Jedna z mých nejformativnějších vzpomínek na rodné město se vztahuje k době, kdy mi bylo asi devět nebo deset let. S kamarádkou vyrážíme o prázdninách na kolech do širokého okolí, doma rodičům svorně tvrdíme, že čas trávíme „před barakem“. Už jsme byly u všech cedulí označujících konec obce, teď stojíme před tou poslední s přeškrtnutým nápisem Karviná a mně se chce brečet: „Tohle je všechno!?“ 

Paneláková sídliště s vlastní občanskou vybaveností tvoří většinu z devíti tehdejších karvinských čtvrtí čítajících souhrnně přes 68 tisíc obyvatel, dodnes v nich bydlí rekordních 92 procent Karviňáků. Já vyrůstám v té lepší, jakkoliv se nazývá Mizerov, protože „náš centrum“ má vedle samoobsluhy a hospody ještě knihovnu s malým kinosálem, a také zde nežijí téměř žádní Romové (sic!). Když se ale řekne, jdeme do města, myslíme tím do Fryštátu, historické části nové Karviné, o jejíž německé samostatnosti nic netušíme. Dlážděné náměstí s kašnou lemované věží Staré radnice, oprýskanými měšťanskými domy a především zámkem Larischů a kostelem Povýšení sv. Kříže. Mezi nimi je vklíněná brána do nečekaně bujného parku s letním kinem, oborou a jezerem. Přes něj poprvé dojedeme do Darkova, „ku Olze“ a nakonec i k šikmému kostelu.

Jen to celé nedává smysl. Proč Karviná tolik šplhá do kopce? Proč se rozkládá tak daleko od řeky? A proč má šikmý kostel, co stojí u kaliště mezi haldami? Postupně se dovídám, že žiju ve městě, které nahradilo jiné, ačkoliv mu město neříkáme. A té nové Karviné nechybí jen druhé „n“ v názvu, ale také celé staré čtvrti, velký zámek a především lidi, kteří by o ní chtěli vyprávět. Za minulostí se už dávno udělala tlustá čára a rozhovory o městě pod zemí většinou utne argument, že uhlí je třeba dobývat, aby byla „robota“.

Nemít práci je v Karviné po komunistické masírce a divokých devadesátkách větší strašák než zdevastované životní prostředí, pobořené památky a trvale poškozené zdraví dohromady. Jenže s tímto ekonomickým pragmatismem se stírají i důvody, proč tu žít a co o vytěženém městě dalšího říct. A bez příběhu narůstá v místních stud, který obvykle maskují pověstnou drsností.

Když na začátku roku 2020 vychází první díl trilogie Šikmý kostel, slavím, aniž bych ho četla. Do příspěvku na sociální síť Facebook píšu, že teď už se na mou rodnou periferii, která podruhé mizí (vylidňuje se), nezapomene. Očekávám knihu v duchu žánru historického románu, který vládne domácí literatuře. Příliš se nemýlím, ale stejně jsem nadšená. Románovou kroniku o havířském městě zahajuje vyprávění ženy! Jedné z hlavních hrdinek Barbory, která se společně s dalšími Karwiňačkami na sklonku 19. století vleče obtěžkána dětmi a dalším těhotenstvím pro sůl do polské Wieliczky.

„Jakmile minuly Fryštát, od domova je dělila už jen slabá hodinka chůze, část žen se oddělila od skupiny a přidala do kroku, aby se mohly doma co nejdříve pustit do práce. Nabrat vodu ve studni, nahřát ji na koupání. Týdenní pochod jim pokryl sukně vrstvou bláta a prachu, vlasy jsou zcuchané a těla páchnou sedmidenním potem,“ popisuje návrat ze solné pouti Karin Lednická, donedávna nakladatelka a překladatelka, a teď i spisovatelka. Později přiznává, že výpravu místních žen do Wieliczky pro sůl si domyslela. V archivech o nich sice nenašla žádnou zmínku, ale v karvinské paměti se po generace udržela. To se propříště bude dít méně a méně – čím víc se její trilogie bude blížit současnosti, tím bude ubývat fabulace ve prospěch dokumentu. 

Stará Karvinná

První díl Šikmého kostela je časově ohraničený důlním neštěstím v dole František, Hlubina a Jan Karel, při kterém v roce 1894 zemřelo 235 lidí, a československo-polským sporem o Těšínsko uspaným v roce 1921. Scéna se solnou poutí se stala základním kamenem trilogie, kterou mimo jiné utváří přátelství obětavé a konzervativní Barky a progresivní a emancipované Julky a jejich spletitých rodových linií. Převažující ženská perspektiva zůstane i v dalších dílech, poslouží ke zvěrohodnění havířiny, tradičně zatížené fascinací chlapskou dřinou, a přidá pel současnosti. 

