Jak jste prožil ty dva karanténní měsíce?

Chybělo mi divadlo. Normálně hraji v Divadle Radka Brzobohatého jednou či dvakrát týdně a najednou nic. Pracovně mi zůstalo jen páteční natáčení v rádiu, kde mám na druhém kanále Českého rozhlasu pořad Šťastnou cestu. Kromě toho jsem začal dělat Videostop s herci na Facebooku divadla. Říkáme tomu Filmostop, přišla na to paní ředitelka, scénář si píšu sám a manželka mi dělá Karla Čáslavského, takového poradce. Říkáme jí Centrální mozek lidstva. Doma jsme to zvládli bez problémů, dokonce jsme oslavili narozeniny dcery, manželky a na dálku i mého bratra, který žije ve Švýcarsku.

Ptám se proto, že jsem na FB viděl, že jste s manželkou rozváželi nějakou pomoc…

Do místního penzionu pro seniory jsme rozvezli ovoce a potraviny. Navíc jsme se ženou natočili takový seriál pro seniory, který se jmenuje Nedávejte mozek do karantény. Točili jsme to samozřejmě z domova, pro příbramskou televizi Fonka, lze ho ale vidět i na YouTube.

Takže vlastně děláte už téměř všechno online…

Já vám něco řeknu. Shodl jsem se s Dádou Gondíkem, že jsme měli takovou touhu, abychom nemuseli do rádia chodit, ale mohli vysílat z postele. Dokonce jsem kdysi namaloval vtip, kde leží hlasatel v posteli, nad sebou má spuštěný mikrofon a říká: tak šup šup z postele a cvičit, cvičit! V podstatě se mi to teď splnilo…

Do divadla se asi ještě nevrátíte, že?

Asi ne. To takzvané pozvolné uvolňování je šaškárna. Neumím si představit, že by diváci seděli ob jednu řadu, maximálně po dvojicích, mezi kterými by muselo být místo volné.

Každý rok v červnu pořádáte tady v Mníšku pod Brdy vinný festival. Jak to bude letos?

Pro jistotu jsme jej přesunuli z června na 25. července. Všichni vinaři jsou pro, tak věřím, že se uskuteční. Je to krásná akce, kde máme i úžasný doprovodný program, třeba soutěž o nejkrásnější etiketu. Jako porotci tu bývají Iva Hüttnerová, Kristián Kodet a Jirka Slíva. Přijdou i kamarádi zpěváci, Roman Vojtek nebo holky Elefteriadu. Na podiu hraje swingová kapela, protože podle nás v Čechách k vínu cimbál nepatří. Když se tu pak procházejí manželské páry se skleničkou v ruce, každý si připadá jako Oldřich Nový nebo Adina Mandlová, jsou takoví elegantní, nikdo se tady nepere, nikdo nezvrací…

Myslím, že by se bolševikům neměl dávat takový prostor v médiích. Že to není obhajitelné ani nějakou kvazi objektivitou.

Svou veselou povahou jste známý, jak se vám daří neztrácet humor?

Humor ztrácím velmi zřídka. Doma vládne legrace. Moje žena je velice vtipná. Teď s námi bydlí i naše dcera s vnukem, protože rekonstruuje dům. A ta je taky vtipná. Dokonce je vyhledávaná infuencerka na Twitteru a Facebooku. Její velký kamarád je Pavel Novotný, odtud asi taky ten svojský humor.

Televizní vystoupení Pavla Novotného na TV Barrandov, ve kterém označil Jaroslava Foldynu za koště, vám tedy asi neuniklo.

Samozřejmě že ne. Od doby, kdy jsem na Barrandově přestal točit Videostop, jsem tuto stanici řekněme nevyhledával, ale když jsme se od Pavla dozvěděli, že tam bude, navíc s lidmi typu Foldyna, nenechali jsme si to ujít. Řvali jsme radostí a smíchy. Zaujalo mě, že Jaromír Soukup vůbec nebyl špatný, vedl to docela dobře. Pravděpodobně čekal, až ho Zeman pošle do háje, a pak se vrátil do normálu. Myslím, že lidi typu Pavla Novotného, Ondřeje Koláře nebo primátora Hřiba jsou teď velice potřeba, abychom neohýbali hřbet před darebáky z Ruska.

