Tatínek pracoval jako správce pivovaru a hrál na housle, maminka na piano. Oba milovali hudbu Jaroslava Ježka, lidové písničky a operu. Tatínek byl zamlada divadelní ochotník, jeho velkým koníčkem byla literatura. Měli jsme také spoustu gramofonových desek, takových těch velkých černých, které „když upadnou, tak už se pro ně nemusíte shýbat“. Maminka krásně zpívala, takže jsme si spolu  doma v kuchyni často prozpěvovaly a hodně jsme se nasmály. Její smysl pro humor byl jedinečný. A byla to ona, kdo mě přihlásila do celostátní pěvecké soutěže “Talent 70”. Když mě jako vítězce předseda poroty Karel Vlach předával “zlatého dudlíka”, všichni jsme to tenkrát oplakali. Na své umělecké cestě jsem se setkala s osobnostmi, kterých si opravdu velmi vážím, mám je ráda, smekám před nimi. Ale stejně mě nejvíc ovlivnila maminka s tátou. Humor je úžasná věc, je to prostředek, jak překonávat různá životní úskalí. Jako studentka jsem si velmi brzy uvědomila, že Čechům byl dán humor do vínku od nepaměti, aby s jeho pomocí překonali tíhu a protivenství malého národa. Miluju V+W, Vlastu Buriana, miluju Haškova Švejka, Chaplina, Laurela a Hardyho. Zastávám se upřímného  humoru  v lidových písničkách. Zpěv a smích svádějí přece člověka k upřímnosti. Málokterá země má v lidové zpěvní kultuře takové poklady.

Na čapkovské čerstvosti má určitě, kromě humoru, podíl i to, že se udržuješ v kondici…

Jsem typická ryba, vlastně ryba na druhou, ascendent ryba. To je velmi citlivé znamení. Dočetla jsem se, že jsem empatická, že se dovedu vcítit do druhého, což je pravda. Ale mnohdy se ta přecitlivělost nehodí do dnešní doby. Už v dětství jsem byla spíš plachá, smutná, což se táhne se mnou do dneška. Na jevišti ze mě ale spadne veškerá tíha života a já si hraju jako dítě na pískovišti, někdy se tam i vznáším, je mi tam dobře. Rozproudí se krev, začnou svítit oči, všechno se dá do pořádku. A když nehraju, stačí se potkat s člověkem, který na mě přenese svoji pozitivní energii. Mně stačí málo. Ráda si čtu, poslouchám muziku. Jde o navození vnitřního klidu, někdy také pohybem, plaváním si a vodoléčbou. Střídání horké a studené vody dělá divy.

V době první semaforské premiéry, 30. října 1959, ti bylo devět let. Nepředpokládám, že si pamatuješ, co jsi tehdy dělala, vzpomeneš si ale, kdy jsi začala Semafor a jeho písničky vnímat?

V šedesátých letech minulého století jsem si oblíbila řadu semaforských písniček, i když jsem se zajímala spíš o jiný žánr. Obdivovala jsem hudbu klasickou, opery, operety, hrála jsem na klavír převážně vážné skladby. Semafor mě zaujal díky humoru a poezii, připomínalo mi to V+W, písničky Osvobozeného divadla, které jsem znala nazpaměť. Poprvé jsem se v Semaforu ocitla jako divák. Bylo to v prosinci roku 1969, hráli tenkrát hru Jonáš a doktor Matrace. Seděla jsem na přístavku u druhé řady, dívala se na pány Suchého a Šlitra, oni si mě nějak všimli a začali si mě dobírat. Já se tehdy hrozně styděla. Ale byla jsem tím prostředím a jimi opravdu okouzlená. Čtrnáct dní nato Jiří Šlitr zemřel. Vlastně jsme se zahlédli jen jednou v životě.

