U svých knih používáte pseudonym Hora-Hořejš, i když v občance máte jen Petr Hořejš. Jak to vzniklo?

Byl to pseudonym černého pasažéra Mladého světa.

Co se stalo, že jste se tehdejšímu režimu znelíbil?

V roce 1963 jsem odešel z Rozhlasu, kde jsem byl velmi nespokojený, protože mě tam čekala reportérská kariéra – se studem jsem musel udělat pár ošklivých reportáží. V zoufalství jsem utekl do Albatrosu. Říkal jsem si, že zde budu moci dělat něco, co je užitečné – dětské knížky. Stal jsem se redaktorem literatury faktu a velmi mě to bavilo. Byla tam kultivovaná a přátelská společnost, což v té době bylo vzácné. Na sklonku roku 1967 jsem se kolegy nechal zverbovat a stal jsem se kandidátem Komunistické strany Československa. Bylo mi 29 a do té doby jsem těmto nabídkám úspěšně odolával. Tehdy jsem se ale dobrovolně rozhodl, protože panovala představa, že se konečně začne něco prospěšného dít.

A dělo se!

Přijal jsem tu iluzi. Za třičtvrtě roku ale přijely tanky a já jsem šel svému šéfovi říct, že žádná salta mortale dělat nebudu. V pražském jaru jsem se nadchl pro dubčekovské demokratické křídlo, teď přišel opak a já u toho nechtěl být. Šéf mi tenkrát řekl, že tohle uděláme všichni, až přijde ten čas. Moje kartička čekatele zatím ležela někde v pokladně, stranickou knížku jsem nezískal. Trvalo to, Dubček padl, nastoupil Husák a začaly čistky. V roce 1970 jsem jako všichni komunisti v Albatrosu absolvoval prověrku. Prověřovala nás komise takzvaných jodasovců, důchodců z vysočanských fabrik, kteří prý dostávali prémie za každého vyloučeného. Dostavil jsem se k prověrce a řekl tam totéž, co v srpnu 1968 svému šéfovi.

Jaká byla reakce?

Řekli mi, že jsem se vyloučil sám. Byl jsem tak mezi 19 komunisty z Albatrosu, které tehdy vyloučili. Byl to masakr, jinde si komise sestavovali sami, k nám přišli ti absolutně dezorientovaní a rezolutní jodasovci. Říkalo se, že si spletli naše nakladatelství s botelem Albatros na Vltavě, zkrátka nevěděli, kde jsou, a ani je to nezajímalo. Byli hnusní a hloupí. Perzekuce přišla až v jedenasedmdesátém. Vyhodili mě z redakce, stal jsem se na čas inkoustem v oddělení dokumentace a knihovny. Pak jsem byl vyslán dělat výstavu k Mezinárodnímu roku dětí, jmenovala se Knihy všem, nejlepší dětem. Jezdili jsme s ní po všech krajích. Načež přišel nový ředitel a vyrazil mě. Když jsem oponoval, že jsem udělal řadu úspěšných redakčních titulů, řekl mi, že po profesní stránce nemá výhrady, ale že jsem selhal politicky.

Co jste dělal pak?

Ocitl jsem se doslova na ulici. Snahy získat jakékoliv zaměstnání pro vyloučeného třicetiletého muže byly nemožné. Ze začátku jsem se pokoušel získat místo tajemníka České filharmonie. Na shledanou! Ani když jsem žádal o podřadnou pozici v Multiservisu, neuspěl jsem. Byl jsem už podruhé ženatý, měl dvě malinkaté děti a zůstal zcela bez prostředků. Nikde mě nezaměstnali. Měl jsem pár kamarádů v Mladém světě a ti mi pootevřeli dvířka. Začal jsem pro MS dělat drobnosti, byl jsem vděčný za každý honorář. Potřeboval jsem honorářové poukázky nosit v občance. Razítko zaměstnání jsem tam neměl, takže mi při kontrole hrozilo, že mě zatknou za příživu. V Mladém světě jsem se postupně etabloval, záleželo mi na tom, abych měl pravidelný příjem.

A tak vznikly Toulky?

