První otázka padá nejen „za časopis“, ale i z osobní zvědavosti. Poslyšte, milý pane Suchý, jak to děláte, že jste v tak evidentní formě?

To se taky ptám. Nic pro to nedělám, pořád pracuju. Možná, že se na tom podepsala moje klidná a nekonfliktní povaha. Nenechám se ničím vytočit. Navíc jsem workoholik, takže práce pro mě není újma, ale živočišná potřeba. Je to takovej dar, za kterej nepřestávám bejt vděčnej.

Možná hraje svou roli i radost semaforského publika, která se k vám už šestapadesát let vrací zpátky. Po dlouhém představení nemáte problém dát čtyři přídavky: vy jste na scéně evidentně rád.

Jsem.  Něco vám řeknu. Je pro mě utrpením chystat se v půl šestý do divadla. Jak mně se nechce! Mám něco rozdělanýho, od rána jsem pracoval, musím se obléct… No, ale jak tam přijdu, spadne to ze mě: jsou tam kamarádi a většinou i dobré publikum. Odcházím odtamtud svěží, přijdu domů a většinou ještě kreslím nebo píšu. Proti čemuž se snažím bojovat, abych taky někdy vypnul, takže si pouštím filmy a v noci pracuju zhruba jen dvakrát v týdnu.

Jaké filmy si pouštíte? Staré, nové?

Tři ku jedné ve prospěch starých. Z novějších třeba Lazebníka sibiřského, ze starých naposledy muzikál ze čtyřicátých let 42nd Street.

V Divadle Archa teď vystoupíte v recitálovém večeru na mezigeneračním festivalu Old’s Cool, píšete a inscenujete hry, vydal jste letos album písniček pod anglickým hravým pseudonymem George Dry… Máte prostě plno práce teď a tady. Neotravuje vás někdy ta obrovská popularita spojená se šedesátými roky, na které jsou u Semaforu dodnes mnozí zvědavější, než na to, co děláte v současnosti?

To mě samozřejmě velice štvalo, že jsem sám sobě konkurentem. Ale dávno jsem to vydejchal a už jsem s tím smířenej. Asi je to v pořádku, že to tak je.

Nesmím na ta léta zanevřít a zapomenout: proto máme neustále na repertoáru programy jako Šlitr s námi a zlý pryč, kde zní písničky ze Šlitrovy éry. Udržuju dobré vztahy s vlastní minulostí, koneckonců publikum to po nás chce.

Divadlo Semafor prožívá v těchto měsících velmi specifické oživení zájmu: souvisí s tím, že mu hrozí zánik. Což je drsné – ale na druhou stranu se k vašemu divadlu přihlásilo tolik příznivců a podporovatelů…

V červnu tohoto roku jsme vyčerpali všechny dotace, které za poslední roky oproti původním slibům magistrátu klesly zhruba na polovinu. Od té doby financuji divadlo ze svých úspor – ze svých zdrojů, abych tak řekl: jednak jsem poskytl Semaforu půjčku, a pak třeba taky půjčuju na jeviště svoje koberce.

Deprimuje vás ta situace?

Naopak. Mám divnou úchylku: problémy mě vždycky děsně nabudí.  Tak jsem začal vymýšlet akce. A musím říct, že jejich odezva je nad očekávání. Budeme se tedy snažit zachránit divadlo s pomocí veřejnosti. S tím, že nepřestávám zdůrazňovat: odmítám milodary, za každý získaný chci poskytnout protislužbu nebo něco dalšího. Vymyslel jsem akci „předražená vstupenka“: kdo si koupí vstupenku dražší o sto korun, dostane certifikát, že se stal sponzorem divadla. Už nám ale přišly ohlasy z Berlína nebo Vídně: chceme vám přispět, ale do divadla se nedostaneme. Takže budeme vyrábět ještě další certifikát pro sponzory na dálku…

V takovýchhle situacích je dobře vidět, že Semafor si za ta léta vybudoval široké a loajální publikum.

