Nedávno se v médiích objevila zpráva, že jste věnoval velkou uměleckou sbírku Muzeu umění a designu v Benešově. Jak tato spolupráce vznikla?

Vznikla náhodou. Já jsem od výtvarníků dostával blahopřání třeba k Vánocům nebo na Nový rok a vždycky to bylo vtipné nebo zajímavé. A pak za mnou přišel tehdejší ředitel benešovského muzea, pan magistr Fassati, seznámili jsme se, já jsem mu to nabídnul a on si to velice rád vzal. Každý rok, vždycky po Vánocích, jsem jim tyhle grafiky věnoval, protože mnohdy byly velice originální a kvalitní. A pak došlo k tomu, že jsem se stěhoval sem na Břevnov. Dřív jsem měl velký byt, a tím pádem spoustu stěn pro obrazy, ale tohle bylo menší, i když velice pohodlné, ale říkal jsem si, že určitou část někam musím věnovat. Myslel jsem, že nikoli do Národní galerie, protože ta má velké sbírky, ale například do tohoto benešovského muzea, aby tam kromě užité grafiky měli volné umění. Pan ředitel Fassati s tím souhlasil, přijel ke mně a já jsem mu vyčlenil to, co si může vzít. Tato nyní již jejich sbírka pak byla vystavena asi ve dvou nebo třech místnostech v Muzeu umění a designu v Benešově. Takhle to šlo nikoliv dramatickou, ale obyčejnou cestou.

Mohl byste připomenout, kteří autoři jsou ve sbírce zastoupeni?

Většinou poválečná generace až na jednu výjimku, a to je Rabas. Je to letní krajina a je zelená, což je svým způsobem vzácná věc, protože pro Rabase byla určující barva hnědá. Tohle je akvarel, dál jsou tam oleje, kresby a pár plastik. Uvažoval jsem tak, abych jim pomohl k vlastní sbírce výtvarného umění, což velice rádi přijali, vystavili a zpracovali.

Vy jste rodilý Pražák a bydlíval jste v Podolí…

Ano, tam jsem se dokonce narodil. Nikoli v naší vile, ale v podolském sanatoriu, za první republiky to bylo sanatorium, dnes porodnice. Otec dobře znal ředitele i porodníka, takže jsem se vybatolil na svět v Podolí, kde jsem zároveň velkou část svého života bydlel.

Jaký máte vztah k Praze?

Je pro mě určující. Je to město, které mám moc rád pro jeho historickou souvislost a mnohotvárnost, pro vzhled i atmosféru. Je spjato s mým životem, jsou tu mé vzpomínky, vztahy.

Jak vzpomínáte na své dětství v Podolí?

lyžovat, sáňkovat, bruslit, stojí dneska domy. Podolí byla periferie. Taky se u nás říkalo „jdu do Prahy“, tj. do centra, něco nakoupit třeba. S kamarády jsme hráli fotbal na ulici, tenkrát tam ani nebyl asfalt, to až později. Nebo jsme se sestrou a sestřenicí, což byla pozdější malířka Adriena Šimotová, trávili čas v okolí, v zeleni, na kopcích, kde je dneska Česká televize.

Co v těch místech tehdy bylo?

V těch kopcích mívali domky nezaměstnaní a působilo to tam na nás velice tísnivě. Ti lidé tam žili skutečně na okraji společnosti a života. Jejich děti jsem potkával v obecné škole v Podolí. Moje maminka mi vždycky dávala dvě svačiny, jednu pro kamaráda, který neměl, a jednu pro mě. Takhle jsme se učili solidaritě, ohleduplnosti už od dětství, za což jsem rodičům vděčen.

To dnes ve společnosti trochu chybí…

Mně se zdá, že ano. Víte, my jsme měli ohromně silné vazby, které potom zesílily na gymnáziu.

Na gymnázium jste chodil během války?

Já jsem se dostal na gymnázium při obsazování Československa nacisty. Bylo to česko-ruské gymnázium na Pankráci, bylo nejbližší a je to taková kuriozita, o které se moc neví. To gymnázium bylo zřízeno taky zásluhou pana prezidenta Masaryka pro ruskou emigraci, která utekla před důsledky říjnové revoluce. Byla to velká krásná budova s bazénem, s tělocvičnou, výborně vybavená. A ještě navíc prima kantoři, jak čeští, tak ti z emigrace. Vzpomínám na ně s dojetím.

