Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Jaroslav Čvančara – Pavučina zvaná Protektorát

Protektorát Böhmen und Mähren nezačal 15. 3. 1939 a neskončil 9. 5. 1945. V učebnicích ano, ty jsou od toho, aby třídily čas a skládaly dějiny do přehledných celků. Ve skutečnosti onen začátek sotva lze dohledat. A konec?

Ještě platil letopočet 1938, když někteří studenti Filozofické fakulty, a možná nejen studenti, z niky před velkou posluchárnou odstranili bustu prezidenta T. G. Masaryka a na prázdné místo se vykáleli. Polední list 14. března 1939, Hácha ještě neodjel do Berlína, se udavačským tónem tázal, jak dlouho ještě bude „neárijec Ančerl“ řídit Českou filharmonii…

…a téhož 14. března velitel 12. kulometné roty 3. praporu 8. pěšího pluku Slezského kapitán Karel Pavlík excelentně řídí boj svých vojáků v Czajankových kasárnách ve Slezském Místku s přijíždějícími vojáky wehrmachtu. Osobně pálil z kulometu, když došly náboje, střílel z pistole, na straně útočníků dvě desítky mrtvých. Pod krycím jménem Jarka pokračoval později v ilegálním odporu, stýkal se například se spolupracovníky sokolské organizace JINDRA, zradou dopaden gestapem, 26. 3. 1943 v Mauthausenu zastřelen… V noci na 15. 3. 1939 zástupce velitele 1. Dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova plukovník Josef Mašín připravil vyhození augmentačního skladu a jednotku uvedl do stavu bojové pohotovosti. Tehdy došlo ke konfliktu, který skončil zneškodněním Mašína. Ten poté vytvoří odbojový triumvirát B+M+M, ve spisech gestapa pojmenovaný „Svatí Tři králové“. I Mašín skončil na popravišti…

…očekával jsem vaši repliku, vlastně jsem si o ni záměrně řekl. Protektorát byl časem každodenního rozhodování v duchu titulu vaší stěžejní publikace Někomu život, někomu smrt. Nikdo se mu nevyhnul, ať osoba populární, nebo obyčejný soused z ulice. Téma dodnes vzrušující. Od 15. března 1939 uplynulo 75 let, čekají nás v tomto směru ještě badatelské objevy?

V detailech určitě. Například v souvislosti se 17. listopadem 1939 se hovoří o devíti zastřelených studentských vůdcích v Ruzyni. Obětí bylo, jak jsme zjistili v archivech, ve skutečnosti dvanáct.

Český policista František Nachtmann a jeho přítel hudebník František Lögner se v tramvaji číslo 3 hodinu před půlnocí 17. 11. dostali do banálního konfliktu vyvolaného sudetoněmeckým nacistou Rudolfem Železným (vadily jim jeho nohy arogantně natažené do uličky). Ten je s pistolí v ruce přinutil vystoupit. Oba, i náhodně procházejícího policejního praporčíka Aloise Valentu, předvedl na policejní strážnici v Lupáčově ulici na Žižkově. Tam se na Železného zavolání dostavil s komandem esesáků Wolfram von Wolmar, jeden z šéfů oddělení Tisk z Úřadu říšského protektora. Tři čeští občané ‒ Nachtmann, Lögner i Valenta – byli okamžitě převezeni do ruzyňských kasáren a následujícího dne 18. 11. 1939 zastřeleni. Wolmar nechal dodatečně zatknout žižkovského policejního radu JUC. Ladislava Reicherta, ten pak zahynul ve Flossenbürgu.

Foto Jan Bartoš

Až zatrne při vzpomínce na populárního pražského tramvajáka, který na příkaz hlásit názvy všech stanic dvojjazyčně, vyvolával: „Flora, Flora, to první je německy.“ Píše o něm profesor František Jílek v knížce Čeština je jazyk vtipný. Vydal ji po válce; v čase protektorátním promlouval v rozhlase i na přednáškovém putování městy i dědinami, kde zapáleně promlouval o kráse češtiny – „krásná, čistá, svatá řeč mateřská“, bylo jeho motto. On nám, překvapeným studentům, samozřejmě mimo katedru, objevil muže jménem inženýr Alois Eliáš. Pro komunistickou propagandu to byl kolaborant, pro pana profesora, z jehož úst jsme poprvé označení Protektorátu pavučinou slyšeli, hrdina. S Eliášovým jménem se často setkáváme i ve vašich statích. S PhDr. J. B. Uhlířem jste popsali poslední generálův odbojový čin. Víme dnes o něm všechno?

