Před pár týdny jste se vrátil z Finska, kde jste režíroval Kaurismäkiho hru Najal jsem si vraha. Jaké to je, kdyžcizinec režíruje hru finského autora na jeho půdě?

To na tom bylo nejzajímavější. Já mám Kaurismäkiho rád, Finové jsou k němu ale trochu zdrženlivější. Žije v Portugalsku, zřejmě se doma pohádal, někdo ho respektuje, někdo ne. Tvrdí o něm, že hodně používá finské peníze na své filmy a na jiné se pak nedostane. Je to napínavé. Pro mě to byla zkušenost, i proto, že Finové hrají divadlo trochu jinak. A cpou na sever strašně peněz, aby tam lidi nechlastali a neskákali z oken, ale chodili do divadla a sportovali. Kuopio je stotisícové město, které vypadá jako Šumperk, ale všichni bydlí v lesích okolo. Divadlo je obrovský barák pro čtyřista lidí, úplně nové, dvě scény, super vybavené, alemám pocit, že je to pro to město malinko naddimenzované.

Jak jste s herci komunikoval?

Snažil jsem se mluvit anglicky, ale bylo to pro mě těžké, protože neumím tak dobře, abych v tom mohl myslet. Takže to bylo všechno delší, musel jsem si to z češtiny překládat do angličtiny a pak jim to říkat. Vypadalo to, že si to hodně rozmýšlím. Byla to adaptace, ne klasický divadelní text, zpívalo se do toho, skoro bych řekl, že to pro ně byl nový druh divadla. Krátký příběh, devadesát minut, bez přestávky… Pro ně to bylo nové, protože nejsou zvyklí takhle pracovat.

Co bylo nové pro vás?

Finové chtějí hrát divadlo a vůbec nemají mimiku. Základní problém také byl, že člověk nepozná, kdy je věta otázka. Oni řeknou: Kuka laaula. A to znamená: kdo to zpívá? Jak mám ale z „kuka laaula“ poznat, že je to otázka? (smích) Jsou monotónní, rovní, a teď tam stojí Čech, který je zvyklý na otázky a na nějakou dynamiku řeči…

A rozdíl mezi českou hereckou školou a zahraničím?

V Americe je Lee Strasberg a škola, která vychází ze Stanislavského. Tam je nejvyšší metou, nejvyšším oceněním, když člověk dokáže být v každé postavě úplně jiný. Toho si nesmírně vážím třeba u Maryl Streep. Vždycky to udělá naprosto profesionálně, což je obdivuhodné. Na druhou stranu mám hrozně rád, když koukám na herce a je to pro mě zajímavá osobnost jako člověk. V tom případě netrvám na tom, že musí dokonale zahrát postavu. Nevím, koho bych řekl, třeba Wericha a Hrušinského, lidi, kteří jsou pro mě osobně zajímaví. Nepotřebuju vidět masky nebo to, jak se dokonale pohybuje, jak chodí, ale jak člověk s tou rolí naloží. To je autorské herectví.

Takže nemáme potřebu osobnost herce v roli „přerazit“?

Vůbec ne. Třeba Lasica hrál úžasně Cyrana z Bergeracu. Strašně jsem mu to věřit, nepotřeboval jsem k tomu kostým románského rváče nebo udělaný nos. Je pro mě pořád otázka, jak je to správně, ale není to odpověď, respektuji oba přístupy.

Existuje ale tradice národních škol, právě v Americe třeba chtějí, aby herectví bylo dokonalé řemeslo…

Určitě. Všimněte si, kolik průměrných amerických herců se strašně snaží. Dělají spoustu ksichtů, hrozně hrají mimikou, což je velký rozdíl třeba oproti Angličanům, kteří jsou střídmí, věcní a jdou po myšlence, humor je jiný, ten americký je trochu řvoucí, demonstrativní, oni vymysleli smích v těch sitcomech… Tam je to profese. Entertainer je taky profese. Zaplatím si dvacet doláčů a přijde chlapík, který mě bude rozesmívat. Nechtějí vidět osobnost, ale hru a úspěšného člověka. Rusové to berou taky jinak. Když hrají Čechova, je to jako kdyby hráli houslový koncert. Diváci sedí a koukají na toho národního umělce, který to vyšvihne způsobem tak patetickým a tak opravdovým, že u nás by si lidi řekli: „Ježiš, to je debil, ten přehrává, to je neskutečný.“ Ale on je v tom skvělý, jenom pro nás je to moc.

