Každá hospodyně zná jednoduchý recept na barvení velikonočních vajec: nahnědo je povařit v čaji (pravém, ne bylinkovém!) nebo pomnout či povařit se slupkami cibule; nazeleno promnout v mladém osení; nažluto pomatlat v květech pampelišky. Zelená, nejrozšířenější barva v říši vyšších rostlin, je rozpustná například v lihu a lze ji vyluhovat z jakékoliv zelené rostliny. Pro komerční barvení se však zelené barvivo získávalo především z dřeviny zvané řešetlák. Řešetláků roste po světě na 150 druhů, ten náš, počistivý, není jedináček.  Většina řešetláků pochází z východní Asie a právě v Číně bylo barvení látek nazeleno barvivem z řešetláků dovedeno k dokonalosti. V jihovýchodní Asii a v tropické Africe se pěstuje bobovitá rostlina modřil.  Je příbuzná s našimi kozinci. Jméno modřil se příliš neujalo a jen málokdo si je spojuje s pověstným indigem. Indigovník (modřil, Indigofera tinctoria)  obsahuje v listech glykosidickou  látku indikan.  Jestliže se listy rozmačkají, rozkládá se tato látka na cukry a indoxyl  a ten se na vzduchu okysličuje na pověstné modré barvivo indigo. V příbuzné čeledi sapanovitých jsou zařazeny rostliny, z nichž lidé získávali další výborná přírodní barviva: Kreveň obecná  (Haematoxylon  campechanum)  ze  Střední Ameriky je  dřevina s modrým dřevem, poskytující tzv. kampeškové barvivo.  To je obdobně chemicky vázáno a barvilo se jím do čistě černých tónů. V těsném příbuzenském svazku s krevení je  sapan ježatý (Caesalpinia echinata), jehož dřevo obsahuje červené barvivo, brasilin. Červená barviva obsahují i naše rostliny – jako je třeba kamejka.  Oddenky kamejky lékařské se užívaly k barvení lihovin a k přibarvování másla. Z listů se připravoval tzv. český nebo selský čaj.

V posledních letech se téměř valí našimi kraji jedna barevně výrazná rostlina. Jmenuje se ličidlo jedlé, Phytolacca edulis. Pochází údajně z Indie, na rozdíl od svého sourozence, ličidla amerického. Plody ličidla jedlého, připomínající ploché ostružiny, výrazně barví do karmínova všechno, na co přijdou.  Nejen cukrářské výrobky a červené víno, ale téměř nesmazatelně i bílou blůzku. To druhé, americké, je ošidnější, mohou po něm být značné žaludeční a střevní komplikace. Oranžově červené barvivo zvané bixin (orelan) se získávalo z tobolek (plodů) jihoamerického keře oreláníku barvířského, Bixa orellana. Barvit látku nažluto šafránem by se asi safraportsky prodražilo. Vždyť šafránu je tak málo, že je jej jako šafránu. Nedivte se, droga či barvivo šafrán není nic jiného, než blizny krokusu, šafránu setého. Trochu je nahradí třeba světlice barvířská, ale opravdu jen trochu.

Zůstanu u žluté: Lepší a levnější než šafrán je kůra jednoho severoamerického dubu. A ještě lépe to umí škumpa. Kůra škump barví žlutě, zatímco její plody a kořeny červeně. Kořeny našich dřišťálů barví také žlutě. I v zemi jejich kořen poznáte: Jak jej přetrhnete, hned je svítivě žlutý. V pletivech dubů je mnoho tříslovin. Ty v přítomnosti železa dovedou barvit látky do teple hnědých či dokonce černých odstínů. Pověstnou rostlinou počestného cechu barvířů bývala mořena barvířská – Rubia tinctoria.  Původně rostla v jižní Evropě, ale pěstovala se i u nás. V oddenku obsahuje zvláštní glykosid, z něhož jediného se kdysi vyráběl alizarin, jedno z nejstarších přírodních barviv vůbec. Mletý oddenek přicházel na krám pod názvem garancine a jeho výroba byla rozvinuta zejména ve Francii. Toto barvivo je také v krunýři raků (a za vyšších teplot z něj vzniká tzv. turecká červeň. Proto se říkávalo červený jako rak. Ovšemže vařený.)  Alizarin se železitými solemi je fialově černý, s vápenatými solemi purpurový a s hliníkovými růžový.

V roce 1855 ohlásil pan Leonhardi v Drážďanech vynález inkoustu, který na vzduchu po čase tmavl. Jmenoval se alizarinový inkoust. Možná, že si na něj ještě pamatujete. Ovšem dnes, v čase propisovaček a esemesek, se asi už na něj nedoptáte. Vyráběl se ze směsi duběnkových výtažků, chemikálií a barviv. Duběnky znáte. Výrazné kuličky na listech dubů. Ve skutečnosti hálky, vyvolané blanokřídlým hmyzem, který v duběnkách tráví své larvální mládí.

Začal jsem odkazem, že i za barvami je třeba hledat ženu. Nelze skončit jinak, než henou. Hena je jeden z nejstarších přírodních produktů, rostlinných barviv, známý lepší polovině lidstva už od starověku. Hena bílá, Lawsonia dermis, je rostlina ze stejné čeledi, jako naše kypreje podél potoků, říček a rybníků.  Rostla (a dnes se pěstuje) v Africe i v Austrálii. Obsahuje výrazné oranžové barvivo, které se používá k barvení kůže (lidské!) nehtů, vlasů, obočí a řas. Pěkně do zrzava – však to dámy dobře znáte.  Henu proslavily staré Egypťanky, které dělaly kde co, aby se svým faraónům (ale nejen faraónům) zalíbily. I na zrzavo, na henovo se barvily. A navíc jistě každá dobře znala, že když rozemele suché listy heny či lawsonie na jemný prášek, dostane krásné hnědé barvivo. Když totéž udělá s větvičkami či kořeny heny, bude prášek barvit červeně.

To samozřejmě vůbec není všechno. Celé knihy jsou sepsány o přírodních barvivech!