Nejdříve jsem tam několik let dělal rubriku, něco mezi fejetonem a vzděláváním, rubriku Péti. Nejúspěšnější byl Péťa Vařič. Dostal jsem ji jako rajón na vojně. Dnes je všude plno vaření, v té době ale takovou rubriku měla snad jen Vlasta a Květy. A tehdejší šéfredaktorka Olga Čermáková stála o to, abychom měli rubriku o vaření pro mladé lidi a študenty i v Mladém světě. Nikdo to nechtěl dělat, já ano. Tak vznikla rubrika a později úspěšná knížka Péťa Vařič aneb Snadné etudy pro hrnec s pokličkou a obě ruce levé. Dělal jsem si z toho srandu, čtenáři taky, posílali mi neuvěřitelná kvanta receptů, dodnes tu bednu nápadů někde mám, dala by se z toho složit krásná kuchařka. Navázal jsem na to seriálem Péťa rodič. Šlo o problematiku výchovy malého dítěte očima otce. To vycházelo snad pět let. Dělal jsem i kulturní kalendáře, takovou oportunistickou práci. Potřeboval jsem mít existenci a neřešil morál.

Tak jste to vnímal už tehdy?

Narodil jsem se pár týdnů před Mnichovem. Když jsem končil základní školu, v roce 1953, krátce po sobě zemřeli Stalin a Gottwald. Když jsem maturoval, v roce 1956, konal se dvacátý sjezd KSSS a na podzim přišly maďarské události. V neschopnosti se orientovat, vstoupil jsem na novinářskou fakultu, což byla, jak se ukázalo, nejhloupější fakulta, jaká v té době existovala. Učili jsme se samé blbosti. Byla tam ovšem báječná společnost – Vladimír Jiránek, Jirka Hanák, Přemek Podlaha, Karel Tejkal… Novinařinu jsem ale dělat nechtěl, byl jsem už tehdy tiše protirežimní. Rok 1968 pro mě byla klíčová, osudová událost, kterou v sobě nesu celoživotně. Považoval jsem to za konec veškerých nadějí. Od té doby jsem se už neuměl angažovat, po sovětské okupaci pro mě skončil svět. Jak jsem byl z normalizace zoufalý, napadla mě taková maličkost: když je budoucnost černá, možná ta minulost může být lepší. Svěřil jsem se s touto myšlenkou skvělému grafikovi a takřka geniálnímu člověku Milanu Kopřivovi. Stal se mi takovým guru. A právě on mi udělal design Toulek, který existuje dodnes.

Toulky byly ale původně seriál Mladého světa…

Zprvu jsem si představoval, že to bude tahák pro maturanty z dějepisu o čtyřiadvaceti kapitolách. Dlouho nebylo jasné, zda to vůbec projde. Projekt totiž museli schválit lektoři, kteří tvrdili, že dějiny začínají prvními písemnými prameny, a já, abych povzbudil čtenářstvo, jsem chtěl začít už pravěkem. Abych mohl říct, že tahle země nebyla nepolíbená, že se tu odehrávaly děje a žily tu civilizace daleko kultivovanější – třeba Keltové, než když jsme pak přišli my, Slované. Nechtěli mi to dovolit, ale nakonec se to prosadilo. Byl jsem nepolíbený historií, ale když jsem se do toho pustil, velmi mě to zaujalo a záhy jsem také přišel na to, že projekt dvaceti čtyř kapitol je nesmysl.

Proč?

Byl to malý prostor. V podstatě bych jen interpretoval základní fakta. Ale já se dopustil troufalosti a začal vyprávět příběhy. Dnes nikoho nenapadne, že osobní příběhy českých panovníků nebyly zakázány, ale neprovozovalo se to, protože to přeci byli feudálové, nepřátelé lidu. Osobní příběhy byly vyhrazeny klasikům marxismu-leninismu.

Jak jste se v té době dostával ke zdrojům a hledal jistotu, že historii vykládáte správně?

Jistotu jsem neměl nikdy, spíše intuici, která vycházela z rozsáhlých studií. Uměl jsem vstát ve čtyři ráno a dělat do deseti do večera. Snažil jsem se studovat co nejvíc, do chvíle, než se mi to plátno před očima vybarvilo. Někdy to byly problémy. Například druhý díl Toulek, zejména husitství. Tam jsem byl v koncích. Potřeboval jsem se seznámit se čtyřdílným portrétem Pekařova Jana Žižky. Přes Mladý svět jsem žádal univerzitní knihovnu, kde to bylo na indexu, aby mi to půjčili. Nepřístupné! Bylo to jak za Koniáše. Dostat se k objektivní knize o životě Jana Žižky bylo nemožné. Nakonec jsem to soukromě sehnal a otevřelo mi to oči. Uvědomil jsem si dvě tváře husitství – tu radikální a brutální, která nás na čas v podstatě vyřadila z civilizované Evropy, a tu druhou, umírněnou, která poté dokázala jistý zázrak. Předělem byla bitva u Lipan, kde umírněné křídlo zvítězilo nejen vojensky, ale i duchovně. Vedlo to k tomu, že se to krvavé hnutí obrátilo v podstatě ve svůj opak. Existuje fyzikální zákon, který se týká magnetismu. Každý magnet má svůj kladný a záporný pól. Člověk by si myslel, že když magnet rozřízne, zůstane plus na jedné straně a minus na druhé. Ale tak to není, vždy se stane, že magnetu zůstanou oba póly. A já to v takové široké nadsázce vnímám i v dějinách.

