S čím se na vás obracejí senioři ve chvíli, kdy se cítí sami a rádi by to změnili?

Při navazování nových vztahů jsou senioři často limitováni svojí výchovou. V Sue Ryder máme výrazně více žen než mužů a sociální pravidla, ve kterých vyrůstaly, jim neumožňují být v seznamování aktivní. Říkají například, že by si rády popovídaly s tamtou paní, ale že k ní přece nemohou jen tak přijít a bezprostředně ji oslovit. Natož pokud by šlo o muže. Nejstarší generace byla vychovávána v tom, že je důležité neustále se ohlížet na to, co by tomu řeklo okolí. Neustále je někdo hodnotil. 

O jaké věkové hranici mluvíte? 

Mám na mysli lidi po osmdesátce a starší, protože lidé v 65 letech se dnes často cítí ještě poměrně mladí, mohou mít spoustu energie a elánu. Rozdíly mezi těmito dvěma generacemi jsou poměrně výrazné, lidé se proměňují spolu s prodlužující se délkou života. Jsme na takovém zlomu. Často se setkávám s lidmi, převážně ženami, které ovdověly, když jim bylo necelých 60 let, zůstaly samy a teď je jim 90. Jsou to ženy, které žijí třetinu života jako vdovy. Když s nimi o tom hovořím, nikdy by je ani nenapadlo, že by neměly být samy, je to pro ně danost. A tohle se mění. Dříve pokud žena ovdověla, předpokládalo se, že zůstane sama do konce života. Když ovdověl muž a měl děti, tak se naopak očekávalo, že mu někdo z vesnice rychle někoho najde, aby mu s péčí o domácnost a potomky pomohl. Dnes, když žena ovdoví a je jí 60 let, je společensky mnohem aktivnější a velmi pravděpodobně sama nezůstane. Upozorňuji ale, že jsou to pouze moje osobní pozorování, ne nějaká tvrdá data. 

Není to i tím, že se mění důvody, proč senioři v závěru života zůstanou sami?

Ano, to je pravda, už nepřicházejí o partnera jen kvůli nemoci nebo úmrtí, ale často například i kvůli rozvodu. 

Lucie Simonová

Psycholožka neziskové společnosti Sue Ryder. Vystudovala psychologii na FF UK v Praze. K oboru ji přivedl zájem o nealkoholové závislosti, v této oblasti i pracovala. V průběhu let se věnovala individuální a skupinové terapii, pracovala také v oblasti personalistiky. V současné době se věnuje mimo jiné i supervizní a lektorské činnosti. V domově Sue Ryder pracuje jako psycholožka od roku 2017. V rámci multidisciplinárního týmu se snaží přispět k tomu, aby klienti prožili závěrečnou etapu svého života důstojně, naplněně a smysluplně. Za jeden ze svých úkolů považuje i bourání předsudků týkajících se stáří, umírání a smrti.

Kde senioři vztahy nejčastěji hledávají? 

Pokud jde o druhé partnerské vztahy, tak nejčastěji v zaměstnání. Pak třeba v zájmových klubech, turistických nebo duchovních skupinách, církevních sborech. A teď nemyslím vztahy pouze milenecké, ale spíš partnerské, kdy hledají někoho, s kým mohou sdílet své zájmy a zážitky, někoho, kdo s nimi bude chodit po horách nebo do divadla. Mladší senioři využívají i seznamky. Ale to platí spíše pro města. Na venkově se pořád drží především Sokol, taneční nebo hasičské zábavy a podobně. Lidé tam o sobě i hodně vědí a snáze se kontaktují přímo nebo přes prostředníka. 

A co určitě zlepšilo kvalitu života seniorů, jsou technologie. V Sue Ryder je opravdu hodně klientů, kteří díky nim zůstávají v kontaktu třeba se svými spolužáky. Sice se možná pár let neviděli, ale každý týden si volají a řeknou o sobě, že jsou skvělí kamarádi nebo kamarádky. 

Jak se seznamování seniorů liší u žen a mužů?

Ženy jsou u nás většinou po kratší době ochotny zkoušet různé aktivity, jsou společensky aktivnější. Někdy stačí jenom posadit je k sobě, zajistit bezpečné prostředí a trošku jim pomoct, aby nemusely být první, kdo něco řeknou. Mladší mluví hodně a jedna přes druhou. Ty starší většinou mlčí a musíte jim poskytnout impulz, záminku a ze začátku třeba i nabídnout téma, nastolit nějaký řád. Muže je někdy těžší přesvědčit. Řeknou, že je jim na pokoji dobře a že nic nepotřebují. Trvá jim to delší dobu. Jsou ale samozřejmě výjimky.

Snažíte se zdejší klienty k seznamování motivovat?

Pro mě je důležité rozlišit, jestli to dotyčný opravdu chce, anebo jestli je to potřeba jeho rodiny. Pakliže mám dojem, že by o to někdo stál, jen neví, jak na to a jestli se to hodí, tak se snažím pomoct. Už hodně let tu pořádáme dámskou skupinu, kde ženy mají možnost povídat si o věcech, které by pro ně bylo nemyslitelné nebo nepříjemné vyslovit před mužem. A třeba tam vznikají hezká přátelství. 

Jak byste tedy osamělého seniora zkusila motivovat k tomu, aby se nebál nových setkání a vztahů? 

Říkala jsem sice, že senioři občas využívají seznamku, ale myslím, že obecně platí, že jsou zvyklí seznamovat se přirozeně. Takže řeknou: Já přece nepůjdu někam jen proto, abych se tam s někým uměle seznamoval. Proto bych je spíš vyzývala: Baví vás divadlo? Choďte víc do divadla. Pravděpodobně se tam s někým potkáte o přestávce u baru nebo při jiné příležitosti. Máte rádi výlety? Zkuste najít nějakou seniorskou skupinu, se kterou můžete vyrazit společně. Zkrátka bych na to šla přes aktivity, které člověka bavily v průběhu jeho života. 

Co se vlastně děje v těle, když je člověk sám? 

Člověk není stvořený pro to, aby byl sám. Takové ty obecné pravdy, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční, platí. A důležité je to i proto, že každý věk a generace má specifické problémy a zkušenosti. Když si osmdesátiletý člověk bude stěžovat na nějaké bolesti nebo vzpomínat na určité události, najde nejspíš větší pochopení nebo alespoň odezvu u podobně starého člověka. 

Měl jsem na mysli spíš medicínské hledisko. Jak třeba samota ovlivňuje kognitivní schopnosti?

Poslední výzkumy ukazují, že luštění křížovek samo o sobě nestačí, že fungují spíš jako prevence úbytku kognitivních schopností. Je potřeba k tomu přidat i fyzický pohyb, a především kontakt s druhými lidmi. Párkrát se mi stalo, že klient poznamenal: Víte, žil jsem dlouho sám a tady najednou zase používám slova, která už jsem ani nevěděl, že znám nebo umím použít. Platí to především pro výrazy spojené s pocity, potřebami, přáními. Proč by je osamělý člověk vysvětloval, když není, kdo by na něj reagoval?

A co to dělá s hormony – třeba dopaminem, hormonem štěstí? 

Ten se skutečně při přátelském kontaktu s druhými vyplavuje, pokud ovšem nejste typ, kterého taková setkávání stresují. Obecně to ale platí. Pakliže lidé jsou komunikativní a byli zvyklí mít spoustu přátel, je to dobrá prevence úzkostných a zejména depresivních stavů. Je důležité, že si lidé mohou popovídat o věcech, které je trápí a patří k jejich věku. Když spustíte na mladšího syna, co vás všechno bolí nebo že zapomínáte, tak to možná bude bagatelizovat: Babi, vždyť máš lepší paměť než já. Podobně starý člověk ale bude mnohem lépe chápat, co prožíváte. Sdílení je velmi cenné, jak už jsem říkala. 

Kde se dnes senioři setkávají přirozeně? 

Zase se to často točí kolem práce. Sice už nepracují, ale kontakty navázané v práci udržují. V tom se dnešní doba taky výrazně posunula – dříve lidé pracovali třicet let pro jeden podnik. Vytvářely se kompaktní dlouholeté skupiny. Dnes je to mnohem tekutější, včetně navazování vztahů. Mladší senioři často zmiňují třídní srazy. Dlouho se neviděli, ale najednou zjistí: Aha, ty jsi sama, já jsem taky sám… Nejčastěji je to ale opravdu přirozený kontakt, děje se to přes zájmové aktivity.

Začínají se objevovat seniorské seznamky, v zahraničí fungují seznamovací aplikace pro seniory. Zkouší to tu někdo z vašich klientů?

Velmi málo a když, tak dotyční říkají, že jim to navrhla a zprostředkovala vnoučata. Osobně jsem nemluvila s nikým, kdo by to zkoušel touhle cestou. 

A pokud jde o druhé partnerství, myslíte, že je mezi seniory spíš tendence hledat dobrého přítele, nebo v tom hraje roli i sexuální stránka? Nemůže naopak sex být někdy překážkou? 

Některé ženy hledají jen partnera a některé touží i po hezkém sexuálním vztahu. Je to individuální. A opět – data pro to nemám, je to moje pozorování. Sleduju, že u nich převažuje spíš potřeba mít někoho, s kým mohou jít do divadla, a když se to nějak vyvine, tak bezva, ale není to primární. A pak mám mnoho vyprávění žen, které zůstaly relativně brzo samy a sexuální vztah byl pro ně jeden z velkých motivů. Narážely přitom ale třeba ne na to, že by toho muži nebyli schopni nebo že by nemohly najít toho pravého, ale na odpor společnosti: Tyhle potřeby už přece mít nemůžeš a podobně. 

I dnes to zůstává tak ostýchavým tématem?

Mezi staršími ano. Pár žen mi vyprávělo, že po takovém vztahu toužily, ale že o tom před blízkými ani nesměly začít mluvit. Mezi dnešními šedesátníky už to ale není problém. 

Když jste říkala, že starší ženy mají potřebu konečně o některých tématech mluvit, která to jsou v souvislosti s druhými vztahy?

Často otevírají téma manželství, ve kterých to po sexuální stránce nebylo uspokojivé, ale necítily, že by měly možnost s tím cokoli dělat. 

Takže je před nimi možnost, že by to mohly ještě zažít jinak?

To ne, ty dámy, se kterými mluvím, už vědí, že to nezažijí, ale potřebují to nějak reflektovat. Až tady třeba v rozhovoru přijdou na to – a teď budu citovat: že ten pokažený kus nejsem já. Ale to se netýká jen sexuality, ale vztahů obecně. Poprvé třeba se mnou mluví o tom, že odešly od manžela, protože to byl alkoholik a násilník, jenže společnost viděla vinu v nich. A podobně sex – na vině byl třeba muž, ale společnost vinila dotyčnou ženu. 

Měla jste někdy takový hovor s mužem?

Za celou dobu, co se věnuji práci se seniory, si pamatuju dva takové hovory. Třeba by jich i bylo víc, ale opět – muži o tom nemluví. Někdy se mnou na sklonku života hovoří o tom, co všechno svým ženám prováděli, často vypovídají o svých nevěrách, že se za to stydí, že vědí, že jejich ženy kvůli tomu trpěly. 

Není právě kvůli těmhle zkušenostem pro seniory těžší navázat partnerský nebo dokonce milenecký vztah? Mohou se bát, že budou znovu zraněni, opuštěni, znovu zažijí ztrátu druhého člověka…

Určitě. Zase mohu mluvit více za ženy, které tyhle důvody zmiňují často. A týká se to jakéhokoli bližšího vztahu, třeba i s personálem: Já se nechci na vás vázat, protože změníte zaměstnání nebo otěhotníte a já o vás přijdu. Jedna klientka mi na první schůzce řekla: Než si vůbec budeme povídat, řekněte mi, plánujete děti? Zeptala jsem se jí, proč se ptá, a ona odpověděla: Protože s každým, s kým si začnu důvěrně povídat, vzápětí odejde na rodičovskou dovolenou. 

Ale ženy si s sebou skutečně často nesou nějaké zranění. Někdy se jich zeptám: Proč jste sama, to je vaše volba, nebo se to tak stalo? A ony často odpovídají že ano, že to nechtěly znovu podstupovat. A zase si troufám říct, že kdybychom se bavili o generaci raných seniorů kolem šedesátky, budou to zase mít trochu jinak. Už mají víc odvahy, žili v lepším prostředí, třeba měli i víc vztahů. Vezměte si, jaké stigma byly pro současné osmdesátníky a starší rozvod nebo nemanželské dítě… 

Zažila jste tu v domově nějaký hezký příběh seznámení v pozdním věku?

Na milenecký si nevzpomínám. Ale nedávno se tu náhodně setkaly dvě dámy ve velmi pokročilém věku, které byly velmi vzdělané, obě si libovaly v intelektuálních rozhovorech. A obě mi nezávisle na sobě říkaly, že si vůbec nemyslely a nepočítaly s tím, že by ještě mohly navázat přátelství tak hluboké, naplněné laskavostí, porozuměním a intelektuálním souzněním. Bylo jim kolem devadesáti let. Pro mě je nejhezčí, když mohu pozorovat, jak právě takhle letití lidé zjistí, že ještě jde najít takový vztah, že jim to do života ještě může přinést výraznou kvalitu. 

Na závěr mě napadá – jaké jsou vlastně nejčastější klišé o seniorských vztazích?

Rozhodně jsou to klišé a předsudky vůči sexualitě v pokročilém věku. Lidé o tom nechtějí mluvit, nechtějí slyšet, že staří lidé se rádi tulí a mazlí. Přitom právě o potřebě fyzické blízkosti se mnou starší lidé často mluví. Říkají, že byli zvyklí vedle někoho usínat a najednou tam jejich partner není, že je to naplňuje úzkostí. Strašně jim chybí možnost se s druhým obejmout, držet ho za ruku. Někdy mě proto mrzí, když vidím, jak se sedmdesátiletý muž stydí obejmout svoji devadesátiletou mámu, v jeho generaci to nebývalo běžné. Často se to ale prolamuje skrze vnučky a vnuky, kteří to probourají a přes ně se osmělí i jejich rodiče. Mám radost, že se tenhle ostych a tabu boří.