Může se to zdát málo, ale v havířském literární světě se zatím sto roků v šachtě žilo, mlčelo podle Petra Bezruče nebo jadrně brblalo „v ďuře“ podle Ivana Landsmanna. Pro ženský pohled na život s havířem nebo práci na šachtě – také ženy na šachtě pracovaly a pracují, třeba v úpravnách uhlí (moje prateta), skladech (moje babička) nebo administrativě (moje máma) – nezbylo místo. Šachta je obrovský organismus, město ve městě, a ne každý zaměstnanec tu fárá, zato mnoho jich je potřeba také na povrchu. Mýtus hornické paničky, který značně zesílil s komunistickými léty, byl vždy nesmyslně nadsazený, jak jen půl roku před vydáním prvního dílu Šikmého kostela doložila Kamila Hladká ve své knize interview Hornické vdovy (2019).

Vyvracet stereotypy, které prokázaly podivuhodnou životnost nehledě na útlum těžby, je úkol, jenž si Lednická dobrovolně uložila. Vyrostl před ní z rozhovorů nad rodinnými fotoalby pamětníků a pamětnic, jež ji, když pátrala na území staré Karviné, začali sami vyhledávat. Od prvního náhodného rozhovoru v ruinách karvinského evangelického hřbitova přešla k nedělním návštěvám a hodinám vysezeným v archivech.

Jakkoliv Československo vzniklo v říjnu 1918, územní spory s Polskem o kus Slezska pokračovaly a na Těšínsku, které Lednická do příběhu zakomponovala, byly nejvyhrocenější.

Zatímco prvním dílem románové kroniky, který se stal rychle bestsellerem, pohřbila především mýtus Karviné jako místa bez historie, druhým se pustila do interkulturního podloží, jež místo nehledě na oficiální hranice a jejich prostupnost odnepaměti utvářelo. Jakkoliv Československo vzniklo v říjnu 1918, územní spory s Polskem o kus Slezska pokračovaly a na Těšínsku, které Lednická do příběhu zakomponovala, byly nejvyhrocenější. Vše vyvrcholilo sedmidenní válkou v lednu 1919, ale ani v září 1921, kdy začíná druhý díl trilogie, nebyl v národnostně mnohovrstevnaté oblasti klid. Křivdy zdaleka nebyly zapomenuty a na další bylo zaděláno, což měla brzy ukázat druhá světová válka. 

„Každego Poloka posłać spatki po Olze,“ říkávala tvrdě moje babička v místním nářečí, které má blíž k polštině než k češtině. Vzpomínky na nucenou polonizaci, k níž v kraji docházelo stejně jako k nucené čechizaci, jí v rodině zvládli předat, přestože se narodila až dva roky po druhé světové válce. Lednická si vůči vyhroceným česko-polským vztahům zachovala odstup a nenechala se zatáhnout do obviňování ani jedné ze stran.

V době protektorátu se Karviná stala součástí třetí říše a její obyvatelé, protože je válečný průmysl potřeboval, dostali možnost přihlásit se po doložení řady dokumentů k německé národnosti. Jestliže zároveň prokázali, že jsou v práci nezastupitelní, nečekal je ani nástup do wehrmachtu. Zatímco někteří privilegia využili z pragmatických důvodů, aby ochránili svůj majetek nebo dosáhli na lepší potravinové lístky, pro jiné to byla Sophiina volba. „Musíme se poradit, jak to jako rodina uděláme s volkslistou. To jediné slovo srazí náladu k zemi. Strašák zápisu do Deutsche Volksliste, tedy německého národního soupisu, visí ve vzduchu už několik měsíců. Zpočátku si to Pospíšilovi vyložili naivně: kdo chce, může se přihlásit k německé národnosti. Nic takového neměli v úmyslu, a tak celou věc velmi rychle pustili z hlavy, zcela v duchu Ludwikova rozhodnutí, že se nikdo z jeho rodiny nesmí do ničeho zbytečně míchat,“ popisuje Lednická dilema, které stojí před Barčinou rodinou v roce 1941. 

Mnozí další si takto krk zachránit nemohli a byli deportováni do koncentračních táborů. Ostatně jeden z nich, jak se teprve nedávno podařilo prokázat, fungoval i na území Karviné, na dohled od Dolu Barbora, v blízkosti dvou dalších táborů pro více než 1500 sovětských zajatců. Tam ale místní vězněni pochopitelně nebyli, byl určen přibližně 800 Židům z Polska, kteří pracovali na výstavbě karvinské teplárny. Poslední z táborů, kde byla internována nucená pracovní síla, stál také poblíž a byl určen asi pro 950 italských zajatců. Po druhé světové válce zde byli drženi Němci předtím, než byli deportováni. Následně tu prosperovala drůbežárna, a pak už nic, jen ostnatý drát vrostlý do stromu a terén srovnaný bagry. A ani jedna pamětní cedule.