Před pár dny odstartovala kampaň Nic neriskuj, která běží na Televizi Seznam. V ní se vracíte na obrazovky s pořadem Riskuj, ale ve skutečnosti to tak není. Je to hoax. Pořad se totiž jmenuje Neriskuj a má formou známé soutěže ukázat, jak se nenechat napálit falešnými zprávami. Proč jste do toho šel?

Je to téma, které je v téhle době velmi důležité. Fake news, lži a nepravdy, které se tváří jako ta nejpravdivější pravda, se produkují neustále. Je to nebezpečné obzvlášť nyní, kdy je společnost hodně zranitelná. Myslím, že je povinností každého, kdo má šanci, že bude slyšet, k tomu něco říct. A říct to tak srozumitelným způsobem, aby ti, co to uslyší, pochopili, že pravda není vždy to nejjednodušší, co je jim servírováno. Podstata fake news je totiž v tom, že zjednodušují pravdu až na dřeň, aby jí rozuměli úplně všichni. Počítají s tím, že jsou lidé, kteří odmítají přemýšlet o složitých věcech a chtějí, aby svět byl zcela jednoduchý, protože na to byli třeba z dob komunismu zvyklí.

Fake news pracují i s tím, že je existuje oficiální zmanipulované tvrzení a pak pravda alternativní. Že nám zkrátka někdo něco tají…

… a že jde jenom o to, jak si člověk vybere. Ale především je to o tom, jak přemýšlí. Jestli vůbec zvažuje všechny aspekty nějakého tvrzení, zda je něco vůbec možné, proveditelné, jestli to celé není jenom vycucané z prstu a jestli je to založené na reálném základu. To je všechno, složitější to není.

Na jeden z typů hoaxů jsme narazili, když jsme se bavili o vymyšlené smrti bývalé kuchařky Václava Havla Čiriny…

Já žil opravdu dosud v přesvědčení, že je po smrti. Zahlédl jsem to asi před rokem v nějakém bulváru, bylo mi to líto. Ale udělalo mi radost, že žije!

Stalo se vám něco podobného vám?

Dokonce to samé. Je to už hodně dlouho, možná se to stalo někdy na začátku 90. let. V obchodním domě Kotva byla kavárna nebo restaurace. Měl jsem tam schůzku, na někoho jsem čekal. Když přišel ke stolu číšník, zůstal na mě zírat s otevřenou pusou a jen se zeptal, jestli jsem pan Rosák. To jsem mu potvrdil a on stále nevycházel z údivu, protože − jak mi řekl − před malou chvílí slyšel v rádiu, že jsem měl těžkou autohavárii na severní Moravě a že jsem po smrti. Řekl mi, že je rád, že to není pravda. Já měl samozřejmě radost ještě větší. Jiný příběh byl třeba právě o tomto domě, kde teď sedíme na zahradě restaurace. Když jsme si ho s manželkou pořídili a udělali zde restauraci, divadlo a spousta dalších aktivit, dočetl jsem se v Blesku, že „Rosák zkrachoval ve svém podnikání v restauraci“. Ani jsem to nedementoval, protože jsem se tomu mohl jenom smát. Samozřejmě tomu lidi věřili. Někdo tomu věří rád, protože na to čeká a má z toho radost. Druhá věc je, že se to děje dost často. Vysvětloval jsem mamince i novinářům, že technicky není dost dobře možné, abych v restauračním byznysu zkrachoval, protože restauraci neprovozuji, ale pronajímám prostor, kde se restaurace nachází − a to je dost podstatný rozdíl.

Co se s tím dá dělat?

Jen to dokola opakovat. A tím, že vás někdo vidí živého, docela dobře dementujete, že jste zemřel.

Zachytil jste existenci ČT3? Zpočátku tam jen reprízovali staré věci, jak to na vás působí? Neimportujeme spolu s humorem i tu minulost?

