V rozhovoru pro Lidové noviny před pěti lety jste vyjádřil přesvědčení, že příčinou ageismu v České republice je výhradně ekonomický pohled na seniory a stáří. Teď máme nejnižší nezaměstnanost, změnil se i pohled?

Myslím si, že veřejnost si problematiku stárnutí neuvědomuje. Vznikají tak bizarní situace. Je zde velká spousta sedmdesátníků, kteří fungují zcela normálně, ale z hlediska zaměstnatelnosti, odchodů do předčasných důchodů či zájmu o rekvalifikaci se ta hranice snižuje pod padesát let. Není tak výjimečné, že se pětačtyřicetiletý člověk v práci dozví, že je neperspektivní, protože je starý. Mluvil jsem s taxikářem, který byl naprosto zdravý, celý život za volantem bez jediné nehody a když přišel žádat o práci řidiče, dozvěděl se, že se zbláznil a že se má podávat do občanky, kolik mu je. Stále nevíme, jak dobře využít potenciál starších lidí. K věku přistupujeme stereotypně. V zahraničí se přitom už dávno snaží hledat jiné cesty – v Británii se například mluví o „bezvěké“ společnost, kde by nikoho neměl zajímat věk, ale způsobilost člověka ke konkrétnímu úkonu či činnosti. Když přijímáte mladšího člověka do práce, také se ho přece neptáte, koho volí nebo zda věří v Boha.

Před několika lety vyšla kniha Stoletý život, která na základě demografického vývoje a stárnutí společnosti popisuje, jak se společnost změní za dvacet třicet let. Uvádí například, že na hranici dnešního odchodu do důchodu bude v budoucnu normální startovat „třetí kariéru“. Jak by takový stoletý život mohl vypadat v českém prostředí?

Česko má zvláštní způsob myšlení. V 90. letech ho sociologové označili za dětinské. Chceme neslučitelné věci. Hrozně rychlé auto, které by bylo levné, bezpečné a mělo nízkou spotřebu. Jak by to mohlo fungovat, nevíme, ale chceme to. Ve zdravotnictví je to až na úrovni vynucování: chci, aby všechno bylo bezplatné a současně, aby to bylo na absolutně špičkové úrovni. A aby to bylo hned, abych nečekal. Za ošetření na minutu přesně se přitom v zahraničí platí vysoký nadstandard. Tady převládá pocit, že když jsem si celý život platil zdravotní pojištění, mám nárok přijít k doktorovi kdykoliv, jít do ordinace na minutu a dostat službu jako na Mayo clinic v Americe. Jak by to mohlo fungovat, mě nezajímá, prostě to chci. Hrajeme takové české hry na „jakoby“ a „ono to nějak dopadne“. Stárnutí společnosti je ale fakt a takový lajdácký přístup narazí na své meze. V celé Evropě samozřejmě řeší age management, tedy propojení seniorského tématu s mladými rodinami a pracovním trhem. Když se k nám přijeli podívat Francouzi, byli překvapení, že tady o něm firmy vůbec nic nevědí. Zato si rádi vytvářejí skupiny zaměstnanců z vrstevníků, nehledají dobrého, nekonfliktního pracovníka, ale parťáka do týmu. Tím se vytváří věkové rozdělení společnosti – tedy ať si starší žijí, ale někde mezi sebou.

V řadě mezigenaračních projektů se senioři s mladými potkávají a funguje to úplně normálně…

Lidé, kteří do toho vstoupí, vidí, že to funguje a že je to fajn. Když si v pobytových zařízeních začnete povídat se starými lidmi, zjistíte, že mají silné příběhy, že se s nimi dobře hovoří. Mnohdy sami bojují za vlastní důstojnost nebo za důstojnost svého partnera. Takto to mezi generacemi funguje, ale nefunguje to systémově. Angličané chtějí překlopit ten ekonomický pohled na život na existenciální. Od Bismarcka a jeho pohledu na „postproduktivní“ důchod bychom se tak dostali k vícekariérnímu životu. Bohužel jsme ale ještě velmi daleko od toho, abychom se dokázali podívat na život z hlediska jeho různých období a priorit, které v těchto obdobích máme.

