Budu se ptát nejdřív na tvoje dětství. Na babičku a dědu, které si oba pamatuju. Jak si je pamatuješ ty? Jaké jsou tvoje první vzpomínky na ně?

Dětství bylo venkovské, jak má být. Nejdříve jsme bydleli naproti kapličce na výměnku u Žužků. Velký dvůr, uprostřed hnojiště, opuštěné sáně v průjezdu, zapomenuté chomouty v bývalých chlévech. A myši. Díval jsem se z postýlky, jak pobíhají po místnosti. Ve vratech byly díry pro psy a kočky, těmi jsme s bratrem utíkali ven na náves. Hned vedle bylo pekařství, kam máma chodila péct koláče. Táta měl kolo, staré závodní. Pamatuji si, jak otevírá venkovní dveře, za kterými koledovali tři králové, a táta jim neměl co dát. Někdy kolem roku 1950 jsme se odstěhovali nahoru do vily po anglických podnikatelích, kterou za války zabralo gestapo. Tam byl ráj – divočina. Dům obrostlý divokým vínem, za plotem les. Otec odněkud přitáhl psa, skotskou kolii. Jmenoval se Axen a byl to náš největší kamarád. Táta po večerech schůzoval, máma se starala o mě a o bráchu, později ještě o sestru Broňu. Musela vyjít s málem, ale byla ohromně šikovná a pracovitá. Pletla nám svetry, šila, zavařovala ovoce, vyráběla marmelády, pekla nejlepší koláče na světě. A taky pěstovala zeleninu, trhala třešně, přebytky vozila na trh. Na podzim dokázala natrhat sedm metráků šípků a na kole je vozila do sběrny v Popovicích. A výborně vařila. Ještě dnes vzpomínám na její špenát s velkými kynutými knedlíky.

Děda byl komunista, zakladatel novin v Přerově. Vzpomínám si na vaše hádky začátkem osmdesátých let. Soudil jsi ho za to, že byl komunista? Zažil koncentrák. Co o jeho životě ještě víš?

Máš pravdu, s tátou jsem se celá sedmdesátá a osmdesátá léta hádal. Dnes toho lituji. Měl jsem se ho raději víc ptát. Prožil docela dobrodružný život. Učil se u pekaře, kterému jednoho dne přerazil sázecí prkno o hlavu a bosky odešel do Zlína k Baťovi. Prodával na ulici třešně, všimla si ho paní Baťová a nakonec skončil v lahůdkářství Baťova obchodního domu. Pak přišla válka, zatčení v Bruselu, potloukání po válečné Evropě – vězení. Bylo by toho na román. Když se vrátil zbědovaný z koncentráku, chtěl budovat lepší spravedlivější svět. V padesátých letech zakládal družstva a také založil okresní noviny Nové Přerovsko. Byl to bolševický plátek, ale po okupaci 21. srpna jsme s tátou a dalšími vydávali několik dnů protiokupační noviny. Táta nějak přežil prověrky a v partaji zůstal. A z toho se rodily ty naše hádky. Když pak byl v důchodu a dělal v nějakém podniku vrátného, našetřil si vždycky nějaké peníze a přijel k nám do Prahy. Já jsem ho dopoledne vodil do legendární hospody U Rakviček, kde tehdy sedávala bohémská společnost – řada disidentů, básníci, malíři a další existence. Táta rád poslouchal jejich neuvěřitelné historky a taky jim platil pivo. Když mu došly peníze, vrátil se domů do Čekyně. Evžen Brikcius na to dodnes rád vzpomíná.

Babička se o dědu jako repatrianta starala po válce a zamilovala se do něj. Prý byl vyhublý a bez zubů. Byla to velká láska?

Jaká to byla láska, nemůžu posoudit. Asi velká. Táta byl o třináct let starší než máma, z koncentráku se vrátil s jednou košilí, bez zubů a s jizvami. Určitě byl jiný než ostatní. Měl za sebou chudé hladové dětství, zkušenost z Baťova Zlína, z válečného putování Evropou, z koncentráku. Prožil kobercové nálety na Berlín a viděl Berlín hořet. Máma byla katolička, otec neznaboh. Máma nás v neděli dopoledne posílala do kapličky na mši, táta na nás čekal na zápraží s kartami. Máma se pak z toho jeho nočního schůzování a věčného čekání, jestli se vrátí živý, zhroutila, skončila na psychiatrii a táta se o nás tři musel starat sám.

Jak si myslíš, že tě vychovali? Vidíš rozdíl v tom, jak jsi byl vychováván ty, jak jsi vychovával nás a jak vychováváme své děti my?

