Centrum současného umění DOX, které jste vybudoval a vedete jej v pražských Holešovicích, je největší soukromá galerie v Česku. Výstavu výtvarníka Petra Síse v ní nedávno vidělo sto tisíc lidí. Co jste dělal, když jste musel kvůli karanténě galerii na více než dva měsíce zavřít?

Snažil jsem se mobilizovat jakékoli náznaky finanční pomoci, protože se naše příjmy tragicky propadly o jednotky milionů. A dělali jsme věci, na které bychom jinak museli na pět dní zavřít, vyměňovali jsme podlahy nebo inovovali prostor kavárny.

Jaký to je pocit, když vám ze dne na den jedním nařízením zavřou firmu?

Slovo firma je na místě, DOX má totiž všechny aspekty normální firmy, tedy kromě ziskovosti. Normálně se pohybujeme v červených číslech, teď míříme do fialových. Vypadli nám návštěvníci, ten Petr Sís nás trochu zmlsal, protože nám téměř zdvojnásobil celkovou návštěvnost. Zavřením nám zmizely zhruba tři čtvrtě milionu příjmu ze vstupného měsíčně. Navíc nám do budoucna vypadnou zahraniční návštěvníci, těch jsme měli v průměru čtyřicet procent. Snad je po znovuotevření koncem května nahradí vyhládlá česká veřejnost.

Nepoškodí vám krize vaši léta budovanou pověst?

To by se nemělo stát. Situace je totiž stejná pro všechny, všem se něco ubere a všichni budou řešit stejný problém. Myslím si, že se ale projeví, jak těžce fiktivní je u nás důležitost kultury v její podpoře z veřejných zdrojů. Všichni si rádi říkáme, jaký jsme kulturní národ a že kultura je kyslíkem naší společnosti. Dobré by bylo, kdyby se tyto idealistické étosy v případě ministerstva kultury přeměnily z pouhé rétoriky ve skutečnou reálnou podporu. Ludvík Vaculík kdysi řekl, že všechno se v téhle zemi děje tak nějak navzdory. Lidé kulturu dotují ze svých peněz, dělají to ze zájmu a z lásky a od státu si moc neslibují. To se teď ještě víc prohloubí. Přitom je jasné, že kultura je obrovským přínosem pro ekonomiku, vyplývá to i z analýzy, kterou jsme si nechali v centru DOX udělat − totiž že přínosy mohutně převyšují náklady, které se na kulturu vydávají. A význam kultury by měl být dostatečně pádný argument pro motivaci i bez tohoto ekonomického zvážení.

Mě na začátku zajímala ta romantika, že jste při práci nahoře na mrakodrapu a koukáte se na horizont, kde je oceán, to mi přišlo fantastické samo o sobě. Že k tomu zároveň vydělávám prachy, to jsem bral jako vedlejší věc.

Odpor k dravosti

Říká se, že kulturu teď čeká restart. Vy sám jste na nové starty specialista, poprvé jste znovu začínal od nuly v osmadvaceti letech, když jste v roce 1981 emigroval z Československa. Jaké to bylo vstoupit takhle mladý do úplně neznámé řeky?

Bylo to nesmírně jednoduché. Pro lidi v zahraničí byl většinou problém jazyk a neznalost prostředí, které jim bránily v udržení si společenského statutu, já ale nejsem typický příklad emigranta. Zdrhnul jsem a věděl, co a jak chci dělat. Chtěl jsem pracovat na mrakodrapech, dělat výškové práce, což byla čiročirá romantika. Odjel jsem jako profesionální horolezec, v Rakousku jsem rok melouchařil na kostelech a vydělal si tolik, abych se mohl stravovat v restauracích a jezdit vlastním autem. Naučil jsem se angličtinu, za rok jsem odjel do Austrálie a za další rok už jsem tam dělal zakázky pro tamní vládu. V Austrálii sice zrovna zuřila mohutná ekonomická recese, ale já jsem se to dozvěděl až po třech letech. Vůbec jsem si toho nevšiml. Nekoukal jsem na televizi a furt jsem někde makal. Měl jsem obrovské štěstí, že chlap, který na úřadu bezpečnosti práce povoloval výjimky, měl nádor na mozku. Tím si alespoň vysvětluju, proč nám bez mrknutí oka autorizoval předpisy, které jsme si s kolegy pro výškové práce sami napsali, a dal nám na čtyři roky výjimku. Díky tomu jsme mohli v Austrálii rozjet úplně nový obor.

