Ludmila Koukolíková je nejstarší pacientkou s voperovanou pomocnou pumpou pro srdce, tedy kardiostimulátorem u nás. Tento svůj nejlepší dárek dostala od lékařů měsíc po svých stých narozeninách. „Není důvod neoperovat jinak zdravé lidi třeba ve sto letech,“ komentoval to kardiochirurg Miloš Táborský, který operaci provedl. Ostatně – právě k němu do ordinace chodí na kontroly stošestiletá žena s voperovaným kardiostimulátorem, a nevozí ji sanitka z domova, ona si k panu doktorovi zaběhne nechat prohlédnout srdíčko sama. Obě ženy by ještě před pár lety měly smůlu. Československé zdravotnictví by je vzhledem k věku neoperovalo, což se rovná rozsudku smrti. Pomocné pumpy do srdce tehdy dostávali totiž jen čtyřicátníci. Ti ostatní byli „příliš staří“.

Lékaři hledí na biologický věk

Některé věkové limity sice platí i dnes – například u transplantací kostní dřeně, ty lékaři provádějí zhruba do pětašedesáti. Jenomže: v dobách před rokem 1989 měli šanci na život a jen lidé mladší třiatřiceti. Takže matky malých dětí, tátové rodin, kteří měli tu smůlu a onemocněli leukémií až v Kristově věku, neměli naději, že oslaví víc než jedny další narozeniny svých dětí. To všechno je díkybohu pryč. Není divu, že se v Česku za posledních dvacet let prodloužil věk dožití o osm let. To znamená, že na rozdíl od našich rodičů a prarodičů, žijeme v průměru o osm let déle a umíráme až v (průměrně) 78 letech. Může za to jak naše životospráva (od přelomu 90 let u nás rok od roku klesá spotřeba masa, zejména vepřového, a roste spotřeba ovoce a zeleniny), tak životní prostředí. Konec socialismu znamenal taky konec těžké průmyslové výroby, voda, lesy i města se pročistily a dýchá se nám lépe. A taky se víc hýbeme. Před dvaadvaceti lety by byla šedesátnice chodící na jógu a pilates prostě divná a odsoudila by ji celá vesnice. Dnes se nad něčím takovým nikdo ani nepozastaví.

„Věk nám prodloužil taky optimismus. Je dokázáno, že optimisté žijí déle a vezměte si, co se tady stalo – z uniformní šedi a vševládnoucího strachu socialismu, jsme se ocitli v barevné otevřené společnosti, kde si teoreticky můžeme koupit cokoliv, vyrazit kamkoliv a nemusíme to pokoutně pašovat z východního Německa,“ poukazuje na vliv stavu mysli psycholog Jaromír Loukotka.

Tolik příjemné zprávy. Teď ty méně příjemné. Je dobře, že se prodloužil věk dožití, ale za průměrem zemí Evropské unie zaostáváme o šest let. Jsme sice na tom co do dožití nejlépe ze zemí bývalého východního bloku, ale naši západní sousedé jsou na tom o mnoho lépe. Špatné je, že místo abychom je doháněli, tak se u nás v posledních letech zvyšování průměrného věku dožití zastavilo. Demografové neumí říct proč.

Pilulky jako lentilky

Zatím se jen spekuluje o tom, že tím, jak jsme začali čím dál víc šetřit, jíme stále méně kvalitní potraviny. Protože jsou levné. Jenže kvalita toho, co jíme, se rychle odráží na zdraví. A taky: tak trochu si ničíme zdraví sami, byť v dobré víře. Češi jsou totiž neuvěřitelnými polykači pilulek. Jsme druzí v Evropě, hned po Francouzích. „Viděl jsem nedávno statistiky a je to strašné,“ kroutí hlavou kardiochirurg známý mimo jiné i svým zdravým životním stylem, Pavel Pafko. „Kdybychom tak chtěli víc věcí nechat na přírodě jako naši předci,“ povzdechl si.