S Jiřím Suchým jste se ale viděli brzy znovu…

18. května 1970 v 17 hodin jsem se vypravila do Semaforu na konkurz. Přišla jsem tam jako slušné děvče s kytarou a v minisukni. V hledišti seděli Jiří Suchý, Ferdinand Havlík a já spustila Už deset let nám láska slouží… a z toho hlediště se ozvalo: „Něco rychlejšího by tam nebylo?“ Tak jsem přidala Život je jen náhoda, oni se chvíli radili a pak mi nabídli externí spolupráci na rok. Po odchodu Jiřího Šlitra připravil Suchý nový pořad Ten pes je váš? a nabídl mi, že bych v něm mohla mít takový mini recitál s kytarou. V té době jsem dostala řadu nabídek, natočila písničky, které se houpaly na různých hitparádách. Atmosféra v Semaforu se mi líbila, byla jazzově vlídná. Potom Suchý s Havlíkem napsali hru Čarodějky, do ní vložili baladu Svatební košile podle Erbena a nabídli mi roli panny. Představení bylo úspěšné, odehrálo se sto repríz. Když Jiří Suchý viděl, jaký ohlas Svatební košile má, s Ferdinandem Havlíkem dopsali i další balady, a tak vzniklo slavné představení Kytice v režii Jiřího Císlera. A mělo dalších 650 repríz. Zahrála jsem si i Marii v baladě Štědrý den a konečně svou první komickou roli – Dorničku ve Zlatém kolovratu. Posléze se Jiří Suchý rozhodl vrátit se k postavě Jonáše, kterou opustil po smrti Jiřího Šlitra. Napsal hru Jonáš, dejme tomu v úterý a vymyslel si nového partnera – oddanou hospodyni Žofii Melicharovou, která stárnoucího kabaretiéra Jonáše tajně miluje a vzhlíží k němu. Je to věrná bytost, se srdcem na dlani, která by nikdy nezradila člověka, kterého má ráda. A ještě ke všemu hraje na saxofon, který se k ní hodí jak k praseti kost, a taky vaří výborné knedlíky s vajíčkem, které má pan Jonáš tak rád. A tak se narodil ženský klaun. Jirka postavu slečny Melicharové vymyslel a já jí vdechla duši. Abych pravdu řekla, šlo to samo.

Jako studentka jsem si velmi brzy uvědomila, že Čechům byl dán humor do vínku od nepaměti, aby s jeho pomocí překonali tíhu a protivenství malého národa.

V roce 1993 opouští Semafor scénu ve Stýblově pasáži (dříve pasáž Alfa) na Václavském náměstí, další útočiště nachází v Hudebním divadle v Karlíně. Velká voda v roce 2002 podzemní divadélko zničila a Semafor se opět – jako už mnohokrát v historii – stěhoval. Od podzimu 2005 je v Dejvicích. Nechala ses slyšet, že je to dobrá adresa…

Semafor v Dejvicích je útulné divadlo, kde se všichni cítíme dobře. Připomíná mi můj první Semafor na Václavském náměstí, kde jsem prožila tolik let. Nejvíc se mi líbí jeviště, z něhož se velmi dobře navazuje kontakt s divákem. Musím říct, že naši diváci jsou velmi laskaví a trpělivě nám dávají najevo, že mají radost z našeho počínání. Hojně nás navštěvují, ale nejen kvůli našemu repertoáru. Jsou zvědaví i na oponu, kterou namaloval pan ředitel – to je opravdu umělecké dílo hodné obdivu. Vzdáleně připomíná slavnou oponu Vojtěcha Hynaise v Národním divadle, ale je tam něco navíc. Humor!

Co se za oponou chystá nového?

Zkoušíme swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku, kde se Jiří Suchý překonává nejen jako autor libreta a písňových textů, ale i jako hudební skladatel. Poprvé bychom to měli hrát v červnu a světová premiéra je stanovena na září. Nezapomínám ani na své dětské diváky, kromě vystoupení a natáčení televizní Kouzelné školky napíšu občas pohádku. V pohádkové knize Kdyby čert na koze jezdil, ilustrované vynikajícím Karlem Frantou, se jedna moje pohádka objevila ve vzácné společnosti Jana Wericha, Boženy Němcové, Václava Čtvrtka, Marie Kubátové, Františka Nepila a dalších. Právě mám rozepsaných dvanáct pohádek o hudebních nástrojích do časopisu pro ty nejmenší – Kouzelná školka. Velmi si vážím spolupráce s Jaroslavem Krčkem, Musicou Bohemicou, Alfredem Strejčkem a Janáčkovým kvartetem. Je to pohled do světa klasické hudby a poezie, který mně byl od dětství blízký. Když už tak bilancuji, nesmím zapomenout na Dobře placenou procházku v pražském Národním divadle. Jednoho dne zazvonil telefon a v něm se ozval sympatický hlas: „Tady vlastní otec Petra a Matěje. Nabízím vám roli tety z Liverpoolu v Dobře placené procházce, budeme to hrát v Národním.“ Nešlo odmítnout, Miloš Forman taky nevolá každý den. Byla to inscenace okysličená i pohledem jeho syna Petra. Když se sejdou dva až tři Formani, stojí za to být u toho!

Semafor vždy dával šanci mladým. Jak se ti s nimi spolupracuje?

I pro tu nejmladší divadelní generaci je divadlo Semafor stále pojmem. A nemáme-li my pamětníci zkamenět, potřebujeme najít ty, kteří to jednou po nás převezmou. Protože kromě Jiřího Suchého jsme všichni nahraditelní.

Často se spekuluje, zda to dnešní začínající herci, zpěváci mají lehčí nebo obtížnější, než třeba umělci před třiceti, čtyřiceti lety. Dá se to vůbec srovnávat?

