Jeden finský kolega říkal, že se jejich gerontologii a geriatrii daří docela dobře. Politikové si rychle uvědomili, že jsou staří lidé velmi citliví na změny ve zdravotnických a sociálních službách. Navíc jsou všude v Evropě početnými a ukázněnými voliči.
Nizozemský kolega konstatoval, že u nich má nyní geriatrie konečně podporu. Rakušanka hovořila o tom, že se otázka dlouhodobé péče o seniory stala jedním z velmi aktuálních témat posledních voleb. To samé bylo v Norsku, kde otázku kvality péče o seniory zvedla sama matka národa Gro Harlem Brundtlandová a zabývala se jí poté většina deníků. Přitom Norsko věnuje svým seniorům, ale také chronicky nemocným, tradičně značnou pozornost.

Chybí vůle

Také v Česku jsme letos v létě měli skandály s tímto tématem. Vše nakonec vyznělo do neurčita a ještě více znechutilo ty zbývající, kteří v oboru geriatrie či dlouhodobé péče pracují. Problém způsobený dlouhodobým nezájmem, podceňováním odborným i finančním, se nedá redukovat jen na kauzu LDN. Týká se zajištění zdravotnických a sociálních služeb v obcích, funkčnosti primární zdravotní péče, podpory pečujících rodin, propojení zdravotnických a sociálních služeb, diferencování a odborné podpory následné a dlouhodobé péče, zajištění specializované geriatrické péče, vzdělání zdravotnických pracovníků v problematice geriatrie, výuky geriatrie na lékařských fakultách. To vše je třeba řešit,  ale  našim politikům se zřejmě nechce. Nejen politikům, abychom byli korektní.
Nechuť řešit neakutní a medicínsky nezajímavé situace prolíná celé naše zdravotnictví a celou naši současnou medicínu. Týká se na jedné straně prevence, na druhé straně doléčení, rehabilitace a dlouhodobé zdravotně sociální péče. Je to důsledek neblahé kombinace fenoménu Nemocnice na kraji města a přílivu moderních technologií našeho mladého kapitalismu a výkonového financování našeho zdravotnictví, které vlastně přetrvává v historických paušálech nemocnic až do současné doby. Nákladné a technologicky náročné výkony jednak lékaře baví (rozsvěcí operační a intervenční sály) a jednak dobře plní ony paušály nemocnic. Dochází tedy k tomu, že se výkony provádějí i tehdy, kdy je jejich přínos velmi sporný…To je však na jinou diskusi.

Nechtěný nemocný

Pokud tedy zdravotnictví vyčerpá možnosti pacienta léčit a nasytí jeho schopnost absorbovat veškeré moderní výkony a léky, stává se nemocný – paradoxně –  sociálním případem, a to i když je nadále stejně či ještě více nemocný (v  podstatě jej zaléčit nelze, ale je třeba rehabilitovat a ošetřovat). Stává se neatraktivním a nechtěným. Jsou to například lidé po cévních mozkových příhodách, s následky po nich, lidé po poranění mozku, ale také ti, kteří trpí některým z neurodegenerativních onemocnění, zejména pak Alzheimerovou chorobou a samozřejmě také křehcí staří lidé, lidé s poruchami hybnosti, se sarkopenií, těžkou osteoporózou, lidé za hranicemi velkých léčitelných diagnóz – ale s velkými zdravotními problémy. Lidé a jejich rodinní příslušníci.
Nakonec jediným záchytným bodem, kam jsou tito lidé přesouváni a kde se jim snaží zajistit alespoň určitou zdravotní péči, jsou ony skandalizované LDNky, které již léta trpí nezájmem systému, nedostatkem financí, personálu, nemožností adekvátní diferenciace péče a odborného růstu pracovníků – na což jsme mimo jiné pana ministra upozorňovali již v létě minulého roku – a na odpověď čekáme dosud.
Změnu  nemůžeme čekat ze strany lékařské veřejnosti, ani ze strany veřejnosti akademické. Lékaři jsou u nás po léta vzděláváni tak, aby se orientovali na akutní život zachraňující medicínu, vybírají si odborně a komerčně zajímavé obory. Když se lékařů zeptáme, co preferují, budou zpravidla (i když samozřejmě výjimky existují) preferovat situace, kdy lze relativně snadno a efektně léčit, uzdravit – před situacemi, kdy je to namáhavé či možné jen obtížně a pomalu. To neodsuzuji, pouze konstatuji. Nelze se tomu divit, ale je třeba s tím počítat. Proč by se prostředky měly vynakládat jen na jakési ošetřování, rehabilitování nebo jen zachování kvality života lidí, kde už není žádný závratný efekt?