Tehdy na nějaké vychovávání nebyl čas. Máma nepracovala a uživit pětičlennou rodinu z jednoho platu nebyla žádná legrace. Měli jsme slepice, asi třicet králíků, kachny, někdy krůty. A to zvířectvo bylo třeba taky živit. Museli jsme chodit na klásky, do lesa na kopřivy pro kachny, sušilo se seno pro králíky a taky jsme měli velkou zelinářskou zahradu, která nás s tím zvířectvem živila. Rostlo tam skoro všechno, na co si vzpomeneš. Taky se hodně zavařovalo, do lesa jsme chodili na maliny a ostružiny a samozřejmě na houby. Máma koupila několik stromů třešní, které jsme trhali a máma je pak vozila do sběrny nebo do Přerova do trhu. Taky jsme museli česat chmel a sbírat šípky. Nejvíc jsem nenáviděl chození do řepy, na jaře se jednotilo a okopávalo, na podzim sklízelo v mokru, v blátě a zimě. JZD za to platilo pár korun, ale bylo třeba vydělat na uhlí a mour na zimu. Dřevo jsme si obvykle nakradli v lese. S klukama jsme měli partu, hráli jsme fotbal, pozemní hokej, skákali o tyči, pořádali války, stavěli bunkry, chodili pytlačit na Olešnici, kde tehdy ještě byly ryby, a dokonce i raci. Nejraději jsme si hráli na četníky a na zloděje, celé to vrcholilo honičkou na vršcích smrků. Dodnes se divím, že se nikdo z nás nezabil. Abych to shrnul: dětství, to sice byly i povinnosti, ale i nespoutaná volnost. Pořád jsme byli venku a bylo těžké nás zahnat domů.

Čeho ses jako dítě bál? Co pro tebe bylo dobrodružství? Kdy a jak se zrodil tvůj vztah k přírodě?

Jako malý kluk jsem se bál strašidla od sousedů. Když jejich děti zlobily, rozsvítily se v temné místnosti dvě strašidelné červené oči. Byl to jen dvě žárovky, ale měli jsme z nich hrůzu. Taky jsem se bál bouřek. Bydleli jsme na kraji lesa a kolem nás to bouřilo o sto šest. Dobrodružstvím pro nás byly drsné chlapecké hry, ale také pytlácké výpravy za rybami a nájezdy do cizích zahrad za lákavým ovocem. A příroda? Ta byla všude kolem. Ale protože jsme bydleli skoro v rovině na Hané – milovali jsme hory. Hostýnské vrchy byly od nás na dohled.

Rozhodl ses odejít z Čekyně u Přerova studovat do Prahy, co tě k tomu vedlo? Jaký byl tvůj cíl nebo sen?

To bylo celkem jednoduché. Táta dělal okresní noviny, někdy jsem s ním jako kluk jezdil na motorce do Olomouce lámat do tiskárny. Po gymplu jsem přes rok praktikoval v železničářském týdeníku Trať Družby, což byl takový bolševický plátek, ale to tehdy byly skoro všecky. Novinářství mě lákalo a jediná fakulta, kde se dalo novinářství studovat, byla v Praze. Přijímací zkoušky jsem s odřenýma ušima udělal a na podzim roku 1965 jsem odjel do Prahy jako student Fakulty osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. Fakt je, že když jsem se první den nastěhoval na kolej Větrník a podíval se z okna dolů na Břevnovský hřbitov a sv. Markétu, vyhrkly mně slzy a nedovedl jsem si představit, co si v té Praze počnu.

Vyrostl jsi v domě u lesa. Kde se vzal tvůj zájem o výtvarné umění? Kde ses s uměním setkal vůbec poprvé?

Nejdřív ten les. Měl jsem to štěstí, že jsem jako dítě mohl pár let žít v krajině, která ještě nebyla zohyzděna kolektivizací. Kolem vesnice byly políčka, sady a chmelnice, polní cesty lemované švestkami a jabloněmi a meze byly plné roztodivného kvítí, hmyzu a motýlů. Člověk na nich plašil koroptve a bažanty, v polích ještě žili zajíci a v roklích divocí králíci, lišky a jezevci. Jako kluk jsem chodil na čekanou, dívat se na srnčí, čekat až za setmění vyjde liška z nory. Dokonce jsem si udělal myslivecké zkoušky. A právě ten každodenní pobyt v přírodě ve mně asi vzbudil zájem o výtvarné umění. Už na gymnáziu jsem rád četl životopisy slavných umělců – Cézanna, Renoira, Modiglianiho, Utrilla. A když jsme se z chmelové brigády na Žatecku vraceli přes Prahu, prošmejdil jsem všechny galerie a muzea. A také jsem trochu maloval a fotografoval. Za moc to nestálo, ale bavilo mě to. Seznámil jsem se s přerovským malířem Ivo Peterkem, který měl ateliér v Řehořově ulici v Praze na Žižkově a maloval obrazy ovlivněné Francisem Baconem. V jeho sklepním ateliéru jsem pak nějakou dobu v sedmdesátých letech bydlel. Malíři, sochaři a prokletí básníci mě fascinovali.

