Když jí prezident republiky 28. října loňského roku na slavnostním ceremoniálu ve Vladislavském sále Pražského hradu propůjčil Řád Bílého lva, těžko by se našel někdo, kdo by tuto poctu Evě Jiřičné nepřál. Ve svých šestaosmdesáti letech je zásadní postavou současné architektury. Řád Bílého lva je dosud nejvyšší vyznamenání, jaké kdy bylo českému architektovi uděleno.

Přes úspěchy, jichž dosáhla, je až příliš skromná a pokorná. Jde o nepřehlédnutelný povahový rys, jenž v architektonickém prostředí, kde bez silného ega nelze existovat, působí jako zjevení. Když jsem se Evy Jiřičné zeptal, jakou roli hrají v jejím životě ambice, touha uspět, odpověděla, že není ambiciózní. „Prostě ráda pracuji. Přitahuje mě, když člověk z ničeho vytvoří něco. Ale nemusí se jenom vytvářet, vyhledávám kontakt s lidmi, diskuse, čtu a dívám se. Opravdu miluji všechny obyčejné záležitosti a vyhledávám situace, které vyžadují řešení, a zároveň se díky nim můžu naučit nové věci. A je mi jedno, jestli jde o knihu, která mě nutí polemizovat s mými názory, nebo o hádání se s člověkem, který vyrábí dveře a špatně je osadí, jestli je to domluva s kolegy, jakým způsobem se dá navrhnout stůl nebo fasáda. Je to svého druhu posedlost.“ Posedlost!

Kongresové centrum Zlín

Působení Evy Jiřičné má soustavně mezinárodní parametry. Poté, co v roce 1968 odešla do Londýna, se dokázala prosadit v tvrdé konkurenci, a nejenom to, ostrovní velmoc architektku přijala za svou, o čemž svědčí řada ocenění a poct, které v průběhu let získala, včetně Řádu britského impéria, jímž byla dekorována královnou Alžbětou II. roku 1993. Obstála v oboru, jenž se nesl odjakživa ve znamení mužské dominance. V roce 1998 ji britská teoretička Penny Sparke jako jedinou žijící ženu zařadila do knihy Století designu – průkopníci designu 20. století, kde se ocitla ve společnosti Le Corbusiera, Alvara Aalta, Ludwiga Miese van der Rohe, Charlese Eamese či Eera Saarinena. Roku 2013 byla Evě Jiřičné předána prestižní Jane Drew Prize za „významný příspěvek k postavení žen v architektuře“: stalo se to jen rok poté, co ji získala legendární Zaha Hadid. Je také uznávanou pedagožkou – působila na Bartlett School of Architecture a přednášela na Harvardově univerzitě v Cambridgi. Po roce 1990, kdy se mohla vrátit naplno do vlasti, učila třináct let na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vychovala desítky budoucích architektů. Mnohým pomohla, aby byli přijati na praxi v předních londýnských ateliérech: kdo by nechtěl začínat u lorda Normana Fostera? Jméno Jiřičná otevírá dveře.

Komplexní přístup

Pro Evu Jiřičnou je typická všestrannost, která jí umožňuje ztvárnit židle či stoly, dávat podobu galeriím, obchodům, restauracím i rodinným domům. Navrhuje veřejné budovy různého zaměření, zvládá rekonstrukce i novostavby, rozsáhlé projekty stejně jako drobné věci. Umí všechno. Tato univerzálnost je v době, jež spěje čím dál více ke specializaci a atomizaci každé profese, stále vzácnější. Dá se označit za fenomén. Eva Jiřičná neuznává rozdělení na interiérové a exteriérové architekty, profesi vykonává v její jednotě, jak to bývalo běžné ještě před půl stoletím. Není formalistka spoléhající pouze na okázalý zevnějšek stavby. Zdůrazňuje věc, na kterou dnes zvláště mladí architekti zapomínají: „Hlavní důvod, proč existuje exteriér budovy, je nutnost mít interiér. Původní impulz, proč stavíme, je potřeba vnitřku stavby, a nikoliv naopak: vnitřek se pak projeví navenek, a nakonec se budova stane interiérem města. Architekti jsou ale trénovaní dělat především fasády.“

Kongresové centrum Zlín

Chce, aby architektura především bezproblémově sloužila. Má to v krvi. Eva Jiřičná pochází ze Zlína, kde se 3. března 1939 narodila. Její otec, architekt Josef Jiřičný, pracoval pro firmu Baťa, kde zaujímal vedoucí post ve výstavním oddělení. Až do jejích pěti let na ni tudíž působilo město, které v meziválečném období nemělo ve světě srovnání. Byla obklopena progresivně pojatými stavbami ve funkcionalistickém slohu: cihlovým dvojdomkem, v němž s rodiči bydlela, mrakodrapem s šéfovskou kanceláří ve výtahu, obrovitým kinem, továrnami s pásovými okny nebo památníkem se skleněnou fasádou. Všude ploché střechy, střídmé hranolovité objemy, pravidelnost, jednota a řád, které se propsaly do její vizuální zkušenosti. Jako dítě chtěla být astronomkou, na gymnáziu svůj zájem upřela už pouze na chemii. Nakonec zvítězila architektura, kterou v letech 1956 až 1962 studovala na Českém vysokém učení technickém v rámci oboru Architektura a pozemní stavitelství. Poté pokračovala v postgraduálním studiu na Akademii výtvarných umění (období let 1963 až 1967), kde navštěvovala Školu architektury vedenou profesorem Jaroslavem Fragnerem, a souběžně byla zaměstnána v Ústavu oděvní a bytové kultury (ÚBOK), který se zaměřoval na všestrannou kultivaci životního stylu. V roce 1968 mohla Eva Jiřičná odletět na stáž do Anglie, z níž se už nevrátila, ačkoliv to neměla v plánu. Nechtěla emigrovat: „Po třech týdnech, které uplynuly od mého příjezdu do Londýna, bylo tehdejší Československo okupováno ruskou armádou. Po několika měsících mého stále ještě legálního pobytu v Anglii mi bylo oznámeno, že můj pas je neplatný a návrat do vlasti nežádoucí.“ (Citováno z děkovné řeči přednesené Evou Jiřičnou 29. ledna 2019 v Betlémské kapli v Praze u příležitosti udělení čestného doktorátu ČVUT).