Samotu si člověk musí vyřešit sám, chybějící rodinu či zemřelého partnera mu nikdo nevrátí.

Možná nás k tomuto vnímání přiblíží až samotná realita, vždyť v roce 2050 bude v České republice polovina obyvatel starších padesáti let…

Německá televize ZDF natočila před více než deseti lety film 2030: Povstání starců. Ten film tady, pokud je mi známo, neběžel. Před dvěma lety se konal rok německé kultury, Český rozhlas na jednu z akcí pozval překladatele, který lidem řekl, o čem ten film je (jde o vizi společnosti, která se nepřipravila na stárnutí populace a v důsledku toho všechno kolabuje – pozn. autora). Proč tu film nešel? Protože by nikoho nezajímal nebo by lidi znechutil? Je to podobné jako s přeživšími holocaustu. V řadě zemí chtějí, aby tito lidé mluvili na školách, děti se jich aktivně ptají. Je to trauma, se kterým se společnost chce vypořádat. V České republice se v řadě případů stalo, že již domluvené vystoupení škola zrušila, protože si rodiče nepřáli, aby jejich děti byly traumatizované takovou hnusnou a odpornou věcí. Před vším strkáme hlavu do písku.

Na krizové telefonní Lince seniorů 800 200 007, kterou provozuje nezisková organizace Elpida, je jedním z ústředních témat samota. Jak ovlivňuje zdravotní stav?

Hodně. Je třeba rozlišovat mezi dvěma pojmy – samotou a osamělostí. Psychoterapeuti říkají, že zdravá osobnost musí být schopna být sama. Ale osamělost je stav, kdy se nemáte na koho obrátit, nemáte s kým jít ven, nemáte s kým stolovat, a proto jíte málo, a nemáte si s kým popovídat. Když jsem byl v Izraeli, seznámil jsem se s organizací proti mluvení do zdi. Byli tam lidé, kteří mluvili se svými domácími mazlíčky, rybičkami nebo opravdu do zdi se svými dávno zesnulými příbuznými. Zřídili tedy telefonní linku, na podobném principu jako Linka seniorů, a lidé měli možnost mluvit s člověkem! Velký rozdíl byl také v tom, že místo aby si poslechli audioknihu, přišel za nimi někdo, kdo jim tu knihu přečetl. A pak si dali kafe a povídali si o ní. To je lék na osamělost, která sama o sobě zvyšuje prezentaci zdravotních obtíží. Osamělí lidé říkají: co mám dělat, není mi dobře, jsem sám, co kdyby z toho něco bylo, musím jít k doktorovi, ať mi je dobře, ať je mi lépe – zkrátka ten subjektivní prožitek zdraví se stává zásadním prvkem v životě člověka. Kdyby nebyl osamělý, snížil by své návštěvy u lékaře třeba o dvacet procent. Když je člověk skutečně nemocný, osamělost je dalším stresorem, který zhoršuje prognózu uzdravení a znevýhodňuje ho. To, co člověk zvládne v domácím prostředí s podporou rodiny, znamená u osamělého ústavní pobyt.

Když je už člověk osamělý, nemá moc možností, jak to řešit. Co byste mu poradil?

