První komerční fotografická studia vznikala ve čtyřicátých letech 19. století. Vyráběla jednorázové rodinné fotografie na postříbřené měděné desce známé jako daguerrotypie. Tito přirození nástupci malířských miniaturních obrázků byli drahým luxusem, který přesahoval možnosti běžných pracujících, a proto se v dnešních rodinných sbírkách vyskytují jen zřídka. Jelikož se jednalo o křehké obrazy, daguerrotypie byly chráněny pod sklem, zarámovány a umístěny do skládacích pouzder. Většina patří do období let 1845 až 1855. Později byly nahrazeny levnějšími fotografickými formáty. Za první stálý daguerrotypický ateliér v českých zemích se označuje podnik Wilhelma Horna, otevřený počátkem října 1841 na Koňském trhu, nynějším Václavském náměstí v Praze.

Portrétní fotografie začala existovat s několikaměsíčním zpožděním od vynálezu fotografického procesu daguerrotypie v roce 1839. Byla často přístupnější a rychlejší než technika portrétní malby. Styl těchto raných portrétů odpovídal tehdejším technickým možnostem. Expozice se postupně zkracovala z mnoha minut na obvyklých třicet sekund. Estetické prvky vycházely z tehdejšího malířství. Pro dlouhé sekundy trvající nehybné setrvání před kamerou byly nutné různé podpěrky pro hlavu a tělo. Například Saronnysův univerzální držák hlavy nebo Bradyho stojan. Lidé při tom většinou seděli před holým pozadím a byli osvíceni měkkým světlem z okna, které mohlo být směrováno pomocí závěsů nebo zrcadel.

Malá kartička, zvaná vizitka, měřící kolem 10 x 6,5 cm byla prvním komerčně vyráběným fotografickým tiskem na světě. Poprvé se objevila ve Francii v roce 1858, stala se populární poté co v roce 1859 fotograf André Adolphe-Eugène Disdéri zvěčnil ve svém ateliéru Napoleona III. Vizitky rychle dosáhly v celé Evropě široké popularity. Byly základem neobyčejného rozvoje fotografie. Teprve malá vizitka naplnila do té doby nedostatečně rozvinuté možnosti fotografie: rychlé a levné zhotovení, neomezený počet kopií, snadné prohlížení. Díky vizitce se o šedesátých letech 19. století hovoří jako o „vizitkománii“. Stálo se ve frontách, každý chtěl mít svůj portrét, portrét svých příbuzných a přátel.

Fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu sbírat. Díky vizitkám vznikaly rodové portrétní galerie zcela nového typu, jež by v takovém rozsahu nebyly myslitelné bez fotografie. Vzniklo rodinné album. Fotografie na vizitkách byly sbírány, poskytovány jako dary a vyměňovány, což vedlo na počátku 60. let 19. století k výrobě prvních účelových fotografických alb. Jakákoli sbírka rodinných fotografií z 19. století pravděpodobně bude obsahovat vizitky.

Z fotografických ateliérů se postupem času staly divadelní scény, obsahovaly malované pozadí a různé rekvizity, jejichž cílem bylo vytvořit trojrozměrný efekt a vylepšit dojem. Závěsy, nábytek, malované architektonické detaily a pohyblivé vnitřní doplňky naznačovaly interiér obývacího pokoje, zatímco umělé vesnické prvky působily dojmem přírodního umístění a výletu. Další doplňky posilovaly hru na efekt. Malé děti držely kvalitní hračky jako panenky, kolovraty a bubny, zatímco dospělí často měli v rukou knihu, což znamenalo, že jsou gramotní − na rozdíl od ostatních umějí číst. Expoziční doba se zkracovala, postoje portrétovaných tak mají větší nenucenost, tu a tam se objeví i úsměv.

Smrt vždy byla velkým a přítomným tématem. Lidé vědomi si vlastní smrtelnosti si přáli zemřít doma v rodinném kruhu a ve vlastní posteli. Rodina si chtěla zesnulého uchovat v paměti co nejdéle. Svým způsobem se jednalo o poslední vzdání úcty člověku. V 19. století se však velká úmrtnost týkala zejména dětí, takže mnoho dochovaných posmrtných fotografií zachycuje právě je. Často ležely v postýlce nebo v náručí svých rodičů, případně jiného člena rodiny. Někdy bývají vyobrazeny s hračkou. Fotografové zemřelé aranžovali tak, aby na fotce vypadali co nejpřirozeněji, proto působí, jako by jen spali. Posmrtnou fotografii často symbolizuje zachycená květina. Ze zlomeného stonku se dá odvodit náhlé úmrtí. Podobnou symboliku zastávala také loďka, která buď plula klidnými vodami a poukazovala na snadné umírání, nebo naopak rozbouřeným vlnobitím, které značilo opak.