Záporný pól zkrátka odstranit nelze…

Po přijetí tzv. kompaktát (1436) a zejména za Jiřího z Poděbrad se v naší zemi vytvořilo prostředí, kde se dva duchovní systémy, katolický a utrakvistický, potkávaly, ovlivňovaly a krok za krokem sžívaly, a my nizozemskou či západní cestou mířili k reformaci, která už bohužel nenastala.

Měl jste se svou interpretací dějin někdy nějaký problém?

Neměl a nevěděl jsem proč. Jednou mi napsali ze Slovenska, že jsem Jánošíka pověsil za chybné žebro. Takové výtky to byly. Teprve dodatečně, na sklonku své existence v Mladém světě, jsem pochopil, co v tom mohlo hrát roli. Manželem Olgy Čermákové byl inženýr Zdeněk Čermák, vrchní československý cenzor. Vedl HSTD, Hlavní správu tiskového dohledu. A jak jsem se s letitým zpožděním dozvěděl, moje Toulky měl rád a fandil jim. Dokonce, když měl vyjít druhý díl, někdy v roce 1984, napsal na to velmi pochvalnou recenzi. Nikdy jsem se na to neptal, protože člověk se na některé věci ptát nemá. Ale jsem přesvědčen, že mi svou autoritou vrchního cenzora poskytl určitou ochranu a v Mladém světě to procházelo bez maléru. Jako Hora jsem tak vydržel až do roku 1989.

Měl jste někdy pocit, že to, co jste napsal za socialismu, by si zasloužilo revizi?

Dnes si už přesně neuvědomuji, co všechno vzniklo ještě za normalizace. Myslím, že první tři díly, možná že i ten čtvrtý. U některých postav jsem tento pocit měl. Na konci normalizace byla svatořečena Anežka Česká. A já jsem jí nevěnoval dostatek pozornosti. V každém případě bych v jiné tónině psal o husitství, zejména tu radikální etapu čtyř pražských artikulů, což byl primitivní program církevní reformy prosazované žižkovským křídlem. Až z Pekařova Žižky jsem pochopil, jak to bylo nemilosrdné. Když mniši odmítli přijmout artikuly, Žižka je zamknul v kostele a upálil. Nebo je nahnal do vápenky a tam je popravil. Nehledě na obrazoborectví, které přineslo neskutečné kulturní ztráty. To bych dnes asi napsal barvitěji. Účelové dezinterpretace jsem se ale v přijatelné míře snažil vyvracet už tenkrát.

Nedávno jsme si připomněli dvě stě let od narození Karla Havlíčka Borovského. Zrovna u něj by možná stálo za to ten do učebnic dějepisu vepsaný obraz poopravit…

Mám na tenhle problém intenzivní vzpomínku. Na začátku padesátých let jsme museli papouškovat – a byli jsme za to známkováni – že Karel Havlíček je náš národní mučedník. V době, kdy tu probíhaly procesy se Slánským, Clementisem, Kalandrou či Horákovou. O tom jsme věděli, ale co jsme netušili, že současně s těmito procesy a popravami existují tisíce letců, kněží a kulaků, kteří jsou mučeni v lágrach podobně jako Židé za nacismu v koncentrácích. My jsme ty informace neměli. Byl jsem otřesený těmi procesy, nerozuměl jsem jim, nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Přijal jsem, že Havlíček je ikona. Až později jsem si uvědomil tu zrůdnou falešnost takového výkladu. Havlíček byl bezesporu geniální a pracovitý novinář s pronikavým viděním a vynikající dikcí, ačkoliv se stěží naučil česky. Byl to stručně řečeno jeden z našich prvních demokratických novinářů. Měl tragický osud. Celá jeho rodina včetně něj velmi brzy podlehla tuberkulóze, ale národní mučedník to rozhodně nebyl. Bachovské poměry, jakkoliv nám je líčili jako nesnesitelné – v učebnicích se psalo o hrobovém tichu v Čechách–, byly ve srovnání s padesátými lety selankou. Ve skutečnosti to bylo tak, že když František Devera odvezl Havlíčka do Brixenu, bydlel mučedník národa ze začátku v hotelu, měl all inclusive, pak dostal nabídku přestěhovat se do toho slavného domku, který v Brixenu dodnes stojí, mohl si dovolit služku, pozvat si manželku, měl státní apanáž či relutu z ministerstva vnitra, která obnášela asi 500 zlatých ročně, což byl trojnásobek platu českého kvalifikovaného učitele, a když mu to nestačilo, napsal na ministerstvo, že nuzuje, a oni mu snad 50 zlatých přidali. Pravda, nesměl cestovat, veřejně publikovat, ale kriminál to byl opravdu fešácký. Dodneška cítím takovou zvláštní zlobu, když v době, kdy umírala Horáková a byly tu desítky tisíc vězňů v lágrech, se mládeži vyprávělo, že Havlíček byl národní mučedník. Ta licoměrnost režimu byla neskutečná, a my jsme na jedenáctiletce za ty lži kasírovali jedničky.

