Jan Němec totiž zemřel předposlední natáčecí den. Paradoxně právě „až“ s tímto filmem se mu podařilo prosadit se do hlavní karlovarské soutěže. Janu Němcovi, ikoně české kinematografie, režiséru uznávanému rovněž v zahraničí, se totiž oficiální ocenění v jeho kariéře spíše vyhýbala. Od tohoto pocitu „křivdy“, k němuž se Němec stavěl s typickým sžíravým humorem, se vyvíjí rovněž struktura jeho posledního filmu.

Vlk z Královských Vinohrad volně vychází z Němcových autobiografických povídek Nepodávej ruku číšníkovi (2011). Tak jako ve své době byly jeho snímky Démanty noci (1964), O slavnosti a hostech (1966), Oratorium pro Prahu (1968), V žáru královské lásky (1990) či Krajina mého srdce (2004) odvážnými díly po formální i obsahové stránce, tak ani tentokrát nevznikl řadový žánrový autobiografický film. Nenajdeme v něm téměř žádné záběry z jeho předchozí tvorby, ani výpovědi filmových kritiků, kolegů a přátel.

Strukturu autobiografického Němcova vyprávění netvoří sestřihané autorské nebo převzaté záznamy. Enfant terrible české kinematografie obsadil do svých alter eg dva české herce, Karla Rodena a Jiřího Mádla. Zatímco mladší z obou ztělesnil Jana Němce v retrospektivních hraných scénách, které charakterizuje lehkost, hravost a elán, Karel Roden ztvárnil stárnoucího režiséra jako ironického komentátora tehdejší společnosti i vlastní osoby.

Hrané scény s Jiřím Mádlem se vyznačují amatérskými rysy, které by bylo možné přiřknout nedostatečným produkčním a technickým podmínkám nebo dokonce nezvládnuté režii. V hraných pasážích kolísá zvuková hladina. Mnohdy se natáčelo v „náhražkových“ lokacích – například setkání s Ivanou Trump se odehrává v kavárně pražské Nové scény, jejíž normalizační design úsměvně imituje interiéry newyorských mrakodrapů. Tyto „nedostatky“ jsou však malicherné v porovnání s hlubším vhledem do Němcovy osobnosti, které snímek nabízí. Vzhledem k pozdější Němcově zkušenosti s natáčením na video, jež se liší od natáčení na film například v bezprostřednosti ale zároveň s sebou nese horší obrazové i zvukové kvality a celkově slabší přípravu natáčených situací, je možné vyznění hraných pasáží vnímat jako záměr. Složitější je pak porovnávání hereckých výkonů.

Němcův poslední film svědčí mimo jiné o ne právě lichotivém stavu současné herecké generace, která je opracovávaná televizními seriály. Výjimkou jsou silné zjevy jako je právě Karel Roden, který svým hereckým charisma dokázal interpretovat Němcovy vtipné a jízlivé komentáře pouze odstínem hlasu. V jedné z posledních scén máme možnost slyšet, jak Jan Němec udílí režijní pokyny Jiřímu Mádlovi – jsou lakonické a uvolněné. Mádl má na jejich vyplnění čas. Nutno uznat, že tak dělá se střídmostí a bez touhy exhibovat herecký „um“, což je zásadní pro filmové herectví, které je o to autentičtější, oč je uvolněnější.

Ačkoli je Němcův poslední film rozporuplně hodnocen, právě to, že není jasně orámovaným pomníkem jedné osobnosti a přesahuje k širším úvahám, z něj dělá snímek hodný zamyšlení nad Němcovou osobností a jeho vlivem na současnou kinematografii.

Vlk z Královských Vinohrad
Země: Česká republika, Slovenská republika, Francie
Rok výroby: 2016
Scénář a režie: Jan Němec