Je třeba si připustit, že někdy je to neřešitelné. Na prvním místě jsou přirozené malé komunity, tedy význam rodiny, dobrého sousedství a přirozených dlouhodobých uskupení. Z jedné studie vyplynulo, jak významné jsou třeba staré skautské party. Ti lidé mají něco společně odžito, a pokud jsou poblíž, poskytují si podporu. O církevních komunitách nemluvě. Jednoznačně platí, že se dobře udržuje to, co celoživotně fungovalo, a na druhé straně se velmi obtížně na něco navazuje po dlouhé přestávce či se začíná úplně nanovo. Když přijde pětaosmdesátiletý člověk do církevního shromáždění, kde nikdy nebyl a nikoho tam nezná, je vysoká pravděpodobnost, že to dobře nedopadne. Nebude tam totiž ta vazba, ta intimnost, ty společně sdílené hlášky. Základem je fungující pospolitost, kterou tady tak těžce rozbil bolševismus. Samotu si člověk musí vyřešit sám, chybějící rodinu či zemřelého partnera mu nikdo nevrátí. Osamělost by se ale měl pokusit řešit tím, že se do nějakých vztahů dostane, chce s někým komunikovat, někam chodit – může se mu to povést v domě nebo v sousedství. Měla by tu také existovat nabídka profesních klubů – to dělají ve Skandinávii – kde se jednou týdně potkávají třeba vysloužilí vojáci. Samozřejmě má smysl reagovat na nabídky proseniorských organizací, jako je Elpida, a snažit se tam etablovat, získat tam známé a možná i přátele. Je to ale osobnostní záležitost, introverti, kteří celý život žili jen pro rodinu a jen v rodině, svou osamělost nevyřeší.

Většinou ale na takovéto akce chodí ženy, muži tolik ne. Čím to je?

Je jich víc, protože se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Když partnera mají, většinou ho nemůžou nikam dostat. Myslím, že je to trochu tím kouhoutstvím. Muži mají rádi své teritorium. Neradi jsou mimo ně s někým konfrontováni, protože se může ukázat, že je někdo mrštnější nebo vtipnější. Je o tom i kniha, která popisuje, proč se muži narozdíl od žen neradi ptají na cestu. Muž se zkrátka nechce ponížit, nechce přiznat, že se ztratil nebo že se nevyzná v mapě.

Sloužil jste jako lékař i v Cestě domů, organizaci, která se stará o pacienty v poslední fázi nemoci a snaží se, aby byl jejich odchod co nejméně bolestivý. Co jste říkal lidem, kterým někdo umíral? Co je ta útěcha?

Na smrti a umírání není nic hezkého. Může být důstojná či nedůstojná, smutná nebo ještě smutnější. Ta podpora je mimo jiné v komunikaci: Neřeknu vám, že chápu, co prožíváte, protože to nemůže pochopit nikdo. Mohu vám být jen k dispozici a můžeme se pokusit to udělat co nejméně bolavé, co nejméně trápící vás a vašeho blízkého. Orientovat se na malé radosti života. Tou může být třeba to, že mu není špatně. Bez ohledu na věk, ať je to dítě či dospělý, má vážně nemocný člověk bolesti či jiné obtíže. Po nastavení léčby je den či delší dobu bez nich, nebo alepsoň nejsou tak velké. To je obrovská úleva. Nebo se ten člověk usměje. Užijte si to! Prožili jste společně krásné odpoledne? To si budete pamatovat! Darem paliativní péče je toto jedno odpoledne v jinak šedivém týdnu. Nečekejte, že bude líp, je možné, že nebude – využijte čas. Chcete se ještě jednou podívat na Sněžku? Jeďte, neodkládejte to! Většinou pak po návratu lidé řeknou: moc vám děkujeme, dali jsme si kafe na Ještědu, zavzpomínali, jak jsme tam jezdili na dovolenou, bylo to krásné. Dalším přínosem paliativy je naučit se nehovořit krutě, tedy ponechat veškerou nefalešnou naději, která je možná.

Co vám osobně pomáhá vydržet tu bezmoc s klientem?

Když se dostane nějaký případ člověku hodně pod kůži, funguje samozřejmě systém supervizí, týmové podpory, podpory psychologů atd. Je třeba být vstřícný a zároveň si udržet zdravý odstup. Někdy se to nepovede, ten příběh vám něco připomene, dotkne se vás to a nutně pak potřebujete nějaké odventilování s psychoterapeutem. Dobře také funguje jít ven, vyčistit hlavu, pustit si hudbu. A pak samozřejmě rodina, kam se příběhy z ordinace nenosí a nosit nemají.