Řada osobností byla v různých časech vykládána různě, nejvíce je to vidět asi u Masaryka, od nenáviděného profesora po tatíčka…

Masaryk to schytával z různých stran už za svého života. Nebyla to jen hilsneriáda, ale samozřejmě i boj o Rukopisy. To byl v Kristových letech a přišel s koncepcí, která ovšem nebyla jeho, že jsou Rukopisy pravděpodobně padělek. To vůči němu obrátilo hodně hněvu. Šlo to tak daleko, že zvažoval vrátit se s Charlottou do Ameriky a péct tam české koláče. Projevil ale neuvěřitelnou odvahu. Byl to ten neohrožený hrdina. Druhou linií Masarykova příběhu jsou otazníky nad jeho genetickým původem.

Přikláníte se k verzi, že byl synem císaře Franze Josefa?

Nepřikláním se ani k jedné verzi, ono je jich totiž ve skutečnosti více. Přikláním se pouze k možnosti, že tento geniální, pracovitý a neohrožený muž mohl být jen stěží potomkem negramotného čeledína z Kopčan v Horních Uhrách. Je téměř vyloučené, aby si matka TGM, dáma, která byla na svou dobu nadstandardně vědomostně vybavena, vzala najednou o deset let mladšího koňáka, byť to k sobě měli z Kopčan do Hodonína jen asi osm kilometrů. Pak je tu ještě jedna velmi pozoruhodná záhada: za mladým Masarykem, nadaným chlapcem z nejubožejších poměrů, totiž stojí síla, která ho neustále žene dopředu. Když studuje na německém gymnáziu v Brně, ta síla se ho ujímá, a ten chudý chlapec už ve skutečnosti nikdy chudý nebude. Možná rozhazovačný. Je takřka nemyslitelné, aby se stal preceptorem v rodině šéfa brněnské a později vídeňské policie rytíře Antona Le Monniera, nebo preceptorem v rodině jednoho z nejbohatších lidí v Rakousku, šéfa rakousko-anglické banky Schlesingera, a pak aby se za velmi pozoruhodných a trochu nápadných souvislostí oženil s dcerou prachatého šéfa exkluzivní pojišťovny Germania v New Yorku. A jsou tam další věci, najednou mu dvaadvacetiletý mladíček, student Isidor Flesch, odkáže veškerý majetek po svém otci multimilionáři. Masaryk ho opravdu vysoudí a získá neskutečné bohatství asi ve výši 55 tisíc zlatých (znásobte to dvěma sty korunami, je to mnoho milionů). A takových příkladů je hned několik. On sám říká Čapkovi: Já jsem se nikdy nezabýval penězi, když jsem je potřeboval, vždycky odněkud přišly. Jako kdyby něco tušil. Nebo snad věděl?

Dozvíme se někdy, kdo byl Masarykův otec?

Existuje několik variant. Jedna z nich je, že byl synem podnikatele, jakéhosi hodonínského Bati, který se jmenoval Nathan Redlich. Mohl být i synem nejvyššího účetního na tamních císařských statcích. Z hlediska logiky a souvislostí je ovšem i možné, že mohl být synem Franze Josefa. Ale důkazy pro to nejsou. Jen se naznačuje. Proto jsem v té věci osobně velmi zdrženlivý.

Jaká by ale byla Masarykova motivace, aby zamlčel svůj původ?