Já tam zatím viděl jen reprízu soutěže O poklad Anežky České a Televarieté s Vladimírem Dvořákem, to podle mě není nic proti ničemu. Nebezpečí vidím jinde, třeba v televizním kanále CS Film, kde se zničehonic, bez jakéhokoliv vysvětlujícího komentáře, objevily záznamy ze sjezdů KSČ. Ohne weiteres. A pak vysílají Muže na severu, Ženu za pultem… to je prostě taková politická diverze.

Ono je to v té politické rovině asi nejvíc vidět ve zpravodajství…

Víte, co mě štve? Myslím, že by se bolševikům neměl dávat takový prostor v médiích. Že to není obhajitelné ani nějakou kvazi objektivitou. Neměli by se zvát do těch pořadů, měli by být rádi, že mohou být zvoleni do parlamentu, že tam mohou sedět. Samozřejmě, že něco takového by polická scéna sotva odsouhlasila, protože v současné době bolševici drží ANO a ČSSD u moci svou tichou podporu. Za mě bych de iure stanovil, že tihle šmejdi mají do médií zákaz.

A neměl jste pocit, že teď, když jsme byli uprostřed pandemie koronaviru, vlastně lidem dělalo dobře, že za ně někdo rozhodoval?

Jistě! To je ten relikt minulosti, kdy lidi byli rádi, že je stát vede za ruku. Dojdete si pro plat a nemusíte nic řešit, žádná nejistota nebyla, každý měl svou zhruba stejně velikou hromádku hovna zajištěnou státem. A hlavně − a to je nejdůležitější − všichni měli stejně. Představte si, že měl nějaký instalatér nějakou chaloupku. A vedle měl stejnou chatu profesor z vysoké školy nebo ředitel nějaké továrny. Úplně stejnou. Ale ta situace se změnila. Lidé, kteří začali podnikat a měli větší odvahu, ale někdy i lepší startovní čáru, mají najednou úplně jinou chaloupku − je krásná, jiná, lepší! A před ní auto, také lepší! A soused si pak říká: jak to, že to má? Vždyť jsme se měli všichni stejně, to je nějaký svinstvo, musel si nakrást! Dřív když měl někdo víc, tak to byl buď Karel Gott, nebo zelinář či řezník − a to se tak nějak tolerovalo.

Závist, taková typická a stravující…

Je to něco úplně jiného, než mi vypráví brácha, který žije ve švýcarské Basileji. Jednou mi vyprávěl, že u nich v ulici bydlí profesor z univerzitní kliniky, hrozně šikovný a bohatý člověk. Všichni lidi v ulici jsou na něj pyšní! U nás? Podívejte, toho hajzla, co zase má, no jen se podívejte! Ale vždy je to profesor. Profesor? To je kdekdo, proč já nemám tolik?

Padesát let s mikrofonem

Příští rok to bude 50 let, kdy jste začínal u rozhlasového mikrofonu. Co pro vás rozhlas znamená?

Začínal jsem v roce 1971 jako hlasatel. Jelikož tehdy neměla televize dostatek svých spíkrů, využívala služeb rozhlasových hlasatelů a redaktorů. Začínal jsem takzvaně mimo obraz, šoty do televizních novin se tehdy komentovaly živě. Dostal jsem pak pozvání do odpoledních zpráv, to už bylo na obraz, pak jsem dokonce dělal televizní noviny. Sporťákem tam tehdy byl Štěpán Škorpil. A nakonec jsem dostal lano do televizní zábavy, paralelně jsem byl v rozhlase.

Když se normálně podívám do diáře, moc volného času nemám, myslím, že je práce víc, než když mi bylo čtyřicet.

Co děláte v rozhlase teď?

