Novodobá československá historie není dlážděna jen statečnými činy, nezměrnou obětavostí a obdivuhodnými výkony, ale také selháváním, zrádcovstvím a kolaborací. Z jakých osobních pohnutek tato „kalná stoka“ vyvěrá, jak reaguje člověk v mezních a vypjatých situacích, jaké následky nese spolupráce s okupantem či podepsaný úpis ďáblu?

Dlouhá léta jsem se zabýval (a stále zabývám) postavou číhošťského faráře a mučedníka komunismu Josefa Toufara, na kterém mě fascinuje jeho venkovská nepoddajnost, lidská ryzost, otevřenost ke druhým a síla vzdoru a vůle, s jakou dokázal odolávat bezmála měsíc sedmi brutálním vyšetřovatelům Státní bezpečnosti, než z něj doslova vymlátili život. Mohl se přeci rozhodnout, že „jim“ podepíše cokoli, ušetří si tím hrozivou trýzeň a bude „pouze“ hrát tragickou komedii dle komunistických režisérů. Jenže on se naprosto čistě rozhodl nezradit své svědomí. Zaplatil životem, ale cosi heroického a chrabrého přetrvalo a oslovuje i po téměř sedmdesáti letech dnešní svět.

Tentokrát jsem jako autor-dokumentarista sáhl do období protektorátu a vylovil z něj tři příběhy, které mají překvapivý přesah do naší současnosti. Kniha, kterou skvěle graficky upravil Luboš Drtina, dostala název po ústřední dokumentární povídce: Čurda z Hlíny. Ano, jedná se o parašutistu Karla Čurdu (1911–1947), člena paraskupiny Out Distance, vysazeného do protektorátu na jaře 1942, který zradil své kamarády a spolupracovníky (a paradoxně tím ochránil svoji rodinu). Slízl tučnou pětimilionovou odměnu a stal se z něj spolupracovník gestapa Karl Jerhot. Čurdova postava mě fascinovala od dětství, kdy jsem poprvé viděl Sequensův film Atentát, kde zrazujícího parašutistu tak výstižně (s podivně snědou, úzkostnou tváří) zahrál Josef Vinklář. Kladl jsem si otázky, které si pokládám dodnes: selhal a zradil dobře vycvičený a vysoce hodnocený voják – proč neselhali jiní? Třeba jeho druhové nebo někteří „civilové“, méně cvičení, křehcí, nepraktičtí? Kde leží hranice mezi zradou a věrností? Jak bych se zachoval já sám? Později jsem měl možnost hovořit s některými Čurdovými válečnými druhy z parašutistických výcviků v Anglii a pročítat archivní materiály. Nestavím se do role soudce nad lidmi a dějinami, pouze se pokouším pozorně rozplétat některé osudové okamžiky, porozumět lidským pohnutkám a nahlédnout do tragické hry, kterou s člověkem rozehraje zlo. Čurda se skutečně upsal ďáblu a zbytek jeho života je zoufalým pokusem umlčet hlas svědomí. Názorným dokladem toho jsou dvě fotografie Čurdovy tváře, které od sebe dělí pět let. Na té první je ostře řezaná tvář třicetiletého vojáka, který má za sebou náročný výcvik, je pevný v ramenou, a především odhodlaný být nasazen do nebezpečné akce. Na druhém snímku odulý obličej cynického muže, žabí pohled alkoholika a slabocha, který svých selhání nelituje. Karel Čurda v roce 1942 v Londýně a v roce 1947 v Praze na Pankráci, nedlouho před popravou.

Další dvě povídky této mé nové knihy vyprávějí příběhy neméně temných protagonistů, Bohuslava Bušty a Oskara Felkla i jeho české manželky Marie. Příběh Bušty alias Zwirna, krejčího z Vysočiny, který se stal agilním konfidentem gestapa v Táboře, do koncentračních táborů dostal na dvě stovky českých vlastenců a po válce zmizel za pomoci Sovětů do Rakouska. A příběh Oskara „Kariho“ Felkla, taktéž pocházejícího z Vysočiny a předválečného československého četníka, který se po okupaci stal příslušníkem gestapa na Kladně a byl jedním ze strůjců vyvraždění a vypálení Lidic.

Z knihy je pak zcela zřejmé, že tyto „temné jezdce“ mohl vynést do „funkcí“ pouze totalitní režim pěstující si své závislé služebníky.

Čtěte také:
Miloš Doležal – Tužkou proti prázdnotě
Rozhovor, Vital 4–2016

Co právě čtu či dočetl jsem?

Josef Topol – Sezóny srdce (collage in adagio)
Vydal Torst. Rozhovory dramatika, básníka a překladatele Josefa Topola (1935–2015) s novinářem Karlem Hvížďalou, doplněné stovkou unikátních fotografií a básníkových textů. Křehký a plachý Josef Topol vypráví o svém venkovském dětství v Poříčí nad Sázavou a světě, který měl ještě řád, o cestě k divadlu, o E. F. Burianovi, Otomaru Krejčovi, Karlu Krausovi, Janu Třískovi, Jiřím Voskovcovi a dalších spřízněných duších, o Národním divadle i Divadle za branou. A také o české mentalitě, o jazyku jako stavu duše a o soudobém světě, se kterým si už nerozumí. Kniha nevšedně krásná, dojímavá i jemná jako pápěří.

Spolužák Jenda – Cesta (nejen) studentů Gymnázia Jana Palacha Mělník za Janem Palachem
Vydalo město Mělník společně s mělnickým gymnáziem. Pestrá mozaika rozhovorů a vzpomínek Palachových spolužáků, kamarádů, učitelů, ale také reflexe tvůrců (výtvarníků, filmařů), doplněná fotografiemi a dokumenty. Skupina mělnických studentů se rozhodla položit si základní otázky – kdo byl jejich dávný studentský kolega, jaké byly jeho vlastnosti, povaha, mentalita, z jakých zdrojů čerpal přesvědčení a sílu – a skrze blízké Palachovy přátele se na ně pokoušejí získat odpověď. Další kamínek do Palachova lidského i duchovního portrétu. I s jeho větou: „Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba umět je vyslovit. A prosadit.“

Vladimír Černý – Brněnské gestapo a poválečné soudní procesy s jeho příslušníky
Vydal Archiv města Brna a Moravské zemské muzeum. Mimořádně kvalitní a čtivá monografie, která vypráví temný příběh represivní složky nacistického režimu působící na Moravě v čase protektorátu. Příslušníci gestapa a jejich přisluhovači z řad konfidentů a proti nim odhodlaní a stateční vlastenci. Autor podrobně popisuje formy represí, sofistikované způsoby pátrání a brutální vyšetřovací metody, osudy odbojářů a portrétuje i jednotlivé příslušníky gestapa a jejich zločineckou úlohu. Včetně poválečných Mimořádných lidových soudů, ve kterých byli gestapáci souzeni a vymlouvali se známou větou: „Necítím se vinen, neboť jsme museli plnit rozkazy a nařízení velitelů.“