Lidé byli rozrušeni třicetikorunovými poplatky za návštěvu lékaře, ale za tisícikoruny nakupují nesmyslné doplňky stravy.

Geriatrie navzdory zažitým představám není obor, který se věnuje všem starším lidem. Naopak se explicitně zaměřuje na ty křehké, kteří jsou méně odolní a zdatní. Jak člověk pozná, že má zamířit ke geriatrovi?

U nás nikdy, protože u nás ta pravá geriatrie, prostupující celý zdravotnický systém, v podstatě neexistuje. Dana Tučková zde založila tzv. enabling geriatrics, tedy geriatrii, která vrací lidi do původní úrovně funkčního stavu. Taková forma geriatrie se ptá, co můžeme pro člověka udělat, aby se neprobořil ještě níž a uzdravil se z nemoci či vrátil se domů z nemocnice v původním stavu. U nás to ale funguje takto: „Á, už se odkopal, podívejte se, jaký on je, úplně dementní, úplně nefunkční, tak kam ho pošleme, aby nám tady dlouho nezacláněl?“ Je to v podstatě konzervování a mnohdy tím nefunkčním režimem dokonce navozování nemohoucnosti a ztráty soběstačnosti. Katastrofy typu operace se zdařila, ale pacient se rozležel a zemřel na dekubitální proleženinovou sepsi, svědčí o naprosto nezvládnuté situaci. Je nezbytné, aby se geriatrické myšlení dostalo do hlav zdravotníků a lékařů nejrůznějších oborů. V Česku ale není síly, která by to dostala do sylabů, do znalostí ani praktických lékařů a internistů. Aby se primář, který má na příjmu 85letého pacienta, neptal: Už ho viděla sociálka? Kam ho budeme posílat, aby nám tady neblokoval postel? Ale aby se naopak zajímal, co ho dekompenzovalo, je tam zánět, udělali jste zánětové markery? Máme dost dobrovolníků, kteří se postarají o to, aby těmto pacientům pomáhali z křesla a při chůzi, aby neupadli? Jsou to úplně triviální věci, stejné, jako když lékař Ignác Semmelweis v 19. století říkal: „Myjte si ruce, ať vám ty maminky neumírají na horečku omladnic.“ Měli ho za blázna, zapravdu mu dali až po jeho smrti.

Co by tu neexistující geriatrii mohlo nahradit?

Nejspíše systém integrovaných podpůrných služeb postavený na komunitní úrovni. Komunitní koordinátor či zdravotně sociální pracovník by poskytoval v rámci spádového území radu, co dělat, když se něco „funkčně geriatrického“ stane, kam se obrátit. Byly by do toho zataženy obce, především ty s rozšířenou působností. Současný systém je totiž neúčinný, zbytečně drahý, pečujícím rodinám obvykle nikdo nepomůže, lidé nevědí, jaké jsou možnosti, co mohou žádat a kde, a v konečném důsledku tak dochází k tomu, že lidé končí zbytečně brzy v ústavní péči. Závažné je právě to, že nevíme, že nevíme. Každý říká, že udělal to své, ale nevíme, že v lepším propojení, s jinými službami a jiným přístupem by to mohlo být daleko efektivnější a s daleko pozitivnějšími výsledky.

Takový systém by byl logicky levnější pro stát, lepší pro pacienta i zdravotnický personál. Proč to nejde?