Češi totiž patří po Francouzech k největším polykačům léků v Evropě. Každý z nás, včetně kojenců, ročně spotřebuje třiatřicet krabiček léků. Pravda, Francouzi spolykají ještě o patnáct krabiček víc, ale i tak oba národy patří k evropské špičce co do spotřeby léků. A pozor: byť za léky doplácíme stále víc (ještě v roce 1998 to bylo na každého důchodce průměrně ročně 180 korun, o deset let později už 1200 korun), rozhodně tolik platit nemusíme.

Podle mluvčího ministerstva zdravotnictví Vlastimila Sršně sice totiž dělá spoluúčast pacienta na léčbě a lécích ročně 17 procent, ale jen deset procent skutečně musíme platit za léky, které nám lékař předepsal nebo za poplatky v ordinacích. To ostatní jsou vitamíny a potravinové doplňky, které si sami dobrovolně kupujeme v lékárnách. A jejichž účinnost není nijak ověřená na rozdíl od léků.

Špatný doktor, který nedá recept?

Problémem podle Pafka je, že Češi jsou zvyklí při každé návštěvě lékaře dostat recept na lék. „Jinak mají pocit, že je lékař o něco ošidil,“ říká a čísla mu dávají za pravdu. Průměrně vychází při každé návštěvě lékaře na jednoho pacienta 1,2 receptu. To znamená, že každý člověk dostane v ordinaci recept a mnozí dokonce dva. Při průměrném počtu návštěv lékařů třináct za rok (opět jsou před námi už jen Francouzi s patnácti návštěvami ročně), není divu, že polykáme tolik léků. „Přitom je dokázáno, že když člověk zároveň jí čtyři a více léků, jejich kontraindikace mezi sebou jsou takové, že mu léky víc ubližují, než pomáhají,“ říká odborník na lékovou problematiku a působení léků mezi sebou, Josef Suchopár. Jsou podle něj výjimečné nemoci, kdy je nutné, aby člověk bral mnoho léků a kdy je cena za poškození zdraví dobrou volbou, protože člověk díky lékům vůbec žije – stavy po transplantaci, při léčbě rakoviny nebo AIDS. Při ostatních méně závažných chorobách se podle něj dá počet léků vždy zredukovat.

Existují i lékaři, kteří jen recepty bezhlavě nepředepisují a víc s pacientem mluví o jeho problémech. Jen je jich málo. Až příliš často se totiž ukazuje, že za urputnou bolestí hlavy je spíš hádka se snachou či se sousedkou než že by bolest měla fyziologickou příčinu. Své o tom ví chirurg Jiří Šavlík, průkopník psychosomatické medicíny u nás. Představte si, že k němu přijdete třeba s bolestí zad. A on místo aby vám napsal žádanku na rehabilitaci a vyplnil kupu receptů na léky a masti, které jen uleví od bolesti, ale základní příčinu neodstraní, začne se vás ptát: „Co pro vás byl nejdůležitější mezník v životě? Jak vycházíte se sousedy? Kdy jste se naposledy milovala s manželem?“

Otázky nejsou někdy příjemné, protože člověka nutí přemýšlet. O svém životě, o sobě, své rodině a místu, které mu v ní patří. Taky o svých snech, prohrách a o tom, co člověku skrytě vadí, aniž by si to chtěl otevřeně přiznat. I proto si Jiří Šavlík na každého pacienta vyhradí hodinu a někdy je třeba přijít víckrát, aby se dobral diagnózy. Jenže takový přístup je podle něj úspěšnější, než když se lékař pacienta ode dveří vyptá, kde ho to bolí a jakou má teplotu a za pět minut ho pošle domů s receptem. Takto se totiž dá odhalit, že padání vlasů není třeba léčit doplněním vitamínů a hormonů, ale spíš změnou práce, protože tělo vnitřně protestuje nad tím, čím se člověk momentálně živí. A za bolestí zad zase může být fakt, že se člověk trápí nevěrou partnera, a tělo volá SOS, chtělo bych hladit a tulit se, obnovit důvěru… Ne léčit plotýnky. K vyléčení pak nejsou třeba složité a drahé vyšetření ani tuny léků. „Řídím se heslem, že pacient je největším odborníkem na svou nemoc, ne lékař. Takže nejdřív musím porozumět pacientovi, a tomu jaký je a jak žije, abych mu mohl pomoci. Každá nemoc totiž vychází z životního příběhu člověka, z toho, k čemu má dispozice a dá tomu průchod,“ vysvětluje Jiří Šavlík.

Přestože léčí zcela jinak, než chirurg Pavel Pafko, oba se na jednom shodují: měli bychom víc důvěřovat sami sobě a přírodě, než lesklým moderním přístrojům v nemocnici a chemii v tabletkách. Věřit vlastnímu tělu, vlastním emocím, ovlivňovat svoji stravu, pohyb a svůj život, a teprve když to nefunguje, tak až pak se jít svěřit do péče lékařů.

Je jen sedm základních nemocí

Jiří Šavlík k tomu říká zajímavou věc: je jen sedm základních nemocí, které medicína umí vyléčit. Ty ostatní ne. Tam se o to jen s většími či menšími úspěchy pokouší. Konzervativní medicína například vůbec neumí pomoci lidem, kteří trpí nepříjemnými následky po onemocnění boreliózou, lidem s únavovým syndromem, s Alzheimerem, Parkinsonem… Neumí zastavit demenci ve stáří. Neumí vyléčit ani obyčejnou rýmu. A neumí pomoci lidem, kteří trpí bolestí, ale žádné vyšetření neodhalilo proč vlastně. Když ani sada vyšetření nic neodhalí, pacient od lékaře dostane tajnou nálepku „simulant“ nebo „pocuchané nervy“ a lékaři nad ním zlomí hůl. „Ti lidé, kteří mají štěstí, skončí u nás, lékařů s psychosomatickým přístupem, protože my jsme takové popelnice, kde končí pacienti, s nimiž si jinde nevědí rady,“ směje se doktor Šavlík. Nemoc totiž není jen souhrnem objektivních příznaků, jako je teplota, tlak, vyrážka, nebo třeba počet bílých krvinek v těle, ale výsledkem a zrcadlem toho, jak člověk žije. Možná i proto je cesta, kterou nabízí psychosomatická medicína, cestou budoucnosti. A taky je to mnohem šetrnější a levnější přístup k tělu. Bohužel je lékařů, kteří dělají psychosomatickou medicínu, jen necelých 300 v celé zemi, a jsou zavaleni prací.

Mimochodem: evropská unie minulý týden prohlásila, že zvažuje zavedení léčby koní homeopatiky. A že na to bude přispívat. Důkazy, že to funguje, považuje za tak jasné, že není důvod, proč to nedělat. Ostatně i čeští veterináři z univerzit mají za sebou řady studií dokazujících, že homeopatika umí vyhnat například parazity z těla koně stejně důkladně a účinně, jako chemické léky. Jen je to nesrovnatelně levnější. Lékaři to neradi slyší, ale pokud to funguje na koně, proč by homeopatika neměla účinkovat i na lidi? I to je jedna z cest ke zdraví.

„Maďar Semmelweis kdysi tvrdil, že mytí rukou lékaře před porodem může zachránit řadu rodiček od úmrtí. Vysmáli se mu, skončil dokonce na čas v nějakém blázinci. Teprve na sklonku jeho života se ukázalo, že měl pravdu a že bakterie, které způsobují infekce žen, na které umírají, se dají snadno odstranit mytím rukou,“ říká k tomu Pavel Pafko, jinak zastánce tradiční medicíny. Ale jak sám dodává: možná tak jako v případě mytí rukou před operacemi zatím jen nemáme vědecké důkazy, proč některé principy alternativní medicíny fungují…

Jak si stojíme se zdravím v Evropě

A teď trochu statistiky. Při pohledu na čísla Ústavu zdravotnických informací a statistiky a porovnáním s ostatními zeměmi se ukazuje, že jsme ve všech ohledech co do zdraví populace trochu horší průměr. „Třeba co do obezity, jsme nad průměrem zemí Evropské unie,“ říká obezitolog Petr Sucharda. Každé třetí české ženě tak hrozí cukrovka, a každý třetí český muž má nadváhu, která ohrožuje jeho srdce infarktem. Diabetiků je v Česku už téměř jeden milion a každý rok přibude jedno okresní město dalších. Co do počtu voperovaných kardiostimulátorů jsme na prvním místě v Evropě. Není náhoda, že jak srdečně-cévní choroby, tak cukrovka, přímo souvisí se životním stylem a jídlem. Nepřímo z toho tudíž vyplývá, že si sami ničíme zdraví nevhodnou stravou a špatným životním stylem.