Já jsem tušil, že nás v tom veřejnost nenechá!

Bodejť – se Semaforem toho lidé tolik zažili, že mohou mít snadno pocit, že by vám rádi dali něco nazpátek. Říkáte – žádné dary: není to až striktní šlechetnost?

My máme svou hrdost! Heleďte, já se nebudu vzpěčovat, když nám dá někdo milion, ale nabídneme mu za to spoustu protislužeb. Abychom si to aspoň zčásti zasloužili.

Čím to, že vás pohromy tak nabíjejí energií?

Inspirují mě. Udělal jsem o těch pohromách dokonce soubor grafických listů, akorát je dokončuju: jedna pohroma byla, když odešel Jiří Šlitr, pak když nám restituce sebraly divadlo na Václavském náměstí, potom když přišly povodně… Brzy to půjde do prodeje, poptávka je už teď veliká. A když jsme u litografií: k weillovskému večeru dělám cyklus tří grafických listů Morytát na téma Mackieho Messera. Všechny tyhle novinky, tedy výtěžek z nich, by měly Semaforu pomoci přežít další měsíce.

Vytvořil jste v poslední době dost grafických listů. Je pro vás výtvarná činnost formou relaxace?

No jo, já tak trávím dovolenou. Moje prázdniny trvaly čtyři dny, byl jsem ve Vídni a v Klatovech. Ve zbylém čase ryju do litografického kamene.

Ve stylu semaforských inscenací se v poslední době odráží až výmluvně nutná skromnost: viz jednoduchá výprava vašich her.

Říkal jsem – nedá se nic dělat, vyhlásil jsem, že naše scénografie bude spočívat v tom, že vezmeme, co máme ve fundusu, a v tom budeme hrát. Dřív nás občas stála výprava půl milionu: teď jsme ji pořídili za deset tisíc. A to hlavně proto, že – například – bylo potřeba přešít kostým na jinou herečku. Jinak jsme sebrali věci ve skladech, co máme, a nastrkali to na jeviště: jak ve hře Slečinky a lupiči, tak poslední premiéře Mizina číhá.

Cítíte to jako omezení?

Omezení to je, ale já to tak necítím. Já nevím – asi jsem úchyl, ale veškeré nepřízně osudu mě strašně nabudí a mám radost, že zase je co zdolávat. Mě to baví, prostě.

No dobrá, ale copak jste se cítil – jak vy říkáte – nabuzený, když přišla povodeň a zničila vám divadlo v Karlíně?

No jistě! Když nastala povodeň, ptali se mě pak lidé a novináři: Kde jste vzal tu sílu začít znova? Poněvadž záplavy shodou okolností přišly dva měsíce po tom, co jsme se coby divadlo zprivatizovali: magistrát nám z předchozí éry velkoryse dal techniku, kostýmy, výpravy. A to si Vltava vzala. Jak jsem na to mohl zareagovat? Když mi hlásili, že divadlo je zatopené, řekl jsem: tak počkejte, buďte tam vy, já začnu vymýšlet, co dál. A sedl jsem a začal psát revui, která se jmenovala To nám to pěkně začíná. Hned se mi to začalo rýsovat: Jolana Smyczková bude hrát Vltavu, Štědroň bude Botič – a Jitka tam hrála Nežárku, která se vydává za Mississippi. Ani jsem se tam nešel podívat. Co bych tam dělal, co bych uviděl? Totiž: divadlo bylo celé zatopené a hladina byla sedm metrů nad jevištěm. Místo toho jsem psal: takže když opadla voda, revue byla napsaná, mohlo se začít zkoušek a pět týdnů po povodni už byla premiéra – s velmi dobrým ohlasem, musím říct.

Co z utopených věcí vás nejvíc mrzelo?