Kdo tě po příchodu do Prahy nejvíc ovlivnil? Která byla tvá zásadní setkání?

Těch osudových setkání bylo víc. Důležité pro mě bylo seznámení s básníkem Jiřím V. Svobodou. Jeho žena Alenka na fakultě přednášela sociologii a oba bydleli v hotelovém domě na Petřinách, kde se ustavičně konaly nějaké mejdany. Svoboda mě seznámil hlavně s básníky a některými malíři. Ale nejpodstatnější pro mě bylo setkání s básníkem Andrejem Stankovičem, kterému se říkalo Nikolaj. Bydlel jsem s ním v letech 1969 a 1970 na koleji. Dělal jsem mu Eckermanna a on mě vodil na schůzky s přáteli a do různých hospod. Jednoho dne jsem s ním dorazil do hospody U Městské knihovny, které se říkalo U Svitáků, kde v té době zasedala Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Tam jsem se seznámil s Karlem Neprašem, Janem Steklíkem, Olafem Hanelem, Eugenem Brikciusem, Ivanem Martinem Jirousem, Petrem Lamplem alias Peťákem a dalšími. K Rakvičkám jsem chodil se spisovatelem Petrem Chudožilovem, s kulisáky z Tylova divadla, chodil tam básník Ivan Wernisch, občas se tam zastavil malíř Otakar Slavík, který dělal závozníka hned vedle v Kinčáku, taky Petr Kabeš, malíř a básník Michal Matzenauer, literární a filmový kritik Jan Lopatka, mim Boris Hybner a mnozí další. Tehdy člověk vždycky někde někoho potkal. Stačilo projít Svitákovi, Modrou štiku v Karlovce nebo Rakvičky, které se ve skutečnosti jmenovaly U Rychtáře, ale svou přezdívku získaly podle Pohřebního ústavu, který sídlil hned vedle. Problém byl tom, že skoro nikdo nedělal svou práci a od počátku 70. let se začalo zavírat. Každou chvíli někdo seděl. Tak to byl moje nejpodstatnější „univerzitěty“.

Myslíš, že tvůj život v komunismu byl naplněný, přestože jsi nemohl dělat svou práci?

Vedli jsme svůj vlastní, alternativní život. Ve společnosti, ve které jsem se pohyboval, nemohla spousta lidí dělat svou práci. Myslím, že jsme se dobře bavili. Ať už po hospodách, na akcích a výjezdech Křižovnické školy nebo na kongresech a jamboree Protialkoholní společnosti doktora Římsy. A taky bylo na všechno víc času. Samozřejmě jsem profesionálně strádal. Ale nebyl jsem v tom sám. A taky jsem založil rodinu a měl jsem vás. To člověka drželo nad vodou.

Od revoluce pracuješ pro Český rozhlas, tvůj hlas je spojen se stanicí Vltava. Co pro tebe rozhlas a Vltava znamenají?

Já do rozhlasu nikdy nechtěl. Ale někdy na jaře 1991 mě oslovil kamarád z fakulty a koleje Pavel Kácha, který šéfoval na Vltavě pořad Kulturní revue. Přemlouval mě, ať k němu nastoupím. S tím, že budu dělat výtvarné umění, tahat do rádia lidi z undergroundu a disentu. Ale já byl po těch dvaceti letech, kdy jsem v žádném médiu nepracoval, dost frustrovaný. Měl jsem pocit, že nic neumím. Pavel mi slíbil, že mě všechno naučí, a tak jsem 1. prosince 1991 do Českého rozhlasu nastoupil. A udělal jsem dobře. Na Vltavě jsem se našel, poznal jsem tam bezvadné lidi a mohl jsem svobodně dělat zajímavou práci. Co si víc přát? Dnes je pro mě Vltava a pořad Mozaika srdeční záležitostí.

Jak v tobě rezonuje slovo domov?