Byl mezi nimi někdo pro vás obzvlášť důležitý?

Náš třídní, kterého jsme milovali, jmenoval se Platon Kopecký. Totiž my jsme na tom česko-ruském gymnáziu tehdy absolvovali jen primu a sekundu, protože za protektorátu bylo gymnázium přístupné jedině pro ruské emigranty nebo německé občany, pokud o to měli zájem, nikoli pro příslušníky protektorátu. Takže jsem to česko-ruské gymnázium musel opustit. Ale ten náš třídní nechtěl, abychom my, co jsme museli odejít, ztratili kontakt s ruskou kulturou, tak jsme se jednou týdně scházeli, jednou u nás, jednou u toho nebo onoho, jak jsme byli ze třídy zvyklí. On nám přednášel ruskou literaturu, divadlo, výtvarné umění a tak dále. Ale mělo to tragický konec, protože někdy po 9. květnu pro něj přišla NKVD a poslali ho, tedy nejen jeho, do ruského koncentračního tábora. On byl někde u Vladivostoku, pracoval v dolech a vrátil se s podlomeným zdravím, byla z něj troska a brzy potom zemřel. Československá vláda tehdy ve vzplanutí obdivu k Sovětskému svazu neudělala pro tyhle už československé občany nic. Nechala je odvézt, on nebyl jediný.

Jaká atmosféra panovala u vás doma, když jste byl malý kluk?

Pro mě to byla pohodová a příjemná atmosféra, mezi rodiči to v našich očích klapalo. Měli jsme auto a vždycky o prázdninách jsme jezdili ven, buď do Francie, nebo do Švýcarska. Když jsme položili otázku, jestli to není drahé, otec vždycky říkal: „Je to lacinější než v Tatrách.“ On vždycky vyhledal nějaký laciný hotýlek. Naposledy jsme byli v roce 1938 na jednom ostrově blízko Toulonu. Letěli jsme do Marseille, potom vlakem do Toulonu, z Toulonu lodí na ostrov. Byly to jedny z nejkrásnějších prázdnin, které jsem zažil. Teď když na to vzpomínám, tak mně to připadá jako pohádka.

Mluvil jste o sestře, měli jste k sobě blízko?

Byla o tři roky starší, ale byli jsme na sebe obrovsky vázaní. Ona vystudovala medicínu a dostala takzvanou umístěnku, což tehdy absolventi lékařských fakult dostávali, do Ryjic na severu Čech, kde bylo sanatorium. Tam měla mládence, jednoho z pacientů, kterého si později vzala. Potom přešla do Ústí nad Labem a sloužila v nynější Masarykově nemocnici jako plicní lékařka. Byla velice úspěšná, potom se stala šéfkou plicního oddělení.

Máte pocit, že jste ze svého dětství později v životě čerpal vnitřní jistotu?

Jestli vnitřní jistotu, to bych se neodvážil říct, tu jsem musel hledat sám v sobě. Ale tu vnější a otevřenost ke světu. Plno známých rodičů byli Němci, kteří žili v Praze, a často ještě navíc Židé, kteří pak utíkali, pokud bohužel nebyli odvezeni do koncentračních táborů.

V roce 1948 jste maturoval a zároveň se hlásil na vysokou školu, jak jste vnímal politické události, k nimž došlo?

Bylo to vlastně velice kuriózní. Já jsem byl vychovaný levicově, cítil jsem levicově a byl jsem členem sociálně-demokratické mládeže. A komunisti se sloučili se sociální demokracií, prakticky se jí zmocnili, takže jsem se stal členem komunistické strany. Bylo to jistě výhodou při studiu na vysoké škole, ale vlastně se za to stydím, že jsem se nebránil. Myslel jsem, že to je logické, že takhle to bude v pořádku. Brzy, v 50. letech, jsem objevil, jaký je to podvod. Zůstával jsem ale pořád členem strany, protože jsme byli přesvědčeni, a nebyl jsem sám, že jedině přes partaj můžeme udělat převrat ve prospěch demokracie. Rok 1968 nám vypláchl oči a bylo nám jasné, že touto cestou to nepůjde. Samozřejmě jsme byli vyloučeni ze strany a příslušně persekvováni. Já jsem nesměl publikovat a tak dále. Ale nestěžuju si, byli lidi, kteří byli v kriminále, já jsem nebyl.