Já tam vlastně dělám s manželkou, která je moje scénáristka, už léta. Dělali jsme spolu Studio Rosa, psala pro mě scénáře pro Barrandovský Videostop, teď Šťastnou cestu pro Český rozhlas a pak spolu ještě s Reginou Květoňovou máme pořad v rádiu Bijáček, to je vždycky o nějakém filmu. Kino v rozhlase vypadá dost divně, ale jde to. Člověk se tam dozví spoustu zajímavostí, jsou tam ukázky z filmů, rozhovory. Třeba teď jsme točili velký rozhovor s Vaškem Vydrou ke stému výročí narození Dany Medřické. Takhle se bavíme s touhle tou paní… (ke stolu přichází manželka Jiřina).

Zrovna vás tady manžel chválí, přišla jste v pravý čas.

Jan: Já jsem tušil, že přijdeš, tak jsem trochu připravil půdu.
Jiřina: Tak to ti děkuju. O čem si povídáte?

O tom, jak jste přežili tu zvláštní dobu posledních týdnů.

Jiřina: Měli jsme jednoho člena domácnosti, který s vyhlášením nouzového stavu opustil své bydliště a nastěhoval se nám do sušičky, kterou totálně zničil.
Jan: Křeček! Nevím, zda jste někdy rozebíral sušičku, předpokládám, že ne. Ale my ji museli vyhodit! Sundal jsem ten zadní plech a zjistil, že je tam takové tlumení otřesů, taková namačkaná cupanina, a v tom on si udělal pelíšek, chodil tam na velkou i na malou… A to tak strašlivě smrdělo, že jsme museli koupit novou.

Jan Rosák
Narozen 1947 v Ivanovicích na Hané. Rozhlasový a televizní hlasatel, moderátor, scenárista, příležitostný herec. V Československém rozhlase začínal v roce 1971, ve stejnou dobu začal spolupracovat s Československou televizí. Pětkrát vyhrál cenu televizní popularity TýTý v kategorii moderátor. Se svou rodinou žije v Mníšku pod Brdy, kde pořádá každý rok festival vína.

Někde jsem četl, že v důchodu pracujete víc, než dřív, proč to děláte?

No, to by mě taky zajímalo. Kvůli penězům to není. Dělám, co mě baví. Teď se ale ptáte v trochu nevhodnou dobu, protože toho zrovna nyní moc není. Ale když se normálně podívám do diáře, moc volného času nemám, myslím, že je práce víc, než když mi bylo čtyřicet.
Jiřína: Ale není, měl jsi toho víc, jen už si to nepamatuješ.

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímal ve 30, v 50, jak dnes?

Jan: Mám takový pocit − doufám, že se mnou žena bude souhlasit − že je důležité, aby člověk nepropadal skepsi a neříkal si, ježišmarjá, já jsem tak starej! Pak je z toho zdrcený, že nemá, co míval, že nemá ty příležitosti, které měl, že ho už nezdraví mladý holky tak jako dřív a neusmívají se na něj…
Jiřina: Která tě zdravila?
Jan: Ty ji neznáš! (smích) Je důležité si na každém věku najít to, co je na něm hezké. Takže na tomhle seniorském jsem si našel to dědečkovství. Našli jsme si i to víno, děláme různé akce a to nás baví.
Jiřina: Je velice důležité pořád hledat nové cesty, nové možnosti, něco nového se učit, rušit rutinu, ve které žijeme.
Jan: Teď jsme třeba začali chodit hodně na procházky. Máme tu kliku, že když odsud z Mníšku vyrazíme na kteroukoliv stranu, je to tam hezký. Trasy už máme dokonce pojmenované, a to podle našich psů: Nexin les, Mikešův les a pak je ještě Mikešova malá stezka a Mikešova dlouhá stezka.

Rádi spolu cestujete, máte nějaké plány na letošek?

Jan: Teď zrovna spolu sedíme u vína v Toskánsku. V neděli jsme tam odjeli…
Jiřina: Já jsem bytostný optimista a věřím, že si lidi dokážou poradit i s vakcínou proti té nemoci. Nedovedu si představit, že bychom se nezdravili objetím… Takže si myslím, že se to vrátí, třeba to bude jiné, než dřív, ale jsem přesvědčená, že to bude fajn. A když to nepůjde do zahraničí, tak pojedeme někam u nás, rozhlédneme se po okolí. Hlavně se nesmíme bát a strašit se.