To je těžká otázka. Domovy jsem opouštěl a zase se do nich vracel. Několik let jsem přespával, kde se dalo. Po fakultě na černo na koleji u Řeka Lefti Čandrose a Súdánce Fathi Hanafiho. Další martyrium přišlo po rozvodu. Takže hlavním a jediným domovem mi zůstával dům v Čekyni. Místo, kde jsem vyrostl a kam jsem se mohl kdykoliv vracet. Tady v Praze přespávám. Tam jsem doma. I když i tam se občas cítím jako cizinec. Vykáceli mi les mého dětství, zaorali cesty, otrávili vodu a vyhubili koroptve.

Pověz mi něco o svém setkání s folklorem. Hluboce ve mně i v bratrovi díky tobě zakořenil. Proč myslíš, že nás tak silně zasáhl a ovlivnil? V čem je kouzlo a tajemství Horňácka?

Písnička mě provází celý život. Maminka si zpívávala při práci. A nám tekly hořké slzy, když zpívala Osiřelo dítě. Na Horňácku mi ukápne slza dodnes. Za mého mládí se všude zpívalo. Na koleji jsme náš repertoár nazývali „od Aše až po Vladivostok“. Každý byl odněkud a každý přinesl nějaké písničky. Na koleji jsem se seznámil s Rusíny a zpíval s nimi rusínské a ukrajinské písně. A s Horňáckem to bylo tak: jednou jsme se v hospodě U Štiky v Karlovce přiopili s Jirkou Kotalíkem a samozřejmě došlo na zpěv. A z Jirky vylezlo, že má doma desky s autentickým moravským folklórem, které jeho otec, ředitel Národní galerie dostal od Slávka Volavého. Jednoho dne mi je přinesl, a tak jsem poprvé slyšel muziku majstra Jožky Kubíka III. a Ňorkovu muziku z Hrubé Vrbky. Moc moudrý jsem z toho nebyl. Znělo mi to příliš disharmonicky. Ale pomalu jsem se proposlouchal. A v roce 1980 jsem se vypravil do Velké nad Veličkou na Horňácké slavnosti. Ty jsi byla malá holka, bylo ti pět a jela jsi se mnou. Tak to začalo a trvá to dodnes. A v čem je to tajemství? V té poezii, v melodiích, v krajině a v rázovitých lidech, kteří tu tradici nesou dál. V těch písničkách je síla – život, smrt, láska, zklamání, smutek i radost. Ale mám rád i ty další – dolňácké, podlužácké, kopaničářské, valašské a slovenské.

Zápasil jsi v poslední době se zákeřnou nemocí. Byl to boj? Myslíš, že může strach o vlastní život přinést něco pozitivního?

Pořád se léčím, Ještě není dobojováno. Samozřejmě, že člověkem to zpočátku otřese. Snažil jsem se na to nemyslet a taky jsem nepřestal pracovat. Strach podle mě nic pozitivního nepřináší. Strach je prostě strach. Jen ochromuje. Spíš si člověk uvědomí, že mládí skončilo. Že nejsme na světě věčně. Že nastal čas připravovat se na umírání. Na smrt. A smířit se s tím.

Píšeš ještě básně? Několik jsem jich kdysi četla a dojaly mě. Máš je schované? A nechtěl bys tady některou zveřejnit?

Většina těch básniček shnila v Londýnské ve sklepě, když vybuchly staré zavařeniny. Zachovalo se jich jen pár. Kdysi mi je chtěl vydat Ivan Wernisch, ale já jsem pro to nic nepodnikl. Možná je to tak dobře. Vydávat juvenilní poezii v sedmdesáti je blbost. No a teď k tomu přidám jednu ranní, línou báseň:

Takový krásný / rozzářený den / barvy se perou / za oknem.
A co ty? Vstávej! / Víno zas kvasí v bečce / vše bylo, divadlo dohrálo / už se mi nikam nechce.

Je něco, čeho v životě lituješ? Myslíš, že nějaké tvé rozhodnutí by posunulo tvůj život jinam?

To víš, že vždycky se něco najde. Že jsem se nechoval líp k rodičům, že jsem u nich nebyl, když mě potřebovali, že jsem se hádal s otcem, že jsem se líp nestaral o vás. Možná jsem měl v devadesátých letech mít víc odvahy, odejet za Astrid do Salvadoru a změnit úplně všechno. Ale je tu taky práce. Pořady, které jsem zamýšlel a neudělal z lenosti nebo nedostatku času. Ti lidé zemřeli a ty rozhovory už nikdy nevzniknou. A taky jsem moc nedbal na své zdraví. Teď se mi to vrací.

Zažíváš pocity štěstí? Kdy a kde nejčastěji?