Mluvíte velice otevřeně o tom, že jste byl členem komunistické strany.

Nemůžu lhát.

Tomu rozumím, přesto je dneska hodně lidí, kteří nejsou tak upřímní.

Chtějí to zakrývat, ale proč bychom to zakrývali? Vždyť musíme uznat, že to byl náš omyl, že to byl špatný krok, ale bohužel stalo se. A fakta nemůžete přebarvit, ta se musí brát tak, jak jsou, i když jsou nepříjemná.

Pro vás ale 60. léta také znamenala návštěvu Ameriky…

Ano, protože mým přítelem se stal Thomas Messer, ředitel Guggenheimova muzea. On mi vymohl stipendium, které bylo na půl roku, a já jsem ho nastoupil na podzim 1967.

Jak jste se s Thomasem Messerem spřátelili?

Ještě když jsem byl vedoucí sbírky moderního a současného umění v Národní galerii, jednou tam přišel, chtěl se mnou mluvit a vidět Kupky v depozitáři. Já jsem mu to samozřejmě umožnil, potom ke mně přišel na kafe a spřátelili jsme se.

Měl na Československo nějaké vazby?

V Olomouci žila jeho sestra, za kterou jezdil, a vždycky se zastavil v Praze, protože tady vyrůstal, prožil tu pubertu a prošel školou, měl chemické gymnázium. Prahu miloval a rád se sem vracel a vždycky jsme skončili někde v kavárně nebo chodil k nám domů. Do Ameriky odešel roce v 1939, byl Žid, musel by jít do koncentráku, takže ho to zachránilo, a pak tam dostal stipendium.

Z Ameriky jste se vrátil na jaře 1968…

To jsem samozřejmě utíkal zpátky, protože se měla narodit dcera Michaela. V Americe tehdy bylo málo historiků umění a já jsem tam během toho stipendia procházel všechna muzea a galerie a měl jsem řadu nabídek, abych tam pracoval a zůstal. Ale tady byla moje žena a dítě, které se mělo narodit – no a pak nastal rok 1968 a všechno se změnilo.

Neuvažovali jste se ženou o emigraci?

Ne, protože jsme tady oba měli svoje stárnoucí rodiče a neměli jsme to svědomí je opustit, i když nás k tomu pobízeli.

Litoval jste toho někdy?

Někdy snad jo, protože to moje curriculum vitae by šlo malinko jiným směrem, ale v zásadě toho nelituji, protože se cítím být občanem této země. A to jsou takové principiální otázky, které člověk nemůže jen tak zahodit.

Jaké to bylo v Americe? To přece musel být úplně jiný svět!

Byl to jiný svět, byla to první škola demokracie. I s jejími nedostatky samozřejmě, ty jsem vnímal taky. Ta kulturní a především technologická vyspělost pro mě byla okouzlující, moc se mi tam líbilo, obdivoval jsem to a snažil jsem se poučit. Když jsem se pak stal ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea, proti protestům spousty zaměstnanců jsem tam zřídil kavárnu a ta funguje dodnes. Teď ji rozšířili a pěkně přestavěli. V Americe bylo samozřejmé, že si někdo prohlížel sbírky a potom si mohl sednout u kafe, dát si drink a přemýšlet o tom. Chtěl jsem, aby se také naše muzeum stalo domovem, příjemným prostředím, kde si vjem umění zažijete v klidu u šálku kávy nebo třeba při sklence whisky, prostě v pohodlí a klidu.

Tohle mnoho muzeí a galerií objevuje až v poslední době a vy jste to přinesl už v 60. letech. Jak se potom vyvíjela vaše kariéra dál?

Samozřejmě, že mě brzy potom z toho místa vyhodili. Sice jsem pořád pracoval pro Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, ale už jako stavební technik, což je absurdní. Když mě ministerstvo zbavilo funkce ředitele, postavila se za mě odborová organizace, a tak jsem se staral o výstavbu a rekonstrukce depozitářů, které mělo Uměleckoprůmyslové muzeum rozeseto po Čechách v různých zámcích. To byla náplň mé práce.

