Do Všechnopárty si programově nezvete politiky, proč?

Ano, už několik let. Dřív jsem je i občas zval, ale bohužel mi to přišlo trochu kožené.

Není takové pozvání riziko?

Není, pořad se předtáčí, takže jaké riziko…

Třeba v tom, že by někdo mohl namítat, že volbou hostů dáváte najevo své politické preference.

To je možné, ale jak říkám, nedělám to. Poslední tečka za politiky bylo pozvání Miroslava Kalouska. Slíbil, že přijde, ale stalo se to nejhorší, co se může stát – dopoledne v den natáčení zavolal do produkce, že je nějakej nakřáplej, že nepřijde a poslal za sebe svého náměstka. Náměstek přišel a jeho první věta zněla: „Já vůbec nevím, o co jde.“ Možná je to takhle obvyklé u těch politických televizních diskusí, ale v našem případě je to strašná komplikace. Takže politik tam nebyl několik let.

Já se politice z mnoha důvodů vyhýbám. Ne proto, že bych se něčeho bál. Když ale cítím, že se kolem něčeho nedá rozvinout legrace, jdu od toho.

Máte už za těch třináct let, co Všechnopárty točíte, vycvičený nějaký šestý smysl, čuch na lidi, umíte je odhadnout?

To vám nedokážu říct. Hosty si vybírám sám a je to vyslovená loterie. Není tam žádná ústřední myšlenka, kterou by se člověk řídil a do ní dosazoval. Sbírám nápady ze vzduchu. Přečtu si rozhovor, baví mě, a tak toho člověka oslovím. Nemám tým rešeršistů či dramaturgů, kteří by mi hosty vybírali a nosili by mi je na stříbrném podnose. Sám odhaduji, zda to bude dobré a mockrát se samozřejmě netrefím. Když si pak pozvu hosta, který je introvert, jde to za mnou. A právě to mě na té práci pořád baví. V první minutě, než si stoupnu před diváky, nevím, co se bude dít.

Jednou jste ve svém pořadu řekl vtip o Donaldu Trumpovi a někdejší poslanec Martin Komárek vás za to na sociální síti nazval Putinovým agentem…

Model toho vtipu je letitá záležitost, jen se tam dosazují aktuální jména. Původně to bylo třeba na Regana, nevím. Ale mně se to zrovna hodilo do začátku, kvůli entrée prvního hosta, a tak jsem to řekl, aby se lidé zasmáli. Upravil jsem si to a ty osoby podle sebe dosadil, to je celé. Co si myslí pan Komárek, to opravdu neřeším.

Myslíte si, že se lidé bojí říct svůj názor na věci, které souvisejí s politikou?

Já se politice z mnoha důvodů vyhýbám. Ne proto, že bych se něčeho bál. Když ale cítím, že se kolem něčeho nedá rozvinout legrace, jdu od toho. Na druhé straně jsem překvapený, jak jsou některé věci dneska vyhrocené. Tak jsem si to po revoluci nepředstavoval. Stačí něco naznačit, ani tím nemusíte nic myslet, a je to. Jednou jsem měl ve Všechnopárty jako hosta hraběte Kinského. Na začátku jsem řekl, že lidé možná netuší, že šlechta má určitou hierarchii, rytíř, hrabě, kníže… a že nejníže na tom žebříčku je zeman. Myslel jsem člověka, který má malé hospodářství, čili zemanství. Neumíte si představit tu reakci. Přišla smršť reakcí, že to o mně vědí dávno, že jsem protizemanovec. Přitom kdyby byl na posledním místě žebříčku rytíř, řeknu rytíře. Opravdu jsem to tak nemyslel, ale už v divadle jsem podle reakce lidí cítil, že si to vyložili jinak.

Foto Jan Bartoš

Sám kolem sebe máte několik kolegů, se kterými se znáte řadu let a kteří patří do toho „druhého tábora“. Myslím třeba Jiřinu Bohdalovou nebo Františka Ringo Čecha. Řešíte to spolu nějak?

My se o tom nebavíme. Vím, jaké jsou jejich názory, ale na našem přátelství to nic nemění. S Jiřinou jezdíme každoročně na společnou dovolenou k moři, povídáme si o všem možném, ale o politice ne. Ví, že nejsem volič pana prezidenta, ale to je vše, nerozděluje nás to. Že někoho nevolím, přece neznamená, že jsem jeho nepřítel. Dívám se na to s rezervou a vždy říkám, že my, kteří jsme zažili na Hradě Husáka, bychom měli být teď prakticky se vším spokojeni. Takové ty iniciativy Stydím se za svého prezidenta… Ano, já se styděl, ale když byl na Hradě Husák. Mimochodem režisérem mého pořadu je teď Michal Čech, což je syn Ringo Čecha. Když jeho táta kandidoval za nějakou stranu, Michal ho nevolil. Řekl mu, ať se nezlobí, ale že ho v té konkrétní straně nemůže podpořit. Ale znovu – nijak je to nerozdělilo.