Největší strach jsem měl o kostýmy Voskovce a Wericha z Vestpocketky, jejich prvního představení: měli jsme je v divadle vystavené ve vitríně jako relikvii. Ony to jsou vlastně ruské uniformy, protože Voskovcův otec byl kapelníkem carské hudby. Když jsem řekl někde v novinách, že je musím zachránit, dokonce se nám přihlásili potápěči. Ale to už opadala voda, do vrstvy bahna se pak přebrodili v gumácích naši chlapci a v plastových pytlích mi přinesli dvě zablácené koule. Dal jsem je do vany a teď jsem do nich pral sprchou. Ono by to bylo za čtvrt hodiny hotové, ale ve švech a záhybech se pořád udržovalo to bahno a muselo se dávat pryč kousek po kousku. Tak jsem nad tím seděl takové čtyři hodiny… Pak mi poradili, že je dobré dát to do mrazáku – že se tím zničí bakterie. Tak jsme vyklidili mrazák, na půl roku, a měli v něm kostýmy Voskovce a Wericha. Nakonec je ještě trošku zrenovovali v muzeu Umprum. Teď už si je zase prohlíží publikum v Semaforu, visí ve vitríně takhle napravo od baru.

A jak to bylo s titulem, který jste před pár lety vymyslel jako reakci na neblahou grantovou politiku, Děti kapitána Granta?

To byla další pohroma. Tehdy zasedl na magistrátě jako šéf kulturního odboru jistý Richter, který podle vlastních slov byl v divadle jednou, na Čardášové princezně. Ten rozhodl, že grant, který má pomáhat k přežití malým divadlům, bude od nynějška fungovat jinak, a že ho budou dostávat divadla, která vydělávají. Jako odměnu za to, že ho nepotřebují. A my jsme si říkali – když na to mají, tak prosím, ať jim grant dají. Ale oni na to neměli, někde to museli vzít a vzali to nám. Začaly demonstrace s celou řadou postižených divadel, dokonce jsem řečnil na náměstí. Museli jsme se k tomu nějak postavit: tak jsem sedl a během tří dnů dal dohromady kabaret s několika původními skeči a starými písničkami o penězích: byly tam naše, ale třeba i Peníze nebo život od Voskovce a Wericha a Nedostatek z Divotvorného hrnce…

Pak jste zrušili plánovaná představení a místo všech hráli Děti kapitána Granta.

Na premiéru tohohle kabaretu přišel ministr kultury, primátor a další lidi z magistrátu. Na konci naše publikum tleskalo vestoje, přidávalo se půl hodiny: myslím, že nám tak děsně fandilo i proto, že vidělo, že v sále jsou tihle papaláši. Na konci jsme museli lidi prosit, aby už to ukončili. Ministr kultury Jehlička a další viděli na vlastní oči, jak publikum reaguje. Za pár dnů změnili status a vrátili všem divadlům grant v původní přislíbené výši.

Myslíte, že váš kabaret měl na tom rozhodnutí podíl?

Podíl určitě. Jistě, nemůžeme si přihrávat větší zásluhy, než máme, všechna divadla tehdy brojila. Ale většinou byla spíš bojovně rozhořčená – kdežto my jsme si z toho dělali srandu. Stejně jako dneska ve hře Mizina číhá.

Zdá se, že v posledních letech jste plodnější než v některých dřívějších obdobích Semaforu.

Je to tak. My máme dokonce v povinnostech od magistrátu uloženo udělat tři premiéry ročně – ale hlavně mě to baví. Baví mě zkoušet novou věc – a ještě víc mě baví nové věci psát. Takže pražskému magistrátu rád vyhovím a chrlím jednu premiéru za druhou. Víte, ony jsou dvě cesty. Jedna by byla připravit jedinou brilantní vybroušenou velkou hru ročně. Druhá možnost je udělat tři čtyři premiéry ročně a čekat, že jedna, nebo dvě uspějí a zůstanou na repertoáru. To byl případ Vítězslava Nezvala, ten měl na mě velikej vliv. Nezval dokázal vydat za rok třeba sedm knih. Některé nebyly zrovna slavné a zapadly: ale byla šance, že mezi nimi bude tu Edison, tu Akrobat, Manon Lescaut… Z toho množství se tam objevila nějaká perla.