Objevil jste pro sebe během této doby něco zajímavého?

Ale jo. Já jsem se mezitím velice spřátelil s naším významným knižním grafikem Oldřichem Hlavsou. Ten mě přitáhl do oblasti kultury knihy a knižní grafiky. A pak vyšly takové tři velké bichle (Typographia, Typographia 2, Typographia 3), on to vymýšlel, já jsem to psal. Hlavsa chtěl, abych to písemně formuloval já, ale je to jeho tvorba. Takže jsem se zabýval typografií a to byla báječná práce, kterou jsem zúročoval na jeho knihách, protože jsem jinak coby hříšník publikovat nemohl.

Podle vašeho vyprávění se mi zdá, že váš život, profesní i soukromý, je silně spjatý s přátelstvím.

Ano, velmi. Přátelství bylo tím, co mě vždycky posilovalo. A musím říct, že to bylo hlavně ve výtvarné vrstvě, za to jsem vděčný. Samozřejmě jsme se stýkali i s muzikanty a literáty a jinými profesemi. Ta přátelství lidí, kteří byli poměrně stejného názoru, vyvažovala všechny životní nesnáze a ponižování, kterými jsme museli procházet. Shrnul bych to tak, že jsme usilovali o svobodu projevu, což nebylo jednoduché, ale tento cíl jsme nikdy neztratili a vlastně se uskutečnil až po roce 1989.

A ta přátelství potom pokračovala dál?

Pokračovala a dokonce pokračují u těch pár lidí, kteří jsme tady ještě zůstali.

Chcete některé z těch přátel zmínit?

Bylo to například přátelství se sochařskou dvojicí Janouškových, s Vladimírem a Věrou, samozřejmě s Adrienou Šimotovou, která byla moje sestřenice, a s jejím mužem Jiřím Johnem. A řada dalších. To jsme byla celá ta poválečná generace. Já nemám rád, když se říká generace 60. let, to byla poválečná generace zdržená válkou, která se mohla veřejně uplatnit teprve v 60. letech.

Posuňme se k roku 1989…

Revoluci jsem samozřejmě vnímal s nadšením. Řada mých přátel pak říkala „měl bys jít do galerie“, ale v Národní galerii se ředitelem stal Jiří Kotalík, což byl můj přítel a uvítal jsem to. Ministrem zahraničí se stal Jirka Dienstbier, se kterým jsem se dobře znal, a on společně s Václavem Havlem mě, jako mnoho dalších samozřejmě, přidrželi a řekli „teď musíš něco dát na oltář vlasti“, tak jsem jako kulturní rada vyjel do Spojených států. Byl jsem tam tři roky.

V čem přesně spočívala vaše práce?

V navazování kulturních a zdravotních kontaktů, protože zdravotnictví spadalo pod kulturu, nevím tedy proč. Zasloužil jsem se například o to, aby do republiky přišly první mamografy, takže jsem pečoval o ňadra, což je docela krásná myšlenka. Tedy o jejich zdraví především.

Ve Spojených státech jste se seznámil s Arnoštem Lustigem, nebo jste se znali už z dřívější doby?

Arnošta jsem znal ještě z Prahy, než emigroval. A v Americe pak vznikla taková trojice, to byl Arnošt, spisovatel, učil na tamní univerzitě, pak Jiří Kovtun, což byl historik, vyučením právník, ale zabýval se historií Československa a napsal znamenité knihy, které se týkají první republiky a Masarykových ideálů, no a já. A takto ve třech jsme uzavřeli bratrství a chodili jsme jednou měsíčně na nějakou výbornou večeři do dobré restaurace. A to potom pokračovalo, i když jsem se vrátil sem. Dokud Arnošt žil, tak jsme se stýkali, a totéž s Jiřím Kovtunem.

Po návratu do republiky jste začal učit?

Ano, já jsem potom vyučoval na Umprum. Když jsem se vrátil, tak jsem nevěděl, co budu dělat, ale rektor Harcuba mi nabídl místo prorektora. Tak jsem učil a posléze se stal i docentem. Měl jsem kurzy historie architektury a pak historii moderní architektury, takže jsem vyučoval především v této oblasti.

Jak se má, nebo dá, učit o umění, učit umění?