Jsme zkrátka za ostatními pozadu. Geriatrie u nás už od 80. let minulého století začala jako pečovatelská, ošetřovatelsko-sociální, nikoliv medicínská záležitost. V 90. letech se ve světě hodně pracovalo se seniorským tématem, věnovali se například i proškolování nejrůznějších nemedicínských profesí – policistů, právníků, soudců, bavili se s nimi o tom, jak hodnotit domácí násilí a o spoustě dalších témat. A tím se samozřejmě obrovsky zvýšilo obecné povědomí o stáří ve společnosti. V roce 2002 se konalo 2. světové fórum o stárnutí a v té době bylo řečeno: udělali jsme v tom hodně, netlačme příliš na pilu s geriatrickými profilacemi, musíme se oddělit od největšího byznysu ve zdravotnictví, kterým je antiaging – všichni chtějí být krásní, mladí a nesmrtelní – a dejme si pozor, aby senioři nebyli geriatricky nikoliv podporování, ale segregováni, vytlačování do různých zařízení pro staré. Narozdíl od nás ale na Západě měli za sebou obecnou změnu povědomí veřejnosti o stáří a navíc i pochopení geriatrického režimu ve zdravotnických zařízeních. Dobře tak věděli, že je to otázka pochopení potřeb a kvalitní péče. U nás se řeklo: aha, tak oni vlastně řekli, že geriatrie ne, tak ne. Bohužel bez toho zásadního geriatrického pochopení problému.

Foto Jan Bartoš

A pak do toho přišly ještě ekonomické úvahy: neblázněte, oni jsou neefektivní, utopí se v tom spousta peněz, stejně umřou! Dokonce začala hrozit velmi nebezpečná věc – neoprávněná paliatizace. Pod nesporně pravdivou větou „mladý může, starý musí“ se může začít skrývat přílišný tlak na důstojnou smrt těch, kteří se stejně rozleží a stejně dobře nedopadnou. Hrozně se toho bojím, je to obrovské téma. Je třeba si například říct, že paliativní péče rozhodně patří do pobytových zařízení pro seniory, že je třeba zabránit tomu, aby byli někam odváženi lidé, kteří říkají: „Nechte mě umřít tady, mám tady Evičku a Toničku, já je mám ráda, nechte mě tady.“ Nemůže se přece dít, aby takovému člověku řekli: „Kdepak, musíte umřít v nemocnici.“ Ale na druhé straně není možné ani přehlížet objektivní zdravotní potíže, snižovat jejich význam a pomíjet účinnou zdravotní intervenci jenom proto, že je pacientovi pětaosmdesát či víc. Nejhorší je, když se do uvažování společnosti dostane myšlenka, že existují životy nehodné života: bylo to hrozné, nedalo se na to koukat, trvalo to strašně dlouho, to přeci ten systém musí umět vyřešit. Je to léčitelné? Tak to lečte. Ale není to léčitelné? Tak to zkraťte!

Jaký máte názor na eutanazii?

V září loňského roku jsem v časopisu Reflex četl článek o pilulce smrti. Píše se v něm o tom, že s rostoucím věkem a upadajícím smyslem života by měli mít lidé možnost si ji někde obstarat. Jenže ono to není tak jednoduché. Nejde jen o to, kdyby ji někdo ztratil u mateřské školy, nebo jí otráví tchýni. Je to celé nesmysl z více důvodů, ale najednou je ve společenském diskurzu to téma přítomné. Padne tam také otázka, od kdy by to asi tak bylo vhodné. A provokativní odpověď zní: v padesáti! A jsme u těch Husákových dětí, které nebudou mít penzi, jak ji známe dnes, nechápou proměnu existenciality života a najednou se dozvědí, že za pět let by si měli jít na úřad pro pilulku a udělat tak vlastně nejlépe nejen pro sebe, ale pro všechny. To jsou přeci naprosto šílené věci. Navíc u nás v Česku umíme nejlíp švejkovat, ze všeho si děláme legraci, neumíme vést vážnou debatu ani si představit tvrdé dopady. Takže se bavíme, čas plyne a…

Má to řešení?