Tak absolutní soud badatel nikdy nevysloví, archivy jsou, řečeno s nadsázkou, bezedné a skrývají nejedno překvapení, ale s jistotou můžeme říci, že při improvizované tiskové konferenci v úřadě protektorátního předsedy vlády Eliáše se otrávili kolaborující novináři a jeden z nich, Karel Lažnovský, 10. října 1941 zemřel. Náznaky o Eliášově akci jsme s kolegou Uhlířem měli již dříve, ale dnes máme v ruce přesvědčivé důkazy, tedy pitevní protokol Lažnovského a hlavně poznámky lékaře, jehož rodina účast svého příbuzného na tomto činu celá desetiletí tajila. Je to dodnes pro ni ožehavé téma, bojí se odsudku veřejnosti, že lékař podal člověku jed. Pochyby o naší verzi vyslovila například historička paní Jana Pacáková, jistě s čistým úmyslem. Jako přítelkyně vdovy po generálu Eliášovi se nemohla smířit s tím, že tak ctihodný muž vraždil. Ale ano, byl to ctihodný muž, především však voják, ostrý voják, vlastenec, a proto se k činu, rozhodl. Já jsem si tím jistý. Ten čin byl součástí uvědomělého a velice chytrého odboje. Němci o činnosti generála Eliáše vůbec nepochybovali, ani o jeho podílu na otravě kolaborantských novinářů, ale bylo to tak chytře a šikovně provedeno, že neměli použitelný důkaz. První doklady o Eliášově odboji získalo gestapo v pařížských archivech až poté, co Hitler obsadil Francii.

Proč Lažnovský a ne třeba K. H. Frank, o němž se také uvažovalo?

Aktivističtí, kolaborující novináři v roce 1941 stále otevřeněji útočili na protektorátní vládu v čele s Aloisem Eliášem. Šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský žádal větší pomoc německému nacionálnímu socialismu, abychom se odměnou dočkali přátelského porozumění Německa po jeho válečném vítězství. A napadal vládu, že nepodporuje aktivistické novináře, kteří, jak tvrdil, jediní z intelektuální vrstvy se k této myšlence pozitivně staví. Eliáš reagoval pozváním sedmi novinářů a čtyřem z nich nabídl chlebíčky. Chlebíčky nakoupené ve vyhlášeném lahůdkářství u Lipperta donesl Eliáš osobně svému příteli lékaři M. K. Ten do nich injekční stříkačkou vpravil jed a Eliáš si je ihned odnesl.

Lékař s jedy experimentoval. Především šlo o to, aby novináři nezemřeli okamžitě, ale později, a vyloučilo se tak podezření, kde a kým byli otráveni. Chlebíčky proto byly infikovány různými typy bakterií, například tyfu, tuberkulózy, klobásovým jedem botulotoxinem, v různé míře.

Co zachránilo Franka?

Náhoda. Měl být infikován koňskou nemocí vozhřivkou, tehdy neléčitelnou a smrtelnou. Současně měl být nakažen i jeho kůň, aby Frankovo onemocnění a smrt nevypadaly jako atentát a nevyvolaly předpokládanou vlnu odvetného teroru. Kapitán vládního vojska Jan Půlkrábek, bratranec lékaře, spolupracující později v akci proti novinářům, se nabídl, že atentát provede. Měl k tomu dobrou příležitost, byl totiž nakomandován k Frankovi jako učitel jízdy ve Stromovce a na Trojském ostrově. Ještě než se podařilo nashromáždit dostatek jedu, byl odvolán.

Delegace legionářů tlumočila generálu Eliášovi vzkaz z Londýna, aby emigroval, že mu hrozí nebezpečí. On odpověděl: „Pánové, těší mě váš zájem, ale vysokých důstojníků je v zahraničí už dost, je nutné pracovat doma. Děkuji vám, zůstanu. Na shledanou v koncentráku.“ Vojácky drsný dovětek prohlášení z roku 1939 po jmenování do protektorátní vlády: „Přijmu-li tuto nabídku, oprátka mě nemine. Nepřijmu-li, dostane to nějaký darebák, který může našemu národu a vlasti způsobiti nedozírné škody.“ On svému slovu a poslání dostál.  Jak vnímáte škálu nejrůznějších variant tohoto argumentu – od postoje statečného až k pusté obhajobě vlastní zbabělosti a kariérismu?

Je to jev, který se vyskytoval v čase Protektorátu i později, Protektorát bych nijak neupřednostňoval, vzpomeňme na padesátá léta, normalizaci.