Vypadá to, že on se nejspíš o tom nikdy nedozvěděl. Jako Božena Němcová. Ta taky jen tušila, avšak nevěděla. Ale bylo na spadnutí, abychom se to dozvěděli my. Můj kolega z Mladého světa, David Vondráček, měl s genetikem docentem Vaňkem připravenou zkoušku genomu císaře a Masaryka. Sehnali genetické materiály od Jana Masaryka, Ferdinanda d´Este, dokonce našli i přímého potomka Masarykova kopčanského otce. Měli to nachystané ke genetické analýze, ale Masarykova pravnučka Charlotta Kotíková to zatrhla. Takže to údajně neuskutečnili, ale já si nedovedu představit, že by to neudělali.

Kdyby to tak opravdu bylo, co by to způsobilo?

Lidi by určitě přehodnocovali osobní roli ikonického Masaryka coby člověka, který zbořil tátovi impérium. Nerozpletitelných věcí je ale hodně a k historii neodmyslitelně patří. Pokud se dějiny interpretují, jsou už od podstaty zkreslené tím, že jsou jejich stručným výtahem. A samozřejmě vládci mají snahu dějiny dezinterpretovat zcela účelově. To je neustále přítomné. Nemusí to být ze zlé vůle, ale ze setrvačnosti. Je to o to horší, že valná část občanů dostane jen povrchní informace na základní či střední škole a tím skončí. Vydrží to i na několik generací. Například habsburská monarchie jako žalář národů, kde jsme tři sta let úpěli. Nechci tvrdit, že národ neměl vážné problémy, ale v mnoha směrech tohle tvrzení neplatí. Monarchie byla za vyspělejším západem v opoždění, ale když se po tereziánských a josefinských reformách ten státní stroj rozjel, mělo to úžasnou akceleraci. Vzpomeňme, jak rychle se tu vybudovala železniční a silniční infrastruktura. Během třiceti let tu vznikla jedna z nejhustších železničních i silničních sítí v Evropě. Když vidíme současnost, měli bychom se sklánět! Vždyť náš Jan Perner vybudoval železniční trať mezi Pardubicemi a Prahou za necelé dva roky. A také – nikdy se tady nestavělo takové množství škol, jako v tomto „žaláři“ na konci 19. století. To jsou všechno věci, které by měly monarchii ospravedlnit. Ale já se obávám, že na tom česká historiografie nepracuje a už vůbec se to nepromítá do korekcí učebnic.

Podobné je to i s první republikou…

Za bolševismu to byl kapitalistický bastard, Masarykem jako agentem imperialismu, který dává střílet do dělníků, počínaje. Po sametu zas byla první republika ideálem demokratismu. A to taky nebyla pravda. Chybí strukturovanější pohled. První republika trvala dvacet let a skončila padesátiletým průšvihem. Byla velmi nestabilní, vystřídalo se za tu dobu 17 vlád! Prosperita trvala jen do roku 1929.

Takže opět magnetismus a dva póly?

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na výrok Ludvíka Vaculíka: s pádem komunismu se vrátily příčiny, kvůli kterým vznikl. To je ta dvoupólovost. Myslím si, že platí obecně a mnohé v dějinách vysvětluje. Jako kluk jsem byl indoktrinován tím, že nás osvobodila Rudá armáda. Už nikdy válka, lepší svět. Jenže lepší svět se nedostavil, šlo to úplně jinam. Sametová revoluce? Byl jsem už střízlivější, ale nadšený. Uplynulo třicet let a přišel ráj? Nechci pomlouvat, v mnoha směrech je to úžasné, žít ve svobodě. Ale změnila se nějakým bytostným způsobem česká politika? Změnil se svět? Mám ještě jednu myšlenku. V etologii se říká, že když je jakýkoliv živočišný druh ohrožen zvenčí, dejme tomu klimatickou změnou, suchem či stoupáním vody, tak uvnitř toho druhu stoupá agrese. Nepozorujeme to i na nás?

Petr Hořejš (nar.  1938) je český publicista, scenárista, spisovatel, mj. autor historického cyklu (od roku 1979) Toulky českou minulostí. Vystudoval FF UK v Praze, katedru novinářství. Do roku 1970 se živil jako redaktor a nakladatelský pracovník. Poté, co upadl v nemilost tehdejších normalizačních autorit, psal pod pseudonymy (Petr Hora, Péťa Vařič a Péťa Rodič) novinářské sloupky a zároveň pracoval jako čerpač a měřič vodních zdrojů. V letech 1990–1991 byl ředitelem nakladatelství Albatros, 1991–1994 redaktorem Mladého světa, nyní ve svobodném povolání. Od sedmdesátých let spolupracuje s Prázdninovou školou Lipnice. Je spoluzakladatelem nadace Pangea a řadu let se podílí na činnostech Ligy proti rakovině Praha. Několik let psal do Vitalu rubriku U stolu s…, fiktivní rozhovory s historickými osobnostmi.