Ostatně to dokazuje i obsáhlá studie z letošního roku: Světové šetření o zdraví (UZIS). „Nejrozšířenějším rizikovým faktorem je nedostatečná konzumace ovoce a zeleniny (pro 85 procent populace), nadváha (55 procent populace), pravidelné kuřáctví (24 procent populace), nadměrná konzumace alkoholu (13 procent populace) a nedostatek fyzické aktivity (10 procent populace),“ píše se ve zprávě o Česku. Tedy: své nemoci máme z velké části ve svých rukou. Dobrá zpráva je, že co se týče vybavení nemocnic, či zkušeností našich lékařů, jsme naopak nad průměrem evropských zemí. A to ať už se podíváme kamkoliv: co se týče transplantací, léčby nádorů, úrazů, popálenin, operací náhrad kyčelních kloubů… Totéž platí pro čekací doby na operace – máme nejkratší v Evropě. A pacienti to vědí: celkem 78 procent lidí v Česku hodnotí naše zdravotnictví jako velmi dobré, což je nejvyšší počet ve zkoumaných zemích Evropy. Například v Chorvatsku si to o svém zdravotnictví myslí jen 57 procent lidí.

Jednoduše řečeno: když už se v Česku dostane pacient do nemocnice, umí mu lékaři pomoci rychle, velmi dobře, a to nejmodernějšími metodami, které snesou srovnání s nejvyspělejšími zeměmi ve zdravotnictví jako je Německo, Holandsko či Francie. A přestože stále slyšíme, že české zdravotnictví nemá dost peněz, tak z čerstvého výzkumu Barometr 2011 společnosti HealthCare Institute plyne, že české nemocnice i zdravotní pojišťovny se shodují v tom, že nemocnice hospodaří málo efektivně. Většina (61%) ředitelů nemocnic nejen, že to připouští obecně, ale téměř tři čtvrtiny ředitelů nemocnic přiznávají, že i u nich v nemocnici je potřeba zavést opatření vedoucí k zefektivnění. Peníze tedy jsou, jen se někde zbytečně ztrácí.

Velké téma: bolest

Je tu však jedna potíž. Ze světového šetření o zdraví také vyplynulo, že jen necelá třetina Čechů nad patnáct let je zdravá, bez chronických chorob. A s tím souvisí téma bolesti. Více než tři čtvrtiny lidí ve Světovém šetření o zdraví přiznalo, že buď právě teď, nebo v posledním roce, trpěli nějakou nemocí a bolestí. A to je opravdu vysoký počet nemocných a trpících. Nemá však smysl vyhánět čerta ďáblem. Tedy léčit bolesti chemií, bez toho, že by se přišlo na pravý důvod nemoci. Jak říká chirurg Jiří Šavlík: nemoci začínají v naší hlavě. Jsou odrazem toho, jak žijeme. Jen my sami si proto můžeme nejvíc pomoci.

Lékař nás při té cestě může jen vést. Ale spoléhat na bílé pláště a na tabletky, které za nás vyřeší všechny problémy bez námahy, pouze za třicetikorunový poplatek v ordinaci a pár desítek korun v lékárně, je krátkozraká cesta. Bez vlastního přispění se pacient nikdy zcela nevyléčí, medicína mu může pomoci vždy jen nakrátko a poté propukne nemoc znovu nebo se objeví jiná. Změnit vlastní zvyky a vlastní myšlení je mnohem těžší. Ale jen to je cesta k úplnému zdraví a životu bez bolesti.