Práci jste jako nováčci sháněli snadno?

No, vysokých baráků v Austrálii nebylo zdaleka tolik, kolik jsem doufal, to jsem trošku podcenil. Melbourne leží v rovině, a když jsem po příjezdu viděl těch pár špiček baráků, málem jsem se rozplakal, hned mi bylo jasné, že to pro výškové práce není úplně ideální město. Ale rychle se začaly stavět další mrakodrapy, ten typ oprav jsme zvládali dělat jen my, čili každý druhý vysoký barák byla naše zakázka. Austrálii jsem si mimochodem vybral kvůli tomu, že to byla země lehce pozadu, z Ameriky jsem měl respekt. Byla to otevřená země, na úřadech se k nám chovali skvěle, dokonce mi nabídli i podporu, kterou jsem ale odmítnul.

Před revolucí jsem nevěřil, že se to tady někdy otočí. Imponovala mě snaha disidentů, ale ne natolik, abych se do ní nějak zapojil.

Co bylo vaším cílem?

Že se firmy budují kvůli zbohatnutí, to mně došlo až po mnoha letech. Mě na začátku zajímala ta romantika, že jste při práci nahoře na mrakodrapu a koukáte se na horizont, kde je oceán, to mi přišlo fantastické samo o sobě. Že k tomu zároveň vydělávám prachy, to jsem bral jako vedlejší věc. Už v Československu jsem dělal výškové práce, tady to ale dělaly tisíce lidí, všichni horolezci někde v rámci melouchaření čistili okapy nebo natírali kostely. V Austrálii to ale nikdo nedělal, čili jsme měli bez konkurence zvláštní výhodnou pozici.

Proč jste se po revoluci rozhodl sem vrátit?

Po rodné zemi se mi v emigraci nikdy nestýskalo. Jeden jasnovidec mi ale na ulici řekl, abych si nenamlouval, že je jedno, jestli žiju tam, nebo tady. Což bylo přesně to, co jsem dělal. Vychutnával jsem si australskou exotiku, cestoval jsem, dělal si, co jsem chtěl, bydlel a žil jsem slušně, nemusel jsem počítat peníze a bohatě mi to stačilo k životu. Ale po setkání s ním jsem zjistil, že mi opravdu chybí ten evropský šrumec. Když jsem ještě před revolucí párkrát zajel do Vídně, bylo to, jako bych přijel do Prahy, její architektura, lidi, mentalita. Ale vlastně mi chyběl i ten český – s odpuštěním − bordel.

Nebyla motivem vašeho návratu i snaha podílet se tu na velkých společenských změnách?

Před revolucí jsem nevěřil, že se to tady někdy otočí. Imponovala mě snaha disidentů, ale ne natolik, abych se do ní nějak zapojil. V boji proti bolševikovi jsem se vůbec neosvědčil, byl bych rád, kdybych byl větší idealista, ale nebyl jsem. A k idealistům jsem nepatřil ani po revoluci. Poprvé jsem sem zaletěl hned v prosinci 1990 a vůbec mě nenapadlo, že bych mohl nějak využít situace a nabízejících se příležitostí. Stejně naivně, jako jsem odešel budovat byznys do Austrálie, jsem se potom snažil ho budovat tady. Ale vlastně víc než byznys mě zajímaly jiné věci: literatura a lidi, se kterými jste chtěl sdílet jejich pohled a kteří najednou mohli veřejně fungovat. Lehce se mi totiž příčilo ekonomické nadšení lidí, které jsem znal ještě z dob před emigrací a kteří najednou fantasticky zbohatli. Překvapilo mě, že ti, které jsem vždycky bral s rezervou, najednou měli šílené peníze i ve srovnání s Austrálií a proháněli se tu v drahých auťácích. Rozhodně mě to neinspirovalo, že bych chtěl kráčet tímhle směrem, spíš naopak.

K dravosti jsem měl vždycky odpor. Vydělávat prachy jako měřítko úspěchu mně připadá jako bizarní model, to mě vůbec nezajímá.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se tady zase začal cítit jako doma?