Ministerský rozkol

Již mnoho let je zřejmé, že zajistit kvalitní služby pro naši stárnoucí populaci je možné jen tehdy, když bude zajištěna návaznost zdravotnických a sociálních služeb. Když budou poskytovány podle momentálních a stále se měnících potřeb lidí, a to s využitím možností jejich rodin a s podporou péče v rodinném prostředí. Když bude možné co nejvíce služeb (zdravotnických, sociálních i dalších) zajistit v obcích a umožnit tak starým lidem, aby co nejdéle setrvali doma. U nás však je, a to po mnoho let, jeden zásadní problém: rozdělení kompetencí v poskytování služeb mezi dva resorty, schizma zdravotnické a sociální péče.
11. listopadu jsme uspořádali další tiskovou konferenci, protože to byl právě rok, kdy PhDr. Jitka Gabašová shromáždila podpisy pod peticí za zlepšení zdravotní a sociální péče o seniory v ČR a předala ji do Parlamentu. Byly to také čtyři měsíce od tiskové konference, kterou jsme uspořádali právě ke kauze LDN. Zajímalo nás, co se od té doby změnilo, a to jak ve zdravotnictví, tak v sociální péči i ve výzkumu a školství.
Na tiskovou konferenci se dostavila ministryně MUDr. Džamila Stehlíková a poslanec Evropského parlamentu MUDr. Milan Cabrnoch. Omluvili se: premiér, ministr zdravotnictví, ministr práce a sociálních věcí. Pozvali jsme také předsedu ČSSD, omluvil se dodatečně.

Opatření proti seniorům

Tvůrci nového zákona o sociálních službách (108/2006 Sb.) deklarovali, že si lidé budou moci z příspěvku na péči hradit náklady na péči, ať ji poskytuje rodina nebo jiní poskytovatelé. V praxi ale vznikají značné potíže s posuzováním, problémy mají zvláště lidé s demencí, kteří nebývají posouzeni adekvátně svému stavu. Vyřízení příspěvku trvá neúměrně dlouho. Přitom právě tento příspěvek je důležitým předpokladem pro zajištění služeb, a to včetně služeb ústavních. Navrhované opatření vlády, že bude nejnižší příspěvek (dosud 2 000 Kč) snížen na 800 Kč, považujeme za opatření proti seniorům. Ministr práce a sociálních věcí poukázal na to, že si lidé za příspěvek na péči nenakupují sociální služby. Jak je ale mohou nakupovat, když ani základní služby nejsou mnohde dostupné.

Časová tíseň

Česká gerontologická a geriatrická společnost jednala na Ministerstvu zdravotnictví opakovaně a často o problematice vzdělávání v geriatrii a o podpoře geriatrie jako oboru v souvislosti se stárnutím populace. Přestože jsme byli opakovaně ujišťováni, že ministerstvo geriatrii podporuje, není tomu tak. V návrhu reformních předpisů již není geriatrie jako specializační obor uvedena. Přestože mne ještě 1. října ministr zdravotnictví ujistil, že o geriatrii bude jednat se zástupci odborné společnosti a že je zájmem ministerstva vytvořit uspokojivý systém vzdělávání pro geriatrii i dlouhodobou péči, krátce poté byla jednání se zástupci odborné společnosti zamítnuta bez náhrady, z časových důvodů.

MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.
předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti