Jiráskovu Lucernu, nejhranější českou hru 20. století, si oblíbili ochotníci i profesionálové za každého režimu. Během protektorátu – než ji nacisté zakázali – posilovala národní rezistenci, za komunismu uspokojovala požadavek třídní bojovnosti. F. X. Šalda šel proti proudu dobového vkusu, když Jiráskovu popularitu vysvětloval znevažujícím tvrzením, že „mladý československý stát má ohromnou potřebu legendy a mýtu“. Dnes, uprostřed postmoderního pel-melu, jde proti proudu Divadlo v Dlouhé, když se Lucernou naopak hlásí k tradici. Jevištní úprava Hany Burešové a Štěpána Otčenáška svou dramaturgickou volbu pak „vyviňuje“ podtitulem: Český mýtus.

Hana Burešová svým režijním provedením zdůrazňuje pohádkovou poetiku předlohy. Báchorka byla módním žánrem přelomu předminulého století. A s přispěním Jaroslava Kvapila, autora prvního nastudování Lucerny pro Národní divadlo (roku 1905), byla i lyricky, náladově odstíněna. Hudební motivy čerpá inscenace z „českých luhů a hájů“, obrazy často sentimentálně podbarvuje houslemi. Na scénu staví dvojrozměrné kulisy, kresbou a projekcí impresionisticky laděné. Hned na začátek hry pře(d)sune výstup s lucernou. Na pozadí hvězdné oblohy tu Hanička Veroniky Lazorčákové (něžná a prostá jako mateřídouška, kterou sbírá) sní o čarovném „skleněném zámku“. Tento stylotvorný prolog vtiskne Lucerně závaznou symboliku prchavého okouzlení (spíše než poroby pramenící z mlynářovy povinnosti posvítit vrchnosti na cestu).

Nejprokreslenější postavou je Mladá kněžna (přestože psychologizace ženských hrdinek nebyla považována za Jiráskovu silnou stránku). Herecké pojetí Evy Hacurové z ní činí sebevědomé ohnisko hry. Se svou nenucenou grácií a rozvahou „filosofa na trůně“ sestupuje z výšin strojeného protokolu, aby se na okamžik nadechla plnokrevného života. Na cestě za dobrodružstvím ji v excentrickém obleku s cylindrem, pod nímž se ležérně pohupuje pramínek vlasů, doprovází Dvořan Jana Meduny. Na rozdíl od ní hledá tento rokokově vyumělkovaný dandy spíše živočišné povyražení než romantický útěk do nedotčené přírody.

Jsme konfrontováni s idealizovaným obrazem české kultury. Jsme konfrontováni s českým mýtem, jehož jsme sami tvůrci.

Jiráskově krajině vévodí, jak národní cítění káže, lípa. Hlavním inspiračním zdrojem mu ostatně byla vlastenecky sentimentální a masově oblíbená báchorka Tylova. Nad mohutným kmenem stromu spíše jen tušíme záplavu výhonků. V přímém protikladu ke shrbenému venkovskému lidu je takovým zdravě rostlým, nepoddajným kmenem písmák mlynář. Igor Orozovič mu propůjčuje charismatické proporce pevně zakořeněného charakteru. Přestože na chvíli podlehne kněžniným svodům (spíše ideologickým než erotickým), příslibu hodnosti a postavení, není „ponížen“.

Jsou to ale především komické, jemně karikované venkovské i nadpřirozené figurky, kdo sklízí ovace publika. Lidový humor opředený hravou fantazií byl přece hlavní devizou hry už za Jiráskových časů. Zamilovaný vodník Michal roztomile tančí s pentlí jako gymnastka se stuhou. V Martinu Matejkovi dostává podobu naivně idealistického „pravdoláskaře“, kterému diváci fandí. A právě mladý hastrman společně s kněžnou (navzdory nenaplněné romanci každého z nich) vyzdvihuje pohádkově absolutní, nezkalené hodnoty citu, poctivosti a spravedlnosti. Obecenstvo se ztotožňuje s Kláskovou Magdaleny Zimové, mrštnou cikánečkou žárlivě pronásledující manžela a bezděčně zachraňující každou situaci. Ale soucítí i s učitelským mládencem Zajíčkem Jana Vondráčka, osmadvacet let čekajícím na místo kantora!

Režie ojediněle ironizuje předlohu, akcentuje patos, který dnes už budí smích. Básnivou poetiku Jiráskova textu však zachovává. A možná i překonává. Namísto fraškovitého happy endu skládá na závěr němý obraz všeobecného veselí, jemuž nostalgicky žehná postava kněžny. Ta přitom splývá s ansámblem významných osobností národní historie projektovaným do koruny starobylého stromu. Jsme konfrontováni s idealizovaným obrazem české kultury. Jsme konfrontováni s českým mýtem, jehož jsme sami tvůrci.

Alois Jirásek – Lucerna (Český mýtus)
Divadlo v Dlouhé
Premiéra: 17. 3. 2017
Úprava: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie: Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Scéna: David Marek
Hudební dramaturgie: Hana Burešová
Hudba: Marek Doubrava
Projekce: František Pecháček
Světelný design: Filip Wiesner
Hrají: Eva Hacurová, Jan Meduna, Igor Orozovič, Jan Vondráček, Veronika Lazorčáková / Marie Poulová, Magdalena Zimová, Martin Matejka a další