do Kalifornie zabýval stejně jako celá jejich rodina prodejem drog. Naštěstí ho ještě víc zaujal jiný míšenec, Prince, především experimentátorským albem Dirty Mind. Jakmile se dozvěděl, že i Prince byl hudební samouk, řekl si, že jemu to musí vyjít taky. Nějak proklouznul do hudební třídy na univerzitě v Berkeley, i když vůbec nebyl jejím žákem. Seznámil se s několika producenty a natočil čtyři alba ve stylu „černošská hudba pro každého“. Za své loňské Please Don’t Be Dead dostal Grammy v kategorii Nejlepší album současného blues. Fantastic Negrito si album celé zkomponoval, otextoval a vyprodukoval. Je pro každého? Pro mě určitě. Já mám funky rád.

Opožděně, ale nadšeně registruju i další afroamerickou hvězdu, tentokrát výlučně zpěváckou a autorskou, Gregoryho Portera. Jeho autorské, v pořadí čtvrté album Take Me To The Alley, vyšlo v roce 2016. (Loni už si mohl dovolit natočit živé koncertní album v londýnské Síni prince Alberta. A tam se vejde dvakrát víc posluchačů než do pražské Zlaté kapličky.) Porter je mezi hudebníky své rasy výjimečný už tím, že na deskách nehraje na žádný nástroj. Ani jako zpěvák nezní typicky černošsky. Spíš jako Frank Sinatra. Porter pochází z osmi sourozenců, vyrůstal v Kalifornii a zpívat ho učila matka, která pracovala jako duchovní. První album nahrál až ve čtyřiceti, když se přestěhoval do Brooklynu. Předtím se málem stal profesionálním hráčem rugby. Měl výhodné stipendium, ale zabránilo tomu zranění ramene. Vlastně to bylo štěstí i pro českého varhaníka Ondřeje Pivce, který Portera doprovázel už na několika albech.

Myslel jsem, že s Hanou Hegerovou už vyšlo všechno, co kdy natočila. Producent Tomáš Padevět mě naštěstí usvědčil z neznalosti. Prohledal české a slovenské archívy, rozhlasové i televizní, až do roku 1959. A bylo toho už na dvojdisk nazvaný Omrvinky (Drobky). Hegerová je tam krom jiného desetkrát s Miroslavem Horníčkem, ale i v Hapkově a Radově Písni pro Polonia, Písni pirátské Jenny z Žebrácké opery nebo se Smetáčkovci v Blues Antonína Bílého na text Vítězslava Nezvala. Až doteď jsem ani nevěděl, že neapolskou lidovou Santa Lucia zpěvně přeložila i básnířka Jana Štroblová. Nebo že v roce 1975 Orchestr Pragokoncertu s dirigentem Milivojem Uzelacem Hegerovou doprovodil v Hapkových a Rytířových Klíčích. Je to vůbec přepestrý výběr, až ke šlágru Na Marjánce od pražského kabaretiéra z přelomu 19. a 20. století Zeffiho Heřmana. Ten si Hegerová střihla s Milošem Kopeckým a jejímu hereckému i zpěváckému talentu to sluší jako cokoli ostatní.

Keltský punk – to zní nadějně. Měl by to být nářez. A taky že je. I když to nehrají žádní Keltové, ale sedm Američanů z Los Angeles. Říkají si Flogging Molly. Tedy Molly podle baru, kde hrávali, a Flogging, podle slovesa „to flog“ – mrskat. Na svém nejnovějším albu Life Is Good (Život je dobrý) tu svou hudbu mrskají tak, že by se za to nemusela stydět žádná keltská, ba ani punková kapela. Ostatně mnozí čeští svědci by mohli vyprávět. Na Flogging Molly se v zářijové Praze netrpělivě čekalo. Původně měli hrát v baru Lucerna, ale lístky se vyprodaly tak rychle, že koncert přemístili do velkého sálu. Trefně jejich hudbu popisuje frontman Dave King: „Kdybychom neměli akordeon, mandolínu, housle a flétnu, byl by to punk rock. Kdybychom neměli kytaru, baskytaru a bubny, byla by to tradiční irská hudba.“ Ale že se na hudbu Flogging Molly dá tančit, výskat a zpívat, to okamžitě poznáte i z nahrávek. Prostě Život je dobrý.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!