Někdo řekl, že jednou emigrant, vždycky emigrant. To je i můj případ. Já se tu necítil jako doma ani ve chvíli, kdy jsem odsud v roce 1981 odcházel, vždycky jsem měl v sobě takový outsiderovský pocit a nikdy jsem neplanul horoucí láskou k vlasti. A neplanu ani teď. Po revoluci jsem se ještě chvíli mrcasil v Austrálii a vrátil se až v roce 1996. Byznys v Austrálii jsem s lehkým srdcem opustil, kamarádovi jsem předal firmu, která po mém odchodu okamžitě rozkvetla. Tady jsem si založil další stavební firmu a opakoval jsem australskou verzi naruby. Tu firmu jsem nakonec taky opustil a dodnes prosperuje.

Proč jste přestal podnikat?

K dravosti jsem měl vždycky odpor. Vydělávat prachy jako měřítko úspěchu mně připadá jako bizarní model, to mě vůbec nezajímá. Rozhodl jsem se tu zúročit znalosti, které jsem získal v Austrálii, a začal se věnovat kultuře. Vždycky jsem chodil do galerií a v Canberře jsme opravovali budovu Nejvyššího soudu, od kterého je dvacet metrů australská Národní galerie. Několik měsíců jsem do ní každý den chodil. Kulturu jsem sice nastudoval jako totální samouk, ale to jsem ostatně ve všem.

Přikládat pod kotel

DOX jste v Praze otevřel, když zrovna v zemi nastala hluboká ekonomická krize.

Ale já jsem si jí zase nevšiml! DOX jsme dali dohromady s lidmi, za kterými stály promyšlené peníze, nebyla to žádná otevřená ruka, to ani náhodou. Impulsem pro nás byla zkušenost, že věci se nedají dopředu vymyslet. Pro galerii jsme zvolili nekomerční model, čili od začátku stála jenom na našem idealismu a víře, že věci nejde příliš plánovat.

Obvykle se galerie zakládají jako malé síně, které pak postupně rostou. Proč jste rovnou udělali tak velkou galerii, že s ní není v zemi srovnání?

Protože nevěřím tomu, že se věci člověk nejprve musí naučit a až když to udělá, začne je dělat správně. Stejný model jsem měl už v Austrálii. Když jsem tam přijel, doporučovali mně na úřadu práce, abych se nejprve nechal zaměstnat u firem, které opravovaly stavby, u nich bych se to naučil, a pak teprve založil vlastní firmu. Když mi to říkali, neuměl jsem dobře anglicky, takže jsem měl k dispozici tlumočníka. Řekl jsem mu, že v žádném případě. Bál se to přeložit, protože to podle něj bylo neuctivé k někomu, kdo mi chce pomoct a myslí to se mnou dobře. Jenže já věděl, že kdybych nastoupil k někomu do práce a zvyknul si na pravidelný příjem, byl by to pro mě konec. Radši jsem proto rovnou založil vlastní firmu. Stejné je to s galerií: než se dlouze rozkoukávat, získávat adekvátní vzdělání, shánět kontakty a zjišťovat, která v tomhle uměleckém světě bije, byla podle mě větší šance na fungování a úspěch v ambici. Když se míří na hvězdy, třeba se přitom trefí zajíc.

Proč jste se nerozhodl pro klasickou komerční galerii, kde se umění prodává, ale pro galerii neziskovou, kde se jen vystavuje?

Tradičně jsou to dva oddělené světy. Jedněm jde o prachy, druhým o hodnoty, ti první berou ty druhé jako takové sluníčkáře, kteří chtějí dělat dobro. Ale uživit se musíme stejně jako všichni ostatní. Sice neprodáváme umění, ale žebráme u lidí, aby nám dali peníze na nekomerční aktivity. Takže v čem je vlastně rozdíl? V poslední době proto přemýšlím, jestli by nebylo vhodnější galerii rozdělit na půl a v půlce zastupovat české umělce, kteří mě o to sami občas žádají. Vytvořit z jednoho centra DOX dva subjekty, které by ovšem pak byly vystaveny kritice ze všech stran, jak už to tak u nás bývá.

Postavit zajímavou světovou výstavu, na to si klidně troufnu, protože si myslím, že těch pár silných schopností mám: schopnost najít si téma, které mě natolik zajímá, že mu všechno podřídím.

Jinak byste nic neměnil? Pustil byste se do budování centra DOX i s vašimi zkušenostmi s obtížností financování takhle mamutí galerie znova?