V těch klíčových momentech sami sebe rádi omlouváme – že jsme trpěli, rozhodli o nás bez nás, máme holubičí povahu – odkud to pochází?

Každá společnost si vytváří idealizovaný obraz sebe sama. Opravdu si ale myslím, že potřebujeme poctivější interpretaci první republiky, protože my jsme si z Rakouska přinesli minu, která byla vložena do základů tohoto státu, totiž tu „mnohonárodnostnost“. Jestli měla monarchie třináct národností, my jich měli asi sedm. Ten minusový pól se brzy projevil, zejména proti menšinám. Například všechny sliby, které byly počínaje Pittsburskou dohodou dány Slovákům – autonomie, vlastní sněm, správa, soudy. To se nesplnilo. Že to mělo jako obvykle nějaký racionální důvod, to je jiná věc. Trochu falešně se předstírala demokracie pro všechny stejně oprávněné občany tohoto státu, ale platilo to jenom pro Čechy. Slovákům se upřelo mnoho věcí, na Slovensku se Češi po zhroucení maďarské správy chovali trochu jako kolonizátoři. Slovenský jazyk byl vlastně pouhý dialekt oficiálního československého a pravidla jeho pravopisu dělala česká komise, Slovákům to nesvěřili. Ještě horší to bylo vůči Němcům. To se ale v učebnicích nedočteme.

Možná je to i jeden z důvodů, proč u nás nemáme elitu…

Nemáme, anebo si jí nevážíme. Zničili jsme si šlechtu, Hitler tu zničil židovskou část elity a bolševik to dodělal s liberálními demokraty.

Jak vypadá váš pracovní režim? Dovedu si představit, že když píšete Toulky, moc věcí okolo neexistuje…

Mluvme v minulém čase. Snad po padesáti letech mám po dílčí literární spolupráci na finální podobě krásné Gottovy autobiografie poprvé napsáno. Zjišťuju – a je mi z toho ouzko – že můj zrakový hendikep mě podstatným způsobem omezuje. A přitom dny se mi krátí. Jsem trochu na rozpacích, bude mi čtyřiaosmdesát, kolik mám před sebou dnů? Tisíc? Budu-li počítat ty, které mají ještě nějaký smysl. Mám ještě psát? Slávu ani renomé nepotřebuju, peníze pro mé děti budou, nezahynou, mám si užívat, nebo psát? Obojí s těmahle blbejma očima nestihnu.

Jak dnes vypadá váš den?

Poklidně, dovolíme si výlet, věnuji se trochu zahradě, chystám se vydat fiktivní rozhovory s historickými osobnostmi, které jsem psal léta pro Vital. Myslím, že by to mělo podobný smysl jako Toulky.

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímal ve třiceti, v padesáti, jak ho přijímáte teď?

V padesáti jsem o něčem takovém vůbec nepřemýšlel. Člověka na to, že je to za dveřmi, upozorňuje tělo, které nějakým způsobem odchází. Ze začátku je to takřka nepozorovatelné, pak se to stane. Rád si trochu namlouvám – ono to zní vznešeně – že jsem ty oči nechal na Toulkách, že jsem čtyřicet let studoval a psal. Ale je to prozaičtější, prostě genetická vada. Pro mě je důkazem toho, že 80 procent věcí člověk vnímá očima, to, co teď žiju. Odchází mi sluch, to je však v některých situacích dokonce příjemné. Ale oči mi scházejí velmi. Uvědomil jsem si, že při určitém racionálním přístupu může být odchod důstojný. Nevím, kolik mám na to času. Chtěl bych také včas vyřídit většinu svých věcí, až po knihovnu, rád vám dám nějakou beletrii, pokud byste chtěli. Chtěl bych to zařídit i ve svých osobních složitých záležitostech, mám šest dětí. Pravdou je, že s úbytkem sil neubývají ambice, člověk by pořád chtěl dělat něco, co má smysl. To se to ovšem člověku mluví, když ho zatím nic nebolí a myšlenky jakž takž drží pohromadě…