Téma tohoto čísla je štěstí a radost. Podle průzkumů totiž neplatí, že čím je společnost bohatší, tím je šťastnější. S Amforou jste procestoval řadu zemí, máte tedy možnost srovnávat…

Takový zájezd, o kterém mluvíte, má své limity. Má svůj pevný program, zápasy, setkání na ambasádách a tak dále. To, o čem mluvíte, dokážou jistě popsat cestovatelé samotáři, kteří přijdou někam do chudinské čtvrti. Ale když jede skupina čtyřiceti lidí a má přesně daný program, tak si tyhle věci vlastně ani neuvědomujete.

Jak si štěstí definujete pro sebe, jak o něm přemýšlíte?

Abych vám řekl pravdu, já o něm nepřemýšlím. Jsou to ale určitě ty běžné věci, třeba když člověk dělá to, co ho baví. Patří tam samozřejmě i spokojená rodina. Když si to takto pojmenujeme, můžu říct, že jsem měl – i když ne vždy – v životě štěstí.

Smysl pro humor u hosta nepotřebuju, stačí, když má empatii a je ochotný přistoupit na ten nenovinářský způsob rozhovoru

Každý týden vstupujete lidem do obýváků, jste na očích, omezuje vás to nějak v běžném životě?

Ne. Děláme ten pořad už třináct let a snažíme se, abychom neupadli do nějakého stereotypu. Jediné, co si uvědomujete, je, že přijdete do divadla, kde jsou diváci a rozestavěné kamery. Ale rozhodně nepřemýšlím o tom, že se to pak vysílá v televizi a že na to kouká milion lidí. Chci jen odvést dobré představení s třemi hosty v divadle.

Dobře, ale pak třeba jdete na nákup….

Když mě na ulici někdo osloví, beru to jako součást práce. Ale mám jednu čerstvou zkušenost. Jeli jsme s manželkou na oslavu narozenin Jardy Uhlíře a objednali si taxíka. Taxikář nás naložil, přejel Lucemburskou a jel pořád rovně. Říkám mu: nevadí vám, že jste vjel v protisměru do jednosměrky? A on na to: „Ne, já si jen vzpomněl na to, jak jste mluvil s Radkem Štěpánkem a říkal mu, že vás po tenisu bolí kolena.“ Takže kdyby přijel šílenec v protisměru, tak nás zabije jen proto, že se taxikáři líbil rozhovor s tenistou Štěpánkem.

Má každý člověk smysl pro humor?

To nevím, já smysl pro humor u hosta nepotřebuju, stačí, když má empatii a je ochotný přistoupit na ten nenovinářský způsob rozhovoru. Nejsem novinář, ptám se tak, aby otázce rozuměl každý, bez ohledu na to, odkud je nebo jak je starý. Ne že bych si nedokázal udělat rešerše, rozložit si ty papíry po stole a klást zasvěcené a chytré otázky. V prázdném studiu nejde o to, aby bylo veselo. V divadle ale máte dvě stě lidí, kteří si koupili vstupenky a kteří už za ty roky vědí, že se tam pravděpodobně pobaví.

Foto Jan Bartoš

Kromě hudebních textů jste napsal i řadu scének. Měl jste na psaní nějaký fígl, mustr, nebo inspirace přicházela nahodile?

Vždycky to bylo pod tlakem termínu, kdy jsem to měl odevzdat. Neměl jsem systém jako třeba pan Dietl, který psal jen dopoledne a určitý počet stránek. Psal jsem scénky, krátké útvary a věděl jsem, že to musím v pondělí odevzdat a od toho se to odvíjelo. Včetně toho, že jsem to pak musel vzít a na průklepáku donést fyzicky do redakce. Kdybych měl hodně času, tak bych to odkládal, bič termínu na mě funguje. Letos v létě byly přede mnou tři měsíce volna. Sice týden s rodinou u moře, taky týden v rakouských Alpách, ale to vám pořád zbývají dva půl měsíce. A tak jsem si řek, nemůžeš se jen tak flákat, něco dělat musíš. Ne fyzicky, na to nejsem, natírat na zahradě plot nebo sázet kytičky. Bylo třeba zaměstnat nějak hlavu. Aby byla pořád tak nějak v zápřahu. Vlastně to byla spíš terapie. Tak jsem si vždycky dopoledne udělal kafe, sedl si na chatě k notebooku a začal do něj klepat věci, co mě napadaly, fejetony na nejrůznější témata. A psal jsem. A jak jsem se do toho zahryznul, začalo mně to bavit. Velmi. Když to utěšeně začalo přibývat, napadlo mě, že by to možná někdo mohl vydat jako knížku. Zkontaktoval jsem jedno nakladatelství, jestli by o něco takového neměli zájem. A oni, že jo, ať pošlu nějaké ukázky. Poslal jsem a bylo. Pak už bylo třeba mít toho dost, aby to dalo na knížku. Nejsem spisovatel, možná proto mě tahle činnost, které se běžně nevěnuji, velmi bavila. Výsledek ať posoudí případní čtenáři. Tu knížku jsem nazval příhodně: Karneval paměťových buněk.