Musíme rozseknout ten gordický uzel. Všichni vědí, že to nefunguje a všechny centrální orgány se tím zabývají. Všechno se řeší, všude dochází k určitým posunům, ale v zásadě se nemění nic. Zlepšuje se třeba to, že malá pečovatelská služba, která běhala všude pěšky, dostane jedno auto. Ale to není systémová změna. Programu SIPS (systém intergrovaných podpůrných služeb), o kterém jsem mluvil, se chopila Diakonie a v současné době jsou tak v Česku tři obce – Prachatice, Mělník a Roudnice –, kde to díky ní zajímavě funguje. Pokud vím, projekt se osvědčuje, lidi jsou spokojení, ale systém „nic nechápe“. Jedna z pracovnic si třeba po prezentaci zkušeností v jednom regionu postěžovala na dámy z odboru sociálních věcí. Tvrdily, že všechno tohle tady přece mají a dělají to. Mají péči o osamělé seniory, mají tohle a tamto plánování… Jenže problém byl v tom, že to měli jen na papíře, formálně, fakticky to vůbec nefungovalo! Především pro neucelenost, pro neprovázanost podpory – zodpovědnost za člověka byla nahrazena zodpovědností za dílčí roztříštěné výkony.

Psychiatr Radkin Honzák mluví o tom, že od poloviny 20. století dochází ke zbožštění medicíny, tedy že si říkáme o vlastní nesmrtelnost a prahneme po absolutním zdraví. Setkáváte se s tím?

Nenazýval bych to zbožštěním. Lidé dnes běžně své doktory pomlouvají. Léky, které jim napíšeme, často vůbec neužívají. Ve skříních u pacientů se válí miliardy, kolik se toho vyhazuje, když pacient zemře, to je něco nepředstavitelného. Lidé byli rozrušeni třicetikorunovými poplatky za návštěvu lékaře, ale za tisícikoruny nakupují nesmyslné doplňky stravy. Chtějí zázračné léky, o kterých se dočetli na internetu, a na základě stejně získaných informací považují jiné léky za škodlivé či ďábelské. Spíš než vnímání lékaře jako Boha je tu obecná nedůvěra k autoritám, doktora nevyjímaje, a snaha vynucovat. Neumíme spolu diskutovat, někteří pacienti se dokážou i pohádat a stěžovat si, ale současně neřeknou, co chtějí. Je to o výrazně deformovaných vztazích u významné části společnosti. Lidé si navíc vesměs neuvědomují, o čem stonání je a někteří chtějí zázračné uzdravení téměř online: škrábe mě v krku – nechci to snášet – na to přeci něco musí být. Koupím si pastilky nebo cokoliv, co vidím v televizi v reklamní přestávce fotbalu, řeknu si o antibiotika, a je to – prostě chci být hned teď zdravý! Chybí také základní pochopení, že chronická onemocnění jsou o vztahu mezi chorobou, organismem a psychikou, že je to hodně o vůli ke smyslu, domluvě s lékařem, k čemu chci být léčen, co mi to má umožnit a jak s tím pracovat. Zdraví a nemoc jsou komplexní záležitost, definice Světové zdravotnické organizace zní: zdraví je víc než nepřítomnost nemocí.

MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc.
Narozen 1951, internista a geriatr, který se dlouhodobě věnuje komplexnímu pohledu na příčiny a léčení nemocí. Dlouhá léta působil na III. interní klinice VFN a 1. lékařské fakultě UK, je předsedou správní rady Cesty domů. Velkou část svých aktivit věnuje osvětě mezi seniory a jejich rodinami. Je autorem mnoha klíčových odborných prací.