Jak se přihodí, že dostanete příležitost režírovat divadelní hru ve Finsku?

Hráli jsme ve finském Tamppere s Dejvickým divadlem adaptaci Kaurismäkiho Muže bez minulosti, na kterém se byl podívat i ředitel divadla z Kuopia. Pravděpodobně se mu to líbilo a tak mi nabídl spolupráci.

To se Vám stalo i v Budapešti, kde si Vás vyhlédl režisér Bélla Tarr a obsadil vás do hlavní role svého filmu Muž z Londýna. Většinou to bývá tak, že se z některých herců stávají režiséři, ale vy jste na to šel obráceně…

Já na to nešel, ono to přišlo samo. Já jsem to nijak nesledoval. Poprvé jsem hrál na divadle, když mě obsadil Petr Zelenka do Příběhů obyčejného šílenství, které po dvou letech zfilmoval. A já najednou hraju ve filmu, což ještě neznamená, že jsem herec. Pak mě vidí v Budapešti Béla Tarr, obsadí mě a jsem zase filmový herec. Pak potřetí, počtvrté, prostě se to stalo, nic cíleného.

Po filmu Alois Nebel a Okresní přebor, kdy se vaše tvář objevovala na billboardech všude po republice, z toho ale už asi nešlo couvnout, ne?

Já mám tu výhodu, že na tom nejsme závislý, ale když to jsou dobrý věci, tak je dělám rád a baví mě. Třeba Nebel mě bavil moc, to byly Jeseníky, Díra u Hanušovic taky, Okresní přebor, to byl zase fotbal, všechno to bylo hodně osobní.

Miroslav Krobot
Narozen 1951, divadelní režisér, herec, dramatik, pedagog. Osmnáct let byl uměleckým vedoucím Dejvického divadla. Působil v divadle v Chebu a v Hradci Králové, v roce 1990 nastoupil do Národního divadla, kde režíroval například hry Ze života hmyzu bratří Čapků, Goldoniho Mirandolínu či Gogolovu Ženitbu. V roce 2002 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku za ztvárnění postavy otce v Zelenkově autorské inscenaci Příběhy obyčejného šílenství. Tutéž cenu získal i v roce 2012 za původní českou hru (Brian) a dva roky předtím za inscenaci roku (Aki Kaurasmäki, Muž bez minulosti). Od roku 2005 hraje ve filmech (za hlavní roli ve filmu Dům získal v roce 2012 slovenskou filmovou cenu Slnko v sieti), filmovou režii si poprvé vyzkoušel v roce 2014, kdy se souborem z Dejvického divadla natočil film Díra u Hanušovic. V roce 2014 hrál hlavní roli ve spotu Kájo, nevolej!, který vznikl na podporu bezplatné Linky seniorů 800 200 007, kterou provozuje nezisková organizace Elpida.Stává se vám, že vás lidé oslovují na ulici?

Strašně. Jednou jsem režíroval v Bratislavě a jel jsem zpátky do Prahy vlakem. V Brně přistoupili fanoušci Komety, kteří jeli na Spartu. Všichni už byli trochu picnutí a poznali Pepíka Hnátka, že jo. „Pépa Hnátéék, Kómetáá!“ A už to jelo. Člověk se musí napít, a teď z toho Brna jsou to ještě tři hodiny cesty! Skončilo to fotografováním na Hlavním nádraží, nájezd na Prahu, a já tam stál mezi nima jako součást toho celýho.

Váš první film Díra u Hanušovic, který jste napsal společně se spolužákem Lubomírem Smékalem a sám režíroval, má třináct nominací na Českého lva. Jsou pro vás taková ocenění důležitá?