Takže i vy jste si řekl – na množství nehleďte…

… a i v Semaforu se něco chytne a něco ne. Po letech jsem zkusil rehabilitovat Sektu – napsal jsem ji v roce 1964, tehdy mě s ní dost hnali. Publikum je už dnes vyspělejší, řekl jsem si, dopsal do ní role pro sebe a Jitku – a co myslíte? Šestnáct repríz a lidi na ni přestali chodit. Tak jsme ji stáhli: pořád tu máme tituly, jako je Kytice, která teď má osmistou reprízu a vždycky je vyprodaná. Baví mě psát, baví mě dělat písničky, skládat, dělat výpravu. V poslední době i režíruju, což je z nouze, protože peníze na režiséra prostě nemáme. Ale narežíroval jsem všechno tak, že herci do sebe nevrážejí a představení drží pohromadě. Naši diváci taky netouží po režijních výbojích, chodí k nám relaxovat. A už zase říkají to, co jsme slýchali v šedesátých letech: že se k nám chodí nadýchat čerstvého vzduchu. V tom vidím naše poslání, a tak jsem se vybodl na snahy o progresivní a avantgardní divadlo. Teď ať jsou progresivní mladí.

Když dnes píšete hry, od čeho začínáte?

Asi se teď před vámi jako dramatik shodím, ale mě napadne třeba: Nibelungové! To má atmosféru, ty Valkýry a všechno, na to napíšu muzikál! Ty moje nápady jsou často až povrchní. Nebo Slečinky a lupiči: já měl rád různý odrhovačky, co udělat večer, ve kterém by zazněly pokleslý žánry? Jenže pokleslé žánry psal i Géza Včelička, Voskovec s Werichem, já koneckonců taky. Nevěděl jsem proč, ale začal jsem něco psát. Na začátku často stojí něco, co mě baví. Když jsem psal Kdyby tisíc klarinetů pro film, říkal jsem si: mě by tak bavilo zahrát si tam parašutistu! Takže jsme tam se Šlitrem jako parašutisti. Takže nepracuju tak, jak se to asi má: nikoli, že si o to řekne stavba děje, ne. Já jsem si vždycky plnil přání.

Jiří Suchý
Narozen 1931 v Plzni. Nemusí být zevrubně představován: skrze divadlo Semafor (založené v roce 1959) a stovky písniček zasáhl do života několika generacím těch, kdo v Česku poslouchají písně, chodí do divadla a mají rádi poezii. Připomínat dlouholeté spolupráce s Jiřím Šlitrem, Ferdinandem Havlíkem a Jitkou Molavcovou je nejspíš zbytečné. Jiří Suchý je ředitelem divadla Semafor, kde je v současné době aktivní jako autor her a textů písní, skladatel, režisér, scénograf i kostýmní návrhář.Připravujete slavnostní říjnový večer s vašimi překlady písní německého skladatele Kurta Weilla, který spolupracoval s Bertoltem Brechtem. Premiéra vypadá na speciální událost.

Je pojatá skutečně jako jedinečný galavečer, měla by ho přenášet televize. Dokonce si necháváme šít bílé fraky – na tu americkou, muzikálovou část Weillovy tvorby. Všechno se to děje, aby se o Semaforu víc psalo a mluvilo. Akcí kolem divadla je teď celá řada.

Budete po galapremiéře koncert s Weillovými songy tu a tam reprízovat?

Občas jako bonbónek. Ale už to nebude s welcome drinkem a mými tébichy.

Koberce se vám vrátí – ale co ty úspory, které jste dal k dispozici divadlu?

Náš ekonom mi teď říkal: no ale může se stát, že se ti to nevrátí! Co pak? Řekl jsem – tak by se ze mě nakonec stal sponzor divadla Semafor! Není to pěkný?