Ach štěstí – muška jenom zlatá. Býval jsem šťastný s lidmi, které jsem měl rád, s ženami, které jsem miloval a které milovaly mě. Když se mi podařilo udělat dobrý pořad. Šťastný bývám na Horňácku, když zpívám u muziky a jde mi to. A taky na horách, v lese a v polích, na toulkách krajinou. V hospodě, když se sejdou lidi, kteří se mají rádi a mají si co povědět. Ale těch chvil je, jak člověk stárne, čím dál míň.

Bavilo tě být otcem? Bavilo tě být manželem? Synem? Kamarádem? Dědečkem? V jaké roli se cítíš nejlíp?

Nejde o to, jestli mě to bavilo. Člověk se narodí, vyfasuje nějaké rodiče. Nemá na výběr, musí se smířit s tím, co je. Taky s vlastním rodičovstvím a dědečkovstvím. Ale jo, bavilo mě to. A v jaké roli se dnes cítím nejlépe? Asi v té dědečkovské. I když ta vnoučata dávají přednost displejům na mobilu a obrazovkám.

Jsi milovník přírody a umění. V mládí jsi cestovat nesměl, po revoluci jsi to začal dohánět. Ale pokud vím, Evropu jsi nikdy neopustil. Neláká tě Asie, Afrika, Amerika? Poznat jiné kontinenty a jejich kulturu na vlastní oči?

Láká mě leccos, ale na všechno už je pozdě. Už asi neodjedu ani na Kavkaz ani na Bali. Nevystoupím na Kilimandžáro. Na spoustu věcí už nemám chuť ani sílu. A taky nemám nikoho, kdo by se mnou někam odjel. A Evropu jsem opustil – plavil jsem se přece po Nilu v Egyptě a také jsem podnikl dobrodružnou cestu do Alžírska. Každý rok se vracím do Itálie, ale když se tak zamyslím, nemám pořádně prochozené ani Čechy a Moravu, natož pak Slovensko.

Co ženy v tvém životě? Já si jich pamatuju hodně a nikdy mě to nijak nešokovalo. Byly mezi nimi i Japonky, černošky, některé stejně staré jako já, nebo dokonce i mladší – těm jsem obzvlášť ráda říkala „mami“. Všechny jsi je miloval? Nebo to byl jen takový celoživotní koníček?

Tolik jich zase nebylo. Je pravda, že mě venkovana přitahovaly exotické typy. Za mého mládí studovaly v Praze krásné Somálky a Amhárky a znal jsem i pár Arabek a Řekyň. Nebylo těžké se zamilovat. Problém byl v tom, že všechny nemilovaly mě. Až na Astrid Mariu ze Salvadoru, která mi kdysi předpověděla, že po ní už nebudu nikoho milovat. Dodnes mě chodí navštěvovat ve snu. Nemůžu se jí zbavit.

Bez čeho si život nedokážeš představit?

Měl bych říct jako v tom ruském vtipu: bez papiros, vodky a ženštin. Ale to bych přeháněl. Řekl bych, že bez rodiny, i když je celá rozejdená, jak se zpívá v jedné horňácké písničce; bez přátel, kterých stále ubývá; bez práce, kterou dělám; bez přírody a toulání krajinou, A taky bez těch lidových písniček a muziky a samozřejmě bez chytrých a krásných ženských, které se na mě občas na ulici nebo v tramvaji jen tak usmějí.

Co jsi ze mě chtěl mít, když jsem byla malá?

Věříš, že nevím? Chtěl jsem ti dát volnost a taky příležitost, aby sis toho co nejvíc vyzkoušela. Proto ten tanec u Evy Blažíčkové, zpívání ve sboru a pak Dismaňák v době, kdy jsem netušil, že jednou budu pracovat v rozhlase. Rozhodně jsem si nemyslel, že budeš herečkou, i když jsem byl rád, že sis občas v něčem zahrála. Kdysi jsi mi řekla, že všechno, do čeho jsem tě kdysi přihlásil, ti něco dalo, že z toho žiješ dodnes. Ale myslím si, že sis svou cestu probojovala sama a že to občas bylo kruté. Jsi statečná holka.

Kdybys mohl vlastnit jedno libovolné umělecké dílo světa, které by to bylo?

Těch by bylo. Ale vlastnit? S tím jsou jenom starosti. Musel bych je nechat zavřít v nějaké bance do trezoru. To ať radši zůstanou viset v muzeu. Ale mám v jednom starožitnictví vyhlédnutou jednu pěknou, strašidelnou africkou masku a jednu negerskou plastiku. Chodím se na ně občas podívat, jestli mi je neprodali.