Já to beru tak, že je to akce pro propagaci českého filmu obecně. Člověk cítí povinnost u toho být nebo tomu pomoct. Ale že bych to vnímal jako nějakou osobní prestiž, to ne. Je to jako na fotbale, kdo vyhraje, kdo nevyhraje. Ale vcelku je to jedno.

Na divadle se dá představení od představení vždy něco změnit, ale film se natočí, sestříhá finální podoba a hotovo. Vnímal jste to při své první filmové režii jako omezení, je to větší zodpovědnost?

Je a stojí to taky daleko víc peněz. Ale my jsme to fakt měli docela připravené, proti tomu, jak jsme si to s kameramanem Honzou Střítežským dopředu domluvili – včetně obhlídek, délky záběru, postavení kamery – tam žádné velké změny nebyly. Vlastně jsem to natočil tak, jak to bylo teoreticky připravené a pak už se s tím opravdu nedalo nic dělat.

Sám jste o filmu řekl, že má pozitivní vyznění, ale status místních obyvatel je vlastně definitivní, není cesta ven, prostě beznaděj…

U většiny postav to tak vychází. Ale pro mě je třeba to, že tam Maruna, ta hlavní postava, zůstane, že to vědomě přijme, stejná hodnota jako změnit život nebo něčeho dosáhnout. Myslím, že tohle hodně lidí nechápe nebo jim to není blízké. Vyrovnat se s něčím, když mám ambice, mám navíc, a pak si říct, ne tak ono je to takhle – a vzít to za své. Navíc čeká dítě, což pokládám za docela důležité, a přijme taky zodpovědnost za nemocnou mámu, se kterou žije. Vím, že to třeba není v dnešní době tradiční, člověk všude slyší, že si má splnit svůj sen, jít za tím, dosáhnout něčeho. Tohle je trochu opak. Ale já to u mnoha lidí, které z té vesnice znám osobně, takhle vnímám. Oni to prostě takhle berou a já si jich strašně vážím. Pak jsou tam samozřejmě lidé, kteří nemůžou dělat nic jiného, protože na to prostě nemají, ale to je jiná věc.

V tom vnějším outsiderství je vlastně obrovská síla…

Pro mě ano. Já jsem na té vesnici vyrostl a když jsme tam natáčeli, tak jsem tam tyhle lidi potkal. Vikantice jsou jedna ze tří nejchudších vesnic v republice a je tam asi pět lidí, kteří jsou schopní být v zastupitelstvu. Starosta je inženýr, který by rozhodně mohl pracovat kdekoliv. Ale je tam, žije tam, našel si svůj způsob existence. Vlastně mám pocit, že kromě toho, že dost pije, je docela spokojenej. Nechci to moc vyzdvihovat a říkat, že takhle to má být, protože to není pravda. Ale chtěl jsem se na to podívat z jiné stránky, z toho „dna“.

Od roku 1991 učíte na Katedře loutkového a alternativního divadla DAMU. Jak se v tom čase mění studenti?

Je čím dál míň magorů, kteří chtějí dělat jen divadlo a nic jiného. Divadelních škol je hodně a spousta lidí to bere jako jednu z možností, která pravděpodobně nevyjde. Nechávají si zadní vrátka. Takhle přemýšlí, úplně prakticky. Před dvaceti lety tam byli lidi, kteří do toho šli po hlavě, to už dneska tolik není. Je to samozřejmě rizikové, pokud se nechytí ve velkém městě, tak na oblasti neuživíte rodinu.

Podle jakého klíče si vybíráte materiál k inscenaci? Přichází sám od sebe, nebo je to výsledek nějaké systematické hledání?

Je to naprosto intuitivní. Strašně rád a hodně čtu. Když mě třeba nějaká knížka zaujme, říkám si: „doprčic, to je fakt dobrý, to by šlo udělat“. Některé věci, které mám v hlavě, už asi nestihnu, ale pořád tam někde jsou, je to takový zásobník.

Hodně čtete sci-fi literaturu, v čem vás inspiruje?