Nejen profesionální, ale i amatérský fotograf byl původně fotografem rodinným. Rodina či prostředí domova snad pro každého představuje jeden z prvotních námětů, když drží v ruce fotoaparát. Na přelomu 19. a 20. století se konečně fotoaparát stal výbavou bohatších domácností a jejich rodinných rituálů. Díky jednodušším a levnějším přístrojům bylo snadnější zaznamenávat rodinné oslavy, nedělní výlety, prázdninové cesty. Většinou se jednalo o sváteční a příležitostnou činnost, jejímž cílem bylo pobavení sebe, rodiny a přátel. V základu se tento typ snímku nezměnil dodnes.

V souvislosti s nenucenou rodinnou a dokumentární fotografií je třeba zmínit jméno francouzského fotografa. Jacques Henri Lartigue (1894–1986) je jeden z prvních amatérských fotografů, který se dočkal světového věhlasu. Začal fotografovat jako šestileté dítě. Byl velmi zvídavý, fascinovala ho technika. Na fotografiích z dětství nacházíme zdokumentovaný jeho svět – dětský pokoj, hračky, rodinu a kamarády při hře. Fotografoval také hry staršího bratra, který vyráběl a pouštěl letecké modely. Později vystudoval malířství. Lartigueovy fotografie byly objeveny až v 60. letech minulého století, Museum of Modern Art v New Yorku mu uspořádala výstavu a jeho fotografie uveřejnil časopis Life, který shodou okolností informoval také o smrti J. F. Kennedyho, a fotografie se tak dostaly do rukou obrovského množství čtenářů.

Před sedmdesáti lety představil Edwin Land fotoaparát Polaroid, který navždy změnil způsob, jakým přemýšlíme o fotografii i technologii. Jediné, co uživatel musel udělat, bylo stisknout tlačítko spouště, sejmout negativ ze zadní strany, počkat jednu minutu a odtrhnout proužek ochranného papíru. Nová technika způsobila nepokoje v obchodech a okamžitě se vyprodala. Fotoaparáty se vyvinuly v estetická mistrovská díla, jako je skládací model SX-70, který byl uveden na trh v roce 1972. Polaroid neustál nástup digitální fotografie a v roce 2001 vyhlásil bankrot. Díky nadšencům je ale tzv. polaroidová okamžitá fotografie stále mezi námi. Ve svém komerčním úspěchu a koncepci rychlosti a uživatelské přívětivosti je mobilní fotografie, jak ji známe dnes, přímým potomkem Polaroidu. Sociální síť Instagram převzala jeho čtvercový formát, užívá retro filtry na úpravu obrazu, logo Instagramu dokonce odkazuje na výrazné duhové pruhy Polaroidu. Navíc Edwin Land předpovídal existenci mobilního fotoaparátu před padesáti lety, hovořil o „fotoaparátu, který byste používali tak často jako tužku nebo brýle… něco, co by s vámi bylo každý den“.

Předpovědi se staly skutečností. Dnes má téměř každý v kapse přístroj, který umí fotografovat a nic nás to nestojí. Přehrada se protrhla. Více než 350 milionů fotografií denně nahraných na sociální síť Facebook, více než 95 milionů fotografií a videí sdílených za jediný den na Instagramu. Celkový počet sdílených obrázků nahraných na obě platformy nyní přesahuje 350 miliard. Fotografování není již primárně aktem ochrany obrazového dědictví rodiny, ale stále více se stává způsobem formování identity a komunikace jednotlivce. Fotografie pro budoucnost ztrácí smysl, obrazy rámují neustále se měnící sled okamžiků, které vytvářejí tekutou realitu. Něco ale zůstává od počátku vynálezu fotografie stejné. Snaha povýšit a obhájit svůj status. Již na vizitkách se lidé strojili do nejlepších šatů a usedali do luxusních křesel. Ve dvacátém století se rodiny fotografovaly společně s plnými ledničkami nebo s novými televizory.

Dnešní rozjásané příspěvky z exotické dovolené umístěné na Facebooku pouze rozvíjejí starý koncept. Technologové ale varují před slepou důvěrou ukládání digitální fotografie pouze na cloudové úložiště nebo externí harddisky. Vybrat a vytisknout ty nejlepší rodinné fotografie přinese nejen zklidnění a kritický odstup, ale i jistotu památky pro budoucí pokolení. Papír jako archivační médium je stále platný, víme, že odolá přinejmenším dalších 200 let.