Nová Karviná

Závěrečný díl Šikmého kostela psala Lednická nejdéle, odehrává se totiž v letech 1945 až 1961, jež jsou současnosti nejbližší, v paměti tedy nejživější a zároveň zachycují zánik města. Knihu věnovala „lidem, které nacionalismus, nacismus a komunismus připravily o život, domov, kořeny a důstojnost“ a zalidnila ji nejvíce hrdiny a hrdinkami vytvořenými na základě osudů zdejších obyvatel. Zvolila si převážně dokumentární cestu tvrzenou důkazy nejen z místních zdrojů, ale také z Archivu bezpečnostních složek, aby vyvrátila mýtus o rudé Karviné, která šla zkáze naproti. Přibylo citací z dobových dokumentů a celkově se jazyk vyprávění změnil – dialekt po naszymu válcuje komunistické ptydepe. Rozdíly mezi nacistickým a komunistickým režimem totiž v případě drancování místní krajiny a využívání zdejších lidí jsou jen kosmetické. 

Knihu Karin Lednická věnovala „lidem, které nacionalismus, nacismus a komunismus připravily o život, domov, kořeny a důstojnost“ a zalidnila ji nejvíce hrdiny a hrdinkami vytvořenými na základě osudů zdejších obyvatel.

„‚To už mi hlava nebere, co se včil na šachtě robí! Jeden by myslel, že po vojně se začne dávat dokupy, co Němec zničil, ale děje se úplný opak!‘ ‚Republika potřebuje co nejvíce uhlí,‘ opáčí Wojtek a z jeho tónu by se mohlo zdát, že těch pět slov považuje za univerzální odpověď. ‚Já vím, na to tvoje budování,‘ bručí Ludwik. ‚Ale proč by se kvůli budování jedneho mělo ničit cosik jiného: No?‘ pobídne ho bradou k odpovědi. ‚Jak – na moje budování?‘ rozčílí se Wojtek. ‚Doly teď patří všemu lidu, tak z nich musí mít všechen lid prospěch!‘ ‚Ále nechej si také dřisty na schůzi,‘“ takové divoké debaty nad tím, co bylo, co je a co z toho bude, probíhaly určitě nejen v knize mezi Barčiným mužem a synem, ale také v nejedné karvinské domácnosti. 

I sem přicházeli noví obyvatelé, kteří chtěli čistý start a ke starému praskajícímu městu neměli vztah. Poměry na šachtách se zase mění a na vedoucí místa jsou obsazováni lidé, jejichž jedinou kvalifikací je často jen stranická knížka. V zajateckém táboře jsou po sovětech vězněni lidé z různých důvodů nepohodlní režimu, pokud podepíší dlouhodobý kontrakt na šachtě, zkrátí se jim trest. Lednické se přesvědčivě daří vystavět napětí před blížící se katastrofou – zánikem Karvinné a dalšími z řady důlních neštěstí, které musejí přijít. Scéna vypískání prokurátora, jenž na shromáždění před havíři obviňuje důlní odborníky ze sabotáže a zrady, má potenciál zapsat se do kolektivní paměti a rozrušit tak ustálenou představu o Karvinsku coby rudé baště.

Zároveň Karviňákům vrací řadu osobností – pátera Ludvíka Sobka, důlního vedoucího Józefa Stoszka, zakladatelku místní pobočky Červeného kříže Annu Danielovou a další. Stateční lidé, kteří si do poslední chvíle zachovávali naději a pomáhali druhým. ldeální adepti na přejmenování třídy Těreškovové nebo ulice Kirovovy, jež se bohužel dodnes vinou Karvinou.

Jako literární kritičku mě u četby Šikmého kostela trochu mrzí, že tu literatura hlavně slouží, jako karvinská rodačka jsem ale za tuto knihu opravdu ráda. Trilogie vede žebříčky prodejnosti a čtení po celé republice jsou nabitá diváky. Spolek Stará Karviná, který vznikl současně s prvním dílem, pečuje o pozůstatky ztraceného města i bojuje za to nové. Před šikmým kostelem sv. Petra z Alkantary se sice rozkládá revitalizovaná pustina, ale pravidelně ji svým zájmem oživují turisti; jen v sezoně 2021 jich přijelo deset tisíc. 

Lednické se s Šikmým kostelem povedlo něco výjimečného – místní její knihu přijali za svou.

Poprvé se mnou po přečtení prvního dílu Šikmého kostela o našem rodném městě mluvila i moje máma, když se vydala na výlet po tom, co ze staré Karviné zbylo. Už jsme Karvinou neviděly jen jako místo, odkud je potřeba odejít, pokud chce člověk něco dokázat, a kam by bylo potupné se vracet, kdyby mu to nevyšlo. Stala se zajímavým tématem k hovoru, což je po letech první příznak toho, že nám na ní záleží. Lednické se totiž s Šikmým kostelem povedlo něco výjimečného – místní její knihu přijali za svou. Nemají pocit, že je vytěžila jako zajímavé exoty, naopak se na jejich čteních svěřují, že jim jako Karviňákům vrací důstojnost, a to je předpoklad pro další rozvoj města, jehož osud je stále nejistý. Trauma způsobené ztrátou města se začíná hojit.