Čtu sci-fi a fantasy, jedna velmi zajímavá řada se jmenuje New Weird (Současné literární hnutí. Autoři, kteří se k němu hlásí, pochází většinou z oblasti žánrů science fiction, nebo fantastiky obecně. Hlavní myšlenka spočívá v tom, že by dílo mělo přerůst žánr, ve kterém bylo napsáno – poznámka autora). Vím, že to jsou pohádky, většinou to končí dobře, ale je to strašně pěkná kombinace žánrů – horor, detektivka, fantasy, naprostá realita, úplný úlet někam, cestování v čase. Čte to čím dál víc lidí a jsou tam velmi kvalitní literární věci. Samozřejmě 90% je takzvaně béčkových. Teď je třeba nádherná knížka, od které se nemůžu odtrhnout, a kterou tajně napsal Karol Sidon. Rabín. Tajně! A dokonce to vymysleli tak, že je to v překladu. Vymyslel i autora, který se jmenuje Chaim Cigan. Žije v Americe, živí se překladem technické literatury… Je to úžasné! Je to o židovství, o tom, jak emigroval z Prahy do Německa, pak jste najednou v 17. století na Slovensku, pak u Mojžíše, když vyvádí Židy z Egypta…

A jak jste přišel na to, že to napsal, když je to tajné?

No, protože je to na internetu! (Smích)

Václav Havelka
hudebník, frontman, producent a manažer. Sólovou kariéru začínal pod pseudonymem selFbrush. V roce 2008 začal komponovat hudbu pro divadelní představení: v dejvickém divadle se hraje s jeho scénickou hudbou inscenace dostojevského idiota (režie Miroslav Krobot), ve stavovském divadle hry srpen v zemi indiánů, dogville, Kámen a v Dívadle na zábradlí rappova Hodinová hra. Minulý rok Havelka také komponoval společně s anglickým hudebníkem Davidem Boulterem hudbu pro film Místa. V roce 2010 se stal tváří kampaně o.p.s. Elpida mluvme o stáří: nech mou babičku na pokoji. Přirozeně pak spolupráce pokračovala, když Elpida dala dohromady stejnojmenný sbor seniorů, se kterým jako s vokálním doprovodem objela Havelkova skupina Please The Trees Českou republiku a v roce 2012 vydala i společné EP. V roce 2014 vydal společně s rapperem Bonusem aka Martinem Tvrdým desku na motivy jednoho období českého undergroundu, nové vlny a punku nazvanou U nás v garáži.

Vloni jste po 18 letech odešel z pozice uměleckého šéfa Dejvického divadla, jak to po půl roce hodnotíte?

Úplně v pohodě. Šlo o to, že kdybych pokračoval i po těch 18 letech, musel bych se uvázat k tomu, že to budu vymýšlet a dělatdalší čtyři roky, protože je na to čtyřletý grant od města. A to jsem si řekl, že už nechci. Pragmatické rozhodnutí. Zůstal jsem tam hrát, aby nebyly takový ty řeči „ježišmarjá, on odchází!“ nebo „co se tam děje?“, tomu jsem se vyhnul a navíc jsem si uvolnil ruce pro věci, které bych jinak nemohl dělat.

Jak vnímáte stáří?

Myslím, že je dobré vědět, kolik člověku je. Můžu se cítit mladší, ale nemusím říkat, že je stáří skvělý, jako to říká Květa Fialová, to myslím kecá. Někdo to má tak, že si věk odmítá připustit a já to mám prostě tak, že je mi tolik, kolik mi je. Vždycky si vzpomenu na Beatles, kteří říkali „nevěř nikomu, komu je nad třicet“.

Původně jsme se s Miroslavem Krobotem měli sejít v Dejvickém divadle. Den před termínem mi ale zavolal Václav Havelka, se kterým jsem rozhovor připravoval, že to nepůjde. V divadle se v té době zkouší a ve foyer natáčí Vaškova žena Lenka Krobotová pro DVTV. Nakonec jsme se sešli u Václava a Lenky doma. A bylo to dobře. Atmosféra byla rodinná.