Je to velice nesnadné. Jde o to učit kritickému myšlení, aby si každý ponechal svůj názor, své mínění. Z Umprum vycházeli umělci, nešlo o to, aby sami učili, ale aby tvořili, a tohle skloubit nebylo vždycky snadné. Ale díky tomu, že jsem tam byl prorektorem, měl jsem vliv na vývoj školy a jejího zaměření. Bylo to ohromně zajímavé a přitažlivé a dělal jsem to rád.

Jak jste své studenty učil kritickému myšlení?

Samozřejmě je to otázka toho, aby se naučili samostatně myslet. Aby si vytvořili svůj názor a pak ho uměli obhajovat. A zároveň plně respektovat názory jiných, třeba i protichůdné. Pak vytvořit prostředí, aby se ty názory mohly svobodně střetávat a z nich vznikaly další. Já mám strach, že tohle dneska společnosti chybí, ale přitom respekt je princip demokracie.

Celý život se věnujete umění, jak byste ho popsal, jaká je jeho podstata?

Umění doplňuje život, který normálně žijete, a musí se stát duchovní potřebou člověka. Přináší mu jiné obzory, jiné způsoby myšlení, obohacuje člověka a otevírá mu dosud nezúrodněná pole.

Prý píšete vzpomínky?

Sporadicky, ale pracuji na tom. Donutili mě moji přátelé, přesně řečeno kolega, který pracuje na NY University tady v Praze a přednáší o české literatuře a kultuře. On a jeho žena chtěli, abych jim vyprávěl o své sbírce, která mě obklopuje, protože to jsou všecko projevy přátelství a ke každé z těch věcí, se váže příběh.

Jiří Šetlík
Narozen 1929, otec Ivan Šetlík, narozen ve Francii, působil v chemickém průmyslu, ve 40. letech byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu, protože odmítl vstoupit do komunistické strany, po návratu z vězení se nemohl vrátit k původní profesi, živil se překlady. Matka Dagmar Šetlíková byla dcerou prvního houslisty Českého kvarteta Karla Hoffmanna, pracovala jako administrativní pracovnice pro Českou filharmonii. Jiří Šetlík byl členem tvůrčí skupiny UB 12, působil jako šéfredaktor uměleckého časopisu Výtvarná práce, spolupracoval s Literárními novinami, v letech 1968–1970 byl ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Za normalizace působil tamtéž jako stavební technik. Po roce 1989 strávil jako kulturní rada tři roky ve Washingtonu, po návratu do České republiky vyučoval na vysokých školách. Je autorem mnoha odborných publikací a za svou práci byl oceněn např. cenou Ministerstva kultury (2014), cenou Josefa Hlávky (2004) a dalšími.

Takže jste obklopen přátelstvím.

Ano, je to tak. Já si toho moc vážím a jsem svým přátelům vděčný, že se můžu na jejich věci koukat. Vždycky mně to vyvolá vzpomínky a zároveň radost.

Bylo v průběhu vašeho života něco, co vás v umění překvapilo, nebo co vás ohromilo?

Přiznám se, že mě umění pokaždé ohromí, vždycky mi otvírá další a další obzory a za to jsem mu velice vděčný.

Sledujete současnou uměleckou scénu?

Sleduji, ale už velice málo, protože špatně chodím, čili nemůžu chodit po výstavách. Vnímám to zpovzdálí a zůstávám zakotven v poválečné generaci, nebo generaci zdržené válkou, z níž se rekrutovali mí přátelé, o kterých jsem psal, zahajoval jim výstavy a tak dále.

V roce 2014 jste dostal cenu Ministerstva kultury, co pro vás takové ocenění znamená?

Je to příjemné, potěšilo mě to, ale nedělám z toho příběh. Zároveň teď vidím, a pokládám to za spravedlivé, že jsem čím dál tím víc zapomínán. Já to chápu, vždyť teď v tomto oboru nic nedělám, kromě nějakých drobností píšu velice málo. A říkám si, už toho bylo dost, co jsem napsal.

Máte kromě vzpomínek rozpracovanou ještě nějakou další práci?

Vlastně ne. Chtěl bych, ale na to už ten stárnoucí duch nestačí. Pokud se dívá kriticky na svou práci a na své schopnosti, ty nejsou nekonečné.