Bylo pro vás těžké nahodit řetěz po těch třech měsících?

Už jsem se těšil! Mám to tak udělané, abych toho neměl ani moc, ani málo. Měsíčně čtyři pořady a pět šest vystoupení po republice. To je tak akorát. Odpočinutý organismus je na začátek sezony natěšený.

Karel Šíp
Narozen 1942, baskytarista, moderátor, bavič, scenárista a písňový textař pochází z umělecké rodiny. Jeho otec byl operetní herec a zpěvák v ostravském divadle. Od dětství příležitostně vystupoval v ostravské televizi. Po studiu na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích, kde maturoval v roce 1963, se stal zaměstnancem Československé televize. V roce 1971 založil skupinu Faraon, která byla postavena na zpěvákovi Jiřím Schelingerovi. Do povědomí televizních diváků vstoupil v pravidelném televizním pořadu Hitšaráda, který úspěšně moderoval společně s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem. Spolupracuje také s komikem a bavičem Josefem Náhlovským. Je autorem zhruba pěti stovek písňových textů. V současné době moderuje v České televizi pořad Všechnopárty. Má syny Karla a Jana.

Jak vypadá váš den, když máte v kalendáři prázdno?

Různě, rozhodně se nepřepínám. Někdy mám úplně volno, sedím u počítače, jednou týdně si zajdu na tenis, scházím se s kamarády, je to pestré.

Jste televizní rutinér, začínal jste před padesáti lety…

V roce 1963 jsem po maturitě nastoupil na umístěnku jako asistent produkce do vysílání pro děti a mládež, konkrétně do redakce Pionýrské vlaštovky. To mi bylo osmnáct. Nosil jsem v hlavě různé ambice, nechtěl jsem být asistent produkce. Na ty dřevní doby ale strašně rád vzpomínám. Nebyly ještě Kavčí hory, televize byla rozstrkaná po celé Praze – redakce sídlily v Jindřišské 16, ve Vladislavově bylo studio, střižny, rekvizitáři byli v Rumunské, osvětlovači v Lazarské a já mezi nimi jako produkční lítal se žádankami. Vzpomínám na to až nostalgicky, když to dneska někomu řeknu, tak mi to pomalu nevěří. Když jsme s Jardou Uhlířem začali dělat pořad Hitšaráda, což bylo pět písniček a mezi nimi nějaké spojovací texty, vypadalo to tak, že na natáčení písničky jel nákladním autem značky Robur štáb, který čítal dvanáct lidí – kameraman, asistent kamery, režisér, asistent režiséra, dva osvětlovači, dva produkční, my dva… štáb, jak když se točí hraný film. Dneska to v podstatě natočí jeden člověk, maximálně dva.

Na mobil!

Ano, a ještě na mobil! Tenkrát to byly velké kamery. Jako produkční jsem byl vždycky za kamerou, pak jsem se nějakým způsobem dostal před ní a už tam zůstal.

Jak jste ten přesun zvládnul, měl jste před kamerou ostych?

Neměl, kamera pro mě nebylo nic nového. Byl jsem herecké dítě. Už v Ostravě, kde jsme bydleli, jsem hrál v divadle, komparzoval, měl i mluvené role a samozřejmě už tehdy existovala ostravská televize, takže i tam jsem účinkoval v mnoha pořadech. To byl konec padesátých let!

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímal ve 30, v 50, jak nyní?

Nejlepší je, když si to člověk prakticky neuvědomuje. Kdybych už nebyl v zápřahu, ráno si nalámal chleba do bílého kafe a šel sypat ptáčkům, asi bych se na to díval jinak. Když mi bylo čtyřicet, bylo to pro mě strašlivé číslo. Když mi bylo šedesát, ani jsem si to neuvědomil. I sedmdesátku jsem minul skoro bez povšimnutí. Nehoním se za ničím, dělám věci tak, aby mě bavily a aby na mně bylo vidět, že mě baví. Kamkoliv přijedeme, jsou plné sály. To je pro mě adrenalin. Být to jinak, asi bych to ani nedělal. Poloprázdný sál by mě nebavil, prázdnou židli totiž nerozesmějete. Je zázrak, že se mi podařilo to mít tak, jak chci.

Takže si neříkáte, Karle, ještě tři čtyři roky a končím…

To ne, všechno je to závislé na zájmu diváků. Ti vám dají jasně najevo, abyste zmizel. Od toho jsou ta čísla sledovanosti, když spadnou pod nějakou hranici, je líp toho nechat, nečekat, že vás někdo vyhodí. A já si pak možná budu lámat chleba do bílého kafe a sypat ptáčkům tady v parku na Žižkově.