Těžká věc, měnit pohled na nemoc…

Víte, jsem nadšený postřehem z paliativní konference, kde mluvil páter Vojtěch Kodet o psychoterapetických aspektech své činnosti. Použil zázrak z Nového zákona – uzdravení v Bethesdě, tehdy frekventovaných jeruzalémských lázních. Kristus tam přijde a „vidí jednoho muže“. Pochopí, že jde o chronika: chodí tam už třicet pět let a čeká na svou úzdravu. Kristus mu položí skvělou terapeutickou otázku: „Chceš být zdráv?“ Muž mu odpovídá klasicky vyhýbavým způsobem člověka, který potřebuje něco jiného než léky. „Když já tady takhle ležím a jsem pomalej, a když ta voda začne bublat, ostatní mě předběhnou a já se tam nedostanu, a tak tu marně čekám na vyléčení.“ A Kristus jen řekne: „Vstaň, vezmi své lože a choď.“ Tedy: jestli chceš být zdravý, zvedni se a běž domů. Chovej se normálně, ztratil jsi tu třicet let svého života. Máš obtíže, které tě ale za tu dobu nezabily, můžeš žít, tak se zvedni a žij. Muž zvedl lehátko, odešel domů a „byl zdráv“. Je to fantastický příběh, který vykresluje realitu řady pacientů: dělejte se mnou něco, hlavně ať to nemusím dělat já. A nepřijmu kompromis. Chci být zcela zdráv, nic jiného neberu – jinak nemůžu, klempíruju. To není zbožštění medicíny, to je odmítnutí zodpovědnosti za svůj osud a spoluúčasti na léčení. A vynucování – já něco chci a s ostatním si trhněte nohou, dietu nezměním, na žádný terapeutický sedánky či co chodit nebudu, radši se budu koukat na fotbal a když ne zdraví, tak chci příspěvky. Ale „zázračné uzdravení“ mnohdy spočívá ve změně přístupu, nejen v „odnětí choroby“ – respektive nemoc mizí změnou přístupu. O tom je geniální příběh z Bethesdy.

Není to vina i samotných lékařů?

Jistě. Ostatně jako doktoři jsme přeci součást společnosti. Chováme se stejně, mnohdy špatně, jednou paternalisticky, jindy neasertivně. Nejsme mnohdy ochotni vstoupit do náročnější diskuze s pacientem. Jsme taková vyhýbavá, nestatečná, nezodpovědná společnost, která huhlá po straně. Pak se plácáme po ramenou a říkáme, jak je vše dobré, že mohlo být hůř, takže buďme rádi. Přitom jsem přesvědčený, že potenciál naší společnosti je obrovský, ale strašně ho promrháváme – i ten seniorský. Jsme takoví under achievers, dosahujeme mnohem méně, než je v našich silách – a to jako zdravotníci děláme s geriatrickými pacienty.

Jak vnímáte vlastní stáří. Jak jste ho vnímal ve třiceti, padesáti a jak nyní?

Já to neřeším. Vím, kolik mi je, ale seniorství jako takové je přece nízká identita. Především já jsem já, mám svou roli v rodině, jsem otec, dědeček, manžel, pak mám svou profesi, jsem Čech a Evropan, mám své koníčky – je to celý hrozen identit a teprve někde za nimi je to, jestli je vám třicet, padesát nebo sedmdesát. Věk vyplouvá na povrch teprve ve chvíli, když ty ostatní identity mizí.

Foto Jan Bartoš

Slovníček pojmů

• ageismus – je proces stereotypizování a diskriminace jednotlivců či skupiny lidí na základě jejich věku. Termín zastupuje roli společenského předsudku vůči stáří.
• age management – způsob řízení s ohledem na věk zaměstnanců, který zohledňuje průběh životních fází člověka na pracovišti a přihlíží k jeho měnícím se zdrojům (zdraví, kompetence, ale i hodnoty, postoje a motivace).
• geriatrie – synonymum pojmu klinická gerontologie, označení specializačního lékařského oboru, který se zabývá problematikou zdravotního a funkčního stavu ve stáří, zvláštnostmi chorob, jejich diagnostikování a léčení u starých lidí.
• paliativní péče – komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.
• eutanazie – z řečtiny „dobrá smrt“ označuje dobrovolný odchod ze života za pomoci lékařů neboli asistovanou sebevraždu u nevyléčitelně nemocných.
• under achievers – z angličtiny podprůměr, neúspěšný jedinec či skupina, která nesplnila očekávání do ní vložené.