Ano. Takhle − myslel jsem si, že to bude rychlejší a úspěšnější, to jsem podcenil, ale zároveň jsem neměl nějaké velké iluze. V něčem ano, třeba jsem zprvu řešil, jak vyřešit parkování pro pět set aut, ale rychle mi došlo, že to vzhledem ke zdejšímu malému zájmu o umění fakt řešit nemusím. Lidi sem proudí, ale jen v potůčkách.

Co byla největší překážka, na kterou jste při budování uměleckého centra narazil?

Řekl bych, že největší překážka jsem já sám. Ne ve znalostech, to jako zásadní handicap neberu, vím, že je sice řada lepších kurátorů, ale i řada horších. Postavit zajímavou světovou výstavu, na to si klidně troufnu, protože si myslím, že těch pár silných schopností mám: schopnost najít si téma, které mě natolik zajímá, že mu všechno podřídím. Pořád jsem si ale říkal, čím to je, že se mi tak těžce daří získávat prachy. Nenašel jsem lepšího fundraisera, než jsem já, což je nejlepší důkaz, jak nízko je tu postavená laťka. Když si člověk vezme, že Pražské jaro se svou tradicí od roku 1946 musí každý rok vysvětlovat ministerstvu kultury, že si zaslouží jeho podporu a každý rok musí o ni podávat žádost, jen to dokumentuje stav věcí. My sice samozřejmě nejsme žádné Pražské jaro, ale už tu fungujeme dvanáct let, něco umíme a máme návštěvnost. Což ale z pohledu státu stále nic neznamená.

Opticky se vám ale daří. K původní galerii jste postupně otevřeli další křídlo, zavěsili jste nad ní dřevěnou vzducholoď Gulliver, loni jste přistavěli i nový multifunkční sál.

Já totiž nevěřím tomu, že uspějete víc, když své náklady budete snižovat. Souvisí to s mojí náturou: člověk musí naopak přikládat pod kotel a šlapat do toho, protože jakmile se začne adaptovat na danou situaci, stagnuje a všechno mu leze dolů. Bylo by samozřejmě skvělé, kdybychom byli finančně za vodou. Ale důležitější je, že se nám daří udržovat v chodu a ještě se k tomu rozvíjet. Pořád máme velké ambice, a když vidím, jaká bída panuje v jiných institucích, včetně těch s označením národní, tak na tom opravdu nejsme špatně. Nejsme unavení, nechybí nám nadšení, nesmiřujeme se se stavem, netoužíme po klidu. Žijeme.

Drnčení v kolotoči

Vždycky z vás sršela obrovská energie. Neklesá vám s přibývajícím věkem?

Ráno si čím dál častěji říkám ono „tebe neznám, ale oholím tě“. Člověk pochopitelně slábne a o budoucnosti uvažuje už jen v řádu několika následujících roků. Ale zase − když nevíte, co vás čeká, musíte tím víc tlačit. Když to budu moc vymýšlet, asi nebudu tak zaskočený, až mě jednou něco skolí. Na druhé straně pak budu celé ty roky připosraný. Čili je pro mě lepší nebýt připosraný a posrat se, až bude opravdu z čeho.

Máte za sebou vážnou nemoc, ani při jejím průběhu jste nechtěl slevit?

Ani náhodou, přesně naopak! Já už jsem předtím prodělal různé věci, měl jsem celkem komplikované dětství, ale nebudu vám tu vyprávět nějaký svůj tklivý příběh. Někdo se narodí s určitým typem energie, nasazení a angažmá, jiný to v sobě nemá. Mé nasazení je až nezdravé, ale zkrátka si nemůžu pomoct. Jsou lidé, a já k nim patřím, kteří uspějí víceméně ve všem, do čeho se pustí. To je ale svým způsobem past, protože vás to nutí v tom neustále pokračovat. Vaše pozornost je furt upřená na nějakou aktivitu, stále po vteřinách a kapkách odměřujete své úspěchy, furt si říkáte „ještě tohle a ještě tohle“. Toto drnčení v tom věčném kolotoči mi vadí, není pak moc času na to vzít si do ruky knížku a z kolotoče přeskočit do kontemplace. Na druhé straně − díky svému nasazení se mohu věnovat jen projektům, které můžu ovlivňovat a dovolit si při nich i experimentovat. To je velké privilegium, a proto to takhle dělám.

