Hodně pracujete, nechcete teď trochu zvolnit? Přece jen, měla jste zdravotní problémy, byla jste hospitalizována v IKEM …

A jak bych to udělala? Představení jsou vyprodána. Mám závazky, vážím si diváků i kolegů.

Mám pocit, že aktivní senioři chtějí ještě prožít a stihnout, co v mládí zmeškali …

Co já bych zameškala? Odešla jsem v šestnácti do divadla a od té doby hraju. U divadla to tak je, že musíte pracovat. Když nejste úplně nemožná, tak vás používají. Dřív jako mladou, pak pro role středního věku, to jsem hrávala ty kurvy, a teď potřebují stařeny.

Pozorujete, že se vám zhoršuje paměť a příprava na roli vám zabírá víc času?

Herec musí být šprt. A pak už je to v rukou božích.

Přistupujete teď k hraní jinak?

Jak člověk dospívá, tak přistupuje i ke svým rolím. Jinak jsem hrála mladé, jinak hraju staré. Uznávám, že stáří je nejlepší období života.

To říkáte často.

Protože je to pravda.

Jako mladá jste nebyla šťastná?

Především jsem nebyla informovaná. I když jsem měla to štěstí, že moje maminka byla buddhistka, měli jsme doma oltářík s Buddhou a měla jsem to tedy snazší v tom, že jsem svou životní filozofii nemusela hledat. Maminka – tím, jak žila a existovala – pro mě byla největší vzor. Ale přece jenom …Například jsem nevěděla, že existují lidé nebeští, lidé a pak lidé za hranicemi na pekelné straně. Když nejste na pekelné straně, tak vás nenapadne, že někdo je schopen udělat něco hrozného. Sledujete, že v něm něco není v pořádku, ale říkáte si: to není možné. Naopak máte výčitky, že si to o něm myslíte. A kvůli této neinformovanosti strčíte hubu do hrozných věcí.

Mám svoji filozofii. Věřím těm nahoře a do toho co mi pošlou, jim nekecám. Oni vědí, kdy máte dostat přes držku, kdy vás mají pohladit. Poděkujete jim a snažíte se to zvládnout.

Teď už lidi dokážete správně odhadnout?

Doufám. Mám svoji filozofii. Věřím těm nahoře a do toho co mi pošlou, jim nekecám. Oni vědí, kdy máte dostat přes držku, kdy vás mají pohladit. Poděkujete jim a snažíte se to zvládnout. I tragické situace. Mám těžce nemocného manžela a beru to tak, že se s tím nedá nic dělat. Věci jsou, jak jsou. Ty nezměníte. Svět neexistuje. Existuje podle vás – tak, jak vy si každou situaci přeložíte. Každý ji vidíme jinak. Lidé si stěžují, že je něco špatně, ale věci tvoříme my. Za nás to nikdo neudělá. Záleží jen na nás, jak ty sebetrapnější a sebevíc bolestné situace přijmeme. Lidé se tváří, že jim něco ubližuje, ale je to v jejich rukou – jak pohlédnou na určitou situaci a jak ji přijmou. To já si to zvořu, já budu zoufalá, protože si to neumím správně přeložit. Štěstí je filozofie. Musíme se starat o duši, protože tělo je jen odpad, který nemá hodnotu. Hodnotu má jen to, co udělám s duší, kterou tento odpad veze.

Takže vy se o svou tělesnou schránku nestaráte?

Když mě bolí hřbet, tak si zacvičím. Ale že bych pečovala o svoje tělo jako kulturista? To skutečně ne. Vím, a sexuolog Radim Uzel mi to potvrdil, že chlapi přemýšlejí jinak. Když vidí ženu, která se jim líbí, tak se neptají, co dělá, ale jak ji dostat. To ženu tak často nenapadne. Žena chce hnízdit, my jsme do jisté míry slepice, a od muže očekává, že jí bude pomáhat, vychovávat s ní děti. Zato muž myslí jen na to. I když má rodinu. Spermie je vlastně turista.

Mluvíte z vlastní zkušenosti?

To ne, vím to od svých přítelkyň. Já jsem padesát let vdaná. Ale tyto myšlenky mužů jsou mi velice nepříjemné.

Proč je ale odsuzovat, když za to nemohou?

Jistěže ne, ale jsou trošku nepoužitelní. Jak už jsem říkala, informovanost je důležitá, pak pro ně mohu udělat cokoli. Ale mohu být taky ve střehu. Teď už samozřejmě nemusím být ve střehu, teď už na mě nevleze ani mravenec, už je klid. Ale už si tak jedu v tom svém zvyku. Pro nás ženy jsou požehnáním homosexuálové. Pro mě jsou ideálními partnery. Jsou něžní, pozorní. Muži heterosexuálové je nemají rádi, protože na rozdíl od nich nejsou tvůrci.

Nejsou tvůrci?

V reprodukci. I když někdy taky jsou – hlavně pokud žijí na malém městě. Nechtějí, aby se to o nich vědělo, tak si vezmou ženu …

To je pořád běžné? Podmínky pro homosexuály se podle vás nezlepšily?

Je tady ještě trochu středověk. Pořád jsou lidé ochotni říct, že homosexualita je výmysl. Nevědí, že je to danost.

Netradiční partnerské vztahy vám jsou sympatické. Dokonce se podílíte na pořadu České milování v televizi Barrandov …

Ten pořad je poskládán ze skutečných osudů. Já k nim jen čtu komentář. Nedávno například k příběhu muže, který si nechal změnit pohlaví. Má ženu, dítě. A i po jeho změně identity dál žijí všichni společně. Mají se rádi, je to v pořádku, jen stát si s tím moc neví rady.

Jak dlouho může trvat, než lidé začnou hledět na takové případy jako na běžné?

Myslím si, že vždycky tady budou jedinci velice ortodoxní, kteří jsou přesvědčeni o tom, že mají ve všem pravdu.

Někteří gayové jsou v tomto naopak optimističtí …

Ale jistě, že se situace zlepšuje. Jenže ve větších městech. Na venkově nějaká babka ani neví, že něco takového existuje.

Byla jste členkou redakční rady českého Playboye. K sexu přece nemáte moc vřelý vztah …

To bylo jen kvůli mému kamarádství s Arnoštem Lustigem (spisovatel byl kdysi šéfredaktorem časopisu Playboy pozn. red.). Jinak je mi to úplně jedno.

Je o vás známo, že se nebráníte řečem o smrti …

To je totiž naše jediná jistota. Že jsme se narodili, s tím nemáme nic společného. Něco jsme zdědili od rodičů a prarodičů, něco máme od nich. To jsou dárky. Když pijete nebo berete drogy, tak dar zničíte. To je neslušné. Vaše duše je zahrádka, která má kvést. Ale musíte se o ni starat, zbavovat ji plevele. Někdo má na něco nadání a svým egem, což je ta nejhorší věc, tento dárek zničí. Přestane plevel vytrhávat. Řekne si: já jsem hezký, já si to mohu dovolit. Stane se. Ale není dobré si to moc myslet. Jsou lidé, kteří si to myslí a pak přestanou být použitelní. Naší povinností je starat se o tuto zahradu a na konci života ji odevzdat rozkvetlou. Představte si, jaký asi sajrajt ti naši moci páni vrátí u brány nebeské.

Jak o svou zahrádku pečujete vy?

Snažím se žít podle Dalajlámovy modlitby. Často ji recituji při různých příležitostech: Ať se stanu v každé době, nyní a navždy, ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, kdo ztratili cestu, lodí pro ty, kteří plují přes oceány, mostem pro ty, kteří přecházejí řeky, úkrytem pro ty, kdo jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, kdo nemají světlo, útočištěm pro ty, kdo nemají, kde hlavu složit a sluhou pro všechny potřebné.

Moudré, ale obtížné …

Nesmíte mít ego. Můžete být nevím jak inteligentní a vzdělaná, ale je to na nic, když máte ego. Dalajláma říká: já nevěřím v nic, jenom v soucítění a lásku. Protože můžete věřit, ale co z toho budete mít, když jenom jste a nic nedáváte? To je špatně. My jsme tady pro druhé, pro nic jiného.

Říkáte, že nemoci je třeba milovat. To je hrozně těžké …

To víte, musíte se učit.

Každý přece chce být zdravý, ne?

Právě proto. Když nemoc přijde, tak byste se s ní měla domluvit. Když má někdo například něco se srdcem, a přitom kouří, chlastá, je depresivní, tak natáhne brka. Pokud se budu k nemoci nějak chovat, bude se i ona nějak chovat ke mně. Bolí mě kolena, tak si je nahřeju. Dohodneme se, když už jednou přišla. Představte si nemoc jako bytost. Je jako můj kocour: přijde ke mně, chce si hrát, jsme kamarádi a občas mě při hraní škrábne. Ale on neví, že mi to dělá špatně. Stejně tak nemoc – přijde a říká si: tady by se mi líbilo, tak ráda bych u ní bydlela …

Trošku parazit?