Všechno je dneska rychlé. Stále někam spěcháme a ta rychlost často vede k povrchnosti. Aby mohlo vzniknout něco jedinečného, je k tomu zapotřebí trpělivost, bláznivá fantazie, dětská radost a taky ohleduplnost a slušnost. Ano, tyto staromódní pojmy, na které se zapomíná, protože jsou nenápadné, neblýskají se tak, nejsou prvoplánové. Všechno opravdové se rodí pomalu. Začínající herci to mají těžší, než jsme to měli my a každý se s tím tempem vyrovnává po svém. Záleží na vkusu, štěstí a taky na vnitřní síle odolávat různým nástrahám. Nehledět tolik na úspěch, prospěch či zisk. Zisk nás uvězní a sláva je plevel, kterému se daří na každém hnoji. Je velmi lákavé a taky snadnější stát se lesklým plíškem, akorát, že o něco dřív zreznete. Myslím si, že přístup mladých herců je podobný, jako byl ten náš, ale doba je jiná.

Vím, že ráda cestuješ. Možností je mnoho, času málo. Přesto – jsou místa, kam se ráda vracíš?

Procestovala jsem skoro celý svět. Poznala jsem mnoho jiných krajů, mravů i nemravů. Po roce 1989 jsme účinkovali s Jiřím Suchým pro naše krajany několikrát v Americe, Kanadě, taky v Austrálii a na Tasmánii. Na všechno vzpomínám ráda, ale řeknu upřímně, čím více cest, tím hlubší touha po „cestičce  k domovu“.

Při čem si nejvíce odpočineš?

Ráda si čtu, poslouchám muziku, jdu si zaplavat. Před časem jsem začala navštěvovat Univerzitu volného času. Vřele doporučuji. Také hudba mi pomáhá zvládat různé životní přeháňky. Snad nejvíc moje lyra. Je už napohled esteticky dokonalá. Její jemný zvuk se na mě při hře přenáší a já se cítím naprosto uvolněná. Jsou to zvuky andělské. Neruší, hladí, zklidňují, přenášejí mě do jiných sfér. Moje ostatní nástroje uvádějí buď do nálady, do života, nebo do pohybu, ale lyra dává útěchu a klid. A také příroda, lesy, kytky, tráva, obilí, stromy, taky vůně krajiny, a třeba obyčejná chůze po polní cestě. Vlastně mi ke štěstí stačí docela málo, všechno to nejjednodušší a prosté, co člověk svým zásahem nekomplikuje.

Tvoje spolupráce s Jiřím Suchým trvá čtyřicet let. Je o něm známo, že je prostě neudolatelný. Jakoby slova nečinnost, zahálka neznal…

Jiří Suchý musí ovlivnit každého. Je opravdu šaramantní. Máme šťastné povahy, vždycky jsme se domluvili v klidu. Zažili jsme spolu mnoho krásných vystoupení, zájezdů. Ovlivnil mě v pohledu na humor a na divadlo. Moc ráda vzpomínám např. na dvojici klaunů, kterou jsme spolu vytvořili v představení Golem na scéně Hudebního divadla v Karlíně v minulém století. Hráli jsme dvě hlavní role klaunů, které kdysi hrávali Voskovec a Werich. S laskavým svolením pana Wericha mohl být text upraven pro muže a ženu. On to byl, který navrhl, abychom tu dvojici hráli my. O přestávce při premiéře v roce 1976 za námi pan Werich přišel, zadíval se na mne a povídá: „Molavcová, vy jste ale komediant! Kolik je vám let?“ Já zablekotala: „Už dvacet sedm, pane Werichu.“ On se zase tak zadíval a pak věcně poznamenal: „Tak to už jste taky stará bréca.“ A pak mi od něj přišla podepsaná fotografie s věnováním: „Molavcová, to přece víte, že Vás miluju.“

V mládí člověk obvykle nepřemýšlí o letech, která přijdou třeba za třicet, čtyřicet roků. Ale přesto se tě zeptám na to, jak ses dívala ve třiceti, čtyřiceti na ty, kterým bylo podstatně víc?

Dívala jsem se hloupě. Teprve teď mi docházejí věci, které mě tenkrát ani nenapadly. Oči mi otevřel jeden velký spisovatel, Gabriel García Márquez, který ve svém dopise na rozloučenou s přáteli napsal: ,,Jak se lidé mýlí, když si myslí, že ve stáří nemohou milovat. Oni totiž nevědí, že zestárli jen proto, že milovat přestali“. A k tomu není co dodat.

Jaro ťuká na dveře, vím že ho máš ráda…

A už mám dveře pootevřené, aby mohlo vstoupit. Přeji všem čtenářům Vital plus, aby i jim přineslo hodně sluníčka, voňavých květin, rozkvetlých stromů a dobré nálady. A taky úsměv, humor, aby byli dlouho čerství….