Na co jste s centrem DOX nejvíc hrdý?

Největší hrdost mám na Gullivera, je to taková bizarnost, která mě těší. Je to dřevěné, nepochopitelné, trochu velikášské, trochu vymknuté z proporcí, hodně ambiciózní. Nejradši bych dokonce byl, kdyby to bylo ještě desetkrát větší. A umím si představit, že existuje po světě několik DOXů a každý má nad sebou gigantickou dřevěnou vzducholoď od architekta Martina Rajniše, který nám Gullivera navrhl. Taková franšíza. Ale samozřejmě vím, že je děsivé na takový systém jen pomyslet.

Leoš Válka
Narodil se v roce 1953. Jako profesionální horolezec v roce 1981 emigroval přes Rakousko do Austrálie, kde založil několik firem se specializací na výškové stavby a interiérový design. Do Prahy se vrátil v roce 1996 a po podnikání ve stavebnictví a designu se vrhnul na budování svého životního díla. Otevřel ho v Holešovicích v roce 2008 jako Centrum současného umění DOX, ve kterém dodnes funguje jako ředitel, šéf představenstva i hlavní kurátor. V roce 2011 získal Cenu Ministerstva kultury za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění, v roce 2017 dostal titul Mecenáš české kultury.

Byl jste členem výtvarné skupiny Podebal, která si střílela z naší národní povahy a našich historických traumat. Jaké to je dnes žádat o peníze stejný stát, ze kterého si zároveň děláte legraci?

Říká se tomu kognitivní disonance, když v sobě člověk udržuje dvě pozice, které jsou protichůdné. Já jen dělám strategické ústupky: jsem rád, když mi dá stát milion a půl korun na provoz, i když jsem byl mockrát v pokušení říct, víte co, já tuhle legrační sumu vlastně nepotřebuju. Ale zase říkat státu, že od něj nic nechci jen kvůli tomu, že je neschopný, to dělat nechci. To už bych musel opravdu zásadně nesouhlasit s tím, co stát dělá. Možná jednou udělám výstavu, kde drsně ukážu, v jaké politické žumpě se tu pohybujeme a tím si kamkoli zavřu dveře. Možná i před veřejností, půlka lidí je tu přece s dnešním stavem spokojená.

A myslíte naopak i na to, jak dělat návštěvníkovi radost?

Beru to tak, že návštěvník nemusí mít zrovna radost z toho, co v centru DOX vidí, může ho to naopak i znechutit, ale měl by na to každopádně silně zareagovat. Chci pro něj silnou reakci a ne nějaké potěšeníčko. Když už se domrcasí do Holešovic, mělo by mu to stát za to.

Proč jste vaši nabídku v poslední době rozšířil na další kulturní disciplíny? V Gulliverovi pořádáte veřejná čtení, v multifunkčním sálu DOX+ divadelní, taneční a hudební večery.

Naší filozofií je, že vyprávíme o stejných věcech, jenom to jinak manifestujeme. Každé médium má svůj jazyk a každý jazyk má své přívržence. Dřív to tak rozkastované nebylo, minimálně v začátcích minulého století, kdy byla spolupráce mezi jednotlivými kulturními disciplínami těsnější. A taky to nebyl takový zábavní průmysl, který teď kulturu dost drtí. Pro mě osobně je třeba svět literatury daleko zajímavější než výtvarný svět, i když se nedá říct, co je lepší a horší. Snažím se mu dávat prostor, protože literatura je u nás těžce podvyživená. A malá divadla také.

Když vyprávíte o kultuře, často zmiňujete její podfinancování a vzájemnou nevraživost. Nemáte někdy chuť se tedy vrátit do pohodlnějšího světa výškových prací?

Ono to tehdy bylo taky náročné, fyzicky i organizačně, žádná Havaj to nebyla. Nebo… proti dnešku to vlastně Havaj byla, ale to jsem tehdy ještě nevěděl. Dnes je to těžší v tom, že je hrozně málo lidí, kteří jsou ochotní si tak jako já komplikovat život. Já si nedovedu představit, že bych si ho nekomplikoval. Někdy zalehnu na pár dní, že si odpočinu, jenže rychle trpím jako pes. Z půlky mě útrapy, respektive jejich překonávání těší. Zní to divně, ale je to tak. Já když slyším slovo pohoda, tak mi jezdí mráz po zádech.