Rychle se postavila na vlastní nohy. Od roku 1969 až do roku 1980 byla zaměstnána v ateliéru Louise de Soissons a podílela se na rozsáhlém projektu přístavu pro město Brighton. Na začátku osmdesátých let se Eva Jiřičná osamostatnila, otevřela si vlastní architektonickou kancelář (Eva Jiricna Architects) a v rychlém sledu připravila mnoho interiérových realizací, jimiž proměňovala ulice londýnského centra. Dodávala jim třpyt a eleganci. Důležité pro ni bylo přátelství s Josephem Ettedguiem, vlivnou postavou módní branže. Navrhla pro něj byt, kadeřnictví, butiky, ale také restaurace (Le Caprice) nebo kavárny (Joe’s Cafe). Prokázala vzácnou schopnost řešit nevelký prostor pomocí světla a transparentních materiálů tak, že nikdy nepůsobí stísněně. V této převratné době oslovil Evu Jiřičnou architekt Richard Rogers, budoucí nositel Pritzkerovy ceny, aby vedla jeden z týmů řešících interiéry pojišťovny Lloydʼs, která se stala ikonou stylu hi-tech: navrhla kupříkladu restauraci Captainʼs Room s motivem plachet, ale hlavně pro budovu typická kruhová stropní svítidla. Její tvorba je postupně spojována s prestižními značkami jako Boodles, Harrods, Hugo Boss, Joan & David, Kenzo, Selfridges, Vidal Sassoon či Vitra, pro něž ztvárňovala podobu obchodů. Objevují se v nich důmyslná schodiště se skleněnými stupni, jež ji proslavila. V devadesátých letech přešla k architektuře větších forem. Provedla přestavbu a rozšíření vlastního domu Ove Arupa (1992) za pomoci geniálního statika, jehož poznala při práci v Brightonu: vozila jej ve svém malém VW z Londýna na „místo činu“. Následovala přístavba univerzitní knihovny v Leicesteru (1997) a také autobusový terminál u stanice metra Canada Water v Londýně (1999). Co úkol, to jiné téma.

Oranžerie Pražského hradu

Opět doma

V devětadevadesátém se vrací jako architektka do Česka. Vzniká Oranžerie v Královské zahradě Pražského hradu, která je manifestem konstrukčního a kompozičního mistrovství uplatněného v starobylém prostředí. Ve stejném roce si otevřela spolu s Petrem Vágnerem architektonickou kancelář AI Design se sídlem na Starém Městě. V novém tisíciletí tvorba Evy Jiřičné akceleruje. V Praze je postaven minimalistický hotel Josef (2002), kde uplatnila komplexní přístup – navrhovala budovu i všechny vnitřní prostory včetně jejich originálního vybavení: poprvé se v Česku objevilo její spirálovité schodiště. Krátce nato s obrovskou mírou empatie vůči památkově chráněné stavbě rekonstruovala odsvěcený gotický kostel svaté Anny (2004) a adaptovala jej pro potřeby kulturního centra Pražská křižovatka pro Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97.

Po Praze, kde studovala a učila se porozumět architektuře, se vrátila ještě hlouběji ke svým kořenům: do Zlína. V rodném městě dostala hned několik příležitostí. Nejprve bylo podle jejího návrhu postaveno Univerzitní centrum (2008) a hned naproti, v těsné blízkosti, Kongresové centrum (2011) s multifunkčním sálem, jehož propracovaná akustika umožňuje konání koncertů Filharmonie Bohuslava Martinů. Oba objekty jsou založeny na eliptickém půdorysu, který jinak baťovský pravoúhlý urbanismus centra zajímavě oživuje. V roce 2017 pak byl dokončen vzdělávací komplex Fakulty humanitních věd Univerzity Tomáše Bati, kterým se zlínská trilogie Evy Jiřičné uzavřela. Zvláště Kongresové centrum můžeme pokládat za mistrovské dílo, v němž se harmonicky snoubí architektčin cit pro organické tvary (inspirací pro střešní konstrukci byl trilobit diatom), užití špičkových technologií a minimalistická forma.

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

„Chci, aby byl návrh tak jednoduchý, jak jen může být,“ vysvětluje Eva Jiřičná metodu, kterou uplatňuje při promýšlení budoucích staveb. „Věci se totiž vývojem komplikují, takže se vždycky snažím všechno dostat do jakéhosi jednoduchého, pochopitelného principu, s nímž potom pracuji. Nejde o to, dát do architektury všechno, co můžete, protože vás to pak pohltí… Proto stále říkám: zjednodušit. A v okamžiku, kdy už to jednodušší být nemůže, se dá návrh rozšiřovat.“ Dostává se k podstatě, kde se krása může snoubit s užitečností a trvanlivostí, jak to před dvěma tisícovkami let stanovil římský architekt Vitruvius Polio. Je to také dobrý návod pro život. Eva Jiřičná potvrzuje zjištění, že když lidé dělají to, co mají rádi a k čemu jsou navíc jaksi předurčeni, nemají čas stárnout. Věk je jenom orientační číslo: nic víc, nic míň.