Ale občas slýcháme, že jsme národ kolaborantů, že bez českých udavačů by gestapo nemělo co dělat, že oni pilně pomáhali onu pavučinu tkát.

Na ďáblickém hřbitově v roce 1988 s M. Nečáskem a J. Andrejsem

Jsou takové módy tvrdit, že co udavači neřekli, to gestapo nevědělo. Nejsme o nic jiní, o nic horší, než jiné národy, které se staly obětí nějaké okupace ‒ Francouzi, Nizozemci. Naopak si myslím, že příslušníci odboje, kteří přinášeli oběti, zaměstnávali gestapo od roku 1939, až do posledních hodin války. Jak se tak probíráme archivy, stále se setkáváme s lidmi, na něž můžeme být právem hrdi. A čím dál častěji si všímám toho, že to byly ženy, obyčejné české mámy.  Snad za všechny příklad paní Miloslavy Fialkové, rozené Mackové, ročník 1911, sociální pracovnice okresní péče o mládež v Nasavrkách. Ona i její manžel MVDr. Jaroslav Fialka byli zapojeni do nasavrcké skupiny Petičního výboru Věrni zůstaneme, podíleli se na operacích Percentage, Platinum-Pewter, Calcium, Tungsten, což byla krycí kódová označení pro paravýsadky z Velké Británie. V riskantní odbojové činnosti vytrvala až do konce války. V roce 1950 byla v souvislosti s procesem proti jednomu z parašutistů, majoru generálního štábu Jaromíru Nechanskému, odvlečena do tábora nucených prací. Sám Nechanský byl 16. 6. 1950 popraven. Jeho jméno je sice na pamětní desce na budově generálního štábu armády České republiky, ale dodnes nebyl zcela rehabilitován…

I tímto příběhem, jedním z nekonečné řady, překročil Protektorát  Böhmen und Mähren hranice letopočtu. Nová kniha Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou (Academia, 2013) ony „přešlapy“, v nadsázce řečeno, zaznamenává na každém kroku, mnohdy to až zabolí. Například na adrese Praha XII Schwerinova, dříve Fochova, dnes Vinohradská 12, tradičním sídle Českého rozhlasu, zjišťujeme, že tam byl od ledna 1941(!) do 31. 3. 1951 dramaturgem veseloher a zábavných pořadů František Kožík, i dramaturgem některých antisemitských skečů a „parodických“ výstupů zaměřených proti domácímu i zahraničnímu odboji. Nebo rozčarování nás, odchovaných poválečným časopisem Vpřed, když jsme na stránkách jeho předchůdce Mladého hlasatele (bylo dobrodružstvím objevovat jeho stará čísla například na půdách u babiček) spatřili snímky vojáků Wehrmachtu. Proč tedy časopis v roce 1941 zanikl?

V roce 1941 byl Mladý hlasatel spolu s ostatními asi padesáti periodiky zastaven, z důvodů válečného hospodářství. Tedy nikoliv zakázán, jak později Jaroslav Foglar s Karlem Burešem, spoluzakladatelem časopisu, nepřesně uváděl. K „zákazu“ nebyl důvod! Mladý hlasatel byl na svou dobu dostatečně loajální, viz snímky, o nichž jste se zmínil. Dr. Karel Bureš i Jaroslav Foglar se stali od roku 1943 externími spolupracovníky časopisu Správný kluk, Foglar tam opět otevřel svoje čtenářské kluby, ale protože to byl časopis Kuratoria (organizace zaměřené na rozvoj sportovních aktivit a branné zdatnosti, ideovým cílem byla podpora protektorátního vlastenectví, spolupráce s Říší a výchova v duchu nacionálně-socialistické ideologie – pozn. KT) nebylo po válce proč se prací v tomto časopise chlubit, a dodnes to ví jenom zasvěcení. Ale Bureš, na rozdíl od Foglara, jenž musel Melantrich opustit, se po zastavení Mladého hlasatele s Němci namočil tím, že přijal vedoucí funkce v časopise Zdroj. Jeden čas byl i jeho šéfredaktorem, a psal o Reinhardu Heydrichovi oslavné články,  i  když pod nimi není podepsán. Nejen Foglar, ale i sám Bureš mi to potvrdil. Také mi řekl, jak si tehdy vzpomněl na Foglarovo vyprávění, že členem Jestřábova (Foglarovo skautské jméno – pozn.KT) skautského oddílu – Dvojky – byl před válkou i jeden ze tří synů Emanuela Moravce Jiří. To se mu zdálo být k užitku. Právě přes Foglara se k mladému Moravcovi dostal. Zjistil, že výtvarně nadaný mladý muž byl vybrán do skupiny, která pod velením SS bude odvelena na východní frontu, aby její členové obrazem zaznamenávali bojové scény. Dva nebo tři obrázky skutečně Bureš potom od Jiřího Moravce získal a uveřejnil. Dodnes nevím, které to jsou, signovány byly pseudonymem.

Nebylo možné zeptat se samého autora? Vždyť vy jste se dokázal setkat například i s Heydrichovým synem, nepátral jste po mladém Moravcovi?

Dozvěděl jsem se, že Jiří Moravec ještě žije, nebo nedávno žil, v cizině ovšem, ale kontakt s ním je problematický, protože Moravcův syn byl lákavou kořistí pro rozvědky, včetně prý i komunistické.

Jaroslav Čvančara
Narozen 1948, český publicista, badatel, muzikant (hraje na banjo se skupinou Taxmeni, kterou založil). Rodiče a blízcí příbuzní patřili k průkopníkům české kinematografie. Jeho strýc byl promítačem u Viktora Ponrepa, otec se také vyučil promítačem, spolu vytvořili unikátní archiv z počátků evropské kinematografie. Kromě distribuce filmů provozovali i několik biografů. To Jaroslavovi a jeho sourozencům v žádostech o přijetí ke studiu, „kádrově neprospělo“, inu diktatura proletariátu. Jaroslav se vyučil písmomalířem. Byl lodníkem Pražské paroplavební společnosti, kotelníkem, autolakýrníkem. Až později absolvoval pedagogickou školu a více než třicet roků působil na Střední škole technické v Praze. Dnes je v důchodu a pracuje na částečný úvazek v Ústavu pro studium totalitních režimů. Z řady publikací je nejrozsáhlejší třídílný opus Někomu život, někomu smrt 1939-1945, v němž na tisíci stranách především dokumentárními fotografiemi (přes 4 000 portrétů) mapuje československý odboj a nacistickou okupační moc. V roce 2004 vydal obsáhlou monografii Heydrich, spolu s bratrem Miroslavem napsali a bohatým fotografickým doprovodem na 650 stránkách vypravili knihu Zaniklý svět stříbrných pláten, Po stopách pražských biografů. V těchto dnech vyšlo druhé doplněné vydání publikace Děti nepřátel Říše.

Takových bylo…

Ba právě. Willi Leimer, v rámci oddělení pražské řídící úřadovny gestapa šéf protiparašutistického referátu, mimochodem původně zapálený komunista, zlákaný nacionálním socialismem. Leimer je ukázkový příklad. Příliš mnoho věděl a když se po osvobození někteří čelní kolaborant i z českých řad cítili Leimerem, v té době zajatým v Petschkově paláci, ohroženi, přišli na geniální nápad. Zavolali sovětskému generálplukovníku Vasiliji N. Gordovovi , v té době vojenskému veliteli Prahy, a nabídli mu Leimera i dalších více jak padesát příslušníků SD a gestapa, kteří jim také mohli být nebezpeční, protože o jejich chování v době Protektorátu hodně věděli. Vyšlo to, Němci z

mizeli v Sovětském svazu, vrátili se později prý jen dva. Leimer měl co nabídnout, vždyť celou válku studoval britské zpravodajské služby. Kriminální komisař Heinz Pannwitz si dokonce mohl vybrat – zajetí americké, nebo sovětské, vybral si sovětské a stal se velmi výkonným agentem. Nebo případ Maxe Rostocka. To byl bývalý velitel SD-D v Kladně a v Českých Budějovicích. Vědělo se, že vraždil v Lidicích, ten měl dostat deset šibenic. Komunistický prezident Antonín Zápotocký v jeden den navštívil odpoledne lidické ženy, krokodýlí slzy ronil nad jejich osudem, dopoledne udělil tajně milost právě Rostockovi. Samozřejmě není pochyb, na čí pokyn. Vrah Rostock se pak stal výkonným agentem komunistické StB.

Dostal krycí jméno Fritz, Karel Bureš byl veden jako Šubrt. Horlivý spolupracovník Státní bezpečnosti přivedl do vězení skautského vůdce Karla Průchu, dotáhl to až na vedoucího sportovní redakce ČTK a zpravodaje ve Vídni. SS-Obersturmführer  a český novinář v jednom seznamu…

Pavučina. Snad si to ještě pamatujeme ze školy, někteří i z protektorátní, že pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se snaží ji neustále opravovat. Při tvorbě nové pavučiny navíc požírají zbytky pavučiny staré.