Jistě. A co je jmelí? Dáváme si ho na lustr a je to vánoční slavnost.

Co pro vás znamenají věci? Máte jich tu kolem sebe dost…

Láska je největší úchvat a dáváme ji najevo mimo jiné dárky. Lidé mi jich dávají hodně. Představte si toho dárce. Myslí na to, že mě má rád a uvažuje, co já mám ráda, čím by mě potěšil. Vynaložil na to peníze (mohl si koupit flašku nebo punčocháče), koupí to, je mu trapně, nese mi to, má strach, aby se mi to líbilo …Pro mě je od dospívání hlavní kniha Prorok Chalíla Džibrána. Znáte ho?

Neznám.

Tak jste úplně nevzdělaný blbec. Omlouvám se vám, ale to je jediná možnost, která vás někam přivede. Ukážu vám tu knihu a koupíte si ji.

Prý podle této knížky oddáváte snoubence …

Ano. Přečtu úryvek, v němž se pojednává o manželství, pak řeknu Dalajlámovu modlitbu a nakonec člověk z národního výboru všechno zapíše – to vám říkám pro případ, až budete někdy potřebovat oddat. V této knize je všechno. O manželství, o smrti …Musíme žít tak, že se smrti nebudeme bát. Jediné, proč mám strach, že natáhnu brka, je, že tím lidem okolo sebe způsobím bolest. Ale mám už vybranou planetu, kde člověk žije a není to tam tak, že natáhne brka a najednou odejde – on začne průhlednět. Ví, že odejde, i lidé okolo to ví, ale není to jako u nás. Tam jsou na to připraveni. Klidně si ještě někam zajedou, udělají večírek …

A jak dlouho to průhlednění trvá?

Různě. Kdy zhruba odejde, se ví podle toho, jak moc už zprůhlednil.

Květa Fialová
Narodila se 1.9. 1929 na Slovensku. Divadlo začala hrát v roce 1946 v Českém Těšíně, téhož roku byla přijata na Brněnskou konzervatoř. V roce 1950 absolvovala JAMU. Následovala angažmá v Opavě, Českých Budějovicích, Kolíně a jedna sezona v Martině. V roce 1958 ji Jan Werich angažoval do souboru Divadla ABC. Zde hraje dodnes. Ve filmu začínala jako představitelka naivních děvčat (Plavecký mariáš, Dařbuján a Pandrhola), postupně přešla k úlohám elegantních dam (např. kněžna v Moskalykově adaptaci Babičky). Komediální talent uplatnila hlavně ve filmech Limonádový Joe, Fantom Morrisvillu či Slaměný klobouk.Měla jste už někdy pocit, že průhledníte?

Měla jsem několik infarktů, teď nedávno mi bylo v noci špatně a převezli mě do nemocnice. V takové chvíli si říkám mantru. Zhluboka dýchám. Lékař mi sice řekl, že si mám vzít nitroglycerin, a že si místo toho říkám mantru, tak na mě kouká jako na blázna.

Nepodporuje váš životní optimismus i fakt, že stále hrajete? Můžete si odžít různé nepříjemné emoce a být zase tou vyrovnanou ženou …

Ne. Neznám pocit, že bych byla naštvaná. Já mohu být jen smutná – že je někdo nemocný, z toho, co se děje ve světě. Jedinou věc, kterou můžeme dělat, je pozitivně vysílat. Když vysílám negaci, tak vznikne negace. To je hmotná záležitost. Stejně jako dárky, které dávají lidé z lásky, stejně jako věci. Já takhle uvažuji od dětství: například vidím stůl. Představuji si ho nejprve jako semínko, z něhož strom roste. Kolem něj létají ptáci. Pak přijde dřevorubec, má rodinu, musí se nějak živit, a ten strom porazí. Pak přijde někdo jiný – truhlář a udělá z něj kus nábytku. Každá věc má takovéto dějiny, srovnatelné s Jiráskovými spisy.

Daří se vám tímto svým pozitivním přístupem ovlivňovat ostatní?

Ano. Vyprávím jim o štěstí. Štěstí je nejjednodušší, zlo je pracnější. Jedině tím, že od rána celý den vysíláme pozitivní myšlenky, můžeme negaci zvrátit.

Pro vás byla největším vzorem matka. Má i vaše dcera podobný přístup k životu jako vy?

Zuzanka je trošku nervóznější. Já ne. Věci jsou jak jsou, ty nezměníte. Jediné, co je potřeba, je být informovaný – vědět, co a jak nejlépe dělat, jak se s problémy vypořádat, aby mě nezničily a mohla jsem pomáhat dál.